Balabán Milan, Prof. ThDr.
- Podrobnosti
- Kategorie: Tvorba členů a hostů
MILAN BALABÁN
Životopis autora
Tvorba
Kořeny a květy biblických pojmů, EMAN, Benešov, 2012
Cestami kulhavého Jákoba : deníky z let 1982-1985, Torst, Praha, 2011
Domov a bezdomoví i jiné zprávy, Pulchra, Praha 2009
Jímavé portréty biblických žen: milovnice, trpitelky, bojovnice i kněžky noci, Kalich, Praha, 2009
Víra (u) Václava Havla : noetický sestřih Havlových Dopisů Olze, OIKOYMENH, Praha, 2009
Biblický třpyt v české poezii XX. století : ohlasy Nového zákona v české poezii 20. století /spoluautorka PhDr. Olga Nytrová/, OIKOYMENH, Praha, 2007
Putování k čirému, Zdeněk Susa, Středokluky, 2007
Hudba pro pozůstalé : (básně z doby bolševika), Torst, Praha, 2006
Kvete-li vinný kmen, Kalich, Praha, 2002
Tázání po budoucím /spoluautorka Veronika Tydlitátová/, Herrmann, Praha, 1998
Cesty vzhůru /spoluautorka Kateřina Dejmalová/, OIKOYMENH, Praha, 1997
Ohlasy Starého zákona v české literatuře 19. a 20. století /spoluautorka PhDr. Olga Nytrová/, OIKOYMENH, Praha, 1997
Hebrejské člověkosloví, Herrmann, Praha, 1996
Bojovníci a trpitelé, EMAN, Heršpice u Slavkova, 1994
Hebrejské myšlení, Herrmann, Praha, 1993
Víra - nebo osud?, OIKOYMENH, Praha, 1993
Recenze
 |
| balaban_tvorba |
 |
| balaban_tvorba |
Kalendář Blahoslav 2011
Březí životy jednoho chodceVody, svody, hromosvody mého živo–bytí. Ne vždy jsem byl březí, ale většinou ano, jako samice čekající potomka. Již před životem jsem tu byl – skryt ve svých rodičích, zbožných lidech těhotných touhou jít, jinam, až do toho Polska. Otec tam nežil z Pilsudského, ale z Krista. V koši na prádlo poslouchal jsem při přípravkách nedělní školy biblické příběhy o Abrahamovi, Mojžíšovi, Davidovi, ale i o Samsonovi a Ezdrášovi. Rozuměl jsem jen zčásti, ale tušil jsem (postupně se všemi mladšími sourozenci) ta velká tajna, jež povznášejí věřícího do vozů Eliášových. Později, v romantické klukovině, jsem začal trochu chápat, co je to teologie. Lapal jsem jako novic a panic důrazy otcovy a matčiny. Otec, zvláštní druh mystika, byl vznícen evangeliem Janovým a Jeho „Já jsem“ vynášeným vzhůru. Maminka byla starozákonnější, milovala příběhy o Abrahamovi, Jákobovi a o jiných originálních postavách starozákonních vyprávění. A zaujal ji biblický filosof Kazatel a jeho doporučení „Pouštěj svůj chléb po vodě“ – marnotratně dávat, co mám, a doufat, bezohledně doufat. Pán Ježíš na to stačí. Později, už v Československu, jsem protrpěl obecnou školu s razantní, ale spravedlivou učitelkou českého jazyka a myslím, že i českých dějin. Tady jsem se setkal s brilantně romantickým učitelem, jenž byl básníkem – Otakarem Zižkou. Jeho paní, také básnířka, byla až oslnivě krásná, její půvab zastírá mou mysl ještě dnes. Na gymplu se mi nedařilo, dost jsem troskotal, nikdy jsem se nesžil s takzvaným kolektivem, byl jsem vždycky bílá vrána a vlastně jsem v té své třídě duchem nebyl. Maturita byla úlevná. V tomto údobí, které bych nazval šedým, jsem promýšlel některé velké problémy a držel pro své spolužáky jakési trochu i drzé přednášky, že víru nevlastníme, že ji nedostaneme do sebe jako nějakou sklenici vody, kterou prostě vypijeme a hotovo. A Starý zákon se mi rozzelenal zvláště pod magickým vlivem Slavomila Daňka, starozákoníka evangelické fakulty, kterého jsem in figura nikdy neviděl. Okouzlil mě svět posvátných stromů a posvátných kamenů, věštby a játropravectví. Abraham přijal své hosty ne pod nějakou terebintou, nýbrž pod posvátným stromem, a přišel k němu unavený Hospodin v trojjediné lidské podobě. Byl jsem březí jako ovce, která čeká jehňátko. Březilo se mi. Březilo se mi na evangelické teologické fakultě, ta škola se mi líbila, ani se mně moc nechtělo jíst, pít, chodit do kina nebo dokonce do divadla. Nač ty marnosti? Profesor Bič měl radost, že se zajímám o kultická (bohoslužebně-rituální) témata. A vášnivé milování biblických zvěstí mě provázelo i v různorodém prostředí našich evangsborů. Zde jsem byl kupodivu dost úspěšný, biblické hodiny s hrstkou horlivých zájemců umožňovaly jít na hloubku a někdy dokonce nechat nad sebou zavřít vodu. Do toho šplouchaly mé osobní katastrofy, nezdařené manželství (mou vinou) a cynická jednání některých ženských osob. V teologii jsem začal filologií, sepisoval jsem na koleně práci o hebrejském výrazu ch-r-š, který má několik významů odpovídajících však náboženskému a rituálnímu