Aktuálně
Vyhlášení ceny Miloslava Švandrlíka
- Podrobnosti
- Zveřejněno 6. 3. 2017 4:59
Zpráva o soutěži O cenu M. Švandrlíka 2016
V pátek 16. září 2016 proběhlo v pražské Chodovské tvrzi vyhlášení výsledků literární soutěže O cenu Miloslava Švandrlíka. Tuto soutěž již čtvrtým rokem vyhlašuje Obec spisovatelů ČR a Městská část Praha 11. Oceňovány jsou nejlepší humoristické knihy vydané v předcházejícím roce. Publikum uvítala koordinátorka soutěže Olga Nytrová, členka Rady Obce spisovatelů a předsedkyně Pražského klubu spisovatelů. Radim Uzel, který celé slavnostní setkání moderoval, pozval nejprve na jeviště zástupce starosty Praha 11 Jakuba Lepše. Přítomné dále přivítal předseda Obce spisovatelů Tomáš Magnusek. Potom již zazněla laudatia oceněných knih.
V letošním roce se porota rozhodla rozdělit cenu mezi dvě knihy – dětskou ilustrovanou knihu O nevyřáděném dědečkovi (autorka Alena Kastnerová, knihu vydalo nakladatelství Mladá fronta) a román Vysmátá koza aneb Přízrak krásné modelky (autorka Ivana Vostřáková, knihu vydalo nakladatelství I+D Design). Porota dále udělila čestné uznání knize Koukejte do výstřihů (autorka Zdeňka Ortová, nakladatelství Šulc – Švarc). Celý průběh akce osvěžil svým zpěvem a bonmoty spisovatel a humorista Jan Vodňanský. V zaplněném sále byli přítomni i členové Dialogu na cestě a sestry a bratr z karlínské, nuselské a ďáblické náboženské obce naší církve.
Olga Nytrová
Laudatio – Ivana Vostřáková Vysmátá koza aneb Přízrak krásné modelky, I+D Design, 2015 – 1. cena – dělená
Ivana Vostřáková, ač původním povoláním inženýrka ekonomie, musela ze dne na den převrátit svůj dosavadní život naruby a starat se téměř deset let o svou maminku, která po těžkém ataku mrtvice zůstala ležící, v podstatě nehybná a zcela odkázaná na dceřinu pomoc. Ani v této situaci spisovatelka neztratila svůj pověstný smysl pro humor. A zdá se, že právě ten jí pomáhal obtížné životní období zvládat, získat moudrý nadhled a odstup. Důkazem jsou její dvě knihy:
Svou autorskou prvotinu vydala Ivana Vostřáková v roce 2009 pod názvem „Strašidla z Nerudovky“. Rodina z Nerudovy ulice se na vlastní kůži přesvědčí, že poprosit v krajní nouzi o pomoc strašidla je sice účinné, ale vyžaduje to hodně silné nervy. Bezhlaví rytíři zachraňující přepadenou dívku, středověká čarodějnice jako garde na vyhlášené diskotéce, rafinovaná povětrná ženština proti příliš vlezlé sekretářce. Situaci navíc komplikují zvířecí mazlíčci, kteří si nedopatřením líznou zpackaného elixíru nesmrtelnosti a začnou do všeho mluvit.
Spojení vtipného vyprávění s duchařskou tématikou doprovází spisovatelku i v další knize, vydané v prosinci minulého roku pod názvem Vysmátá koza aneb Přízrak krásné modelky. Dílo je možno označit v dobrém jako lehce kontroverzní román, který čerpá ze světa modelingu, mnohdy opředeného klamnými představami (proto se kmotrou díla stala Agáta Hanychová a literární křest moderovala finalistka České Miss 2013 Veronika Kašáková).
Napínavý a přitom zábavný text finalistky soutěže, Ivany Vostřákové, začíná tím, že krásná a úspěšná modelka, blondýnka Laura, se probere uprostřed noci na zamčeném hřbitově. Nejprve se domnívá, že jde o skrytou kameru nebo hloupý vtip, ale postupně jí dochází, že vše bude asi jinak. Coby neviditelný přízrak se stane nedobrovolným svědkem vraždy generálního ředitele nadnárodní korporace. Ten je zákeřně připraven o život svou mladou manželkou, které naprosto důvěřoval. Jako duch proto zůstane na zemi, aby jí překazil další plány na získání majetku, který by měl dostat jeho syn z prvního manželství, Radim. Společně s přízrakem modelky se pan ředitel vypraví na svůj vlastní pohřeb. Když zde modelka Radima spatří, okamžitě se do něj osudově zamiluje.
