Marhoul, Alois

marhoul_tvorba

Alois Marhoul

Kritika dosavadní tvorby A.Marhoula

... doslov ze sbírky: „Kam jablko nepadá“, 2006

 

   Alois Marhoul patří věkem, literárními počátky a životními zkušenostmi k básníkům, pro něž se vžilo označení „generace“ osamělých běžců. Tito autoři, narození převážně v padesátých letech, vstupovali velmi složitě do literatury v postupně se liberalizujících letech osmdesátých. Nezvolili tehdy cestu samizdatu, nebyli zajímaví pro exilová nakladatelství, snažili se vydávat své verše ve zúženém prostoru, který jim ne příliš ochotně nabízela oficiální literatura doby normalizace. Šlo o skupinu autorů poměrně početnou, do níž patřili kromě řady jiných např. Lubomír Brožek, Miroslav Huptych, Vít Slíva, Zdeněk Lebl, Sylva Fischerová či Svatava Antošová. Odmítli ve svých básních psát aktuální politické komentáře doby a jejich poezie, značně deziluzivní a společensky kritická, se soustřeďovala k autentické životní zkušenosti mladých svobodomyslných lidí, citlivých na pokřivenou dobu, v níž se proklamované společenské ideály měnily v absurdní grotesky měšťácky přikrčených životů.

   Tehdy se čekalo na vydání řádné sbírky mnoho let a autoři za svou volbu publikovat byli trestáni tím, že se vytištění knihy dočkali až jako třicátníci a předtím byli nuceni projít dlouhou cestou dílčích časopiseckých publikací, účastí v literárních soutěžích, naplňovali početné sborníky a almanachy mladé poezie, vystupovali v klubových pořadech a volili různé formy rozhlasové publikace. Touto anabází prošel i Alois Marhoul: účastnil se úspěšně svými verši soutěže Mladé literární Louny, byl zařazen do almanachu mladé poezie Jen jednou ponejprv, publikoval sporadicky v novinách a časopisech, získával zkušenosti v klubových pořadech. Z jeho knižní produkce osmdesátých let je zřejmě nejzdařilejší sbírka Něha se plaší (edice Peřeje Středočeského nakladatelství a knihkupectví, Praha 1986). V ní se představil jako autor bohaté obraznosti, jehož doménou byla milostná a přírodní lyrika. I on cítil potřebu revolty proti socialistickému měšťákovi své doby (báseň Rezivění): „Pivo knedlíky / a smažený vepřový řízek / ovládly / náš dům // Z inteligentní hlavy / si udělaly / jednoduchou kalkulačku / která má za úkol / počítat peníze / vyrábět známosti / a sehnat tři zlaté vlasy / děda Vševěda.“ I on se bouřil proti televiznímu neživotu (báseň Televize): „Splním ti všechna přání / řekl ďábel člověku // s jedinou podmínkou // Polovinu svého života prosedíš / před rozpálenou bedýnkou // A stalo se.“ Nejšťastnější jako básník byl však tehdy v krátkých, obrazně vynalézavých verších, nostalgických i smutně humorných, zasazených do dobře odpozorované přírodní scenerie, rozehrávané na principu antropomorfizace přírodních dějů (Štědrý den): „Podzimním dnům už došel dech / Ten babí – z bramborové nati / Kukátkem rybníků a řek / nás pozorují šupinatí // Nemohou tleskat / Jenom platí.“

   Doba po listopadu 1989 vnesla i do Marhoulovy poezie nové tóny a motivy. Zůstal věrný svému úhelnému milostnému tématu, které však obzírá již nikoliv s mladickým nadšením, nýbrž s pochopením složitosti a křehkosti mezilidských vztahů. Je si vědom, že nová doba se svým přehlíživým postojem k poezii přinesla kromě pozlátka konzumu, nových příležitostí podnikatelských, nových technologií také velkou míru lidské samoty, nejistoty a marnosti. A znovu i v jeho milostném triptychu z devadesátých let (Zamilovaný bacil, 1994; Zvířátko láska, 1999; Láska s.r.o., 2001) zaznívají tóny skepse, nesouhlasu, hořké ironie a smutku (Ó my se máme): „A co zůstalo z našich milých / lásek internetových a jim podobných / Žraloci času a vzpomínek / Ó my se máme / Mezitím mobily splétají / nepozorovaně sítě – / A jednou stáhnou smyčky / To bude úlovek / Viďte / pane Řediteli našich osudů / Zůstane po nás / jenom pocit // Ale jaký?“ Jako básník i člověk zůstává však Marhoul zastáncem a oslavovatelem záhadného ženského tantrického principu, který vládne našimi životy (Tantra): „Ticho si přešlo na druhou stranu / a dělá že mě nevidí / Ty také mlčíš Tajemná k ránu / Bůh vložil cosi do lidí.“

