Aktuálně
Jarní poetický čtyřlístek
- Podrobnosti
- Zveřejněno 25. 4. 2016 23:09
JARNÍ POETICKÝ ČTYŘLÍSTEK
Glosy a útržky postřehů
Po zahájení večera básnířkou a výtvarnicí Inkou Delevovou se ujala slova předsedkyně Pražského klubu spisovatelů PhDr. Olga Nytrová. V poutavém čtení jedné z „královen říše slov“ dominoval étos Pravdy. Osvědčila, že teprve poučenost, zkušenost, citlivá i intuitivní volba poetických prostředků poskytuje skutečnému tvůrci možnost otevírat cestu a prostor k „prozření“ a „vyjevení“ pravdy ‒ mnohdy zasuté v hlubinách lidské duše a jejích příběhů. Poodhalila tajemství smyslu, záměrů a účinků Slova generovaného Duchem. Zamýšlela se nad všudypřítomností, pohybem a vitalitou Loga, jeho schopností a mocí vyjádřit proměnlivé proudění života s otevřenými a skrytými výzvami, obavami i prohrami. Jakoby chtěla naznačit ideu dánského filozofa a básníka Sørena Kierkekaarda, že zvládnuté slovo rozumí minulosti, láká k plodnému prožívání současnosti a naznačuje i momenty budoucnosti. Její uvažování nad tvůrčím slovem vyznělo vpravdě jako pokorná úcta věčnému Slovu.
V uvažování o „pravdě duše“ nepominula její odvrácenou stranu. Tu, kterou Nikolaj V. Gogol v Mrtvých duších snad v zoufalství nazval „užíráním lidské duše“. Přes tlak časového limitu básnířka příhodně vystihla, že jedním z toxických vnějších a zvláště vnitřních zdrojů, které podvazují a rozvracejí nalézání „pravdy duše“, jsou „kopie“ slov. Podobají se blýskavým vábničkám falešných cingrlátek a gejzírů vystřikujících z mediálního bláta. Svou bombastičností a jalovostí literárních výlevů zastírají „užírání“, ale i umrtvování „pravdy duše“.
Od inspirativních úvah o Slovu se přenesla k zážitkům z „anglického putování“. Neotřelými slovy, výstižnými metaforami a živým stylem podarovala účastníky poetického večera dvěma pohlednicemi ‒ z Wiltshiru a Londýna. Její hloubavé zamyšlení nad prehistorickým monumentem Stonehenge a popis jeho tajuplných artefaktů ‒ menhirů a kamenných kruhů ‒ navodily téměř surrealistické prožívání místa, času a kázání dávných druidů. Jakoby ses ocitl v hájemství moudrosti věků.
V hlavním městě Britského společenství ji zaujala úchvatná nádhera stavitelského skvostu ‒ starobylého mostu Tower Bridge i vznešenost Toweru. Její vyprávění nabídlo zcela novou, originální impresi proslulé části středověkého i moderního historického prostoru na březích Temže. Citlivě ji navodila libozvučně vyznívajícím řazením slov. Poskytla vnímavému člověku fantaskní prožitek, když výseč obrazu londýnského prostranství zahalila jakoby podle Pierre-Augusta Renoira do snového oparu vznášejícího se nad „poklidným majestátem“ řeky. (Mimochodem o původu názvu Temže se dosud vedou mezi historiky kontroverzní spory ‒ vývoj změn v hláskování Thames (s „h“ či bez „h“), Tranquil Thames, Dark Thames apod.)
V podobném duchu se neslo čtení První dámy české fantasy PhDr. Františky Vrbenské. Plně potvrdilo její identitu „kouzelnice slov“ ve světě fantazie a imaginace. Doložily to její oba duši osvěžující příběhy. Nasloucháš jim jako symfonii měkkých, ostrých i rozostřených melodických linek. Pociťuješ zvláštní kouzlo. Jako kdyby k tobě zdáli přilétla vzpomínka na kdysi spatřený obraz metafor z lidové moudrosti ve Vlámských příslovích z dílny Pietera Breughela st.
První příběh tě přenese mávnutím kouzelnické hůlky přes hory a doly do počátků 15. století na prašné nádvoří gotického hradu asi pánů z Vartenberka pod Ralskem. Představuješ si, jak děvečka s boky „ladnými jak džbánek“ rumpálem lopotně vytahuje z hluboké studny džber vody. Tvoje fantazie nasadila na její rozčepýřené světlehnědé kadeře čelenku vypletenou z praménků lněné příze. Čeledín vyvádí ze stáje ryzáka. Slyšíš klapot podkov a
oslňuje tě vyhřebelcovaná srst odrážející zlatisté paprsky vycházejícího slunce. Zámecký pán nejspíše odjíždí uhradit felčarovi sjednanou cenu za flakónek růžové vody a jakýsi „povzbuzující elixír“…
Druhý nazvaný Zlaté nohy na pobřeží tě provází Seattlem ve státě Washington a nepřímo i Dutch Harborem na Aleutách vzdáleném tři tisíce pět set námořních mil. Slyšíš procítěnou ódu na šarlatové paprsky slunce, dravého moře a „čoudu“ z krabích lodí. Ve druhém patře hledání „pravdy duše“ prožíváš příběh námořníka ošlehaného tříštěmi mořské masy a jeho psího kamaráda…
Poetický večer uzavřela básnířka Inka Delevová. Nemilá ztráta cenného času na počátku večera omezila rozsah jejího čtení. Seznámila posluchače jen s nevelkou částí své poezie. Osvěžila je nicméně nejen lahodně znějící recitací svých veršů, ale i tím, že dala nahlédnout do básnické sbírky s perokresbami s názvem Praha na vlnách věků. Je to poutavé, srozumitelné a dojemné epicko-lyrické dílo. Uvolňuje duši a vyvolává pocit vznešenosti.
Její poezie vyznívá svižně i bravurně. Vyznačuje se vynalézavou řečí vázanou. V melodických a rytmických verších líčících „běh času“ se obráží hluboké poznání duše Prahy, ale i láskyplný obdiv ke stvořitelům její architektury, kulturním stánkům, parkům, předpolím. Vnímavý člověk pociťuje při čtení vyzařování ducha místa – génia locī. Básnířce, která je navíc nadanou kreslířkou i malířkou, patří velké uznání a laskavé poděkování.
Poetický večer se vydařil. Stal se poctou symfonii Slova. Jeho barevnosti, melodičnosti, mnohoznačnosti, magické přitažlivosti i tajemství.
Praha Žižkov, 19. dubna 2016
Prof. Jindřich Volek