Tím je rozehrána základní zápletka čtivého románu, který prozrazuje, že autorka má dobrý vztah ke své mateřštině. Její slovník je košatý. Pracuje se spisovnou i obecnou češtinou, na vhodných místech je text okořeněn současným slangem profesním i slangem mládeže. Autorka má také silné vizuální vnímání a vyjadřování. Její obrazy by se daly převést se zdarem i do filmového scénáře.
Oceňuji u Ivany Vostřákové její smysl pro humor. Nejde o knihu, kde by ho bylo takzvaně „jako šafránu“, ale nacházíme jej snad na každé stránce v různých formách – černý humor, skepsi, ale i laskavý humor při různých nedopatřeních, jichž se hrdinové dopouštějí. Vše se odehrává v nadsázce, a proto je tu řada příležitostí jak pro absurdní humor, ale také pro ten jemně lidský, laskavý. Možnosti rozvíjení humorných situací nabízejí i proměny podoby hlavních hrdinů. V noci mají svou lidskou podobu, ve dne se však krásná modelka mění v kozu a pan generální ředitel se stává pětimetrovou krajtou tygrovitou. Určité nadpřirozené schopnosti protagonistů jsou podané s ironií a odlehčením.
V ději figuruje řada komických postav, ať už je to bývalá vysokoškolská profesorka, která denně chodí k hrobu svého manžela, nebo pan Kebulka, který se stane hrobníkem a bydlí v domku na hřbitově. Oba se spřátelí s přízraky a dělají vše pro to, aby došlo k nápravě nespravedlnosti a byl obnoven pořádek.
Hřbitov, který hraje významnou úlohu, v příběhu ožívá, fotografie na náhrobcích se vyklánějí z rámečku, mluví, kroutí očima, drbou, všechno sledují. Podobně se projevuje i busta na hrobě manžela paní profesorky.
Důležitou roli v událostech hraje láska. Rozvíjí se tu hlavní milostný příběh, v němž Radim miluje modelku Lauru a ona jeho. I pan generální se jako urostlá krajta zamiluje do dámy v krinolíně, baronky Henrietty, která pobývá ve velké hrobce a protože omylem vypila elixír nesmrtelnosti, je tu již hezkých pár století. Prozradí o sobě, že milovala Giacoma Casanovu, ale i řadu dalších významných mužů. Lásce, která překonává smrt a jde za hrance lidského života, je Ivana Vostřáková velmi nakloněna. Je příznačné, že knihu věnovala svým rodičům, o nichž ve věnování píše: „Díky nim už vím, že pravá láska překoná i hranice smrti.“
Spisovatelka ctí nadčasové hodnoty, dává jim promlouvat a tím působí na čtenáře, jeho touhy, jeho svědomí a jeho otazníky vůči majestátu smrti. Patřičné souvislosti ovšem přiměřeně „zlehčuje“ či spíše „odlehčuje“.
V příběhu zaznívá i etický akcent, nacházíme zde silné mravní cítění. Zlo musí být potrestáno a vražedkyně nesmí mít ze svého činu prospěch. Autorka tvůrčím způsobem prostřednictvím románových postav apeluje na čtenářovo etické vnímání a směřování k dobru, obhajuje naše hodnoty. Záleží jí na spravedlnosti, potrestání zločinu, na schopnosti pomoci bližnímu v nouzi a především na lásce, která má přesah.
Gratulujeme!
Olga Nytrová
Laudatio – Alena Kastnerová O nevyřáděném dědečkovi – 1. cena - dělená
Spisovatelka Alena Kastnerová pochází ze Šumperka, ale už téměř dvacet let žije v Brně. Původní profesí zdravotní sestra, která zběhla k herectví, aby se nakonec našla v psaní. Coby scenáristka prošla několika televizními seriály, v současnosti se živí jako copywriterka na volné noze. V roce 2011 jí nakladatelství Mladá fronta vydalo její prvotinu O líné babičce, kterou vzápětí inscenovalo několik českých divadel, například pražské Divadlo v Dlouhé nebo brněnské loutkové Divadlo Radost. Podle ohlasů je kniha „O líné babičce“ hodnocena jako jedna z nejvtipnějších a nejzábavnějších nejen pro děti. V anotaci se píše, že většina babiček jsou elegantní, upravené dámy, které mají vždy doma uklizeno, napečeno a kdykoli pohlídají vnoučata. Babička z naší knížky je ale úplně jiná: nevaří, nepere, neuklízí, nehlídá vnoučata, i když je má ráda. Místo toho si plní svá dávná přání, která celý život střádala do starého škapulíře. Projede se v superrychlém autě jednoho milionáře, proletí v baloně, vyleze na nejvyšší horu světa, naučí se lyžovat, surfovat na internetu, zatančí si v dešti s psychiatry, zahraje si po dlouhých letech na honěnou uprostřed přírody, a vždycky se jí přihodí ještě něco docela nečekaného!
