Aktuálně
- Podrobnosti
-
Zveřejněno 16. 1. 2017 22:26
Setkání Pražského klubu spisovatelů v Karlíně 17.1.17
Tento večer byl zvláštní. Konal se v den s pro mne magickým datem z jedniček a sedmiček. Sešlo se nás sedmnáct. A neměli jsme hosta. Pan Václav Junek se totiž více cítil být členem než hostem. A tímto prohlášením také začal své povídání.
Nebudu zde uvádět všechna jeho data, vydané knihy a profese, kterými prošel. To si může každý dohledat. Chtěla bych zachytit atmosféru večera se zajímavým člověkem. Pracovitým, poctivým, pečlivým a akurátním. Nesnášejícím levárny, jak sám poznamenal. A majícím jednu vlastnost, které nerozumím. Panu Junkovi stačí totiž spát čtyři až šest hodin denně! Milovnice dlouhého spánku a vyvalování se v posteli se ve mně zachvěla, když to uslyšela. Nedalo mi a zeptala jsem se, jak je to možné? Pan Junek nám vysvětlil, že to tak má už od dětství. Bydleli ve Vodičkově ulici. Vzorem mu byla jeho maminka, která tvrdila, že odpoledne se v Praze nic pořádného neděje. Takže chodila spát už ve čtyři hodiny. A po večeři se vydávali s tatínkem ven. Domů se vraceli až kolem třetí hodiny ráno. Pro mladého Václava nebylo těžké se takovému rytmu přizpůsobit. Dnes v podvečer je tady s námi, takže vlastně ponocuje, pousmál se…
A náš kolega, milý „nehost,“ pokračoval ve vyprávění. O době, kdy začal psát. Bylo mu padesát a nechal se zaměstnat Alešem Hušákem v Sazce. Dostal na starosti protokol. Byla to „zlatá klec“. Zjistil, že může zvolnit, že už nemusí dohánět mladší generaci. A že má čas. V práci se nudil, a tak si řekl: „Budu psát knížku, budu spisovatel.“ Barvu této profese mu už v dětství vysvětlil pan Branald, který k nim v Kersku, (v čase, když se tam děly slavnosti sněženek) chodil na návštěvy. A tak, když se V. Junka zeptal Petr Žantovský, zda nemá něco napsaného, řekl, že ano. A následně byla v roce 2000 vydána jeho první knížka Panzerzug. V souvislosti s ní udělal jako spisovatel i první chyby: kniha vyšla, aniž by viděl korekturu. A co hůř, protože psal pravdivý příběh, lidi v knížce nepřejmenoval. Měl v důsledku toho hodně problémů. Už navždy si bude/budeme pamatovat, že je vždy nutná korektura sazby a nejmenovat lidi!
Povídání se dál neslo v ještě zajímavějším duchu. Zeptala jsem se totiž, proč pan Junek psal pod pseudonymy. Měl tři: Věra Vogler, John Keegan a Jindřich Brož. Z jeho odpovědí jsme se například dozvěděli, jak vznikala jeho knížka o Lídě Baarové. Chtěl ji napsat jinak než všichni ostatní, kteří vycházeli z jejího deníku. Proto odjel do Berlína, kde pečlivě procházel záznamy gestapa. To paní Baarovou celé čtyři roky hlídalo. A jeho kniha vznikla jako český překlad neexistujícího rukopisu německé novinářky Věry Vogler. Velký obchodní úspěch měla jeho další kniha Hitlerovy deníky, která vyšla jako překlad z neexistující anglické knihy Johna Keegana. Všechny pseudonymy měly důvod, vždy šlo o nějaký záměr. „Musíte mít čtyři fakta, aby vám lest na čtenáře s pátým vyšla,“ poznamenal lišácky pan Junek. Bylo vidět, že se psaním baví. A to nejen knih. Úspěšně vede i kroniku města Rudná.
V závěru večera jsem si pomyslela, jak dobré je, že se takto setkáváme. Pana Junka vídávám v Karlíně často. Ale nikdy by mě nenapadlo, co všechno dokázal, kolik napsal knih (přes šedesát) a jak dobře se dokáže psaním uživit. V uších mi doznívala jeho slova: „Pokud píšu, musím tomu věřit. Musím psát poctivě.“ Kéž bych to i já dokázala!
Ing. Monika Knězková
 |
| 01 O.Nytrová zahajuje program |
 |
| 03 Pohled k předsednickému stolu |
 |
| 04 V. Junek hovoří o Uměleckém sdružení Artes |
 |
| 05 L.Y. Koláček D. Spáčil I.Fontana |
 |
| 06 Vpravo O.Selucký spisovatel |
 |
| 07 M. Knězková si píše poznámky pro zprávu ze setkání |
 |
| 09 Část publika |
 |
| 10 Spisovatelé J.Vorlíček a O.Selucký |
 |
| 11 Spisovatelé L.Y. Koláček |
 |
| 12 V popředí spisovatelka F. Vrbenská |
 |
| 13 O.Selucký O.Nytrová a J. Dostálová |
 |
| 15 Beseda je zajímavá |
 |
| 17 U příštího setkání spisovatelů se uvidíme |
