Vodňanský, Jan PhDr. Ing.
- Podrobnosti
- Kategorie: Tvorba členů a hostů
JAN VODŇANSKÝ
„Nechápu, proč jsem stále totožný jenom sám se sebou, když je na světě tolik jiných lidí…?“
„Mám-li hlavu velikosti tykve, nač mi mají na ní měřit IQ“
„Freude, Freude, Freude ... vždycky na tě dojde ... !“
Životopis autora
Výběr z tvorby
Máme doma gorilu, Albatros, Praha, 2014
Jan Vodňanský dětem, Fragment, Praha, 2013
Delikatesy, Dauphin, Praha, 2009
Čerstvá zvěrstva, Mladá fronta, Praha, 2005
Prorůstový stimul, Q-EX, Trenčín, 2005
S úsměvem idiota, Adonai, Praha, 2004
Velká alternativní encyklopedie ptákovin, Academia, Praha, 2004
Bum... bum... bumerangy aneb Politická manéž, Votobia, Praha, 2002
Přísně tajné : obscenity, úlety, pikanterie, Hart, Praha, 2001
Kostkovaný ideály, AMULET, Praha, 1999
Ej, moja paranoia!, Volvox Globator, Praha, 1997
Chodící papiňák, aneb, Řeči u tabule, Volvox Globator, Praha, 1997
Pavlík si hraje, Fragment, Havlíčkův Brod, 1996
Zpívající memoáry aneb Když archiv zakuká, Brázda, Praha,1992
Důvěrná sdělení, Melantrich, Praha, 1991
Konečně rozumné slovo, Československý spisovatel, Praha, 1991
Generální úklid, Mladá fronta, Praha, 1991
Jak mi dupou králíci, Československý spisovatel, Praha, 1990
Hádala se paraplata, Albatros, Praha, 1985
Beletrie: S úsměvem idiota (písně, texty, 1969, i prem.); Šlo povidlo na vandr (BB pro děti, 1975,2000); Co kam patří (omalovánky, 1975); Omalovánky a počítanky (1975); Na výletě v Popletově (omalovánky, 1975); Maňáskové scénky pro mateřské školky (DD pro děti, 1977); Když má ráno vyhráno (leporelo, 1982); Hádala se paraplata (BB pro děti, 1985); Pojď se dívat, pojď si hrát na to, co je protiklad (leporelo, 1986); Kdybych já měl slona (leporelo, 1986); O slonovi, který utekl z každého obrázku (pohádky, 1988); Jak mi dupou králíci (BB, písňové texty, 1990); Důvěrná sdělení (BB, PP 1991); Konečně rozumné slovo (PP, BB 1991): Generální úklid (BB, PP 1991); Zpívající memoáry aneb Když archiv zakuká (1992); Duha dětem. Poslední generace (omalovánky, 1994); Když jde malý bobr spát (leporelo, 1994); Cirkus (leporelo, 1995); Slůně stůně (leporelo, 1995); Písnička v ZOO (leporelo, 1996); Pavlík si hraje (leporelo, 1996); Ej, moja paranoia (BB 1997); Chodící papiňák aneb Řeči u tabule (scénické texty 1969–94, 1997); Velký dračí propadák aneb Král v kukani (pohádka, 1997); Když má bobr dobrý den (leporelo, 1998); Dejte mi pastelku, nakreslím pejska (zpěvník, 1998,2003,2007);Odtajnění ( paměti 1999),Kampak chodí labuťě(1999) Sviňte to svinstvo (2001) Přísně tajné ( 2001), Bub Bum Bumerangy ( 2002) Dáma na lovu s ručením neomezeným (2003) Radost z inteligence (2003),Velká alternativní encyklopedie ptákovin ( 2004) Čerstvá zvěrstva (2005),Prorůstový stimul (2005), Moje tužka ušatá ( 2007), Delikatesy ( 2009), Jan Vodňanský dětem ( 2013) , Máme doma gorilu ( 2014)
Autorská CD
S úsměvem idiota. ( 1990)
2 CD album : S úsměvem donkichota , Hurá na Bastilu ( 1991)
4 CD album : České tajfuny ( 2000)
Tělo na leasing (2001)
4 CD Život a dílo (2008)
Vzpoura kocourů (2011)
Přemysl si hraje (2014)
Autorská CD pro děti
Splašil se kůň na šíř (1996)
Popletený svět (1998)
Dejte mi pastelku ,nakreslím pejska ( 1998)
V+S Pro děti od pěti (2000)
Písničky z Kouzelné školky 1 ( 2002)
Písničky z Kouzelné školky 2 (2006)
Majda a kamarádi nejen ze školky (2006)
