Aktuálně

Sborník Ptáci z podzemí

Podrobnosti

Zveřejněno 4. 9. 2013 20:37

Autorky s Miroslavem Kovaříkem

16. července 2013 se v Galerii Portheimka v Praze uskutečnil  slavnostní křest almanachu Ptáci z podzemí. Jeho editorem i spolupřispěvatelem je básník a publicista Vladimír Stibor, autorkou ilustrací je Alena Stiborová. Grafická úprava a návrh obálky  jsou dílem Luciány Stiborové. Sborník obsahuje ukázky z díla 54 současných českých básníků.
Z poezie autorů recitoval a pořadem provázel Mirek Kovařík.

Recenze:

Radim Uzel: Ptáci z podzemí, almanach české poezie L.P. 2013,

(nakl. Milan Hodek)

 Český zápas, Roč. 93, č. 35.

Na mém stole přistála pozoruhodná publikace „Ptáci z podzemí“. Je to almanach soudobé české poezie sestavený básníkem Vladimírem Stiborem. Útlá nenápadná kniha obsahuje 111 básní od 54 autorů.            

Almanachy poezie znám ze svého mládí. Vycházely každoročně jako prémie pro členy Klubu přátel poezie. Pár jich mám dosud ve své knihovně. Letošní Ptáci v podzemí jsou almanachem tak trochu jiným. Ne snad proto, že knižní prémie byly kdysi zadarmo. Ona totiž byla ta bezplatnost vykoupena četným smetím z pera režimu poplatných poetů. A tak kontrastovalo několik velice pěkných básní s téměř padesáti procenty děl, které na tváři dnešního čtenáře budí úsměv místy shovívavý, častěji však sarkastický.

S pokorou a ostychem jsem přijal úkol napsat na zmíněný almanach L.P. 2013 krátkou recenzi. Rozhodně mne k tomuto úkolu neopravňuje postavení nějakého znalce. Jedinou kvalifikací je snad pokročilý věk a vzpomínky na doby, kdy jsme ve škole povinně vytrhávali z čítanek stránky, jejichž autoři upadli v politickou nemilost. Byla to vlastně v našich očích jejich význačné zvýhodnění. A je to snad také příčinou toho, že dodnes umím Seifertovu Píseň o Viktorce celou zpaměti.

Ano, my jsme se ještě ve škole učili přednášet básničky. A dokonce ještě v hodinách češtiny na gymnáziu, kterému se tenkrát bohužel říkalo Jedenáctiletá střední škola. Na pana profesora Mikšana vzpomínám vděčně dodnes. Můj vztah k poezii je jeho zásluhou. A občas se ještě ve společnosti blýsknu dokonce recitací povinně naučené staročeské satiry Mastičkář nebo když jsem jel nedávno přes Postoloprty: „Kněz Oldřich v Postoloprtech lovieše, sta sie, že skrze jednu ves jedieše, uzřie, že sedlka krásná na potoce stáše, bosa i bez rukávóv rúcho práše.“ A už jistě tušíte, že „ta sedlka velmi krásná bieše, jmě Božena měješe.“ Staročeský pravopis je jistě špatně, píšu to opravdu zpaměti.

Sestavit dnes almanach soudobé poezie je práce olbřímí. Vladimíru Stiborovi budiž vzdána čest a sláva. Jistě jsou tam básně lepší a horší, ale čestné slovo žádná špatná. Nečekejte ode mne hodnocení těch výborných a méně výborných. Každý čtenář má přece trochu jiné gusto. Mně se nejvíc líbí ty, jejichž autory znám osobně. Tyto osobní sympatie mne potkávají ovšem i při čtení prózy.

Přečetl jsem všech 128 stránek a skoro se stydím říci, že duševně povznešen. Těch posledních 19 stran jsou ovšem krátké životopisy autorů. Je to četba neméně povznášející. A hlavně potešující zjištěním, že básníci v Česku nevyhynou. Je mezi nimi totiž kupodivu dost mladých. A ani v konkurenci zkušených bardů se rozhodně nemusí za svá díla stydět.

A Vladimíru Stiborovi děkuji za dedikaci „váženému panu spisovateli“. To jsem se tedy nafouknul.

Radim Uzel

Recenze: Alexej Mikulášek

Ptáci z podzemí?

Obrazné pojmenování Ludmily Setěkovské z básně Nebezpečná i sama sobě („odpočívá / i loví u pouští studny / klubka písečných zmijí, / ptáky z podzemí“, s. 78) dalo název almanachu básní, který vyšel v létě roku 2013 ediční péčí Vladimíra Stibora v nakladatelství Milana Hodka v Praze (Ilustrovala Alena Stiborová, 133 stran). Tato metafora-oxymóron, spojující dva na první pohled vylučující se jevy, evokuje sama o sobě cosi logicky nepatřičného, výlučného a absurdního. Nebo také surreálného. Nebo snad uměle vykonstruovaného. Nebo jenom netopýřího?