   Sbírka A někdy taky ne (2004) vypovídá nejen o lásce, ale i o stárnutí, o postupném citovém okorávání a o úzkosti ze smrti. V Marhoulově nové poezii ubývá obraznosti, pouhého asociativního humoru, rozvernosti, jeho básně se stávají stále lapidárnější, sevřenější, reflexivnější. Básník váží slova s velkou měrou odpovědnosti, neboť si je vědom, že býti básníkem ve dvaceti není nic obtížného, stačí nechat promluvit touhu, ale být básníkem po padesátce je teprve celoživotní úděl, z něhož se nelze vylhat a jemuž nelze uniknout. A jeho básně s ironickým despektem a neuctivou pointou hovoří o tomto údělu (Optimistická): „Lidem je úzko A nám taky / Básníci žijí na úvěr – – / Z posledních stanic první vlaky / odjely Vlastně: Nám je hej! // Mladí už nejsme Stáří zebe / Jaro se tlačí Po roce / Co bych si počal – nebýt tebe! // Zůstaň tu se mnou // Až do konce! // (V posteli našli Japonce?).“ Je to místy velmi znepokojivé poselství o lidské samotě a lhostejnosti, ale i o touze nezplanět v dlouholetém milostném vztahu (Drogová závislost): „Nevíme vůbec proč jsme spolu / Už nejmíň pětadvacet let // Jsem ještě mladík / nebo kmet? (…) A po těch letech už nevím / odkud k nám míří všechny city // Naše touhy naše hity / odnesl čas // Čas nezná bratra Čas je blbec / Čas odezírá pohyby // Co budem dělat zítra? / a vůbec – / Vesmír ovládly paryby!“

   Nová autorova kniha, doprovozena ilustracemi generačního druha, básníka a výtvarníka Miroslava Huptycha, se ve výstavbovém plánu nechala inspirovat světem říkadel, přísloví, rčení, pořekadel, starých pravd a lidových moudrostí. Tento zdroj tvoří nejen kompoziční rámec sbírky a dodává názvy jednotlivým oddílům, ale většinou navozuje i výchozí situaci konkrétních básní, které rostou z konfrontace staré pravdy a nového obsahu, z ironické perzifláže, z asociativní komiky ustálených rčení a nestálé obraznosti, z pointy vyvracející fixovanou pravdu. Básník si tímto příklonem k sumáři lidové zkušenosti zvolil pro svou tvorbu rámec, který ovšem naplňuje velmi svobodně. Dokládá tím, že jeho poezie spěje k lapidárnosti, gnómičnosti (po vzoru lidové slovesnosti), ale také to, že svět lidových hodnot je bezohledně rozvrácen naší současností. Někdy až pamfleticky vyznívají básně o tom, jak pravda vítězí a lež má krátké nohy, jak se svět mění v nelidské theatrum mundi, jak nás ani ornament starých folklórních pravd už nemůže spasit.

   Důležité je však to, co jednotlivé básně sdělují. A jsou to pravdy často smutné či alespoň znepokojivé. Tak například vývoj, zaklínadlo každé technickou civilizací nadšené doby, nás vede k multiplikované bezduchosti (Vývoj): „Včera duše žily věčně / Bezduché příběhy / dnes opraví i počítač / a se zárukou // Kdepak / Pokrok se nedá zastavit.“ Historie už dávno není magistra vitae („Historie složila své staré kosti // do krabičky od vzpomínek“), pravda vždy vítězí pozdě a vždy jen pro někoho („Pravda s námi chudáky / tříská / jako o závod“), člověk je „zplodina internetového metabolismu“ (Mrtví prd ví). Svět, který ironicky, sarkasticky i smutně nostalgicky básník zobrazuje, se zmenšuje a je ohrožen smrtí (Zmizet po anglicku): „Zůstalo cosi za nehty / Zdá se že svět nám černá / Smršťuje se malinko / Stárne // Všichni na nás kašlou / Jenom smrt je věrná.“

   Nejdůležitější v autorově nové sbírce je to, že princip využití přísloví není doveden nikdy pouze k aforismu, že neoslovuje jen racionální stránku naší bytosti, ale že jde vždy o plnokrevnou báseň, prožitou, atakující čtenáře specifickými prostředky, které má k dispozici opravdová poezie – obraz, melodie, rytmus atd. Básník si tak zachoval všechny dosavadní šťastné rysy své poezie, k nimž přidal posmutněle melancholickou moudrost a výrazovou úspornost. Ve své tvorbě urazil značnou cestu, jeho poezie vyzrála, myšlenkově se prohloubila a jistě si najde i vnímavé čtenáře.

 

Vladimír Křivánek

 

 

 

www lidi

marhoul_tvorba
marhoul_tvorba
       
marhoul_tvorba
marhoul_tvorba
marhoul_tvorba
marhoul_tvorba
marhoul_tvorba
marhoul_tvorba
marhoul_tvorba
marhoul_tvorba
marhoul_tvorba
marhoul_tvorba
marhoul_tvorba
marhoul_tvorba
marhoul_tvorba
marhoul_tvorba
marhoul_tvorba
marhoul_tvorba
 

 

marhoul_tvorba

Powered by PD CČSH