umlčování. Později jsem napsal několik knížek, z nichž některé vznikaly při mém vyučování v bytových (Patočkových) seminářích, a proto „vyšly“ nejprve jako samizdat, později, po sametu, knižně. Se svou „helimadoe“ (zbožná Alena, krásná Marie, ponurá Jarka, vlídná Bárka, krásně zavilá Dana, básnivá Olga, svítivá Viola, Dáma v zeleném a některé jiné) činil jsem zkušenosti sporné, někdy drtivé, jindy hladivé. Jak jinak než obrátit se k čiré lásce v Písni písní, lásce, kterou já sice hledám, ale která už neskonale předtím vyhledala mě. Lásko, jsem tvůj, poněvadž ty jsi má. A přicházely zprudka chvíle zkoušek, kdy jsem si připadal jako pod drápy draka jakéhos. V pomocných technických praporech (PTP) jsem četl svou Bibli na latríně (svatá Písma nebyla tam státně povolena). V Pražských kanalizacích, jež mě nasmradily na celá léta, jsem svým soudruhům přednášel ve smíchovských hospodách o Masarykovi a Havlíčkovi, a musel jsem pít dosti hojně pivo i silnější drink. A březilo se mi tam. Svatý Jiří Boží přítomnosti si dovedl poradit i s drakem zločinné režimní blbosti. A v té dnešní mé teologii mě fascinuje myšlenka, že „Bůh chce, aby všichni lidé spaseni byli a k známosti pravdy přišli“, i ti za vodou a sedmi náboženskými horami. I buddhisté mají své (vlastní) spasitele vedené (možná i obstarávané) Pravdou, kterou nazýváme metaforicky málo vhodným slovem „Bůh“. Snad se mi pobřezí i tady, halelu Jah!Ach křídla vran vy vesla tesknivápřivezte ruku která hladíváruku která je lék a zpěvaby zas bylo na úsměvach zřídlá křídla vranmé srdce – váza ohnivápopelem syčív bludném kruhu ranzřídlatvákřídla Bože?jsoujennožehran?ach křídla vranvy vesla teskniváKalendář Blahoslav 2011
 |
| balaban_tvorba |
Na pozvání výboru Pen klubu měli PhDr. Olga Nytrová a Prof. ThDr. Milan Balabán v podkroví Klementina přednášku o svých dvou společných knihách Ohlasy Starého zákona v české literatuře 19. a 20. století(Oikumenh 1997) a Biblický třpyt v české poezii XX. století (Beta Books 2007). Bližší podrobnosti o jmenovaných knihách naleznete v rubrice Tvorba členů a hostů pod jmény obou autorů.
 |
| balaban_tvorba |
I.Klíma, O.Nytrová,V.Daněk, R.Ráž,Z.Janík, V.Karfík,M.Balabán, O. Nytrová a M. Balabán nejprve řadu let zkoumali ohlasy Starého zákona a následně ohlasy Nového zákona v české literární tvorbě. Obě knihy jsou opatřeny autorskými i biblickými rejstříky. Viz recenze filosofa Jana Sokola(Lidové noviny) – přečtete siv rubrice Publicistika. Biblický třpyt je název knihy, jež chce prokázat, že česká poezie, i ta moderní a recentní, propouští či nabízí třpyt jedné z nejstarších literatur světa, totiž Bible, v obou částech – starozákonní i novozákonní. Jakákoliv evroamerická poezie je v doteku či navázání (a to chtíc, či nechtíc) s poezií biblickou. Je jen několik děl a starověkých typoschémat, na něž poezie v Evropě navazuje.Východisko autorů: poezie je jen jedna, i když různá, ale pramotivy a prainiciace jsou stejné. Účel nebyl sestavovat jakousi antologii, nýbrž předběžně naznačit most mezi antickou literaturou novozákonní Bible a poetickým dílem našich básníků. Tomu slouží úvodní studie: Balabánova Hebrejské poselství a hebrejský jazyk a Nytrové Pacholátka mají ustláno na růžích s trny.
 |
| balaban_tvorba |
J.Štroblová,V.Daněk, O.Nytrová, Z.Janík, M.Balabán,V.KarfíkO. Nytrová a M. Balabán píší „Rukověť biblického třpytu v české poezii aneb Poetologie “, kterou by rádi vydali v roce 2009. Připravili řadu studií a metodických výkladů, jež pomohou těm, kdo chtějí mít hlubší vhled do dialogu mezi biblickou poezií a českou poezií.Citujme na tomto místě prof. M. Balabána: „Poetologie je tedy úsilí (vědecké, intuitivní, estetické atp.) pochopit a uchopit strukturu jakékoli vázané řeči a stanovit její typy – přímý citát, jen určitý moment (někdy jen atom) citátu, interpretace – chtěná, zamýšlená, ovšem nevědomá, ale výrazná. Jde o rozpoznání, že v poezii jako takové (tedy jakékoli provenience) jde o onen topos, kde skutečnosti jsou nejen popisovány, nýbrž naladěny na otázku po onom velkém a nezbytném TRANS: transcendenci, transfiguraci, transmisi, transdialogu. To se ovšem týká i prózy, ale ještě intenzivněji se s tímto jevem (trans-jevem) setkáváme v poetických textech. Publikace Biblický třpyt v české poezii XX.století byl vybrána Národní knihovou (společně s několika dalšími knihami), aby reprezentovala ČR na sjezdu slavistů v Makedonii.