Jakkoli je v něčem postavení básníka podobné „ptákům z podzemí“, jsou totiž v očích merkantilní společnosti jistě nelogičtí a podivní, v něčem i podezřelí (jakkoli ne nebezpeční, vždyť píší „jen básničky“), nelze verši představený svět – a jde konec konců o vědomí lyrického subjektu – pokládat jen za „čuděsnyj“ nebo dokonce podivínský. Promlouvá v konečné instanci jasně a zřetelně, jen je třeba slovům rozepsaným do nestejně dlouhých řádek rozumět. Možná stačí jen chtít rozumět.

Do sborníku přispělo čtyřiapadesát autorů všech generací, různých poetik i ideologií, členů různých literárních organizací. Jsou zastoupeni básníci té nejstarší i nejmladší generace, ostřílení matadoři i téměř neznámí, autoři křesťanské dominance i ateisté, „bítníci“, surrealisté, symbolisté etc., a to básněmi tvarem si dosti odlišnými. Např. František Uher sugeruje konzistentním aliteračním veršem a sémantickou hrou paradoxní „logiku“ nerovnosti („N jako nerovnost“) a „jistoty“ klamu („kolem koliby / kokrhají kozli“). Verše Zory Šimůnkové jsou písňové a plné milostného rozmaru („spát tu, nespal bys“), Stiborovy pak symbolistní a plné náznaků. Kristýna Vorlíčková hledá výrazové možnosti jazyka nové doby, jeho počítačů (Hackerka) a odosobněných automatů (Na vnitřní okruh), zatímco Eva Hrubá cítí, jak „ve mně se chvěje zem“ (s. 9). Dvojslabičný sdruženě rýmovaný alexandrín Pavla Kukala z básně Pražský motiv působí ve své tradičnosti stejně přirozeně jako volný verš jeho básnických kolegů. Poéma Karly Erbové (O přílivu a odlivu a pádu těles) je vystřídána tu rozmarnými hříčkami z Praní plínek Karly Cikánové, využívajícími prvků snad dětské slovotvorby, tu aforismy Ladislava Mušky (Střípky v oku), aby následoval protest proti hvizdu rasové nenávisti, která sviští malým českým dvorkem (Jarmila Hannah Čermáková). A nechybí časová, sociálně kritická satira (Ladislav Koliáš) ani makabristický „veselý hřbitov“ s „obláčky nevědění“ (ozvuky surrealismu u Jaroslava Holoubka) či vysoce intelektualizovaná reflexivní lyrika (Petr Žantovský). Zřetelně slyšíme vábení opakovaných klamů reklam (B. Ždichynec, D. Spáčil); verše nejednou pracují s aluzivní strategií, aby se čemusi nepoťouchle vysmály. Atd. Verše nepovedené nebo vyprázdněné, bez přesahu a patřící spíše do intimních deníčků, však připomínat nebudeme, ostatně netvoří  žádnou přesilu.

V rozmanitosti je možné najít jednotu, jednotu v mnohosti. Zakládá ji polemika s duchovním a lidským vyprázdněním toho, co nás obklopuje a vnucuje se pod různými kamuflážemi jako svit hvězd nadmíru dokonalých, přirozených a potřebných. Mírně skeptický hlas hájící přirozený a veřejně lidský prostor básně (neplést s „veřejnoprávním“!) dává tušit, že se poezie odevšad vyháněná vrací a tiše, zato však vytrvale, klepe na naše dveře. I když jí otevře jeden ze sta a jen jeden z tisíce bude chtít naslouchat, stačí to.

Alexej Mikulášek       

 

Olga Nytrová: Recenze almanachu české poezie Ptáci z podzemí

Vydávat almanach, to vyžaduje – obzvláště v dnešní době – značnou odvahu. Znamená to jít do rizika. Je tedy zřejmé, že se jedná o skutečně záslužný počin. Básník Vladimír Stibor projevil v rámci Obce spisovatelů takovéto editorské odhodlání již před několika lety. Teprve nyní však nastal správný okamžik, neboť jde vždy také o velkorysé souručenství s nakladatelem. Do vytvořeného celku promítl autor čtrnácti básnických sbírek své zkušenosti, přehled o autorech a využil vytvořené kontakty. Původně zamýšlených čtrnáct tvůrců se rozrostlo na úctyhodných čtyřiapadesát osobností. Vedle těch, kteří píší především poezii, se objevují i známí publicisté a překladatelé se svou někdy i dosti nečekanou poetickou nabídkou. Almanach je tak zajímavým svědectvím o době, o vnímání nitra, o respektu ke slovu, o hledání poetických poloh od tónů nejčernějších k nejsvětlejším.

