Čermáková, Markéta Mgr.

Podrobnosti

Kategorie: Tvorba členů a hostů

Mgr. Markéta Čermáková: Duchovní péče na 1. interní klinice VFN a 1. LF UK v Praze

Když jsem přemýšlela, jak bych mohla sloužit Bohu a církvi, zadal mi docent Ventura téma diplomové práce – duchovní služba ve zdravotnických zařízeních. Při studiu tohoto tématu se přede mnou začaly otevírat pro mě dříve netušené obzory. Dozvěděla jsem se, že v zahraničí je běžné, že v nemocnicích slouží všem lidem bez rozdílu víry a vyznání specializovaní nemocniční kaplani. Čím jsem o této službě věděla víc, tím jasnější začaly být obrysy mé možné budoucí služby. Po dokončení Husitské teologické fakulty jsem nastoupila na postgraduální studium v oboru Lékařská etika na 1. Lékařské fakultě UK. To mi umožnilo celkem jednoduchý vstup do Všeobecné fakultní nemocnice (VFN), kde jsem v roce 2006 začala navštěvovat pacienty na Onkologické klinice. Po dvou letech se duchovní služba ve VFN rozšířila a já jsem začala pracovat na 1. Interní klinice – klinice hematoonkologie, kde jsem se stala součástí multidisciplinárního týmu, který pečuje o nemocné. Naši pacienti jsou většinou velmi vážně nemocní. Mají především zhoubná onemocnění krvetvorby – lymfomy, mnohočetné myelomy a leukemie. Některá z těchto onemocnění jsou dobře léčitelná a nemocní dosahují dlouhodobé i celoživotní kompletní remise, tedy stavu, kdy je onemocnění v těle nedetekovatelné. Jsou však onemocnění, kdy se pacienti léčbou dostanou do kompletní remise, ale vědí, že se onemocnění znovu projeví a za nějakou dobu pro ně bude smrtelné. Duchovní služba v nemocnici je specifická tím, že je striktně neevangelizační a nemocniční kaplan má nemocné dokonce chránit před nevhodným náboženským obtěžováním. Je to služba, která je pro všechny – pro nemocné, jejich blízké, pro personál, pro věřící i nevěřící. Ve své praxi jsem si ověřila, že těch opravdu nevěřících je minimum. Téměř každý v něco věří a je na kaplanovi, aby specifické duchovní potřeby každého pacienta rozpoznal a snažil se je uspokojit.  Nejčastější duchovní potřebou, kterou nemocní u nás na klinice mají, je nalezení smyslu – smyslu života, nemoci, jejich aktuální životní situace. Člověk vždy smysl musí najít sám a ne vždy se to podaří. Já se snažím být jen zrcadlícím společníkem při cestě k nalezení smyslu. Témata rozhovorů jsou velmi rozmanitá. Ve velké většině témata určují pacienti – já se držím věty „při rozhovoru se chovej jako na návštěvě – kam tě pozvou, tam vejdi, ale na zavřené dveře ani neklepej“ – a myslím, že je to tak správně. Někdy jsem lékaři požádána, abych zjistila, jaké zázemí má pacient nebo jaký má náhled na svůj zdravotní stav a jakou má představu o prognóze – i v těchto případech se ptám velmi opatrně, abych svou otázkou pacienta neranila. V armádě kaplani slouží prostou přítomností – kultivují prostředí jednotky už tím, že tam jsou. V nemocnici je to podobné. Klinika, která má svého kaplana, se polidšťuje. Tím, že jsem k dispozici i personálu, který se mnou může řešit různé každodenní drobné rozepře, nepřenáší se tyto problémy, které jsou v převážně ženském kolektivu běžné, na nemocné.  Někdy se stává, že se mnou pacienti odmítají mluvit. Vždy totiž přicházím s nabídkou rozhovoru, ale zároveň i s tím, že rozhovor mohou odmítnout. I odmítnutí má svou vypovídací hodnotu – většinou rozhovor odmítají nemocní, u kterých není ještě ukončena diagnostika, zažívají tedy nejistotu, nevědí, co je čeká, jak to bude dál. Někdy odmítají proto, aby si dokázali, že jsou „pánem situace“ – když se z člověka stane pacient, začíná „muset“ – musí jíst prášky, musí chodit na vyšetření, musí absolvovat léčbu, musí být statečný, musí bojovat, musí to zvládnout. Ale se mnou se najednou můžou rozhodnout, můžou odmítnout. Někdy jen někomu potřebují vynadat, i k tomu jim jsem ráda partnerem. Jednou jsem přišla za pacientem, bývalým policistou, který mě při mé první návštěvě v podstatě vyhodil. Stejně rázný byl i při mé druhé a třetí návštěvě. Když jsem přišla počtvrté, podíval se na mě a řekl: „Jo, to jste vy, tak si vezměte židli, budeme si povídat!