 |
| balaban_tvorba |
Milan Balabán, Olga NytrováVydává: Beta Books, beletristická divize, nakladatelství Alfa, Praha
Další společný spis dvou vysokoškolských učitelů, religionisty a biblisty Prof.ThDr. Milana Balabána a spisovatelky, publicistky, esejistky, bohemistky a scenáristky PhDr. Olgy NytrovéBIBLICKÝ TŘPYT V ČESKÉ POEZII XX. STOLETÍ – OHLASY NOVÉHO ZÁKONA hledá zračení křesťanských idejí novozákonní Bible v díle českých básníků minulého století. Navazuje tím na knihu týchž autorů Ohlasy Starého zákona v české literatuře 19. a 20. století vydané v Oikúmené v roce 1997. Neplatí samozřejmě, že by si všichni čeští poetové „hledali“ přímo v Bibli, jak je tomu často u autorů katolických.Ovšem Evropa je výrazně ovlivněna hebrejsko-křesťanským odkazem a mnohá biblická místa pronikla do ducha a krve jejích obyvatel. Někde jen jakoby bezděky(odlesk), jindy v promyšleném navázání nebo narážce(třpyt) „citují“ vlastně čeští básníci (od klasiků až po obecně téměř neznámé)Bibli, nebo ji svérázně (často pozitivně, někdy negativně) vykládají. Z novozákonních textů (jsou v knize uvedeny vždy před ukázkou básní) padá světlo na duchovní produkci moderní české poetické tvorby. A naopak: česká poezie v jakési sakrální profanitě posvítí na leckterá záhadná místa křesťanského Písma. Básník Pavel Kolmačka například objasňuje: „Do domu vchází unavený Bůh. Tak strašně, strašně unavený.“ Bůh není namyšlený Loutkář tam nahoře. Je z nás lidí utíkajících před Pravdou zmožen – až k Boží smrti na Golgotě. M. Balabán s O. Nytrovou (za laskavé redakční pomoci Ing. Václava Strachoty a z velkodušnosti nakladatelovy) jsou tedy ve své knize rozníceni snahou „uslyšet duši“ spisovatelů biblických i moderních autorů českých. Před vlastními ukázkami ohlasů na biblický Nový zákon nalezne čtenář několik pronikavých studií obou autorů. M. Balabán nabízí kromě Uslyšet duši, Hebrejské poselství a hebrejský jazyk, kde vychází z toho, že mezi národem a jazykem je intimní spojení. Olga Nytrová se v eseji Pacholátka mají ustláno na růžích s trny zamýšlí nad symbolem dítěte v Novém zákoně a mluví i o potřebě nové výchovy dětí, kterým schází ve školách kyslík duchovna. Srovnávání normativních antických textů s texty vytrysklými v době moderní avizuje novou vědeckou disciplínu (komparativnípoetologii), která může v době s xenofobními příznaky zvednout hlavu (mluveno s Janem Nerudou) vzhůru – k duchovním hvězdám a k oscilaci spirituálních souhvězdí. Prezentace knihy M. Balabána a O. NytrovéBiblický třpyt v české poezii XX.století, Ohlasy Nového zákona Milan Balabán při prezentaci knihy řekl: „Slovo poezie, se odvozuje od řeckého poiein ,což znamená činit, konat. To prozrazuje, že poezie byla chápána jako dílo,tvorba. Byla tedy chápána jako architektura sui genesis, stavba, jež reprezentuje dílo svého tvůrce. Mohli bychom také říci, že poezie jemostem, přemosťováním či mostěním. Most přes řeku spojujedva břehy po obou stranách řeky; Na každém břehu může být něco jiného, ale most z toho, byť rozdílného, činí jednotu. V našem případě je na jednom břehu biblický text, vyprávění, kázání – nebo „metafyzická“ hebrejská poezie, na druhé straně proudu je poezie českých (našich) básníků. Další metaforou (kterých je mnoho) je „radiace“ – vyzařování; všecky entity v tomto světě něco vyzařují. Především lidé a jejich výtvory. Biblické texty svým zářením dosahují až k moderní české (nebo jiné) poezii. Naše, „světská“, poezie odráží světlo poezie biblického poselství. Ochuzujeme se, čteme-li biblickou poezii bez dozařování v nebiblické, nebo spíš pobiblické poezii. Ochuzujeme se, čteme-li svou národní, nebo evropskou, poezii bez zřetele k poezii biblické. Teprve prolnutí (nebo protnutí) obou jazyků, obou poezií, vytváří to ideální, to souzářící. Naše společné dílo je i teoretickým přínosem k porozumění nově vzniklému oboru, jímž jepoetologie. Chtěli bychom společně s Olgou Nytrovoupřispět k poetologii české ražby.
