dialog1.jpgdialog2.jpg

Aktuálně

Setkání 3. věku: Císař a král Karel IV. – nejoblíbenější osobnost našich dějin

O. Nytrová vypráví o spisovatelce F. Vrbenské
O. Nytrová vypráví o spisovatelce F. Vrbenské

Císař a král Karel IV. – nejoblíbenější osobnost našich dějin. 28. 6. 2016

Letošní 700. výročí narození císaře Svaté říše římské a krále zemí Koruny české Karla IV. bylo uctěno státními a církevními obřady, připomenuto řadou kulturních a společenských akcí včetně průvodů a rytířských zápasů, přiblíženo výstavami, zpřístupněním korunovačních klenotů, ale i seriály a články v novinách či časopisech, přednáškami, diskusemi, badatelskými objevy. Poznatky o životě a době panovníka přinesl seriál Lidových novin Otec vlasti Karel IV. – Legenda a skutečnost či deník iDNES. Veřejnosti málo známá fakta, souvislosti a interpretace historických událostí zaznamenal televizní seriál Sedm pečetí Karla IV., který vznikl ve spolupráci s historiky a pedagogy Univerzity Karlovy. Česká televize připravila také historický velkofilm Hlas pro římského krále, který opět netradičně nastínil dějinné události a život Karla IV., a ve výčtu bychom mohli dále pokračovat, například vydanými knihami.

NO CČSH Karlín a Dialog na cestě ve spolupráci s Pražským klubem spisovatelů OS a Městskou částí Praha 8 uspořádaly v posledním předprázdninovém termínu Setkání třetího věku v úterý 28.6.2016 přednášku spisovatelky Františky Vrbenské Císař a král Karel IV. – nejoblíbenější osobnost našich dějin. Zaujmout posluchače bylo po květnovém vyvrcholení oslav velmi nesnadné. Františka Vrbenská, která je členkou Obce spisovatelů, Syndikátu autorů fantastiky a působí také jako publicistka a lektorka, přednáší o literatuře, historii a kulturní antropologii, proto v úvodní části přednášky zrekapitulovala důležitá historická fakta a přiblížila dobu a události, jejichž kořeny sahají ještě před narození Karla IV.

Byla to doba bitev, intrik, úkladných vražd, sňatků královských dětí k udržení a rozšíření mocenských držav panovnických rodů, ale též doba ušlechtilých mravů, šlechtické hrdosti, rytířských turnajů, okázalých slavností a dvorního života.

Česká šlechta na počátku 14. století byla nespokojena a vynucovala si řadu závazků a slibů, zachování zemských práv. Rudolf Habsburský, který v českých zemích vládl pouhý rok (1306 – 1307) se na přání šlechty také oženil s mladou Eliškou Rejčkou, dcerou polského krále a švédské princezny. Po jeho smrti si čeští páni zvolili za krále Jindřicha Korutanského, ale ani ten s nimi nedokázal jednat. Česká šlechta navíc nebyla jednotná, bojovala i mezi sebou. Matka Karla IV., Eliška Přemyslovna, představovala symbol dynastické tradice českého královského rodu a jako takovou ji podporovala domácí šlechta i církev, která se vymezovala proti vládnoucímu Jindřichu z Korutan. Po složitých jednáních českých pánů a opatů s římským králem Jindřichem VII. Lucemburským byl ujednán sňatek osmnáctileté Elišky se čtrnáctiletým Janem Lucemburským. Sňatek s Janem, jenž mohl po otci zdědit císařskou hodnost, dával českým pánům naději na získání významného postavení v říši. Když byl v roce 1310 Jan korunován na krále, vynutila si na něm česká šlechta vydání inauguračního diplomu pro Čechy (o rok později i pro Moravu), který vymezoval a upevňoval její práva a svobody. Zpočátku Janovy vlády v Čechách získal například jeho obdiv Jindřich z Lipé, který v té době již žil v mileneckém svazku s krásnou královnou vdovou Eliškou Rejčkou a pěstovali mimo jiné bohatý kulturní a společenský život. Naproti tomu Janova manželka Eliška Přemyslovna usilovala o obnovu přemyslovského království a zároveň žárlila na Elišku Rejčku.