Vyhlašovat literární ceny má velký význam. Jde tady o osvětu, o snahu upozorňovat čtenáře na knihy, povzbudit spisovatele a dodat jim chuti k dalšímu dílu, posilovat je v přesvědčení, že to smysl má. Sejdou se autoři se čtenáři a se zástupci kulturních institucí, probíhají literární aktivity, spisovatelé se navzájem seznámí. Tvůrci rozvíří publicitu, rozvine se diskuse. Navíc má smysl, když instituce jako Obec spisovatelů a Městská část Prahy 11 navazují a dovedou se spojit v rámci obdobných cílů. Obec spisovatelů vzdává čest svému autorovi a stejně tak MČ Praha 11 dává najevo svůj vztah ke spisovateli, jenž tady žil, dále projevuje svůj respekt ke kulturním hodnotám a podíl na pomoci knihám, které to v dnešní komerčně zaměřené společnosti nemají jednoduché. Svoje hodnoty si máme ochraňovat a tak pomáhat na svět knížkám, které nemají lokty, ale nesou důležité poselství. Humoristické knížky mají v plánu rozesmát, pobavit i poučit.
Výstižně tuto skutečnost ve svých Listech z Provence formuloval známý herec a spisovatel Miroslav Horníček: „Navzdory všem teoretickým úvahám o smíchu a nad všemi knihami teoreticky o humoru uvažujícími, můžeme prohlásit, že lidé se rádi smějí. Je to prohlášení velmi nevědecké, ale každý je sám za sebe rád potvrdí. Otázkou ovšem zůstávají příčiny, otázkou zůstává, čemu se lidé smějí. Byla již zodpovězena, byla zodpovídána, ale nad všemi odpověďmi můžeme říci, že lidé se smějí tomu, co je směšné. Někdy to odpovídá teoretickému výkladu, někdy by teoretik zůstal bezradný; tváří v tvář lidskému smíchu by musel složit všechnu výzbroj úvah, kapitulovat či odvolat. Buďtež pochváleny všechny úvahy, budiž vítán smích! Je těžké ho vyvolat, těžké vysvětlit, a někdy zvláště těžké udržet. (s. 41)
Spisovatelka Alena Kastnerová si zvolila jako hrdinu osamělého dědečka z vesnice, zvyklého na svůj domek s dvorkem. Hodná snacha ho pozve do panelákového bytu na sídlišti, aby nebyl sám. Dědeček se však v městském prostředí cítí nesvůj, svázaný a všechno mu připadá nepatřičné. Rád by ještě něco prožíval. I jako senior chce potkat nové lidi, nová prostředí, uplatnit své nápady, vtipkovat, koulovat se, pustit kapra na svobodu. Stává až neřízenou střelou, chová se jako malé dítě i jako nevycválaný puberťák dohromady. Asi mu ve výbojích v životě něco scházelo a touží vynahradit si to. O takových dospělých říkáme, že mají zastydlou pubertu a vzhledem k věku, zkušenostem jim schází zralost, jsou nějak zpoždění ve vývoji. Něco zanedbali, potřebují si cosi doprožít a občas opovážlivě překročit pravidla. Také však touží někomu naslouchat, někomu pomoci, podpořit ho, přijmout ho a tak snášet s nadhledem tlak zákonitostí života. Velmi dobře si takoví jedinci uvědomují cenu svobody, ale k odpovědnosti s ní spojené musí mnohdy nejprve dospět.
Náš hrdina zjišťuje, že je v něm ještě jakýsi nevyužitý potenciál, chce pomáhat, poznávat lidi, spřátelit se. Dostává se přitom do absurdních situací, jedná velice ztřeštěně. Jeho život v novém prostředí je jakási crazy komedie. Zdá se, že člověk se potřebuje vyřádit a hrát si, aby nalezl rovnováhu, dokázal být sám sebou a nenechal se obrat o svobodu. Dědečkovými partnery se stává několik lidí, které při svých toulkách městem potkává – bezdomovec, tedy člověkem sociálně vyloučený, dále hrobník, bývalý záložní kosmonaut a policista těsně před důchodem.