Ohlasy Starého zákona v české literatuře 19. a 20. stol.Milan Balabán, Olga NytrováVydalo: OIKOYMENH, Praha, 1997,ISBN 80-86005-41-0,Tato kniha vychází s podporou Českého literárního fondu V nakladatelství OIKUMENÉ vyšla v říjnu 1997 knihaprof. ThDr. Milana Balabánaa PhDr.Olgy Nytrové. Publikacepřispívá k chápání kontinuity české literatury a českého národa. Pomáhá ozřejmit návaznosti na biblické základy naší evropské civilizace. Je psána formou přehledné čítanky určené širší veřejnosti. Pomáhá pochopit strukturu Bible, je nabídkou skvostů české literatury. Odhaluje překvapivé souvislosti. Doc. Pavel Vašák z Pedagogické fakulty v Praze říká: „Rukopis považuji za odvážný pokus pochopit historickou souvislost české literatury prostřednictvím pojmů a příběhů Starého zákona. Autorům se podařilo doložit, že i v dobách nepříznivých vždy existuje jakási spodní vlna, která předává hodnoty dalším a dalším generacím. Je jí nepochybně i Starý zákon v metaforách, přirovnáních, filozofii i v jazyku.“ Literárněvědné příručky a stejně tak dějiny české literatury téměř systematicky zanedbávají biblický pramen literárního pojmenování, nenahlížejí na poezii pod zorným úhlem starozákonního poselství. Poezie je chápána čistě z perspektivy písemnictví. Blahodárný význam a účinek, ať už přejný nebo kritický – v šíři a konciznosti, v jaké je představen v knize OHLASY STARÉHO ZÁKONA V ČESKÉ LITERATUŘE 19. a 20. STOLETÍ, nebyl dosud zpracován ani v jiných evropských literaturách. Konfrontace těchto dvou oblastí má velký význam pro chápání Bible i pro hlubší vnímání českého písemnictví. Nestačí, aby literatura byla vykládána ze sebe sama, z literárních zdrojů samotných. Přístup ze jmenovaných aspektů je dle doc. Vašáka průlomový, konfrontace těchto dvou oborů – teologického a literárního – obohatí naše poznání, napojujeme se na jiný okruh dějinný i kulturní. Konfrontační pohledz perspektivy\ novodobé literatury i pod úhlem antického biblického písemnictví dociluje zvláštního a nečekaného účinku. Zajímavé je sledovat princip proměny ohlasů Starého zákona / a Bible vůbec / v české literatuře s vědomím doby.***Ohlasy na publikaci v tisku:Prof. Jan Heller Recenze prosinec 1997 prof. ThDr. Jan HellerEvang. teolog. fakulta Tento autorský počin představuje jistý zlom v našem duchovním klimatu. Dvě literatury, biblická a česká, jsou představeny ve vzájemném rozhovoru. Myslím, že v Evropě neexistuje nic podobného. Známá publicistka a bohemistka Olga Nytrová a profesor religionistiky na Evangelické teologické fakultě UK Milan Balabán připravili před dvěma lety pozoruhodnou výstavu „Starý zákon v knižní kultuře“, která se konala od l. září 1995 ve Strahovské knihovně v rámci festivalu Starý zákon v umění. Měla dobrý ohlas, a tak se její autoři rozhodli materiál znovu zpracovat a vydat knižně. O tom referují v „Úvodní poznámce“ s podtitulem „Přístup a postup“. Popisuje prezentaci ukázek: nahoře na stránce je vždy biblický citát, pod ním jiným písmem citace českého autora. Postupuje se pořadím hebrejského kánonu: Zákon - Proroci - Spisy, přiřazena je i deuterokanonická kniha Tóbijáš. Výběr českých autorů zde citovaných ukazuje, jak si který z nich všímal Starého zákona a jak se biblické poselství (či podněty) zrcadlilo v jeho díle. Že jde o autory 19. a 20. století, je řečeno už v podtitulu knihy. K českým autorům jsou z rámcových důvodů přiřazeni i Slováci Jan Kollár, P. O. Hviezdoslav a Marie Rafajová, z německých Franz Kafka. Z filosofických a politických myslitelů jen několik nejvýznamnějších: T. G. Masaryk, V. Havel, E. Rádl a P. Pitter. Biblický text je citován podle překladu ekumenického nebo kralického. Některé ukázky se opakují u různých biblických textů, když je citát z českého autora ohlasem zároveň několika biblických míst. Předmluva končí díkem redakci Oikúmené a spolupracovníkovi na edici ing. V. Strachotovi. Před vlastní text knihy, tedy biblická místa a citace českých autorů, která na ně navazují /str. 63 - 221/, jsou předřazeny některé zásadní eseje či literárně - kritické studie.První studie, z pera M. Balabána, má nadpis „Starý zákon“ a instruktivní podtitul „Normativní antická literatura - Bible, Homér, Vergilius, Reynek“. Po