Nešlo jen o spor dvou královen, ale také o měření síly mezi dvěma vlivnými šlechtickými klikami, v čele s vysoce postavenými osobnostmi: Jindřichem z Lipé z rodu Ronovců a Vilémem Zajícem z Valdeka z rodu Buziců. Eliška Přemyslovna vsadila proti králi Janovi na podporu bojovného pana Zajíce, „pána rozšafností a hrdinskou myslí na slovo braného", jak ho popisuje letopisec. Objevují se i neověřené dohady, že jejich vztah nebyl jen rytířsky platonický. Jan Lucemburský se opíral o schopného úředníka, organizátora a válečníka Jindřicha z Lipé. Pán z Lipé ze svého postavení králova důvěrníka bez skrupulí těžil, proto jistě nehodlal krále Jana svrhnout, o čemž však vládce Eliška Přemyslovna s pomocí Viléma Zajíce přesvědčila. Na popud manželky dal Jan zatknout pána z Lipé, uvěznil ho na Týřově, který patřil pánu z Valdeka. Vilému Zajícovi připadl klíčový úřad podkomořího po internovaném Jindřichu z Lipé, byl i jmenován opatrovníkem kralevice Václava, budoucího Karla IV. Rovněž Zajícovi příbuzní, západočeští Valdekové, byli dosazeni do významnějších úřadů.

To ovšem vyvolalo odboj příznivců pána z Lipé i královny vdovy Elišky Rejčky, kteří společně dosáhli jeho osvobození. V protiakci byl Vilém Zajíc zbaven důvěry a výsad. Brzy zemřel na válečném tažení za hranicemi. Vyhrocené spory mezi českou šlechtou se staly Janovi osudné a jen s přispěním římského krále Ludvíka Bavora byl roku 1318 uzavřen v Domažlicích mezi českou šlechtou a Janem smír, kdy se zavázal zachovávat zvyklosti země a zároveň rezignoval na aktivní politiku v českých zemích. Odcestoval a zaměřil se na rodovou lucemburskou politiku v evropském měřítku, kde získal mezinárodní věhlas a uznání. Jeho politická obratnost, ve spojení s pořádáním oblíbených slavností a rytířských turnajů, v případě nutnosti pak válečná tažení, to všechno pomohlo nebývale rozšířit území i českého království o řadu knížectví.

Vyhrocená situace kolem Domažlických úmluv, odbojnost české šlechty a neústupnost Elišky Přemyslovny byly pravděpodobně hlavním impulsem k uvěznění tříletého syna Václava (pozdějšího Karla IV.) ve sklepě na hradu Loket v roce 1319. Následně byl chlapec internován na Křivoklátě do roku 1323, kdy byl povolán do Paříže. Ještě téhož roku byl ve Francii biřmován a po strýci a kmotru Karlu IV. Sličném přijal jméno Karel IV. Ve stejný den byl sezdán ve svých sedmi letech s Markétou (Blankou) z Valois, sestrou budoucího francouzského krále Filipa VI. Eliška Přemyslovna svého syna od uvržení do žaláře na Lokti již nikdy nespatřila. V roce 1330 zemřela ve Zbraslavském klášteře. V roce 1331 byl Karel povolán otcem do Itálie a jmenován místodržícím na lucemburských panstvích. Patnáctiletý mládenec se dokázal vyrovnat s obtížným posláním a nepřátelským prostředím, protože nadvládu Lucemburků si mnozí z italských pánů přáli odstranit. Do této doby a situace se datuje jedna z nejpopulárnějších historek o budoucím mocném vladaři, tehdy ještě titulovaném „Karel, z boží milosti prvorozený syn českého krále“. Díky své zbožnosti unikl v Pavii travičskému atentátu: postil se kvůli svatému přijímání, zatímco při hostině byla účinky jedu postižena téměř celá jeho družina. Svou pozorností a zralou rozhodností následně odhalil pachatele a celé spiknutí, za nímž zřejmě stáli milánští Viscontiové.

S hlubokou vírou v Boha je spojen „věštecký sen“, další z často tradovaných příběhů, který sám Karel později zaznamenal ve svém životopise. Karel byl bojovníkem povahou i vlivem okolností, už jako teenager se účastnil bitev a obstál v nich. Rovněž ovšem žil milostnými dobrodružstvími, tak jako jiní dospívající, ovšem s příležitostmi i úkoly nad hranice svého věku. Z počátků pobytu Karla IV. v Itálii pocházelo několik levobočků. Tento bujný životní styl opustil po tísnivém snu, v němž jeho francouzský bratranec z druhého kolena, viennský vévoda, byl vykastrován andělem, který spáče varoval před hříchy a trestem za ně. Ti blízcí, jimž se mladík svěřil, pokládali vidinu za nic neznamenající drobnost. V příštích dnech však vévoda z Vienne zahynul v bitvě na následky zranění ve slabinách. Zdá se, že nešlo jen o událost, která obrátila mladičkého Karla k pokání, ale i o projev jeho typické intuice a senzitivního vnímání.