Básníci, kteří se objevují společně v knize, mají mezi sebou zvláštní jemné pouto. Jde zároveň o průřez vícegenerační. Obsahově se jedná o různé typy poetik a osobitých způsobů vnímání lidského nitra, vyhrocených existenciálních otázek, hodnot časných i věčných, ostrých signálů doby a skrytých konstelací duší. V básnických textech, plynoucích převážně ve volném verši, cestujeme od jemného humoru až po ten černý, tóny sarkasmu se doplňují s jemnou touhou po lásce a naplnění. Odhalujeme zde vnitřní zápasy, krutost vztahů i touhu ochraňovat, připoutanost k zemi i kosmický rozměr, fanfarónství i posedlost, pád i vzmach, jízlivost či deprese. Jinde zase přichází ztišení do pokory, lehce naznačená víra, záchvěv tajemství, kosmické průměty.

Jako ochutnávku nabízím ukázky z poezie dvou autorů mé generace, které dobře znám. Vladimír Stibor se zralou básnickou otevřeností odhaluje věci bolavé a v naší společnosti dnes nezdravě a falešně tabuizované: Smrt nic neustojí; / zláme se v bocích / s rohatcem se spojí. / Zapomene se v kopcích / ... / Vzala mi i tak / blízké jako darebák, / dodnes rány zasypává solí. / Ctiborovy básnické obrazy jsou sugestivní. Vnímáme tu nejprchavější výtvory vědomí a s tvůrcem se podílíme na jeho vnitřním světle.

Vznešeně, pln citu a mystických pramenů obraznosti, se svěřuje Alois Marhoul: Podíval jsem se do tvých očí / A bylo to tam! / Veliký třesk / ... / každou vteřinou / už miliardy let / A v tvých očích? Pořád – / no – / Pořád to tam je! / Marhoulovo básnické ingenium dokáže ve zdánlivé obyčejnosti odhalit rozmanité roviny, další skryté skalní terasy i propasti. Neschází silné fluidum naděje a osobitá škála humoru. Také tu vnímáme hlubší zakotvení v duchovních hodnotách.

Z literárního  klubu Dialog na cestě, který letos oslavuje deset let své činnosti, jsou v almanachu představeny tři básnířky: Markéta Hlasivcová, Olga Nytrová a Květoslava Salmonová. Markéta má jemný nadhled, ženské senzorium oddanosti a základní inspiraci v biblické poetice, Květa připodobňuje lásku ke knize, která se čte odzadu, pokouší se uchopit efemérní události srdce. Olga vábí zralou lidskou bytost čtenáře na zápraží rodného domu, kde máme své duchovní kořeny, dotýká se archetypu domova a biblického podhoubí.

V  publikovaných ukázkách mne dále zaujaly i verše Zory Šimůnkové, která již deset let připravuje literární pořady v žižkovském  klubu Jiný kafe. Ve sféře erotiky jí neschází mile provokativní humor, pábitelsky dětská hravost a schopnost vnímat dary života s jemnou ironií srdce, tvrdě obeznámeného se životem.

V Ptácích z podzemí objevíme v bohatém kaleidoskopu autorských osobností mnohá známá jména, například K. Erbovou, J. Holoubka, J. Krůtu, V. Ludíkovou, L. Mušku, H. M. Tarkó, A. Vávrovou, F. Vrbenskou, P. Žantovského. Všichni zúčastnění tvůrci mají osobitou dynamiku a pomáhají nám po svém znovuobjevovat zapomenuté a u mnohých lidí zavržené slovo „duše“. Každý sděluje pravdu po svém a výsledný celek má sílu oslovit. Poetické duše nás vedou k prahu bytí, kde samy zakoušejí sílu svých zranění i nadějí. Podzemní hlas svědomí vdechuje sílu do reliéfu metafory.

                                                                                                          Olga Nytrová

Vladimír Stibor a kol.: Ptáci z podzemí, almanach české poezie, 133 str., Praha 2013, vyd. Milan Hodek

                        

 

 

 

Vladimír Stibor a Petr Žantovský

Olga Nytrová a Pavel Weigel

Autorky s Miroslavem Kovaříkem

Skupinka básnířek a básníků

Květa a Pavel

Básnířky Markéta Květa Olga