Hejdánek, Ladislav Prof.
- Podrobnosti
- Kategorie: Tvorba členů a hostů
 |
| hejdanek_tvorba |
LADISLAV HEJDÁNEK
Životopis autora
Próza
Poezie
Ostatní
 |
| hejdanek_tvorba |
 |
| hejdanek_tvorba |
 |
| hejdanek_tvorba |
 |
| hejdanek_tvorba |
 |
| hejdanek_tvorba |
 |
| hejdanek_tvorba |
 |
| hejdanek_tvorba |
 |
| hejdanek_tvorba |
 |
| hejdanek_tvorba |
Budoucnost Evropy a my
[Pro sborník „Evropané píší o Evropě“]
Narodit se a žít někde v Evropě vůbec nestačí, má-li se někdo stát Evropanem. Evropanem se totiž nikdo nerodí, ale musí se jím naučit být; a ještě přesněji, musí se jím naučit vždy znovu stávat, protože být Evropanem není žádný konečný cíl, po jehož dosažení by bylo možno se zastavit a zůstat. Všichni jsme jen zčásti Evropany, někdo víc, někdo méně (tak jako jsme někdo vzdělanější a jiný méně vzdělaný, někdo pracovitější a jiný méně pracovitý, apod.). Proto onen známý polistopadový slogan, že „se vracíme do Evropy“, byl značně matoucí (ostatně také tenkrát by byla na místě otázka, zda naši západní spolu-Evropané se vždycky chovali dost „evropsky“, např. v době kolem Mnichova). V Evropě není možno „být“ jako někde, na nějakém místě (leda jako turista nebo host); být Evropanem znamená především určitým způsobem žít a myslet – a zejména nějak navazovat na to, jak už před námi žili a mysleli nedávní i dávní Evropané. Tím, jak žijeme a jak myslíme, se Evropany buď stáváme stále víc – anebo jimi také být přestáváme (můžeme dokonce přestávat být Evropany, když pouze nekriticky napodobujeme některé starší Evropany, ale nechceme se hnout dál). Evropa není geograficky vymezeným územím, ale je tam, kde žijí a myslí Evropané tak, že se ve svém kritickém a kritizujícím evropanství posilují a vylepšují. Když takových aktivních Evropanů bude přibývat, je budoucnost Evropy dobrá; když jich bude ubývat a když „bývalí“ Evropané přestanou nad svým evropanstvím bdít a o své evropanství pečovat, bude s Evropou a evropanstvím konec. Právě proto, že nejde jen o Evropu v geografickém smyslu, mohou se Evropané odstěhovat mimo Evropu, a přitom si své evropanství ve větší či menší míře zachovat a ještě je rozvíjet (dnes žije mnoho Evropanů i na jiných kontinentech – a Evropa i evropanství v nich pokračuje, a Evropanům v „Evropě“ to už bylo víckrát velmi užitečné); a naopak se zase mohou do „Evropy“ a do evropanství vžít a vmyslit v kulturním smyslu lidé nejrůznějšího původu z celé planety, v některých případech dokonce ani nemusí vkročit na půdu některé z evropských zemí – a přece se mohou stát v kulturním, myšlenkovém a duchovním smyslu „Evropany“; historických i současných příkladů je celá dlouhá řada. Vždyť i my sami jsme se začali stávat Evropany nejdříve až někdy v poslední čtvrtině prvního tisíciletí! Ostatně sama Evropa se začala stávat Evropou teprve v druhé polovině prvního století př. Kr. Evropa se stala Evropou díky celé řadě pozoruhodných sociálních, morálních, politických i „technických“ vynálezů a díky sérii nesčetných nesnadných a ne vždy úspěšných pokusů, jak je uvést do souhry. Proto stávat se a aktivně být Evropanem znamená vždycky jednak evropské dějiny znát, jednak co možná dobře rozpoznávat, čeho je třeba se držet a nač navazovat, jakož i čeho je zapotřebí se vystříhat a po druhé (nebo prostě napříště) to pokud možná nepřipustit. Správná orientace v minulosti