“ a nakonec mezi námi byl moc hezký vztah a naše rozhovory měly hloubku. Po čase jsme si promluvili i o jeho prvotním odmítání – odmítal proto, že byl nervózní z toho, jestli vyšetření potvrdí relaps mnohočetného myelomu, který se nakonec potvrdil a byl pro něho smrtelný. Často jsem prostředníkem mezi nemocnými a personálem. Jako třeba v případě jednoho mladého pacienta, který se nemohl vyrovnat s tím, že onemocněl. Stále žil dobou před nemocí a dával to všem nevhodně najevo. Pořád se povyšoval nad personál, dával jim najevo, jak je bohatý a jak si potrpí na luxusní věci. Nakonec se ukázalo, že je to spíš pes, který štěká a nekouše nebo také „Kristián“, který žije celkem chudě a pak si jednou za čas dopřeje večeři ve velice luxusní restauraci. Tím, že jsem s ním absolvovala velmi dlouhé a opravdu náročné rozhovory, se mi povedlo dovést ho k přijetí reality, tedy nemoci i nemocnice, do svého života. Ukázala jsem mu, že se choval nevhodně k personálu. Když si to uvědomil, jeho chování se zlepšilo a i dnes, když už je pět měsíců po léčbě, chodí na kliniku a stále má potřebu se vídat s lidmi, kteří mu svou péčí zachránili život a s nimiž strávil více než rok svého života. Při své službě jsem konfrontována i s opravdu náročnými situacemi. Čím dál častěji se setkávám s tím, že onemocní moji vrstevníci a já je doprovázím půlrokem až rokem jejich léčby při opakovaných hospitalizacích. Většinou odcházejí v kompletní remisi a vracejí se do běžného života. Před rokem jsem trávila čas při rozhovorech s jedním pacientem, který byl o rok mladší než já. Byl velmi komunikativní, přátelský, docela jsme se i nasmáli. Po léčbě odcházel v kompletní remisi, vše vypadalo dobře. Bohužel pouze do kontroly po měsíci od léčby – už takhle záhy se u něho projevily známky onemocnění – přišel relaps. Ač dělali lékaři maximum, po sedmi měsících tento muž zemřel. Velkou dobu z těch posledních sedmi měsíců trávil na jednom z našich lůžkových oddělení. Jeho pozvolný odchod, chátrající mladé tělo i stále méně veselá duše, to bylo něco, co zraňovalo všechny, kdo o něho pečovali. Pro mě to bylo těžké v tom, že jsem musela sdílet smutek a starost zdravotníků, dokázat komunikovat s ním a ještě se s tím vším sama vyrovnat.  Ve své službě zažívám i krásné a posilující chvíle. Při všech těch rozhovorech „o počasí“ si občas říkám, jestli ti nemocní vůbec potřebují duchovní, jestli by jim nestačil někdo trpělivý, kdo by si s nimi popovídal. Vždy, když začnu propadat těmto myšlenkám, Pán mi do cesty pošle někoho, kdo potřebuje službu duchovního. Třeba jako když byla na kliniku přijata pacientka, které bylo přes 80 let. Měla nevábně vypadající lymfom, umístěný mezi lebeční kostí a kůží, takže to vypadalo, jako by měla na hlavě válec o průměru 20 cm vysoký zhruba 10 cm. Pacientce nebylo, z lékařského hlediska, jak pomoci a její zdravotní stav se už zhoršoval. Všichni čekali, že každým dnem zemře. Vypadala, že blouzní, pořád opakovala, že se bojí, že má strach a dělala u toho hrozivé grimasy plné děsu. Sanitářka z jednoho oddělení mě k pacientce dovedla, rázně mi řekla, že paní potřebuje mou pomoc. Tak jsem překonala obavy a s paní jsem promluvila. Chtěla se modlit. Modlila jsem se s ní tedy Modlitbu Páně. Jediné, co ji z ní zaujalo, byl verš „přijď království tvé“. Při modlitbě se schoulila v mé náruči – potřebovala cítit bezpečí, k někomu se přivinout. Četla jsem jí potom ještě Žalm 23. Poprosila jsem i onu sanitářku, jestli by jí ho mohla ještě večer přečíst. Během dvou dnů se pacientka uklidnila a i její zdravotní stav se výrazně zlepšil. Přestala se bát smrti, zbavila se úplně úzkosti a strachu. Nakonec byla přeložena do léčebny dlouhodobě nemocných, kde pravděpodobně po nějaké době zemřela. Já jí ale budu mít v paměti, jak sedí na transportním lehátku, mává na nás a loučí se slovy: „Pá, miláčkové!“ a posílá nám vzdušné polibky. Jsem moc ráda, že mám možnost sloužit na místě, kam jsem byla Pánem povolána, a děkuji biskupu Davidu Tonzarovi za jeho podporu.

Markéta Čermáková Kalendář Blahoslav 2011