V roce 1333 přijíždí Karel IV. v sedmnácti letech do Prahy, povolán zemskými stavy, kteří v dlouhodobé nepřítomnosti Jana Lucemburského spatřovaly vážné nebezpečí. Poměry v Čechách a na Moravě byly neutěšené, země zadlužená, pražský hrad pobořen a zničen. Latinsky psaná kronika uvádí, že: „Páni se stali většinou tyrany a nebáli se krále, jak se slušelo, protože si byli království mezi sebe rozdělili.“ V zemi řádili lapkové, cesty nebyly bezpečné. Karel se ujal správy rozvrácených zemí a díky své obratnosti, zkušenostem z francouzského dvora, z Itálie a dalším, díky vzdělání, které získal na francouzské Sorbonně včetně teorie právní, přinesl do českého prostoru podněty z vyspělých evropských zemí, a vytvořil podmínky pro rozvoj území a nápravu neutěšených poměrů. Vypraví se, že po svých zásazích na zvýšení bezpečnosti v Čechách nechal Karel projít po hlavní zemské cestě děvčátko bez doprovodu, zato se džbánem stříbrných mincí. Dítě i peníze dorazily do cíle bez újmy: řád, který byl porušen za nesystematické a nedosti pečlivé vlády jeho otce, byl znovu nastolen.

Potud přednáška Františky Vrbenské. Další osudy zemí českých a jejich krále Karla IV. , císaře Svaté říše římské, by si vyžádaly samostatné vystoupení. Do vymezených dvou hodin nebylo možné vměstnat příběhy tak významného života, i když přednášející přidala alespoň informace o protichůdných hypotézách závažného Karlova zranění v roce 1350. Pozornost by si zasloužilo také Karlovo duchovní zaměření: byl nesmírně zbožný muž a vizionář.

 

Zuzana Havelková s použitím poznámek Františky Vrbenské

Literatura (výběr):

VAŇKOVÁ, Ludmila. Karel IV.: Otec vlasti. První vydání. Praha: Šulc - Švarc, 2016. 743 stran. ISBN 978-80-7244-398-7.

VLČEK, Emanuel. Fyzické osobnosti českých panovníků. II. díl, Čeští králové I. (Podnázev části: atlas kosterních pozůstatků českých králů přemyslovské a lucemburské dynastie s podrobným komentářem a historickými poznámkami). 1. vyd. Praha: Vesmír, 2000. 558 s. Postavy českých dějin očima antropologa; sv. 3. ISBN 80-85977-30-3.

ČORNEJ, Petr et al. Dějiny zemí Koruny české. I., Od příchodu Slovanů do roku 1740. 9. vyd. Praha: Paseka, 2003, ©1993. 315 s. ISBN 80-7185-605-3.

KAVKA, František: Karel IV.: historie života velkého vladaře. První vydání. Praha: Argo, 2016. 334 s.: mapy, 1 genealogická tabulka. ISBN 978-80-257-1729-5.

KUPKA, František: Karlštejnské vigilie. Ilustroval Miroslav Váša. V ČS vydání 5., s ilustracemi 2. Praha: Československý spisovatel, 1971. 241 s.

KAREL IV. : Vlastní životopis. Z latiny přeložil a poznámkami doprovodil Jakub Pavel. Úvodní studii naspal Václav Chaloupecký. 2. vydání. Praha: Melantrich, 1946. 196 s.

01 O.Nytrová představuje F. Vrbenskou
01 O.Nytrová představuje F. Vrbenskou

 

01 O. Nytrová představuje Č. Holečka, který vystoupí v září
01 O. Nytrová představuje Č. Holečka, který vystoupí v září

04 V zasedací síni v Karlíně je plno
04 V zasedací síni v Karlíně je plno

05 I druhá část síně je plná
05 I druhá část síně je plná

06 Soustředění diváci
06 Soustředění diváci

07 Pohled do sálu
07 Pohled do sálu

08 Dr. Bůžková a Ing. Weiglová
08 Dr. Bůžková a Ing. Weiglová

09 Malířka a sochař
09 Malířka a sochař

 

 

 

 

Powered by PD CČSH