není ničím jednoduchým, a nezřídka se může dostat na scestí. Ne každá tradice je tak dobrá, abychom v ní mohli a směli pokračovat. K tradicím je třeba přistupovat selektivně, některé pěstovat a jiné opouštět. V tom se často lidé nemohou dohodnout. Je to věc rozhovorů a diskuse, a předpokladem jsou dobré znalosti a rozumné důvody, zejména pak ochota k rozhovoru, k dialogu. V budoucnu se budeme muset všichni zabývat mnohem více dějinami Evropy a evropanství (a to znamená také těch druhých Evropanů), a dějiny vlastní země, vlastního národa, vlastních tradic více chápat v kontextu těchto evropských dějin. A podobně tomu musí být i s našimi výhledy do budoucnosti; právě zde se budeme muset naučit myslet a pracovat i žít víc evropsky než česky. To ovšem vůbec neznamená, že bychom na své domácí tradice měli zapomínat – právě naopak: musíme se na ně rozpomínat a svědomitě posuzovat, které z nich mohou být potřebné a cenné pro všechny Evropany a pro Evropu. Přesně to bude zřetelně vypovídat o tom, zda své evropanství nebereme jen jako něco vnějšího a nahodilého nebo třeba i nějak využitelného, ale jako něco, na čem i u sebe musíme pracovat – tedy zda své evropanství pochopíme i jako svůj osobní program a závazek. Podle mnoha velkých (a zajisté i četných malých) duchů se Evropa od počátku „modernity“ začíná dostávat do větších a větších krizí; to snad může jen těžko někdo chtít popírat. Je ovšem možné to nechtít vidět; ale z hlediska dobrých evropských tradic je velmi nedůstojné upadat a klesat, aniž bychom o tom něco tušili, natož věděli. Mnozí poukazují na to, že význam Evropy slábne, že se všechno zdá nasvědčovat tomu, že svět už půjde jinými cestami, že zkrátka žijeme v „době poevropské“. Tak jako se ve starověku Středozemí jevilo jako celý svět, ale ukázalo se, že to je omyl, ukazuje se, že svět není jen Evropa a že dokonce má už Evropy a evropanské dominance dost, a že chce dále žít jinak a po svém, tedy ne-evropsky. Bohužel mnozí „Evropané“ akceptují toto vidění a moderní kulturní pluralitu přijímají jako „přirozenou“ různost, ne-li neslučitelnost, a ve výsledku jsou nakloněni jakési nivelizaci, která vše relativizuje a odmítá hodnotit, co je lepší a co horší. Kdyby toto vidění začalo převažovat, znamenalo by to opravdu konec Evropy a evropanství, protože by to znamenalo odumření toho nejhlubšího kořene všeho evropanství, naprostý rozpad toho základu, bez něhož by Evropa vskutku přestala být sama sebou. Tím základem Evropy a evropanství je vždy znovu se vracející otázka po tom, co je v dané situaci „tím pravým“, co je vskutku pravdivé, vskutku spravedlivé, vskutku tím, co „má být“ a co se „má stát“ a o čem se nehlasuje a nemůže hlasovat tak, že se jen zprůměruje vůle většiny a oktrojuje se všem. Právě v této věci máme my Češi velký duchovní poklad ve své minulosti; a tím pokladem bychom mohli přispět k tomu, aby se i jiní Evropané mohli poohlédnout po své vlastní minulosti, zda tam také nemají něco podobného, nač možná pozapomněli – ostatně jako si to málo připomínáme nebo vůbec nepřipomínáme ani my sami. Ale přispět něčím takovým jako vkladem a investicí do evropské budoucnosti bude možné, jen když si právě sami uvědomíme, jak cenný poklad to je. Proč by se měl o nás zajímat někdo jiný, když my sami si toho dost nevážíme?
Ladislav Hejdánek [V Písku, 24.9.08.]
