dialog1.jpgdialog2.jpg

Aktuálně

Olga Nytrová: Pacholátka mají ustláno na růžích s trny

PACHOLÁTKA MAJÍ USTLÁNO NA RŮŽÍCH S TRNY

aneb „A jasnost veliká zaskví se od děťátka“

Procházíme-li Novým zákonem, objevíme v něm výrazy odvozené od stejného základu, například: pachole, pacholek, pacholík a pacholátko. Nejvíce mě upoutal výraz pacholátko, mnohem původnější než „jezulátko“ (objevující se často v pokleslých jakoby folklorních souvislostech), který možná na škodu z nového ekumenického překladu vymizel. Novodobí překladatelé tu mají: „nebudete-li jako děti.“

Slyšme:

V tu hodinu přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: „Kdo je vlastně největší v království nebeském?“ Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed a řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském. A kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne“ (Mt 18, 1–4).

Chceme-li tomuto slovu porozumět, musíme je zasadit do kontextu, v němž bylo vysloveno. Ježíšovi učedníci se svého Mistra ptají, kdo je „největší“ v království nebeském. Snad mysleli na Abrahama, hrdinu víry, nebo vůdcovského Mojžíše či Jákoba, který zápasil s Bohem, nebo na některého z proroků, velikého trpitele Jeremjáše, Jóba, případně někoho z významných židovských mučedníků. Tázající se byli až příliš infikováni mocí a slávou, i když ne především politického rázu.

Tato otázka zní neutrálně, je však ve skutečnosti nečistá, nepravá, zúžená možná na osobní zájmy. Odjinud víme, že dva z Kristových učedníků se dotíravě ptají, zda bude sedět v Božím království napravo či nalevo. Smět usednout po pravé straně vladaře bylo zvláštní výsadou.

Ježíš odpovídá po rabínském způsobu. Zavolá si jedno dítě, ne že by je nějak obzvláště vybíral, ale jedno z dětí, náhodné, jedno pacholátko, které si tam hrálo. Poručí učedníkům, aby utvořili kruh (kruh znamená společenství), a doprostřed postaví pacholíčka. A vyřkne svá slova s absolutní prorockou autoritou toho, kdo je víc než prorok.

„Amen, pravím vám,“ říká, opíraje se o samu pravdu (amen = jistota a pravda), proto nepřeslechněte: musíte se obrátit, je třeba změnit život.

Ježíš se tu dovolává proroků, volajících po „tešúvá“ (tj. naprostá změna postoje, obrat, obrácení). Nebudete-li se chovat jako děti – které jsou většinou bezelstné, nepředpojaté, pružné, otevřené vůči skutečnosti přítomné i budoucí –, plni důvěry jako pacholátka, pak do Božího království vůbec nevejdete.

Ten, kdo se pokoří, podobá se tomuto dítěti, které Kristus zavolal a jež ochotně přiběhlo, ačkoliv byl dospělý muž a ono si nemuselo vědět rady s takovým cizím člověkem.

Toto pacholátko se stává příkladem pro ty, kteří se chtějí podílet na nebeském království a v něm žít. Jako ono by měli být otevřeni novému, být „flexibilní“, umět odložit staré návyky a představy. Dát stranou konvenci, opustit neprodyšný krunýř světa, v němž se právě žije, „přerušit“ omezující kód doby.

Dítě je velice intenzivně schopno úžasu, údivu. Vidí všechno poprvé. Vnímá celou duší, nejen celou myslí. Dítě je otevřená perspektiva. Výstižná jsou slova Miroslava Horníčka: „Dokud jsme schopni tajit dech a nenalézat slov, je to s námi dobré.“ A Gilbert K. Chesterton nabízí obdobně výstižnou formulaci: „Tento svět nikdy nezahyne na nedostatek divů. Jen na nedostatek údivu.“

Ježíš, který postavil děcko do kruhu vážných a zbožných lidí, zároveň naznačuje: „Hledíte-li na toto pacholátko, hledíte na mne. Nejenže jsem se narodil jako dítě židovským rodičům za dramatických okolností, já jsem a zůstal jsem dítětem, které se narodilo vám.“

Josef a Marie s dítětem se mu prve

ztratili ve stráni a právě otvírají

dveře světnice: až v plotně zapraská klest,

ať vody zamrzly, ať nikde není dnes

vidět křepelka, jenom zimní metelice,

ať na šestery žalosti je sotva jedna

radost, ať nad světem se viklá balvan pohrom,

rozvoní se tu balšámová zahrada

a jasnost veliká zaskví se od děťátka.