Všecky švestky mají pecky ( 2010)
scénicky: Pojďte dále, svatý otče (scénické oratorium, 1963); Secese-Recese aneb Dvakrát dva (1966); S úsměvem idiota, Hurá na Bastilu (1970); S úsměvem donkichota (1970); Rande s piánem (1971); Večer s nimi (1971); Delikátní deštník (1972); Králíci pokusný (1974); V + S u tabule (1979); Na počkání (1980, vše s P. Skoumalem); Život a dílo (1981, s P. Skoumalem a P. Rutem); Sám sobě diskjockeyem (1981); Vodňanský u tabule (1981; od 1985 jako pořad s hosty); Sněhurka na trampolíně (recitál S. Nálepkové, 1985); Čarala, čarala, bonga, máro (pro děti, 1986, s M. Zákravským a L. Fuxovou); Federálny text-appeal (Bratislava 1987, s I. Mizerou); Výchovný koncert (1987, s P. Rutem); Konečně rozumné slovo (1988, s P. Rutem); Dvě hodinky s vodotryskem (1988, s P. Rutem); Zpívej, klaune (pro děti, 1988, s J. Bornou a P. Matáskem); Stále s úsměvem idiota (1990, s P. Skoumalem); Vodňanského písničky pro kluky a holčičky (1992, s J. Toufarem a S. Nálepkovou); S úsměvem špiona (1992, se S. Nálepkovou a J. Toufarem); Destrukce reality hrou (1992, s A. Březinou a J. Hřebejkem); Jak mi dupou králíci (1992); Malá tvůrčí bublanina (1993, s P. Frischmannem); Něfetuj a piš (pořad s protidrogovou tematikou, 1994, s D. Dobiášem a odborníky); Prodaná Velvetka (1995, s D. Dobiášem); Boule z koule (pro děti, 1995, s D. Dobiášem); Hurvajs něfetuj (1997); Záhady Vestpocketky (1997, s B. Hýbnerem a D. Dobiášem).S úsměvem bytového jádra ( 2004, s Hanou Navarovou ), Jak mi dupou králíci
(oneman show 2006. Dejte mi pastelu nakreslím pejska ( oneman show pro děti 2006)
Od roku 2010 pravidelná spolupráce s divadelní skupinou Tréma 29 Marka Tarnovského
v klubu Utopia v Praze na Králoívských Vinohradech
Ceny: Masarykova akademie umění udělila cenu Rudlofa II. za uměleckou a kulturní činnost ( 2003)
Nakladatelství Fragment udělila Výroční autorskou cenu za dlouhodobě úspěšný titul
Když jde malý bobr spát ( 2010)
Nadace život umělce udělila Senior prix za dlouholetou uměleckou činnost ( 2013)
Příspěvky ve sbornících: Recitujeme (1981); Dětské loutkové divadlo 2 (1983); Kupte si štěstí v bazaru (1983); Jiřímu Suchému (1991); Studia pedagogica (1995).
Literatura
Studie a články: P. Rut: Dvojice osamělých, O divadle 3 (smz.), 1987, též jako doslov, in Konečně rozumné slovo (1991); V. Just in Z dílny malých scén (1989); J. Hoffmannová: Postmoderní text a jeho kontrastní výstavba, Český jazyk a literatura 44, 1993/94, s. 104; S. Machonin: předmluva, in J. V., Ej, moja paranoia (1997).
Recenze: S úsměvem idiota: -gs- (= O. Sus), HD 1969, č. 11; P. Baker, Proměny (New York) 1970, č. 2 * Šlo povidlo na vandr: J. Žáček, Tvorba 1976, č. 36 * Hádala se paraplata: V. Nezkusil, ZM 1986, s. 313 * Pojď se dívat, pojď si hrát na to, co je protiklad: J. Slomek, MF 21. 11. 1986 * O slonovi, který utekl z každého obrázku:J. Slomek, MF 21. 9. 1988 * Konečně rozumné slovo: Z. Kožmín, List pro literaturu 1990, č. 1; (rš) (= R. Škvařil) , NK 1992, č. 4 (+ Generální úklid + Důvěrná sdělení) * Zpívající memoáry: J. Lukeš, NK 1992, č. 23;
Zahraniční recenze:
Wieczory nad Weltava : Jan Pawel Gawlik Zicie Literackie ,Kraków.ročník XXIII nr.2
( 14.stycznia 1973) str.7
Interview: t (= T. Pěkný), Student 1967, č. 39; M. Nyklová, ZM 1988, s. 598; P. Dostál, Právo 8. 11. 1995.
