Aktuálně
Olga Nytrová: O ženách u Ježíšova hrobu
- Podrobnosti
- Zveřejněno 9. 4. 2020 12:42
„Bible je nejvýznamnější knihou lidstva (...) z níž se učila číst celá naše křesťanská civilizace, odkud západní svět čerpal své pojetí morálky, umění a literatury a z níž jako mohutný životodárný proud tryskalo nevyčerpatelné bohatství svatosti a génia,“ uvádí francouzský básník a dramatik Paul Claudel.
A základem křesťanství je víra v Ježíšovo vzkříšení: „jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra“ (1K 15, 14). Kristovo vzkříšení neznamená návrat k pozemské existenci, ale je přechodem k životu definitivně osvobozenému od smrti. Ježíš je vzkříšený a zplnomocněný učitel národů.
Spolu s Marií z Magdaly, která bývá od dob rané církve nazývána „apoštolkou apoštolů“ jsme už mnohokrát prožívali její příchod ke skalnímu hrobu. Kámen byl odvalen a tělo Ježíšovo v jeskyni neleželo. Zůstala tu jen lněná plátna. Marie pak uviděla přicházejícího Pána a nepoznala jej. Až v okamžiku, kdy ji oslovil jménem, poznala Ježíšův hlas. Toto setkání si umíme živě představit a dojímá nás.
Za nejstarší velikonoční vyprávění Nového zákona je považován příběh o objevení prázdného hrobu, jímž Markovo evangelium původně končilo. V prvním listě do Korintu, který napsal apoštol Pavel roku 56 nebo 57 po Kristu, sice máme daleko starší seznam svědků Ježíšova zmrtvýchvstání (1K15, 5–8), tento seznam však vykazuje dvojí nedostatek: za prvé se z něj nedozvídáme nic o tom, jak došlo k setkání se Vzkříšeným, a za druhé je tento seznam jednostranný (jak se uvádí v Malém stuttgartském komentáři k Markovu evangeliu). Protože podle židovského chápání nemohly ženy vystupovat v roli svědka, neměly místo ani v tomto seznamu svědků určeném pro veřejnost, ačkoliv by jim po pravdě patřilo v rámci velikonočních událostí opravdu přední místo.
V Matoušově perikopě jsou opět u hrobu přítomny ženy (Mt 28, 8–15). Vidíme, že je třeba přemýšlet v této souvislosti o jejich zásadní úloze. Ony se ocitly u hrobu. Nerozuměly a zprvu nevěděly, co se stalo. Ovšem úloha přítomných žen, od nichž se vlastně nic nečekalo, byla opravdu veliká. Vzkříšení není evidovatelná věc, je to mystérium. Je to věc porozumění a rozhodnutí, které ty ženy učinily. Otevřela se v nich totiž víra. Viděly Ježíše jejíma očima, duchovníma očima. Není to tedy vidění v našem slova smyslu. Ženám u hrobu se otevřel duchovní zrak. Vnímaly Kristovu lásku a on vnímal tu jejich. Bylo to obapolné vzájemné setkání láskou. Uvědomme si, že od nevědění přejít k víře, k vědění, je veliký skok. Jedná se vskutku o zásadní zvrat. Do duše těchto žen pronikl nový nezničitelný život. Ve své víře obstály.
Na tomto působivém příběhu můžeme vidět, že je tu zřetelně přítomna pokora. Ženy jsou empatické, vciťují se, touží. V citované perikopě hrají prim. Probíhá tu zvnitřnění víry. Neplatí tedy, že víra je především věcí mužů, a že ženy jsou snad druhořadé. Nejsou. A víme z vlastní zkušenosti, že i v reálném životě často platí, že můžeme spoléhat i na ty, od nichž se zdánlivě nic neočekává. V této nápovědné zvěsti, jíž lze vzít za jakýkoli konec, se tedy setkává ideálno i reálno.
Vzkříšený Ježíš je naše naděje, náš zachránce a průvodce. Máme ho následovat. Velikonoční události nejsou jen historií, týkající se Ježíše, ale jsou také současným příběhem. Naše srdce mají být vzkříšena, máme potkat našeho Pána a následovat ho. Mířit tak k záchraně. Zamysleme se nad svou vírou. Jsme nábožensky dospělí? Zpevnil se náš náboženský charakter a zakotvili jsme hlouběji ve víře, v klidu a pokoji? Nechceme všechno ve svém životě brát za každou cenu do svých rukou?
Kristus rozbíjí křížem brány pekla a osvobozuje spravedlivé. Víra je základní vztah člověka k Bohu. V křesťanství nám vztah mezi Bohem a člověkem zprostředkovává Kristus. Základní složky víry tvoří důvěra, spolehnutí, doufání, pokora, poslušnost, poznání a uznání.
Víra vyjadřuje dialogické dění. Pavlovsky řečeno, je darem Božím a trvá v lásce. Žádný mocenský prostředek nedokáže zabránit setkání se Vzkříšeným. S mocnou energií, se Světlem, se Slovem v plnosti. Je to živé i vícevrstevné vyprávění. Tím, že Ježíš položil svůj život, byl náš svět zároveň prolomen Božím životem a oživen. Proto se nový nezničitelný život objevuje vždy tam, kde se mu otevíráme.
Pro Ježíše nebylo nic důležitějšího než vůle jeho Otce, a přál si, aby jeho jméno bylo posvěceno po celém světě. Jemu měli lidé plně důvěřovat. Jeho milosrdenství měli zakusit, když jim dopřál odpočinku tím, že dopomohl milosrdenství k právu. Ježíšův příběh neskončil jeho vzkříšením a vyvýšením k Pánu tohoto světa, k Hospodinu. Naopak! Začal tím nanovo – začaly tím dějiny Immanuela pro celý svět a pro všechny věky. Pánem nad celým světem je ustanoven ten, který začal „na hoře“ učit lidi větší spravedlnosti, cestě do nebeského království. Věříme, že nás vzkřísí, probudí k pravému životu. Už teď nastává vzkříšení. Jsme voláni z hrobu povrchního života k životu skutečnému, duchovně probuzenému, k životu v království Božím.
Olga Nytrová