Aktuálně

Markéta Hlasivcová: O nenasytnosti

Podrobnosti

Zveřejněno 29. 3. 2020 15:54

O nenasytnosti – postní zamyšlení

Další rok uběhl a opět vstupujeme do doby postní. Každým rokem se snažíme po těchto 40 dnů, které jsou přípravou na Velikonoce, dodržovat nějaká omezení. Myslím si však, že nikomu z nás se ani nesnilo, jak bude letošní půst důkladný.

Naši předkové půst dodržovali opravdu poctivě. Například v jedné dětské knížce dědeček na začátku půstu pohladí svou milovanou fajfčičku, uloží ji do truhličky a říká jí: „Tak má milá, zase až po Velikonocích. „Rodiče vedli děti k odříkání, platilo, že v postním čase žádné sladkosti a zábavy.

A jak je tomu u nás letos? Díky epidemii koronaviru se od jídla nepostíme, naopak si děláme pořádné zásoby. Musíme si však odříkat mnohé příjemnosti. Jak postupují karanténní opatření, nemůžeme cestovat, žádná divadla a koncerty, žádné restaurace, dokonce ani malé nákupy pro radost. Pro mě je těžké obejít se bez posezení ve své oblíbené kavárně. V sobotu, když jsme jeli na chalupu, zastavili jsme se na benzínové pumpě pro kávu. Byla jsem tam jenom já a dva pánové. Říkali: „Dáme si to kafe, ještě než nám to zakážou.“ Já jsem zase popisovala, jak jsem trpěla, když v mé oblíbené kavárně zavírali a potahovali nábytek bílými povlaky. Jeden z pánů vyprávěl, jak je smutný, když mu zavřeli hospodu. „Přišli jsme o naše celoživotní rituály,“ uzavřel neveselou debatu. Ano, jsme na určité věci a rituály zvyklí a čím jsme starší, tím je pro nás bolestivější se bez nich obejít. A že bychom nemohli v neděli do kostela, to jsem si vůbec nedokázala představit. Připadá mi, že můj uspořádaný svět je vzhůru nohama. Maminka, zdeptaná několikadenním sledováním situace v televizi, se musela přestěhovat k nám a vnoučátka nechodí do školky, jsou také doma. Pochopitelně je třeba všem věnovat pozornost a zároveň zabezpečit chod domácnosti.

Dcera pomáhá kamarádce, která se pustila do šití ochranných roušek pro zdravotnická zařízení, kde je jich stále nedostatek. Žehlí, měří a stříhá kusy plátna, holčičky nastříhané kusy látky distribuují sousedce. Za pomoc dostaly od hodné tety krásné roušky s opičkami. Však už se také nemohou dočkat, až půjdeme ven. Vyrážíme tedy do parku. Reakce holčiček byla nečekaná. Obě se mě chytly za ruku a byly zticha alespoň čtvrt hodiny. Pravda, někteří „zakuklenci“ se navzájem nepoznávali, a ač jsem se snažila být pozitivní, moc dobře jsem se necítila. Boj s koronavirem je prostě běh na dlouhou trať. Snažím se to vidět z té lepší stránky: nemusíme nikam jezdit, pobýváme pěkně pospolu. Zahrádka je už v březnu krásně uklizená, každý den vyvařuji a peču dobroty. Všichni mi pomáhají. S manželem pracujeme oba doma, a tak se všichni můžeme sobě navzájem intenzivně věnovat. Tedy pokud zrovna nemáme ponorkovou nemoc, což je při takovém počtu lidí v naší domácnosti asi normálníJ.

Celé toto období bychom mohli považovat za jakýsi režim pro léčbu závislostí, naordinovaný z vyšších míst. Nebo třeba za lék na naši nenasytnost. Ve své knize se stejným názvem „Nenasytnost“ se Anselm Grün ptá: „Co si počít s touhou mít stále více?“ O některé z jeho rad bych se s vámi ráda podělila. Jistěže nejsme všichni chamtivci, kteří myslí jen na to, co všechno ještě potřebujeme. Ať již jde o peníze, vybavení domácnosti, zážitky a mnohé další věci, které si přepracovaní lidé už ani nedokážou užít. „…Ježíš zve k sobě ty, kteří se trápí a vláčí s těžkými břemeny. (…) Pracují a pracují, ale už si nedokážou práciani vychutnat. (…) Jiní lidé se zase domnívají, že nemohou dostát požadavkům, jaké na ně klade okolí. Jsou to břemena, která si nakládáme tím, že podléháme vlastní nenasytnosti. (…) Ježíš chce lidi osvobodit. Nechce, aby práce byla snížena na pouhý projev starostí a strachu, neustálé přetěžování. Naopak, Ježíš nám ukazuje jinou cestu. ‚Hledejte nejprve Boží království a ostatní vám bude přidáno.‘“

Ježíš nás vybízí k životu v přítomném okamžiku A to by nám v těchto vypjatých dnech mělo být posilou.

Pouštní otcové radí, že je důležité se věcmi tohoto světa zabývat správným způsobem. „K překonání žádostivosti můžeme na nějakou dobu sáhnout k postu, ale nemůžeme se postit

natrvalo. Naučme se užívat věcí správným způsobem. A to neplatí jen pro jídlo a pití. Žádostivost se v člověku vždycky bude hlásit o slovo, ale je třeba ji přijmout a proměnit v životadárnou sílu.“

V další ze svých knih „Půst“ autor pojednává o půstu z různých hledisek – biblického, lékařského, psychologického. A opět čerpá z životní moudrosti otců pouště a dalších učitelů duchovního života: „Právě když v postu vědomě odložím všechna nesčetná náhražková uspokojení, která mě dost často ohlušují a oslepují, tu poznám svou nejniternější pravdu. Postem snímám slupku, která kryje mé vířící myšlenky a city. Tak může vyjít na povrch vše, co je ve mně: má nesplněná přání a touhy, myšlenky kroužící jen kolem mne samého, mého úspěchu, majetku, zdraví, mého sebepotvrzení, kolem mých citů jako je hněv, hořkost a smutek. Mé rány, aktivitou, sebeútěšnými prostředky nebo jídlem a pitím pracně přikryté, se náhle otevřou. Všechno potlačené vyjde najevo. Půst mi odkrývá, kdo jsem. Ukazuje mi má ohrožení a naznačuje mi, kde musím začít s bojem.“

A to se nám právě v současnosti děje. Více než kdy jindy jsou nám odnímána různá náhražková uspokojení, cítíme se ohroženi ve svém zdraví i ekonomických jistotách. Cítíme se často bezmocní. Rychle se šířící koronavirus a s ním spojená nemožnost stoprocentní obrany a ochrany v běžném životě je něčím, s čím v civilizovaných zemích už dlouho nepočítáme. Uvědomujeme si křehkost a zranitelnost naší civilizace. My křesťané bychom celou epidemii a všechny její důsledky měli sledovat pod úhlem naděje a k prohloubení naší víry a důvěry. Krize probouzí v lidech dobrotu, solidaritu a obětavost. A my přece víme, že „nás nic nemůže odloučit od lásky Kristovy: ani život, ani smrt, ani nic přítomného, ani nic budoucího, Řím 5“.

Markéta Hlasivcová