Hravost ve svých sebezobrazivých podobách.
Provází každého z nás od jeho dětských střevíčků, ale též i celé lidstvo od jeho "dětství", tedy prehistorie. Sklony, ba přímo neodolatelné svody sebezobrazivého pudu nás na křídlech vědeckého rozvoje posledních staletí dovedly až do lůna mediálních sítí. S celou svojí dosavadní historií zmítá se tak soudobé lidstvo ve stavu fascinace fantomy projekcí sebe sama. Intuice magiků i umělců již odedávna tušila, k čemu po této stránce lidstvo spěje. "Upíří" osamostatnění obrazu člověka a jeho vzpoura proti svému "stvořiteli" se vyskytuje napříč staletími. Připomeňme namátkou pražského "Golema", či Wildeův "Obraz Doriana Graye". Ledacos napovídá už sám název knihy Luigiho Pirandella "Pět postav hledá autora". A tak máme, co jsme chtěli: Svět obrazu a Obraz světa se v permanentním skloubení navzájem stimulují. Časová smyčka zrychluje svůj oběh. To už nejsou měsíce, po které monumentalista David dokumentaristicky a v životní velikosti zobrazil Napoleonovu císařskou inauguraci, ani deset let odstupu, s nímž ruský režisér Ejzenštejn natočil rekonstrukci bolševického převratu (s komparsem skutečných účastníků, a takovou autenticitou, že bývá citována v "ryzích" dokumentech), ale nejsou to ani několikadenní intervaly filmových týdeníků, zachycující bitvy druhé světové války. Dnešní přímé vstupy televizních štábů jsou synchronní s reálným časem. "Byli jsme při tom…." (i když je to někdy tak nervy drásající, že se na to raději nedívejte) je profesionální čest, prestiž ba přímo posedlost, šířící se všudypřítomnou obrazovkou na příjemce. A tak synchronicita sama už nestačí. Abychom "mohli být při tom, a jako první", je žádoucí situaci vytvořit, nasimulovat, a když to jinak nejde, třebas i vyprovokovat. A tak televizní štáby reálný čas události předbíhají. Jejich profesionálním příkazem je "být u toho dřív, než to začne" a proto to často "začne dřív než mělo" (pokud to díky předvídavosti medií rovnou "neskončí dřív než to začalo"). Některé scény z očekávaných státních převratů se raději už předtáčejí předem ("pak už na to nebude čas") a čím sugestivněji "zpracují" davy i politické hráče, tím zrychlenou zpětnou vazbou "akcelerují" průběh událostí. Je to něco, co mi asociuje Heisenbergův princip neurčitosti. Tento objev ze světa mikročástic odhaluje povahu měřícího paprsku, který vždy měří i sám sebe a svůj vstup do měřené události. Podobně působí dnes media v makrosvětě dějin. Vztah obrazu a jeho modelu proměňuje své kauzální působení. Závěrem volím citát z knihy Viléma Flussera "Moc obrazu": "Děláme- li nyní dějiny v závislosti na obrazech…, pak už nestojíme uprostřed toku dění, abychom jej řídili zevnitř, ale stojíme nad tímto tokem a zasahujeme do něj zvenčí, abychom jej programovali v závislosti na nějakém obraze. Nejednáme už jako herci: jednáme jako filmoví producenti, a dějiny už pro nás nejsou dramatem, ale show-podívanou, tedy něčím co se dělá pro pohled. Abychom to shrnuli: "Neděláme už dějiny proto, že jsme strháváním lineárním dějinným časem, ale proto, že se chceme ve světě dějinně orientovat díky obrazům." Ano je to tak. Obrazy doléhají stále úderněji. Především ony nás "homogenizují" v globální vesnici nenasytných zvědavců. A tak lačnost medií po okamžitém sugestivním zobrazení zároveň dělá bezplatnou reklamu i těm nejzvrhlejším teroristům současnosti. Všimněte si: tradiční polarita emocí tone v ambivalenci. Zobrazená spektakulární krutost zároveň děsí i fascinuje. A tam nás mediální osvětí dnes a denně dostává: tlačí nás do "globální psychózy" kolektivního nevědomí jungovských archetypů. Media nám vytvoří budoucnost. Jakou? Sama nevědí…
PhDr. Ing. Jan Vodňanský, spisovatel
Uveřejněno v Pošli to dál II - kniha vzkazů lidem i Vesmíru, Ústí nad Orlicí, Grantis, 2004