vhledu do Bible se autor zamýšlí nad eposem o Gilgamešovi, dílem Homérovým a jejich zápasem s osudem - ananké. Druhá stať této úvodní studie, nazvaná Hebrejská normativní literatura a česká literatura posledních dvou století“ se zamýšlí nad tím, čím Starý zákon zaujal české autory. Zvláštní pozornost věnuje básníkům, uhranutým smrtí: Máchovi, Březinovi a Ortenovi. Po nich tu defiluje i řada dalších jmen, všichni velmi výstižně charakterizovaní. V závěru své studie říká Balabán, že je tu pozoruhodný souzvuk mezi starozákonní chválou pozemskosti a pozemskou řečí českých autorů. Zdá se to být málo, ale něco to je, něco významného, říká Balabán závěrem své studie. Druhá úvodní studie, z pera Olgy Nytrové, má název „Adam a Eva“ a podtitul „Starozákonní typologie a česká literatura“. Autorka říká, že mysterium počátku vždy přitahovalo. A pak předvádí defilé Adamů a Ev v české literatuře, u Jana Kollára, Josefa Holečka, u bratří Čapků, Karla i Josefa, a konečně u Karla Šiktance. Svou vlastní básnickou intuicí vstupuje do hlubin svých autorů a ukazuje, jaké hluboké vrstvy v nich biblické ohlasy rozeznívaly. Také třetí stať „Havran a holubice“ pochází z pera Olgy Nytrové. Autorka zjišťuje, jak pradávné symboly havrana a holubice jsou aktuální i pro českou prózu a poesii: Vykládá o symbolice těchto dvou ptáků v literatuře staré Mezopotamie i ve Starém zákoně a hlavně v pseudoepigrafech a pak přechází k „mýtopoetickým symbolům v české poezii“. Cituje Hrubína, Reynka, Diviše, Zahradníčka, Holana. V závěru autorka říká, že použití těchto symbolů umožňuje hlouběji pochopi duši českého člověka a pak i člověka vůbec. - Tyto studie mají i odkazový aparát, který dokládá autorčin rozhled jak po literatuře krásné, tak i odborné. Poslední, čtvrtá z úvodních statí, nepodepsaná a tedy od obou autorů knihy, ukazuje velmi názorně tři typy biblických ukázek. První je tu „Příklad celostní parafrázické citace celého příběhu“, ukázka Heydukovy básně o zlatém teleti. Druhý se nazývá „Příklad interpretující a hermeneutizující citace stěžejní biblické zvěsti“ - ukázkou je tu citát z Reynka „Dnů šesti dílo“. Třetí je „Příklad sběrné citace - slovo českého autora reflektující několik biblických míst“. Jako ukázka je tu báseň Josefa Kainara „Stará postel“, opírající se o tři biblická místa. Je dobré a názorné, dodává recenzent, že autoři těmito třemi typy osvětlili svůj postup a pomohli čtenáři orientovat se ve vlastním jádru knihy, nazvaném prostě Ukázky. Zabírají podstatnou část, str. 67 - 227. Na každé straně je jedna nebo dvě ukázky, nahoře biblický citát, dole citát z české literatury, většinou velmi pěkně a promyšleně graficky upravený. Už byla zmínka o tom, že se postupuje podle pořadí biblických knih v hebrejském kánonu. To je jistě nejvhodnější, protože v novodobé biblistice stále více převládá snaha opouštět pozdější, septuagintní či vulgatní řazení a vracet se k nejpůvodnějšímu - hebrejskému. Obsah je tu velmi pestrý, je těžko jej stručně shrnout. Ale kdo ví, jak nesnadné bývá hledat v literatuře vhodné citáty , musí obdivovat jak literární rozhled, tak velikou píli autorů, s jakou to vše posbírali, sestavili a předložili. Jak se vyznat v tom bohatství myšlenek a podnětů? Docela věcně: Přes rejstříky. A ty jsou - obsáhlé, přesné a podrobné. Nejdříve rejstřík biblických citátů, pak rejstřík autorů. Tím se z knihy, řazené mezi beletrii, zároveň stává studijní příručka pro českou literaturu. Recenzent vzpomíná, jak se natrápil s knihami, které rejstříky neměly. Takže zvláštní dík za všecky knihy, které rejstřík mají. - Po rejstřících už přijde jen závěrečná ediční poznámka, obsah a tiráž. Hodnocení je jednoznačné a může být krátké: Velice zdařilá práce originálního rázu, bohatých myšlenek a krásné grafické úpravy. Budou ji s chutí číst milovníci poezie i literární vědci, biblisté i ti, kdo chtějí pohlédnout hlouběji do duše našeho národa. Samozřejmě budou každému čtenáři některé citáty bližší a srozumitelnější a jiné vzdálenější, ale v knize tohoto typu nemůže být jinak. A nakonec si každý pozorný čtenář přijde na své. Za nejcennější pak mám to, že nás tato kniha uvádí do rozhovoru mezi Biblí a citovanými autory. Mnoho dnešní nabídky a zvláštní duchovní oněmlosti souvisí s tím, že nemáme dost chuti a odvahy vstupovat s těmi, kdo jsou kolem nás, do rozhovoru. Tato kniha nás do něho vede.