Řekové se zapsali do dějin evropského myšlení dvěma světodějnými vynálezy; ani v jednom případě však nebyli schopni své výkony dost do hloubky reflektovat. V jednom případě se dokonce ani nepokusili najít pro svůj vynález zvláštní pojmenování; ve staré řečtině vlastně nenajdeme samostatné slovo pro náš „pojem“ (měli jen mnohovýznamné slovo „logos“; teprve Římané takové samostatné jméno použili, ale hned je dost nešťastně obdařili jakýmsi násilnickým spoluvýznamem, jak to ostatně cítíme i v českém překladu – „pojetí“ jako „[za]jetí“). A v druhém případě sice pojmenování měli, totiž právě „dialogos“ (a dokázali ještě v 21. století i nás přesvědčit, že se bez něho, tj. bez jeho řecké podoby neobejdeme), ale zdaleka nedohlíželi, co všechno vlastně skutečný, živý dialog nejen pro filosofy, ale pro všechny lidi, ba i pro celé kulturní a civilizační okruhy a jejich tradice, může znamenat. Dialog není pouhý rozhovor, pouhá rozmluva dvou nebo několika lidí; lidé spolu hovořili odedávna (mluva je původně asi ten nejpozoruhodnější archaický rituál, který se ukázal jako mimořádně a mnohostranně perspektivní). Když spolu lidé hovoří, nesdělují si jen věcné informace, ale potvrzují si navzájem svou totožnost a to, že o sobě vědí a že nějak k sobě náleží; rozhovor je společenská záležitost. Pro obyčejnou rozmluvu je to, o čem se mluví, pouze jednou ze složek komunikace. Vynález pojmů a pojmovosti velice zdůraznil právě to, o čem bylo třeba a také možno se domluvit jinak než rezonováním (naladěním na stejnou melodii), pokud nebylo možno jen ukázat prstem: přesný (sdílený) pojem nám dovoluje mínit totéž, i když na to nemůžeme prstem ukázat, a to bez ohledu na pocity a nálady atd. Na tom byla založena věda (řecká „epistémé“, vědění) a možnost předávat nové poznatky druhým lidem, např. žákům nebo kolegům. Dialog je však mnohem víc než postupná řada monologů (a přednáška nebo vědecké sdělení je takovým monologem, a dovede posluchače nebo čtenáře přesně dovést k nějakému „předmětu“, k nějaké „věci“ tím, že o nich něco nového sděluje). Zejména však od konce 18. a od 19. století si lepší myslitelé uvědomují stále lépe to, co si nyní řekneme: v dialogu jde sice také v rozsáhlé míře o to, k čemu se vztahují myšlenky účastníků, ale nezůstává jen u střetu různých pojetí a názorů na „totéž“ (jak tomu je v případě učené disputace nebo diskuse), nýbrž všichni partneři se dobrovolně vystavují tíze argumentů těch druhých, a to pod normou ještě nedosaženého cíle, jímž je poznání pravdy. Můžeme to říci také tak, že opravdový dialog se vyznačuje tou zcela mimořádnou situací, že jeho účastníci jsou upřímně přesvědčeni, že se mohou od druhých nejen něco nového dozvědět, ale že se všichni mohou dozvědět i něco nového, co si s sebou nepřinesl nikdo z nich. A můžeme to říci ještě jinak: lidé, kteří vstupují do opravdového dialogu, jsou připraveni naslouchat nejen druhým účastníkům dialogu, ale také něčemu navíc, totiž pravdě, která osloví (může oslovit) všechny, i když ji nikdo předem neznal, může se „vyjevit“ jako „nová“. V tomto prohloubeném smyslu je dialog událostí, která může proměnit nejen znalosti, přístupy a metody jeho účastníků, ale i je samy. Už to, že se lidé různých názorů a různých přesvědčení mohou setkat a navzájem od sebe něco očekávat, to znamená navzájem si také pozorně naslouchat, je velkým a nijak nenahraditelným tréninkem v tom, abychom dokázali zaslechnout hlas pravdy i tam, kde zatím nemá nikoho, kdo by ji vyslovil a tlumočil. Jedinec sám o sobě něčeho takového nikdy není schopen: proto je tak důležité, aby se v dialogu sešlo několik lidí (kteří však si nejsou pouhou ozvěnou, ale kteří se skutečně odlišují). Ale když jsme se to naučili, dokážeme pak hovořit také sami se sebou a k sobě, aniž bychom se ztráceli ve své subjektivitě; takovému přezkoumávání sebe sama a svých přístupů pak říkáme „reflexe“. Dialog je tedy vynikající rozcvičkou k nejdůkladnější reflexi, ale dialog reflektujících je teprve ten pravý dialog; do takového „dialogu“ se ovšem můžeme pustit také se starými mysliteli. Zaslechnout pravdu, která ke mně mluví jako nepředmětná výzva, je sice věc nesmírně cenná, ale jen málokdy si svým pochopením můžeme být zcela jisti (odtud důležitost reflexe). Právě tenkrát, když to je apel pravdy velmi nečekané a překvapivé (a pravda, která by jen opakovala a potvrzovala to, co jsme věděli už předtím, není žádným živým a novým oslovením), potřebujeme se podělit o své nové vidění s přítelem, druhem, s někým, kdo je také otevřen pro nové vidění. A nemáme-li zrovna nikoho, klasičtí myslitelé mohou být vynikajícími partnery. Dialog je tím privilegovaným místem, na němž a v němž se vyjevuje pravda. Opravdový dialog tu pravdu takřka přitahuje – ale „přitahuje“ ji tím, že jeho účastníci se otvírají hlasu pravdy, a to i tehdy (a právě tehdy), když právě jim osobně nedává „za pravdu“. Ochota přijmout soud pravdy i v takovém případě pak znamená velkou osobní změnu, která je dokonce ještě něčím víc než změnou smýšlení (tzv. metanoia). Pak se dialog opravdu stává místem převratných setkání.