Zpátky na stromy aneb po stopách genomu
Objev genomu …? To je pro mě okamžik, kdy člověčí inteligence přichází sama sobě na stopu. Je to situace, kdy detektiv pátrá a pátrá, až vypátrá sama sebe. Ale lidská inteligence vypátrala samu sebe u našich opičích pradědečků. Je dobré si připomenout, že na počátku objevu genomu - jehož sebezachycujícím paprskem je inteligence - stála, nebo spíše poskakovala, opice. Díky Darwinem proslavené pracovitosti lidoopů jsme se z nich vyvinuli my. Totiž jejich polidštěním. Otázka je ovšem, zdali to polidšťování už opravdu skončilo námi. Možná nějaké příští lidstvo za pár tisíc let celou teorii přehodnotí. Samo se prohlásí za ukázkový model teprve plně polidštěného člověka a nás bude třeba považovat za něco jako vyšší lidoopy na pochodu. Každopádně tím progresivním vývojem opice něco získaly, ale i ztratily. Ať už se na to díváme tak, či onak, je dost málo pravděpodobné, že by se vývojová spirála začala otáčet pozpátku, totiž že bychom se symetricky k polidštění "poopičili", a aby to bylo symetrické, tak programovou leností. I když kdo ví, třeba to ještě možné je…? Že opice stály u zrodu vědeckého objevu inteligence a tím i genomu je však nepopiratelné. Köhlerovy experimenty dokázaly, že antropoidní opice jsou schopny uvádět jednotlivé vnímané předměty v takový vzájemný vztah, že jsou vnímány v kontextu jediné "celostní situace". Schopnost orientovat se v situaci označuje jako strukturaci. Nadání opic ku strukturaci je pak zvláštním případem obecnějšího principu strukturace, coby základu nejen psychiky jednotlivců, ale i veškerého fyzického světa. Struktura, jakožto vysvětlující princip, sama však tone z hlediska řady filozofických názorů v průsečíků mnoha interpretací. Samy Köhlerovy pokusy zůstávají dodnes praktickou ukázkou toho, jak inteligence účinkuje - tentokrát ještě nikoliv opičí, ale člověčí - totiž Köhlerova. Byv vypovězen - jakožto Němec, zdržující se tou dobou ve Španělsku z důvodů svého původu a války první světové - na místo, kam dnes létáme za prázdninovou pohodou, bylo to až na jeden z Kanárských ostrovů, rozhodl se spojit příjemné s užitečným. S důvěrou badatele vyzbrojil opice tyčemi a ony jeho důvěru nezklamaly. Místo aby svého mecenáše umlátily zapůjčenými tyčemi, pomohly si jimi k banánům ukrytým v bedně, Köhlerovi pak ke slávě. Opice vstoupily do řad intelektuálů a Köhler do klubu objevitelů, jakožto zvěstovatel opičí inteligence. Loudí se mi do vědomí kacířská, ale zato neodbytná myšlenka. Kdyby měl Köhler na ostrově k dispozici místo šimpanzů jiná zvířátka, třeba slony, zdali by nebyli prvními čtyřnohými inteligenty právě oni. Hlavy mají o mnoho větší než šimpanzi. Však se také říká "má paměť jako slon", ale o inteligenci ani muk. Jedno je však jisté: Köhler byl na svůj objev velmi dobře teoreticky připraven. Bývá považován za jednoho z uznávaných otců zakladatelů Gestalt-psychologie, tedy psychologie tvarové. Tento směr pojímá psychiku především jako dynamickou strukturu. V daném případě tedy: hůl do pracky a banány do bedny. Myslím, že to byl Josef Vissarionovič Stalin, který říkával, že "kádry rostou na úkolech". Touto zásadou se patrně řídil i Wolfgang Köhler, Kádry - v tomto případě opice - intelektuálně rostly jako z vody. Brzy je jejich vynalézavý animátor naučil dosáhnout na výše položeném plody postavením bedny na bednu. Vrcholem "gestaltní" drezúry byl protipožární výcvik. Absolvoval jej opičák Rafael. Banánová motivace opět zabrala. Když se chtěl dostat k oblíbenému ovoci, musel nejprve uhasit požár s tvůrčím využitím vody v nádrži. Opičák už není jen inteligentem, stává se inteligentním hasičem. A tak tedy cesta k pramenům inteligence, a tím i objevu genomu, vede "přes spáleniště, přes krvavé řeky" zpátky na stromy…! Teď však zpátky na