František Hrubín: Lešanské jesličky

Okem vidíš, uchem slyšíš, ale zvláštní „smysl“ je víra, jen jejím prostřednictvím poznáváš Boha, jinými smysly ne. Vzpomeňme na film Andreje Tarkovského Stalker. „Schází nám orgán víry,“ stěžuje si hrdina příběhu. Bez víry, tohoto daru nad dary, opravdu nemůžeme zahlédnout ani cípek tajemství.

Kristus vzal na sebe bídu ztraceného postavení člověka, vytrhl lidskou bytost z dostředivého víru egocentrismu. Křesťan poznal a je osobně poznán (poznává a je poznáván), to je tajemství vnitřního vztahu s Bohem. Tento proces dítě intuitivně chápe, není totiž svazováno předsudky a ztuhlými představami. Částečně sice sdílí některé předsudky okolí, ale lehce se jich zbaví, nejsou k němu přirostlé jako pokožka. Odloží je stejně jednoduše jako mléčné zuby.

Listy jeho vnitřního kalendáře nejsou slepené. Lze jimi obracet. Panty dveří do jeho duše nezrezivěly. Veřeje se dokážou otevřít. S důvěrou se dívá směrem do absolutna. Fascinovaně zírá. Spatřuje. Naslouchá. Nic mu není nemožného. Může být rilkovsky na stopě zákona růstu. Dítě je básník i prorok, je v něm kus filosofa. V dítěti je jako v semínku obsažen celý strom života.

Poznat znamená milovat. „Poznat pravdu“ znamená milovat ji. V poznané části ji svým životem ztělesňovat. Lidská ratolest není okoralá, její ideály září, její důvěra hoří naplno. Je schopna brát věci absolutně.

Dítě kráčí ze sklepení a tmy ke světlu a vysvobození, k plnosti života. Učí se spočinout v náručí matky. Je schopno přirozeného vnitřního klidu. Podívejte se na jeho usínající tvář, zdá se vám, že spočinulo bezpečně v Boží náruči. Na tváři se zračí uklidnění mysli a upokojení srdce. Překračuje status quo života, nahlíží do věčnosti.

M. Merleau-Ponty říká: „...neospravedlnitelná jistota smyslového světa, jenž je nám společný, je místem pravdy v nás. Dítě vnímá ještě dřív, než myslí, své sny klade do věcí a své myšlenky přikládá druhým, takže s nimi dohromady tvoří jakoby kus společného života, v němž se ještě neodlišují perspektivy každého z nich.“

Dítě nás inspiruje a podnítí tak, že dospějeme k myšlenkám, o nichž jsme nevěděli, že jsme jich schopni. Sledujeme neznámou cestu sebe sama, když v sobě necháme hovořit dítě, které o absolutnu nepochybuje, ale přijímá ho.

Klíč k poznání

se skrývá v metaforách

básníků

a v obrazech dětské hry

i hry zvířecích ratolestí

dýchající opravdovostí

a plným nasazením bytosti

Bez citového zážitku

lásky k Bohu dítě nedozrává

Pacholátko

ty nasloucháš celou duší

BOŽÍMU ŠEPOTU

a nic tě nevyvede mimo posvátno

plně ponořeno

do Boží řeky

plaveš s něhou

oči upřené

na zářící maják

Tma tě hladí

jako matčino lůno

ochraňující příboj

plodové vody Boží

a z posvátna tě nikdo

do profánní sféry nedostane

Obestřeno

zázračností

jsi duchovně autentické

jako nejlepší mystikové

Dítě

jsi prototypem

Boží hry

SLYŠME ZVĚST PROROKA

„Vyjde proutek z kořenů jeho.“ Nejde o lacinou něžnost, chtěnou bezbrannost či lacinou hravost, ale jde o „nový svět“. Tímto novým světem je Boží království, v němž platí spravedlivá a milosrdná Boží vůle.

Nový zákon je plný Božího království. Všechna evangelia, všechny apoštolské listy. A do Božího království smí vstoupit jen ten, kdo je jako dítě, tvor kajícný, pociťující stud, jenž si je pokorně vědom toho, že je bytostí nehotovou. Hotový člověk se uzavírá do sebe a uzavírá do sebe i svět, činí ze sebe i ze světa ghetto. Otevřenost odstraňuje závory před světem budoucnosti. Umožňuje nám přijmout nejvzácnější dar Božího transcendentna, totiž milosrdenství.