 |
| hejdanek_tvorba |
Ladislav Hejdánek
 |
| hejdanek_tvorba |
Došla k nám nedávno výzva z míst nejvyšších k “široké intelektuální diskusi” a k “intelektuálním sporům”, a také varování před “mlčením”; jako téma jedné takové diskuse byla navržena otázka, “co dřív”, zda “svoboda nebo dobro”. Někteří (snad jako známé firmy) byli jménem vyvoláni (a zároveň v zájmu “kvality diskuse” i napomenuti); cílem má být “připomenout nebo vyjasnit některé výchozí koncepty a postoje”, které prý bývají leckdy zamlčovány. A pak už byli potenciální diskutující rozděleni do dvou táborů na základě “dvou bazálních světových názorů”; kdo by se chtěl držet mimo, je předem diskvalifikován, že propadl “módě povrchních politiků a politických komentátorů”, spočívající v udržování jakési střední pozice “a žádný silný názor nemít”. Po mém soudu je v zájmu “kvality diskuse” o vztahu mezi svobodou a dobrem především pojmové vyjasnění tématizovaných členů vztahu (z toho důvodu jsem spíše nakloněn disputacím, soustředěným k jednomu tématu, než diskusím, které se – již v původním smyslu – mohou rozbíhat mnoha směry, rozptylovat se a dokonce těkat). Proto si kladu hned na počátku otázku, proč by měla v záležitosti “priority” být proti sobě postavena dvojice svoboda a dobro. Mělo by to být zdůvodněno, protože obvykle se má za to, že proti svobodě stojí otroctví (nejen v sociálním a politickém smyslu, ale každé otročení, jež “odcizuje”), zatímco proti dobru stojí na druhé straně zlo nebo špatnost. To je sice takto řečeno jen “obecný názor”, který může být i chybný, ale v tom případě by bylo jeho vyvrácení (nebo aspoň kritické odmítnutí) nezbytné. - A pak tu jsou ještě další nesnáze. Svoboda má smysl jen tam, kde můžeme volit mezi dvěma nebo více eventualitami; v našem případě by šlo o volbu mezi dobrým a špatným, eventuelně lepším a horším. Svobodná volba ovšem nespočívá v tom, že je nedeterminovaná nebo nemotivovaná, dokonce snad nevědoucí a tudíž nahodilá: svobodně volit dobré proti špatnému (nebo zlému) můžeme jen tehdy, když dokážeme obojí od sebe odlišit. Právě proto však musí nějaké vědění o dobrém (i zlém) fakticky předcházet každému svobodnému rozhodnutí, každé svobodné volbě, a to bez ohledu na to, nakolik to dobře víme a zda to správně hodnotíme. Jak by ostatně mohla svoboda být “dobrá sama o sobě”, kdyby jí “dobro” (a také “zlo”) nepředcházelo? Není pochyb o tom, že jsme často postaveni do situace, kdy volíme bez rozmýšlení anebo kdy situaci dobře nerozumíme a proto nedokážeme správně posoudit, co je dobré a co špatné (eventuelně co lepší a co horší, neboť někdy jsme - třeba pod tlakem - nuceni volit menší zlo proti většímu, ale to je jiný problém). Může se stát, že se rozhodneme (v rámci své svobody) nesprávně, a na základě této zkušenosti můžeme svá příští hodnocení upravit a opravit. To se však neděje výlučně a jednoznačně na základě povrchního vidění výsledků (úspěchů a neúspěchů): jsou úspěchy a vítězství, která nás dříve nebo později uvrhnou do otročení, zatímco jindy může náš neúspěch a prohra mít neočekávaný osvobozující efekt. (To je důležitý argument proti falešně interpretované hegelovské myšlence “pochopené nutnosti”.) Právě z toho důvodu nesmíme zaměňovat povahu svého chápání dobrého a zlého na jedné straně (které může váhat i tápat) a povahu něčeho skutečně dobrého nebo zlého. Naše chápání a vůbec všechno poznávání se jistě “tvoří reálným životem”; jistě se učíme tím, že něco děláme (a pak to reflexi analyzujeme). Problém je jen v tom, že když ten “reálný život” není docela “v pořádku”, když není “dobrý”, tj. správně orientovaný, pokud jde o rozdíl mezi dobrým a špatným, učíme se nikoli dobře, ale ,špatně‘ – ne v tom smyslu, že se neučíme vůbec nebo jen málo, ale že tím zhoršujeme a degradujeme svůj vlastní život stále dál a víc. To ostatně platí pro všechen lidský život a pro veškeré činnosti: vedle získávání řemeslné zručnosti (na kterou s vážností pamatuje i kapsář a sňatkový podvodník) je tu ještě kultivace úrovně života, např. smyslu pro uměleckou nebo myšlenkovou krásu a velikost, a také získávání odolnosti proti svodům pozlátek, kýčovitosti a “vlezlému oblažování” (jak to vyjádřil Hermann Broch). Pokud neděláme něco dobře nebo něco dobrého, není nám žádné “learning by doing” k ničemu. To ví třeba každý tlumočník nebo překladatel z dob svých počátků: stačí dvakrát třikrát udělat chybu (a nikdo nás přitom neopraví) – a máme napříště dojem, že to tak je správně. Platí totiž, že neopravovanými chybami se člověk sice také “učí”, ale učí se dělat dál chyby. Smysl svobody je nepochybně v kultivaci člověka a jeho života; ale svoboda není nic předem daného (a už vůbec ne “od přírody”, jak notoricky opakují i mezinárodní dokumenty), ale ke “své” svobodě musí být každý jedinec veden a vychováván, a to těmi, kdo už aspoň trochu svobodni jsou. Šalda např. říká, že umění a specielně poezie “vychází z jakési svobody nižší, aby se dotvořila svobody vyšší; ze svobody jaksi záporné, aby se dotvořila svobody kladnější, a ovšem, možno-li, té nejkladnější, kde již se necítí rozpor mezi ní a zákonem, kde obojí vyrovnává se v lásce.” A tomu právě rozumí jako způsobu, jak “se nechat opravovat … životem, rozuměj empirií životnou”. (Je tam nicméně skrytá chyba, že svoboda je postavena proti zákonu, zatímco ve skutečnosti bez zákona není svobody.) K prohloubení, zintenzivnění vlastní svobody se však může člověk dopracovat jen tak, že se něčeho z dosavadní jednodušší, nižší svobody vzdá, že dokonce něco opustí a zavrhne. A vždycky je tu otázka: ve jménu čeho se vzdáváme něčeho ze své nižší svobody, abychom se dopracovali k svobodě vyšší? Nemůže to někdy být také omyl a klam? Zase tu máme doklad toho, jakou důležitost má naše poznání a vědění o tom, co je dobré a co méně dobré nebo špatné. Svoboda může být funkční, tj. dobrá, jen tam, kde nějaké “nahoře” a “dole”, které nevytváříme teprve svým rozhodnutím, nějakou “volbou nazdařbůh”. Svoboda je dobrá, když volí dobro a vede k dobrému (nebo aspoň k lepšímu), a je špatná, když volí zlo a vede ke špatnosti. Smysl svobody spočívá v tom, že můžeme volit dobré; nikdy bych neřekl, že dobré je “vedlejším produktem samotného žití”, protože volit dobré není nikdy jen “produktem” (lépe snad: výsledkem) volby. Zejména však to není “vedlejší” produkt. Ale i kdybychom tuto hrubou formulaci přijali, pak platí spíše to, že zlo (ve smyslu zlého rozhodnutí, zlé volby, zlého projektu) je - vskutku – “vedlejším produktem” života, totiž produktem zneužití svobody. A zneužití svobody je vždycky úpadkem, omezením, redukcí svobody, ať už vlastní, zvláště však těch druhých. Je-li jedním z cílů a posláním pravého užití svobody, aby se i naše svoboda kultivovala, aby rostla a byla stále hlubší a kvalitnější, je tomu tak jen díky tomu, že vyšší svobody můžeme dosíci nejen přijetím pravidel, řádu, závazků (a to je jistě základní podmínkou), ale také rozpoznáním a převzetím pravidel a závazků vyšších, než jaké nám kdo mohl předat, protože závazků nových, svobodně zvolených. Jen někdy je pro otevření možnosti, jak převzít taková nová pravidla a závazky, nezbytné a “dobré” opustit pravidla a závazky staré. To je pak ovšem nezbytnost zcela jiného druhu než nějaký vnější tlak a vnější nutnost. Svoboda tedy není žádnou skutečností “sama o sobě”, ale vždycky jen v souvislosti s někým a