Bartíková, Heda

Podrobnosti

Kategorie: Tvorba členů a hostů

 Za Jaroslavem Foglarem  

Dlouhá léta jsem pracovala jako nakladatelská redaktorka v Olympii a mimo jiné jsem měla na starosti knihy JAROSLAVA FOGLARA. Proto jsem s ním přicházela často do styku, navštěvovala ho, jak v jeho bytě a ve skautské klubovně na Žižkově, tak i později, kdy byl od června roku 1995 hospitalizován v Thomayerově nemocnici v Praze – Krči. Tam pro něj bylo největší radostí, když mu vyšla další knížka.   Říkal: „Když mi vyjde nová kniha, držím ji v ruce a raduji se z ní jako z přírůstku do rodinyfoglarovek. Takový pocit má možná otec, který drží v rukou své dítě… Navíc to pro mě znamená zdroj nové inspirace. S dítětem je to podobné, když se narodí člověk, je to nová naděje, jsou to nové vjemy, podněty. Když se někdy necítím dobře, jako v posledních dnech, narovnám si před sebe na židli několik svých knížek, dívám se na ně, a to mi stačí, abych si uvědomil, že nesmím polevit, nesmím zpohodlnět či být líný.“   Jako každá návštěva, která za Jestřábem přišla do jeho nemocničního pokoje, tak i já jsem velmi ráda a s potěšením dodržela Foglarův zvyk: Přečíst mu jednu náhodně vybranou kapitolu z právě vyšlé foglarovky. Důvodem, který sám Foglar uváděl, bylo, že měl těžkou oční chorobu – na jedno oko byl od narození tupozraký a na druhém oku se mu kazila čočka. Stěží by mohl pohodlně číst…   Tentokrát, tuším, že se psal rok 1996, jsem četla kapitolu z knihy Devadesátka pokračuje, příběh skautského oddílu Devadesátka a jeho hrdinů Mirka Trojana a vedoucího Tapina.Bylo to jako při obřadu. Jako při slavnosti.     Jaroslav Foglar, usměvavý, do hladka oholený, ve světle fialovém pyžamu, s přehozeným pruhovaným froté županem, se usadil na okraj postele, uhladil deku, napřímil se. Pak při čtení pokyvoval hlavou, tváře mu hořely pohnutím… Za polootevřeným oknem košatý dub, prozářený letním sluncem, jako by také naslouchal textu spisovatele, který celý svůj život zasvětil psaní a výchově mládeže. Světle zelené listy se zachvívaly v lehkém vánku.    Když jsem dočetla kapitolu, Jestřáb velmi tiše a s pohnutím pronesl: „Ani po letech bych v textu nezměnil jediné slovo.“   Všimla jsem si, že pod oknem na malém stolku stojí starý psací stroj a v něm z poloviny popsaný list papíru. Zeptala jsem se pana Foglara, zda snad může psát, když mu neslouží oči?   Odpověděl: „Já vidím jenom klapky psacího stroje, ale písmena na papíře už vůbec ne. Když něco napíši, čtu to potom lupou a co potřebuji, zatrhnu si zvýrazňovačem. Nevadí mi to, jsem trpělivý člověk, dokonce jsem rozhodnutý takto napsat svou pětadvacátou knihu Kdo byl Jan Tleskač? Jde o chlapce, který byl nalezen v domě, kde došlo k explozi, vše se zničilo a jeho rodiče zahynuli. Měl v ruce hlavolam - ježka v kleci a na sobě zástěru s nápisem Náš Jeník. Vyrůstal v sirotčinci, hrál si tam s hlavolamem a vždycky, když se mu podařilo vyjmout ježka z klece, tleskal…“   Jaroslav Foglar ani v těžkých dnech, kdy jeho zdraví kvapem ubývalo a život se pomalu ubíral ke konci dlouhé cesty, nepřestal psát… Málokdo však ví, že Jaroslav Foglar, narozený 6. července 1907, psal bezchybně už v roce 1916, ale psát začal dokonce už ve svých čtyřech letech… Rád si své dětství v této souvislosti vybavoval:   „K prvním písmenkům mě vyprovokoval můj brácha Zděnda. Pokaždé, jakmile jsem ho něčím rozhněval, zapsal