Dítě intuitivně vnímá příchod a nástup nového věku, volá svou otevřenou existencí. Buďte „nepopsaným listem“, připomíná, obraťte se k minulosti zády jako kdysi Lot.

Odpuštění je jediný akt v lidském životě, jímž můžeme minulost měnit. Plně odpouštět lze jen tomu, kdo dovede být jako dítě. A odpuštění je třeba umět pokorně přijmout. Žádné pyšné sebemrskačství. Odpuštění je přesah Boha k nám. On maže naše viny a pozvedá nás z jejich zajetí k sobě do světla.

Obraťme se k obecnějším psychologickým úvahám.

Dítě, jak již bylo naznačeno, je přirozený mystik, rozený básník. Rozumí mýtopoetické řeči, mýtu, pohádkám, teopoezii, snění imaginace. Umí úžasně vnímat i jiná stvoření, než je ono samo. Mohou to být i zvířata. Kdo z nás se jako dítě „nezamiluje“ do psa nebo kočky či do jiných zvířátek, se kterými se setká třeba na venkově u dědy a babičky. Dětská bytost bere „mimolidské“ tvory jako sobě rovné.

Předškolák i školák dokáže oživit věci, polidšťuje je ve své mysli, obdařuje smyslem v celé škále svého cítění. Malé dítko dovede všeptat své tužby panence nebo medvědovi.

Tato čistota a bezprostřednost maličkého jsou imponujícími položkami lidského života.

Človíček všude vnímá zázračno. Jeho oči jsou ještě nezkažené, víc vnímají než oči dospělého, který je mnohdy pasivní, bez zájmu, unavený, otrávený a postrádá naději. Není jistě náhodné, že pocity z dětství jsou u básníků trvalé, že v sobě celoživotně nosí dítě a jeho škálu vnímavosti. Poeta si potřebuje omlazovat svůj klíč k emocím, probouzí tedy v sobě zdroje dětství. Dítě je tvor kajícný, plný pokory, vědom si své nehotovosti, ale na druhé straně

schopný zahlédnout svět prostý hříchu a svatý, má dar empatie. Ví, co je to charismatické kouzlo a transcendentní zvídavost. Lidová moudrost praví: „V domě plném dětí nemá čert žádnou moc.“ Děti jsou křídla lidstva, pomáhají nám vznášet se a snít, mířit k věčnosti. Jsou to malí poslové transcendentna.

Ježíšovo podobenství nakonec vyvrcholí závratným závěrem: kdo přijme jediné takové dítě, tj. jakékoliv, v jeho jménu, to znamená v síle jeho laskavosti, trpělivosti a vstřícnosti, jako by přijímal samotného Krista. To muselo být překvapující, přímo šokující pro ty, kteří vyslechli Mistrovu řeč.

Proč právě dítě? Ježíš volá dospělé a oni nepřicházejí, mají své předsudky. Ale dítě to zkusí. Nepředpokládá, že by se se zlou potázalo. Má oči v srdci, nejen „navrch hlavy“. Je nepopsaným listem bez minulosti, kdežto i obětaví Mistrovi učedníci již byli lidmi s minulostí.

„Vyběhnutí k Ježíši“ je impulzem důvěry. I dospělí mohou být dětmi a některé rozmazlené a sobecké děti mohou být dospělé ve špatném slova smyslu.

Otevřme Evangelium podle Marka:

„Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.“ Pak vzal dítě, postavil je doprostřed nich, objal je a řekl jim: ,Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal’“ (Mk 9, 35–37).

Ježíš v tuto chvíli zdůrazňuje skromnost. Kdo sám ustupuje do pozadí a slouží druhým, ten bude v nebeském království povýšen. Jedná vlastně tak trochu jako „dítě“, které pociťuje přirozený respekt k dospělým, pokud není zkažené, zpovykané. Je schopno se učit, je hravé. Nasaje dojmy jak houba. Všechno nové považuje za přirozené, někteří dospělí se ve své pohodlnosti a zkostnatělosti neznámého obávají, neotevřou mu brány svého srdce.

A opět pojďme ke svědectví Markovu:

Tu mu přinášeli děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.“ Objímal je, vkládal na ně ruce a žehnal jim (Mk 10, 13–15).

V židovském náboženském světě jsou některá náboženská naučení dětem nepřístupná. Dítě také nemá právo na přijímání charismatických darů, dotýkání, znamenání, žehnání a pozvání na cestu následování. Ježíš je však přesvědčen, že základní Boží milosti patří i dětem, nejen lidem poučeným. Dětská bytost cítí vůni ráje, má duši okouzlenou. Neobává se neblahých následků svých činů. Riskuje, je to skvělý hazardér.