stromy. Právě zde se otevírá prostor pro nejrůznější otazníky: například, jak to bylo vůbec s motivací k vývoji? Odkud pramenila ta neodolatelná touha na tom tak usilovně pracovat? Lze si docela dobře představit, že ve vcelku příjemných klimatických podmínkách klidná, vyrovnaná, se svým statutem v říši živočichů spokojená opice, příliš velkou motivací "netrpěla". Poskakovala si vesele po pralese, a když se dostavila zdravá chuť k jídlu, stačilo natáhnout pracku a už držela banán i bez Köhlera. Zdá se, že opice, která se rozhodla zapojit do "pracovně vývojového" programu, učinila tak dobrovolně (výzkumné ústavy s houževnatými Köhlery v dávném pravěku ještě nebyly zavedeny), snad z nějaké narcistní "deviace". To ji ovšem ostatní méně ambiciózní kolegyně včas patřičně osladily. Lze si například představit, že když si deviantní, vývojem posedlá opice zbudovala něco jako první žebřík, (strukturovanost znamená mimo jiné specifickou schopnost: vložit mezi sebe a získání předmětu touhy nástroj) a to jen proto, aby se dostala k těm nejvyšším banánům, k nimž průměrně líné opicím nemohly, přehryzaly jí tyto vývojově zaostalé kolegyně příčky jejího vynálezu. Vývojová opice po pádu ležela na zemi a než se jí těžké fraktury vyhojily, byla odkázána na pasivní přísun potravy, tj. na takové zdroje, které ji samy vlezly do tlamy. No a tak díky rasantnímu pádu z velké výšky, bezděčně a nedobrovolně přechází z výhradně rostlinné na potravu živočišnou. Větší přísun proteinů má ovšem dlouhodobé účinky i na změnu kvality šedé kůry mozkové a tím je nastartováno další vývojové kolo. Pro čtenáře se zálibou ve filozofii Georga Wilhelma Friedricha Hegela je to mimochodem docela dobrý příklad na jeho slavné téma: "věc, o kterou běží". Ta je podle jeho názoru vždy jiná, než si my, subjekty, původně myslíme. Opice, když padá a láme si údy, netuší, že ten nepříjemný subjektivní pocit drtivého úderu je objektivně blahodárným, vskutku přelomovým momentem změny nutričních návyků směrem k živočišným proteinům. Tak by to viděl dialektik Hegel, zatímco Friedrich Nietzsche by možná na adresu padající opice poznamenal jenom: "Co tě nezabije, to tě posílí!" Podle mojí dosud plně neprokázané hypotézy tedy rozhodně nemohl motivovat opici k rozvoji její inteligence pouhý žvanec ve tvaru banánu. Důležitým momentem vývoje bylo napřímení postavy. Opice se zkrátka hrdě vzpřímila a… poprvé pohlédla vzhůru k nebesům (třeba jen aby se pokochala představou, odkud vlastně spadla), a tak poprvé prožila, co to je "nahoře" a "dole". Nejsem zas až takový optimista, aby to bylo rovnou Kantovo "hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně" (…tedy v ní). Nicméně bylo to tu: "Zjevení vertikály"! A pak už jí to začalo. A tím i nám. Na dlouhodobou perspektivu lidských dějin bylo "zaděláno". A jak to vidí obzvláště progresivní opice, které prošly úspěšně" ohněm" polidštění…? Pán Bůh vidí všude i do nás jakožto "bezokenných monád" (to je zase vynález filozofa Leibnitze), ale my se nemůžeme dívat "Pánu Bohu do oken…" a konec konců ani do karet (to pro ty z kolegů polidštěnců, kteří v Bohu vidí především Hráče). Pokud si s námi hraje, pak nám, jeho výtvorům (tedy "kreaturám"), neprozrazuje předem, podle jakých pravidel a jak to dopadne. Ono by to pak taky asi nikoho moc nebavilo. Zkrátka naším osudem je "hrát" a "býti hrán…" s otevřeným koncem.Teď přijde slogan k osvěžení čtenáře na jeho odvážné cestě náročným textem:
Když je ti ze světa na nic
Vzpomeň si, kdo to byl Leibnitz
Dřív než by ses duchem pomát'
Zahleď se do jeho monád
Jeho monád bez oken
Aby svět byl pochopen
Od monády malou domu
no a už jsme …u genomu
PhDr. Ing. Jan Vodňanský, humorista, spisovatel, filosof
Uveřejněno v Pošli to dál III - kniha vzkazů lidem i Vesmíru, Ústí nad Orlicí, Grantis, 2005