něčím; svoboda je vždy relativní, je to něčí (větší nebo menší) svoboda, a je vztažena k něčemu, co si sama nevytváří, ale co nějak musí respektovat, chce-li zůstat svobodou resp. nabýt tak jako svoboda vyšší úrovně a dosáhnout vlády nad tím, co musí respektovat. – Velmi podobně tomu však je i s “dobrem”: není žádného “dobra o sobě”. Také dobro je vždy dobrem pro někoho, a to buď pro jednotlivce, pro skupinu nebo pro celé společenství (a mohli bychom jít ještě dál, třeba pro celou biosféru atd.). Ale platí to vždy pro konkrétní svobodu a konkrétní dobro – také dobro je vždy “relativní”, k někomu a něčemu “vztažené”. To pochopitelně vůbec neznamená, že relativní svoboda nebo relativní dobro jsou jen “subjektivní” záležitostí; právě naopak představují velmi významnou, zejména budoucnostní komponentu skutečného světa (a to nejen individuálního, ale i společenského, a nejen lidského, nýbrž i přírodního - ale to necháme stranou). Už poněkud obnošená teze, že naše svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého, potřebuje naléhavě jako doplněk obrácenou, neméně zjednodušující formulaci: naše vlastní svoboda začíná být legitimní až tam, kde končí svoboda těch druhých. Pravá liberálnost spočívá na prvním místě ve vztahu ke svobodě (a svobodám) našich spolulidí. Svoboda těch druhých je pro nás tak cenná, že jsme ochotni ji podporovat – třeba i na úkor svobody vlastní. Kdyby se matka malého dítěte, lékař nad nemocným pacientem, učitel před neposednými žáky apod. řídili heslem “laissez passer”, tak by sice svět ještě nějaký čas šel a klopýtal dál, ale nutně od deseti k pěti (tak, jako upadá všechno, co prostě “necháme být” a oč ustavičně nepečujeme, třeba jen, abychom to “zachovali” ve slušném stavu). Z novorozence, který si neosvojil vztah důvěry byť jen k jediné osobě v prvním roce svého života, nevyroste nepoškozený jedinec, ale po celý život ponese větší nebo menší břemeno deprivovanosti. Objev Adolfa Portmanna, že se lidské mládě rodí předčasně, totiž před polovinou svého embryonálního období, se zdá naznačovat, že bylo zapotřebí obrovského zásahu do přirozeného vývoje individua: kdyby nemohl “přírodní” člověk navázat sociální a jazykové kontakty ještě v druhé polovině svého embryonálního stadia, nikdy by se z něho nemohl stát člověk “lidský”. Povaha lidského chování a jednání není tedy “veličinou endogenní”, ale je umožněna a založena vykročením z pouhé endogenní “danosti” (vlastně jejím “prolomením”) a vstupem do světa již lidského, ovšemže vždy “dějinně” již nějak situovaného. A tento vstup se novorozenci otvírá v příchodu a přístupu blízkých bytostí, které s ním již jako s plnohodnotným člověkem počítají. Kdyby nebylo těch nejbližších, kteří se nad dítětem skloní a sklenou nad ním jakousi ochrannou péči, zůstalo by dítě jen nejvyšším primátem (přesněji a věcněji: takové dítě by vůbec nepřežilo). Napřed musí k dítěti přijít “dobro” – a spolu s jinými “dobry” pak může být zaseta a pěstována, rozmnožována a dále kultivována i jeho “svoboda”. Každý lidský život začíná tak, že jedinec stále bere, že stále něco potřebuje a druhým – právě těm nejbližším – je jaksi “na obtíž”; člověk není jen celoživotně “nedostatková bytost”, jak to hodnotí antropologové, ale stává se od počátku a ještě i po narození každým dnem větším dlužníkem: dlouho, velmi dlouho za vše, čím je a co má, děkuje pouze a výhradně druhým lidem. Právě proto jsou ony známé formulace, deklarující lidská práva a svobody jako pocházející “od přírody”, filosoficky nedržitelné. To však ještě nemusí a ani nesmí znamenat žádné popření ani zpochybnění těch “práv” a “svobod” samých, nýbrž jen kritické odmítnutí způsobu, jak byly