Učedníci děti odhánějí. Slyší však od Mistra, „ať ty děti přijdou ke mně, neklaďte jim překážky“. Dítě není zkamenělé, je schopno růstu a rozvinu. Rozkvétá. Nezná přehrady a bariéry, neobklopuje se zdí předsudků. Domýšlí a dotváří. Vnímá růže tím, že ví o poupatech. Poupě je také symbolem nového věku, jeho šifrou.

Obraťme list a připomeňme si: „Kdo dítě přijímá, i mne přijímá, a tudíž i Boha samotného.“

Lidskou ratolestí je tu míněn člověk, který chce Ježíše následovat a zachází se s ním jako se sirotkem. Děti nemají majetek, nemají pověst, nejsou zralé natolik, aby byly stabilní.

„Pacholátko“ je zranitelné. Vydává se ve své lásce naplno. Kdo ho odmítá, vnitřně ho pochroumá, zraní. Děti ještě neuvažují v kategoriích moci, bohatství a blahobytu, nejsou tím zatíženy. Zvažují však srdcem, nikoli chladným sobeckým kalkulem. Agresivní lidé, to jsou ti „pochroumaní v dětství“, zranění někým na duši i na těle. Úkolem lásky je unést i ty pochroumané – „děti s poškozenou duší“. Počítají se sem i ty „odcizené“, které nemohly mít s nikým silný a opravdový vztah, poznamenané tím, že jsou sirotci nebo pocházejí z dětských domovů, z asociálních rodin drogujících, alkoholiků, gamblerů či sektářů.

Když se tak zamyslím, říkám si, že bychom měli rozpoznat v úsměvu pacholátka úsměv Boha. Proto je důležitá práce s poškozenými rodinami alkoholiků a lidí závislých na drogách. Jde o otázku dlouhodobých řešení, nových výhledů a uskutečňované mezilidské solidarity.

Dospělý bývá často ukázkou toho, jak daleko lze poodejít ze správné cesty. Mučení, zneužívání a týrání dětí je výsměchem všemu svatému a posvátnému. Neúcta ke stvoření, neúcta k řádu, k Bohu samotnému. Neschopnost přijmout své místo a vzít na sebe břemeno. „Co učiníš nejmenším, učiníš mně,“ zdůrazňuje Kristus (Mt 25).

Dětská bytost tuší, že čas prožívaný v souladu s Bohem je příbytkem smyslu. Je schopna zjihlé radosti i přirozené kajícnosti. Dovede se zastydět, když udělá něco nesprávně a zpozoruje, že dospělý je s ní nespokojen. Bůh zná tajemství světa a všeho stvoření. Prozkoumává nejskrytější zákoutí mysli. Zpytuje ledví, zpytuje srdce. U dítěte nebývá ještě zatvrzelost, jaké jsou schopni dospělí. Lstivé lidské srdce dospělého hodně poodešlo z dětské cesty.

V mysli dítěte pulzuje živá naděje. Nemá otupený cit pro krásu a harmonii, pro spravedlnost a krásu reprezentovanou v Bibli půvabnou Ester či mimořádně krásnou Judit.

V juvenilní bytosti dřímá poezie a vnitřní energie duchovní dynamiky. Lidský potomek je jako klíčící semeno. Čeká v něm naděje rozpuku, je to záhadně dravé poupě. Zdráhá se přitakat stagnaci, spirituálnímu zlhostejnění. Nabízí upřímnost svědka. Družnost anděla. Prožívá požehnání, to dávané i to přijímané. Dovede prosit. Chápe vděčnost zeleně zbavené slimáků. Umí žasnout nad jícnem sopky, nad kapkou rosy, nad krajkou pavučiny a malbou oblaků.

Prožívá radost návštěvníků nebeských končin. Dává výhost nudě. Ubírá se stezkami fantazie. Nerozlišuje mezi živým a neživým.

Všechno je živé, je hrou, je pohybem. Chutnání a okoušení. Objímat a nechat se obejmout. Spočinout okem na motýlovi, který přistál tiše na ruce. Pohladit sasanku. Proměnit se v růži. Vstoupit do očí laskavých jestřábů.

Olga Nytrová

(Tato esej vyšla v knize Biblický třpyt v české poezii XX. století : Ohlasy Nového zákona v české poezii 20. století, prof. ThDr. Milan Balabán a PhDr. Olga Nytrová, Beta Books, Praha, 2007, ISBN 978-80-87168-02

Powered by PD CČSH