Aktuálně

Setkání Pražského klubu spisovatelů: host večera Jana Richterová

Podrobnosti

Zveřejněno 13. 3. 2017 17:29

21. 3. bude v rámci setkání Pražského klubu spisovatelů předčítat ze své knihy Zahrada 4. - Velmistr  spisovatelka Jana Richterová.

Narodila se r. 1967 v Opavě. Vystudovala Cyrilometodějskou teologickou fakultu UP v Olomouci, studia doplnila výcvikem v hlubinné a psychodynamické psychoterapii.Pracovala řadu let v oblasti zdravotnictví jako arteterapeutka.
Věnovala se také pedagogické činnosti coby učitelka výtvarného oboru ZUŠ a externí vyučující arteterapie na Ostravské univerzitě. Žije a pracuje v Opavě, je vdaná a má dvě děti.

Od roku 2012 píše románovou pentalogii na pomezí městské fantasy a magického realismu, jejímiž hrdiny jsou současní mladí lidé volně sdružení v přátelské skupině. V téměř detektivním příběhu s hororovými prvky se všední realita proplétá s rovinou snů, dění se odehrává v důvěrně známých městských kulisách i tam, kde se z fantazií, tužeb a dávných křivd zrodilo předivo kořenů tajemného a zrádného Lesa. Svět knihy je vytvářen vážností i humorem, každodennost prostupují mýty a legendy, romantické city nacházejí protiváhu v existenciálních otázkách. Čtenáři se setkají i s doteky textů svatých knih, aluzemi známých děl, v příběhu je osloví i svéráz a poetika lidových písní. 

Své knihy vydává od roku 2013 v nakladatelství Kruh.

Jana Richterová, Zahrada 4. – Velmistr 

Rozhlížela se ve vodě. Bude stačit v ní setrvat dostatečně dlouho, nic víc. Smrt jí ukáže svou přátelskou tvář. Ona rozhodně po žádném nebi v Nikolajově stylu netouží, může prostě zůstat tady. Vzdala se vlastního pohybu, jenom splývala. Oči hleděly vzhůru a měsíční světlo, příjemně lomené zrcadlem hladiny, jí zalévalo tvář, hezky vlnka za vlnkou. Na moment je zaclonil jakýsi stín. Uslyšela ptačí křik, ostrý a skřípavý jako štěrk. Bože, Krumme, dej mi už taky jednou pokoj. 
A pak se stalo něco nečekaného. Najednou ji voda přestala nést. Ztěžklé tělo klesalo dolů, jako by se propadalo do tekutého písku, až jí prameny vlasů tančící před tváří zahalily výhled. Zády se dotkla měkkého bahna na dně a ono se prudce rozvířilo do neproniknutelného jemného kalu. Vůbec nic neviděla, ale kolem pasu ucítila dotyk měkkých, žahavě přilnavých prstů. V hlavě se jí ozval jakýsi velmi spokojený hlas. A mám tě.