historicky myšleny a formulovány. Lidské embryo není ani v těle matky, ani ve svém extrauterinním období (tj. během prvního roku po narození) žádným “vlastníkem” svých práv, a není ani “svobodné”, nýbrž téměř zcela závislé na lidech kolem sebe. Do svých “práv” se však narodilo, a na všech lidech je, aby tato jeho práva respektovali (uvažme, že přece máme respektovat základní lidská práva i těch budoucích generací, jejichž rodiče a prarodiče se ještě nenarodili – také ti budoucí mají “právo” na vzduch bez jedovatých zplodin, na čistou vodu, na zdravé prostředí přírodní i společenské atd., takže ona tzv. lidská práva zjevně každému člověku předcházejí, neboť musí být – a mají být - respektována ještě daleko dříve, než se tito lidé narodili. A podobně je tomu se svobodou (či svobodami, ale to už jsou míněny jen formulace zákona): ke svobodě musí každý člověk nejdříve dorůst, přesněji: musí k ní být vychováván, připravován a veden, a to – právě ! – těmi druhými. Mohli bychom to snad nejzřetelněji vyjádřit tak, že každý člověk musí být ke svému lidství a ke své lidské svobodě “osvobozován”, protože svoboda, skutečná svoboda má své specifické předpoklady. Když ty nejsou splněny, stává se ze svobody pouhá nahodilost, svévole nebo libovůle. Svobodný čin je jen tenkrát skutečně svobodný, když ten, kdo jej vykonává, ví, co dělá a jaké to bude mít následky (aspoň ty nejbližší a dohledné). Právě proto je každá svoboda jen částečná, jen relativní, protože závislá na našich znalostech, ale také na naší ochotě oněch znalostí, vědomostí, dovedností atd. maximálně využít, ale nezneužívat jich proti jiným lidem. (Proto francouzské revoluční heslo nezůstalo jen u svobody, ale se stejným důrazem byla hlásána a požadována i rovnost a bratrství.) Kdo zneužívá výhod proti druhým lidem, nezvětšuje svou svobodu, ale stává se spíše otrokem nějaké hybris (a to i když na to nejsou žádné paragrafy!), která může ohrožovat i jeho samého, a někdy dokonce vůbec všechny a všechno. A navíc tím dokládá, že zapomněl, jakým je od svého narození dlužníkem a že je jako každý povinen i tyto své nikde nezapsané a neevidované dluhy splácet. A to pak nutně znamená, že čím je člověk svobodnější, tím je vnitřně zavázanější těm, kteří mu tu jeho svobodu ukazovali jako cíl a kteří mu k ní dopomáhali tím, že svou vlastní svobodu omezili v jeho prospěch. Ani nejsvobodnější člověk nesmí nikdy přestat mít na paměti ten velký svůj dluh, který měl celým svým životem a působením jakoby vracet (i když jej nikdy nemůže vrátit těm, od nichž jej získal). Dost dobře to vystihl Martin Luther, a po mém soudu pro nikoho není nutné akceptovat i celou jeho theologickou argumentaci. V jistém ohledu není vskutku svobodný člověk zavázán nikomu a ničemu; ale to jen proto, aby se směl a mohl odevzdat do služeb všem a všemu, pokud to je zapotřebí k většímu “dobru” – sám bych raději zůstal u formulace: pokud a nakolik toho je vpravdě zapotřebí (opět je tu důležité ono rozpoznání: v pravém světle, tj. ve světle pravdy). Odmítat prioritu dobra před svobodou znamená osekat fenomén svobody na pouhou nahodilost a svobodné jednání na pouhou libovůli. Cena svobody stoupá spolu s tím, jak postupuje přesnost našeho rozpoznávání dobrého od zlého – proto říkáme, že “pravda osvobozuje” -, ale také jak se prohlubuje naše oddanost “vpravdě dobrému”, neboť vposledu rozhoduje pravda. Chtěl jsem připomenout jen několik skutečností a zkušeností, které nejsou ničím tak moc novým, jenom snad trochu upadaly v zapomenutí. Nešlo mi ani o to, prezentovat nějaký “silný názor”; před “silným” názorem dávám vždycky přednost názoru pravdivému, přinejmenším však řádně vyargumentovanému.