si mne s velmi důležitým výrazem ve tváři do notýsku, kterým mne pak strašil. Tehdy mi na tom hodně záleželo, proto jsem ho prosil a přesvědčoval, aby ten který zápis vyškrtl. Dělal s tím cavyky a já ho musel kvůli tomu všelijak uplácet. Jeden den jsem dostal nápad: Proč bych vlastně nemohl Zděndu zapisovat taky já? A tak jsem se pracně, písmenko po písmenku, učil psát jeho jméno. Když jsem si brzy nato koupil za krejcar malý slovníček, psal jsem do něj všechno, čím mě brácha pozlobil. A tak naše rádoby válka skončila.    Léta plynula a psal se rok 1916. Spisovná čeština, tedy i měkké či tvrdé I Y mi už tenkrát nedělaly žádné potíže. Z maminčina papírnického obchůdku jsem na Vánoce toho roku dostal velký vázaný sešit, který jsem okamžitě nadepsal jako Kroniku a začal jsem do ní ještě týž den psát. Nikdy nezapomenu na to úžasné vzrušení z velkých čistých listů papíru… Od té doby píši denně a můj zápis vždy obsahuje zprávu o počasí, výčet důležitých dopisů, pracovních návštěv a telefonátů.“   Jaroslav Foglar rád vyprávěl nejen o svém dětství a mládí, o svých knihách a skautském životě. Jeho skautské jméno, jak už jsem se zmínila, bylo Jestřáb, mně říkal Bobřice, ale rád vzpomínal i na svou maminku a na svou první lásku. Přestože se nikdy neoženil, doceňoval význam rodiny. Jednou se mi ve svém žižkovském bytě svěřil:   „Každému říkám, že mi strašně chybí ženská ruka, která by o mě pečovala. Když sem za mnou chodí vedoucí skautů, kladu jim na srdce, aby si založili rodinu a pak teprve dělali oddíl. Já jsem si v mládí myslel, že se určitě ožením, ale potom osud a nakonec i já sám jsme rozhodli jinak. Nejprve jsme žili společně s maminkou a bráchou Zdeňkem, protože tatínek umřel v mých čtyřech letech. Maminka byla úžasný člověk, byla to jedna z nejhodnějších a nejbystřejších bytostí, které se kdy narodily. Poté, co se brácha oženil, mi často domlouvala, abych se taky oženil. Ale já jsem na ní dobře viděl, jak se v duchu bojí, že by zůstala sama.    Známost jsem měl s jednou hezkou brunetkou Boženkou V. celých pět let. Na to krásné období se nedá zapomenout, oba jsme byli hodně romantičtí, často jsme se procházeli po Petříně a přes větvičky rozkvetlých třešní jsme si dávali jednu pusu za druhou… Přesto jsem vztah musel skončit, protože jsem pochopil, že na manželství nejsem. Měl jsem své plány, své články, svoje knihy… proto jsme se v dobrém rozešli.   Malíři Josefu Mánesovi říkal jeho otec: ,Umělec má zůstat svobodný, jinak jen stěží doklopýtá k vrcholu, když mu na krku sedí žena a pár dětí!‘   Jeho názor se hodí i na mne. Nikdy bych nenapsal tolik knížek, nikdy bych neprosadil Mladého hlasatele a Vpřed, protože by mne rodina přinejmenším rozptylovala. Jestli někdy lituji, že jsem zůstal bez rodiny? Ne. Nelituji, ale často si vzpomenu na svou maminku, která umřela ve 102 letech a z mých literárních úspěchů měla obrovskou radost, ale nijak jsme neoslavovali, žili jsme stále stejně skromně. Když vyšla v roce 1934 má první knížka Přístav volá, řekla mi: „Hochu, ty ses mi vyplatil!“   Jaroslav Foglar nikdy nepřestal vzpomínat také na svou první lásku Boženku a její zvětšenou fotografii měl položenou na stolku v nemocničním pokoji.   Spisovatel Jaroslav Foglar, Jestřáb, zemřel v Thomayerově nemocnici po těžké nemoci v sobotu 23. ledna roku 1999 ve věku nedožitých dvaadevadesáti let.

Kalendář Blahoslav 2011