*Prof. Josef Smolík – recenze v Křesťanské revue * Otakar Kosek o knize napsal ( Zelená nit českého literárního plátna, Svobodné slovo , sobota, 20.prosince 1997) „Ohlasy Starého zákona v české literatuře 19. a 20.století je práce pozoruhodná. samozřejmě už svým tématem, ale možnápředevším proto, že autoři se neskrývaně nepokusili o jakýsi „objektivní průřez českou literaturou“, ale vybírali na základě své volby, řídíce se vlastním citem, vlastním vyjádřením souvislostí v rámci zažité křesťanské výchovy. Tento způsob přístupu ( ostatně vždy a k jakékoliv práci) dává jejich úsilí punc neopakovatelnosti, dotyk s knihou je pro čtenáře dotykem s uceleným mravním systémem, v jehož „prostoru“ může podnikat doslova dobrodružné výpravy po cestách od biblického tajemství k tajemství tvůrčího činu, který, protože je činem tvoření, patří našemu světu vezdejšímu. A tak, obraceje stránku za stránkou, seznamuje se čtenář s biblickými úryvky řazenými podle hebrejského kánonu: Zákon – Proroci – Spisy a jejich zrcadlením v tvorbě českých autorů; jen nahodile: bratří Čapků, V. Dyka, K. Havlíčka Borovského, V. Körnera,, K. Kryla, J. Patočky, J. Škvoreckého, J. Wericha, J. Zahradníčka. „Zbožní i bezbožní se tu drží za ruce. Je to ta zelená nit, jež sešívá dohromady všechna česká literární plátna.“ (M. Balabán). Není to učebnice české literatury, i když by s ní měli pedagogové takto zacházet, je to výprava po stopách neopominutelných, a přesto dosud zastíraných. Nejdříve ze zlé vůle, později (což znamená i dnes) z lhostejnosti, jež je znakem hlouposti. Pácháme tak ovšem škody na vlastní zahradě. Kniha, otevírající se zasvěcenými úvodními statěmi a zakončená přehledným rejstříkem autorů a rejstříkem biblických citátů, patří k těm, které osvěžují duchovní suchopár těchto dnů.“*PhDr. Jan Vodňanský „O málokteré knize z obrovského množství současné vydavatelské produkce se dá prohlásit, že už samotným svým pojetím nemá ve svém žánru u nás precedens…Co je na jejich přístupu unikátní, je obrovská šíře záběru. Na rozdíl od jiných antologií výběru citací nezastavuje se výběr citovaných děl na hranici uznávaných čítankových klasiků. Právě pro pestrost žánrů nazval bych jejich přístup literárním „kubismem“. Ukazuje totiž vybraná témata Starého zákona v pluralitě nejrůznějších autorských perspektiv z oblasti prózy od Poláčka po Hrabala a z oblasti poezie od Erbena po Wernische a Ajvaze. A nezapomíná ani na pozoruhodné ohlasy starozákonní tematiky v široce sdělné zpívané poezii Voskovce a Wericha. Last but not least zdobí tuto objevnou knihu kvalitně sestavený poznámkový aparát, rejstříky biblické i literární, což z ní může učinit i výbornou pomůcku pro odborný studijní zájem, pro učitele, studenty i žáky, které zajímají souvislosti české literatury, českého národa a evropské křesťanské tradice.“ Mladá fronta dnes*Básník Josef Mlejnek - o knize píše – Lidové noviny 1997
NAHÝ JSI VYVEDL NAHÉómošety ses dal spálitv žárovišti posvátného stromuhořícíhohrdelníúzkostíbožízchátralý hrdina z kdy si exvůdce otroků smrdících česnekematórouosamělý mezi stády midjánského knězeodpočívající mezipnoucími se ňadry sladké sipóryzpovykanýlákavou bídou exiluómošetys vyšelk sedmkrátrozpálenépeciegyptaa nahýjsi vyvedl nahévzhůružárnepohltil ani vlásekna pochýlených hlavách tvých bratříani jedinýtoběbylo souzenonedojítómoše 1973Šeptáno mamincea čekáš až se rozednímamincetvá ruka chvějivá a teskný průvod vrbtvá malá slova těšivá a úsměv z chrptvé modlitby tvůj vzdor kytička ze slz uvitá jež zbyly na úhortvá bolest bolest porodní když stále rodíš mne a čekáš až se rozední a smrt tě rozemnetvá ruka průsvitná veselý průvod vrb ach nemá nemá dna tvůj úsměv z chrp
Milan Balabán Kvete-li vinný kmen, Kalich , Praha 2002
ODCHÁZÍŠsváťovi karáskovi v onen denodcházíš sváťo myči skels vlasama andělskýmasúsměvem plašším nežli stíni hrocha chytne někdy rýmai sněhulákovi je zimaa rovnováha akvabelse může sesout do sítintys měl tys dávalotec nekřtěňáteka divousůa unavených vílteď odcházíšnach wien nach wienna vídeňských mostechroste rozmarýna s teboučernobrvá ženalomí kámensbírá devět silna sněženské fařehořekuje mirek do polštářebije úzkostžal ho zbilty smíštvůj pláč a smích zněl čistěnach wien nach wiens úsměvem plašším nežli stínvzkvete na vídeňském mostěrozmarýn? 1979