 |
| hejdanek_tvorba |
Ladislav Hejdánek
 |
| hejdanek_tvorba |
Nevíme s určitostí, jak vlastně vznikl náš Vesmír. Zatím to podle většiny vědců vypadá tak, že z nějakých důvodů (nikoli příčin, neboť odkud by se taková „příčina“ vzala?) vybuchl nezměrný, ale do relativně malého „balónku“ stlačený a zabalený gejzír záření, a to záření svým tlakem pak rozfouklo ten balónek do těch neuvěřitelných rozměrů a hloubek, z nichž dodnes „vidíme“ i za pomoci nejsofistikovanějších přístrojů jen jeho část. A z tohoto úžasnou rychlostí vytrysklého proudu záření, které se řítilo všemi směry a po zakřivených drahách zaplňovalo (a dodnes jaksi „zbytkově“, reliktně zaplňuje) křížem krážem celý stále se zvětšující „balónek“, se zrodilo všechno další: první částice, první jádra prvků a první ionty i sloučeniny, jejich obrovské mraky, z nichž se v gravitačních polích rodily první hvězdy, hvězdokupy, galaxie a supergalaxie; při výbuších a gravitačním zhroucení mnoha hvězd první generace se začaly vytvářet těžší prvky, něco z nich bylo rozmetáno zpět do dalekého okolí, něco bylo vtaženo do prvních černých děr, z nichž se prý už nikdy nic nedostane ven (leda jakýmsi podivným „vypařováním“, které prý kdysi bylo častější). A tak se podle většiny špičkových astrofyziků náš „svět“ zrodil vlastně jako „světlo“ a ze „světla“ se i ustavil (i když toho „světla“ bylo původně pohromadě tolik, že vlastně byla skoro ,tma‘ a Vesmír se zprůhlednil až po nějakém čase, když se dostatečně „nafoukl“). Můžeme se nyní tázat: co předcházelo onomu úžasnému výtrysku světla, kterému teoretičtí fyzici-kosmologové říkají „velký třesk“ a jímž počal svou existenci náš Vesmír? Byla to tma? Mohla to být tma? Je myslitelné, že světlo má svůj zdroj, svůj původ, nebo dokonce svou „příčinu“ ve tmě? Anebo je tma spíš naprosto závislá na světle, na tom, že světla není dost, že světlo není dost silné, že neosvětlí všechny kouty, které tak zůstávají neosvětleny a neprosvětleny? Tmu nelze spatřit, temná místa nelze vidět – leda jako místní opak osvětlených skutečností a míst nebo jako neprůhledné „pozadí“ (tedy jako „stín“). Pojmenování „světla“ v nejrůznějších jazycích pracovalo především s metaforami a obrazy, bez znalostí, které máme my (a které jsou i tak nadále velmi nedostatečné). Etymologická příbuznost obou českých slov, totiž „světlo“ a „svět“, však velmi trefně naznačuje, že svět je pouze tam, kde je světlo; to, co není ve světle a na světle, nenáleží ke světu, ale do propastné tmy. To, co pochází ze světla, vskutku „jest“ jen ve světle a musí ve svém „bytí“ být vždy znovu vtahováno na světlo a do světla: být znamená být na světle a ve světle – a tím ve světě a na světě. A přece je tomu tak, že světlo je neustále ohrožováno tmou. Podle obrazu evangelisty Jana přichází světlo, aby prosvětlilo tmy, a je stále vystaveno dotírající moci temnot – ale má do budoucnosti zaslíbení: až dosud tmy se světlem nic nepořídily (tmy světlo „neobsáhly“, jak přeložili Kraličtí), a ani napříště nikdy nad světlem nemohou zvítězit. Naopak platí, že všude, kam přichází světlo, končí vláda tmy – tma se nejprve klidí jako stín do všelijakých zákoutí (pokud je ovšem za co se skrýt – vždy jen za nějakou skutečnost, která „vrhá stín“ tím, že sama vstupuje do světla). Je však nápadná jedna věc: čím více ostrého světla, tím ostřejší a zřetelnější jsou i stíny. Tam, kde je jenom „tma“, není vlastně nic. Vše, co žije, žije jen ze světla, a bez světla by nemohlo nic existovat. A přece dávají některé živé bytosti přednost noci a tedy tmě (noci – ovšem to už nejde o naprostou tmu). Malé děti se často tmy obávají a ve tmě se bojí. Náleží lidé mezi tvory, kteří mají žít na světle a ve světle? Práce s metaforami dovede někdy postihnout mnohem víc, než dokáže vyzkoumat a poskytnout věda (tedy ta „naše“ věda). Jak mohou někteří lidé víc milovat tmu než světlo? Asi tomu tak není proto, že by „dospěli“ a přestali se tmy bát, ale spíš protože „skutkové jejich byli zlí“. A takoví lidé se od světla začínají odvracet a začínají se světla obávat. Ale jaký to je život, který se musí skrývat před světlem? (Vzápětí mi ovšem napadá otázka: jak je možno se ukrýt před tmou? Jak je možno uniknout temnotám, které jsou v nás samých?)
Uveřejněno ve sborníku Dialog na cestě 2, Blahoslav, Praha 2006
 |
| hejdanek_tvorba |