Kdo z lidí by netoužil po kamarádství a společných taškařicích? Spodní proud všech dědečkových výbojů však ukazuje, že hlavní hrdina cítí s lidmi, chce jim pomáhat a probudit je k životu, povzbudit, pomoci jim splnit jejich sny. Ovšem v nadsázce, crazy způsobem. Stane se pro lidi okolo jakýmsi elixírem. Probudí v nich životodárnou naději. Na dně srdce má však vztah k „uraženým a poníženým“. Nelze mu upřít emoční inteligenci, dokáže se vžít do bolesti a smutku, obav druhého, který ztroskotává a je opuštěný.
V příběhu nacházíme všudypřítomnou humornou nadsázku. To, že náš senior chce sjíždět zasněženou stráň na školní aktovce, znamená, že by si rád připomněl dětství, školní léta, pocity z dětství, z časů puberty, kdy si lidská bytost myslí, že je jí všechno otevřené. Hrobníkovi zase hlavní postava pomáhá hledat postupně v sedmi výkopech hrobů zapadlý mobil. Při veškerém humoru zde zároveň zaznívá i morální akcent, cit pro sociálně slabé. I v nich je potenciál, který mnohdy okolnosti udupou.
Alena Kastnerová svou knížkou cílila především na mladší čtenáře. Na stránkách se několikrát objeví oslovení „milé děti“. Daří se jí však oslovit svým groteskním humorem i dospělé čtenáře, protože naznačuje a rozvíjí to, co všichni nějakým způsobem prožíváme. V seniu obvykle člověku ubývají síly, hůře si zvyká na jiné prostředí, obtížněji se přizpůsobuje, přestává si věřit, na mnoho věcí už nemá dostatek energie, někteří stárnoucí se stáhnou do ulity a nechtějí získávat nové vztahy, kamarády, přátele, známé.
Jaké poselství přináší jedna ze dvou vítězných knih? Vypovídá o vztazích, o ohleduplnosti a lidskosti. Ale také o tom, že člověk v seniu ještě se životem neskončil, přeje si prožívat dobrodružství, mívá v sobě ještě spoustu nevyužité energie. Část mladých lidí dnes bohužel projevuje ageismus, až nenávist ke starým lidem, pohrdání. Objevuje se pocit, že senioři překážejí a ujídají ze skývy chleba těm, kdo pracují. Někteří nechtějí brát v potaz, že nejstarší generaci už si své odpracovala a je na zaslouženém odpočinku.
Autorčin příběh je oslavou hravosti, solidarity, kamarádství, snů, přátelství. Copak mohou mít svobodu jen ti zdraví a soběstační? Končí stářím život? Každá lidská bytost potřebuje prožívat úžas, radost, mít své parťáky, kamarády, zachovat si vlastní důstojnost. Potřebuje mít sny a přání a alespoň něco z nich si splnit.
Morální akcenty u oceňované autorky plynou z příběhu, jsou organické. Projevuje se tady vstřícnost vůči sociálně slabým, sociálně vyloučeným, chudým, nemajetným. Dědeček má dobře vyvinutou emoční inteligenci. Ta v dnešní postmoderní době poměrně dost schází, a proto je dobře, když ji spisovatelé vhodným sugestivním způsobem čtenářům připomínají.
Ještě bych vám ráda přiblížila některé zábavné scény a výroky z knihy, které mě nejvíce zaujaly. Kupříkladu líčení o agresivní smečce žen z domova důchodců, které se chtějí rozdovádět v koulovačce, způsobí ve městě velký nepořádek a donutí naše hrdiny uprchnout. Skvěle je vylíčen i Štědrý večer, na který pozval k nim domů děda přítele bezdomovce. Je z toho ohromný poprask, protože se dostaví mnohem více bezdomovců.
Oslovila mne např. také vtipná metafora „o jeho duši se právě praly spánek a bdění. A jak to tak vypadalo, spánek měl větší svaly.“ (s. 29) a dále bezdomovcovo konstatování: „Vesmír je ohledně plnění přání vážně kabrňák!“ (s. 43)
Přejeme příběhu O nevyřáděném dědečkovi dobrou cestu ke čtenářům. Autorce gratulujeme ke knížce, ve které neschází příběh a je prodchnutá zdařilým humorem.
Olga Nytrová
Vyhlášení ceny Miloslava Švandrlíka