ŽALM STO TŘICÁTÝz propasti pasti zla kde chrastí díra prázdnák tobě má Lásko řvu jak zvíře zraněné adonaj šim-á b-kólísmiluj se Pane adonaj šim-á b-kolí Ty hrozný vichrný a sladkýmedem smíru před tebou praskají kukly v niveč se sunou magické triky v triku slizce zbožnýchjen když vše pustíš stranou mou desku obehranou kí-imchá ha-selícháa řekneš Dost jsem Host tvé duše v níž se tvé hluše sušíty odpouštíš, já vím, tvůj odtoulaný syn jenž v mlžnécizině teď našel červené své srdce, ochv tebe jsem sebe vsadil a vím než milost tvou tvé božské cityhoroucítvé vzplání jež tě ke mně vhání sirou světa plánítvé Slovíčko, jež porazí a zvedne když se blíží Svittvé ráno raníčko kdy Slunce tvoje usedá mi na víčko, travičkonoci, vari jak voják na stráži, jak pacient když vchází vizita, jak přítel který zná tvé mobilové čísloJsem izrael ten slavný věčný žid jenž ví, že nabonid mu užužsvírá hrdloa čekám ó Pane šim-á b-kólí krákavě čekám a furt jak mohan na frankfurtvina má táhne mne ke dnu, ke dnům v nichž bídně zhebnuAch kdy mě koupíš za své Srdce jitřníkdyž si mě koupíš sakumprask a svými Prsty něco ze mě zrobíšMy všichni, kteří jsme ti židi víry a zavrhli jsme léky na své viry z Díryk tobě se pnemtobě svá nitra rozepnema rozsvětlíme se v tvémsvětle světélečku Žití, Jiskérce BytíAch šim-á b-kólí jsem celý Hospodine tvůjCESTOU NECESTOU K TÉ CESTĚ, KTERÁ ZNAMENÁ ŽIVOT
Bez dia-logu jsem jen sám se sebou, upadlý v trudný mono-log. Jenže i ten monolog není pravý. Mluvím či jednám já sám, ne někdo jiný, ale je to mluvení a konání kohosi cizího, toho cizáka ve mně, který si usmyslel, že bude mluvit místo mě. Mé „mono“ vychází z biotu, daného, údajně přirozeného stavu mé mysli a mých životních sil, z mé setrvačnosti, v níž nakonec nepotřebuji ani sám sebe. Bez dialogu není totiž možný ani monolog.
Obrat nastává, když se začnu upínat JINAM, NEŽ K SOBĚ – k někomu nebo něčemu JINÉMU. VýrazemJINÝ nebo JINÉ jsem evokoval filosoficko-teologické, židovsko-talmudicky založené myšlenkové dědictví Emmanuela Lévinase. Tento „jiný“ nemusí být můj přirozený bližní, ten, kdo mi je jaksi i přirozeně, biologicky, rodinně, kmenově či národně nejblíž, nadosah. Jiný – to je ten potřebný, kdo se ocitl v nouzi jako onen přepadený poutník, kterého se ujal podle Ježíšova podobenství milosrdný Samařan. V činu milosrdenství, v pohledu do tváře „jiného“, „druhého“ nalézám sám sebe a získávám svou identitu.
Teprve takto, když jsem identický sám se sebou, mohu nastoupit na cestu toho, čemu se, někdy značně vágně a abstraktně, říká dialog. Smyslu plný dialog vedu, i po získání statutu rozhovoru a konfrontace, především sám se sebou, přičemž mé záporné (kainovské) já je potlačováno mým já, jež je kladné (abelovské), poněvadž se otevřelo samotné Pravdě. Bez tohoto dialogu není žádný čestný dialog možný. Denně vedu dialog s Bohem: tento rozhovor se může stávat formou meditace (vzory najdeme v knize Žalmů – např. Ž 139) nebo bytostného zápasu s Bohem, někdy s temným Bohem u jábokského brodu – Gn 32), kdy prosím Boží srdce, aby se ke mně přiblížilo – natolik, abych do tohoto Srdce mohl vstoupit a tam, byť v svaté bázni, mohl pookřát.
Dialog chci vést i s tím, čemu se příliš všeobecně a hodně bezmyšlenkovitě říká „příroda“ – to děsivé i úchvatně nádherné obklopení světem země i celého kosmu, to, co, včetně černých děr, nese cejch Boží důstojnosti a tvůrčí záhadnosti. I sem vstupuje Bůh jako TY, i když je tu všechno obaleno do plen Buberovského Ono. To jsou prvé fáze mých dialogů.
V dalších fázích přistupujírozhovory v církvi, v níž nábožensky a konfesijně bydlím. Pokouším se o mnohost sdělení, i když nemohu popřít svůj konfesijní přízvuk a důraz. Rozhovor s bratrskou církví (římsko) katolickou je mnohdy plný napětí; nejsem například mariánský ctitel, ale snažím se na té služebnici Boží najít příkladné vlastnosti, které by přispěly k tomu, abych i já se od té „Panny“ učil naslouchání tichých Božích výzev.
V třetích fázích mohu nastoupit dialog s monoteistickými náboženskými systémy a jako křesťan smím položit prst na ty důrazy v židovství i v islámu, které jsou v křesťanských církvích zanedbávány (autorita Boží, Písma, vedoucích osobností atp.).
Ve čtvrtých fázích smím, stojím-li na svém propriu (hlavním poselství, které nesmím vzdát) vstoupit do rozhovoru s náboženstvími dálnovýchodními i jinými. Mohu znovu zhodnotit například náboženský, ale i společenstevní a politický, význam koncentrace a takových spirituálních učení, které budují v člověku to, čemu se široce a ne zcela přesně říká „duše“.
To vše se děje na cestě.
Duchovní objevy a odhalení významných důrazů nelze předem naplánovat.
V každém stadiu cesty jsem překvapován jinou podobou svého poznání, jež je duchovně dosycováno i z jiných zdrojů, než pouze z těch, které mi jsou už známé a přisvojené.
Lidské poznání, i poznání náboženské, a ovšem duchovní, je „cestné“, nebo cestovní, má tedy charakter stadiální. To znamená, že nikdy není uzavřeno a může být ustavičně revidováno. Neboť Pravda je stále před námi a kráčí před námi jako šel před putujícím Izraelem oblak a oheň signalizující Boží přítomnost a moc.
Prof. ThDr. Milan Balabán, starozákoník, religionista, filosof a básník Uveřejněno ve sborníku Dialog na cestě 2, Praha, Blahoslav 2005
ROZSVĚTLOVÁNÍ
Den co den bychom měli děkovat za to, že se Bůh ( Elohím, Theos, Deus) rozhodl darovat nám SVĚTLO (hebrejsky ’ór). Tím nás vymanil (vyrval) tomu, co hebrejská Bible nazývá „pusto a prázdno“ – tohú vávohú (Genesis 1).
Pokyn živé, k člověku a světu nakloněné a všechno naše myšlení přesahující Pravdy zněl, ba spíše zní: Rozsvětli se (jehí ’ór, fiat lux). Toto rozsvětlování (kralické „Buď světlo!“ je příliš statické a ustrnulé) je základním datem života pro člověka i širý vesmír.
Se světlem spojovaly mnohé náboženské systémy božstva slunce, luny a hvězd. Zvláště svítání bylo opředeno mytickými představami. Vzpomeňme na Šachar ugaritských textů. A připomeňme si, že domů se vracející Jákob, náš otec víry, zápasil s démonem brodu, „dokud nevzešla Jitřenka“ (Genesis 32).
V biblické optice byla „nebeská tělesa“ pouze svítilnami (me’orót), jimiž si svítil sám Bůh, když se v duchu procházel krajinami, jež svou vůlí vyvolal k bytí (stvoření – bára). Světlo se stávalo symbolem toho, co je dobré, osvobozující, křísící k životu. Světlo je skvělou metaforou samotného Boha: Bůh je slovo, život, světlo (Jan 1). Křesťané žijí ve světle, a proto se mají chovat jako „děti světla“ (Efezským 5). Boží velvyslanec na lidské zemi, Ježíš z Nazaretu, byl podle evangelistova svědectví „světlem světa“ (řecky fós tú kosmú).
Všechno v našem životě, ve spleti traumatických okolností a světových napětí a pohrom potřebuje pro-světlení. Ježíš uzdravoval slepé: „Přivedli k němu slepce a prosili jej, aby se ho dotkl.“ Po určitých léčitelských úkonech byl slepec uzdraven „a viděl všecko zřetelně“ (Marek 8).
Rozsvětlování se týká i lidí, kteří nejsou fyzicky slepí, vidí však věci rozmazaně, někdy vůbec ne. Nevidí, že bližní, kterého přehlížejí nebo ho nedůstojně ponižují a ze zištných důvodů ho „válcují“. Jsou lidé (a nejsme mezi nimi někdy i my?), kteří nežízní po pokoji, spravedlnosti a milosrdenství. Ti jsou vůči těmto hodnotám zcela slepí, nevidí světlo, leda hodně čmouhaté. Ještě se jim nerozsvětlilo. Žijí „před začátkem“ svého života, nebo dokonce už postmortálně. Přebývají ve sžíravém stínu Tohúvavohú, ztratili senzórium pro světlo.
Rozbřesk, světlo, jitřenka – to je naše naděje v době, kdy na nás sedne únava, deprese, beznaděj. A tehdy prosme Pravdu, aby nám zasvítila, jinak bychom padli jako slepci do jámy a vzala by si nás smrt, zmar, podsvětí. Hleďme k onomu Dni, o němž říká šťastná novozákonní Apokalypsa: „Noci tam již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť PÁN BŮH BUDE JEJICH SVĚTLEM…“ (Zjevení 22).
S tebou světlo chci rozsévat své kroky po tvé zemi
V tvrdošíjné touze lkám po Soucitu všech se všemi
Ě – pláču a jdu roklí dál, jdu roklí dál a vábím holubičky Soucitu
Trpělivě otvírám oči svých krásných slepců
Lísám se k tobě, růžohřívá Jitřenko
Okna chci otevřít, aby se souchotiny stínů daly na útěk
Uveřejněno ve sborníku Dialog na cestě 2, Praha, Blahoslav 2006
