Aktuálně

O. Nytrová, V. Strachota: Vzpomínka na profesora Milana Balabána

Podrobnosti

Zveřejněno 9. 4. 2020 12:39

Profesor ThDr. Milan Balabán (3. září 1929 – 4. ledna 2019), český evangelický teolog, duchovní Českobratrské církve evangelické, religionista a vysokoškolský pedagog. Od 50. let patřil ke sdružení Nová orientace, které kritizovalo poměry nejen v církvi, ale obecně ve společnosti.

 

V roce 1975 byl zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti a posléze i podepsal Chartu 77. Od roku 1990 působil jako religionista na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (ETF UK). V roce 1995 byl jmenován profesorem. V říjnu 2002 obdržel státní vyznamenání za zásluhy o Českou republiku. Autor řady odborných knih. (více viz např. https://cs.wikipedia.org/wiki/Milan_Balabán)

„Olgo, jdi se podívat na faru, nastoupil tam zajímavý farář, který má rád poezii,“ řekl mi jednou budoucí slavný klasický kytarista a hudební skladatel Štěpán Rak, když jsme spolu jeli vlakem z Radotína na Smíchov a mířili oba do školy. On na Pražskou konzervatoř a já na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. S velkým zájmem jsem zanedlouho potom zazvonila u dveří radotínské evangelické fary. Můj první rozhovor s Milanem Balabánem byl o poezii a o metafoře. V roce 1970 tak došlo k setkání, které mne silně ovlivnilo na dalších padesát let. O několik roků později byl M. Balabán zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti a posléze i podepsal Chartu 77. Měl pak povoleno pracovat pouze v dělnických povoláních, včetně práce pro Pražské kanalizace. Přitom přednášel na bytových seminářích, věnovaných kromě jiného jeho celoživotnímu tématu, jímž bylo židovské myšlení a Starý zákon. Kvůli těžké práci začal mít problémy se zdravím, a tak jsem byla ráda, že mu mohu přes svůj kontakt zprostředkovat „lehčí“ práci, uklízení ve Slovanském domě v ulici Na Příkopě.

V roce 1994 jsem v rozhovoru pro Respekt připomněla jeden z jeho tehdejších pracovních zážitků, na něž s humorem sobě vlastním vzpomínal:

„ON – Zaujala mne příznačná historka z vašeho disentu. Slovanský dům, pověstný Arcadia bar v pět hodin ráno. Pasáci a šlapky se nechtějí hnout, marně se urostlý vyhazovač namáhá. Až se náhle ve dveřích objevíte vy – s kýblem a koštětem a hadry na podlahu, v hrozném postrojení. Zoufalý vyhazovač na vás ukazuje a volá: ‚Vašnostové, tady pan farář si to tady potřebuje uklidit!‘ Všichni zkameněli. I v těch otrlých myslích se objevila jiskřička studu, zvedli se a odešli.

MB – Ano, to byla modelová situace, přímo demonstrativní příklad toho, že ani tito společensky dost podivní lidé v sobě nezapřeli jakési povědomí úcty k náboženské dimenzi života. Prostitutky a pasáci se zastyděli, ale režim se nestyděl.“

Během osmdesátých let jsem připravovala duchovní setkání v podkrovním ateliéru sochaře Vladimíra Malého v Kožné ulici nedaleko Staroměstského náměstí. Pozvala jsem sem několikrát i Milana Balabána, aby nám přiblížil problematiku hebrejského myšlení. Vikářka Alena Balabánová pak na mé přání přivedla svého spolužáka, faráře Českobratrské církve evangelické Alfréda Kocába, okolo něhož jsme vytvořili skupinku věnující se několik let Bibli a meditaci. Ale vstupme do „zlatých devadesátých“. M. Balabán začal přednášet a vést semináře na Univerzitě Karlově v Praze, na které mne také pozval. Soustřeďovaly se kolem něho umělecké povahy, které už vystudovaly například malířství. Cítily jeho invenci a přesah a byly jím magicky přitahovány.

Kromě své pedagogické práce a psaní odborných teologických publikací se M. Balabán stále intenzivně věnoval básnické tvorbě. V ní se projevuje jeho nadprůměrná schopnost empatie, dokázal hrát si a kouzlit se slovy, objevovat novotvary. Z dob totalitních jsem již znala jeho básně ze sbírky Hudba pro pozůstalé, která vyšla poprvé v samizdatu v roce 1982. Pracoval zde i s řadou vizuálních experimentů s textem a v neposlední řadě tu byla promítnuta řada jeho bolestných vztahových zkušeností, o nichž psal mimořádně otevřeně. Náš společný zájem o poezii nás sbližoval. Setkávali jsme se pravidelně u něj doma i na dovolených, které se mnou a s mým manželem Václavem Strachotou rád trávil. A také na půdě redakční rady Křesťanské revue, do níž mne M. Balabán jako publicistku přizval.

Díky této spolupráci nás ředitelka Památníku písemnictví požádala, abychom jako autorská dvojice připravili pro výstavu Starý zákon v umění, uspořádanou v roce 1995 ve Strahovském klášteře, část věnovanou literárním ohlasům Starého zákona. Byla to náročná práce, která nás však hluboce vtáhla a nakonec vyústila i v knihu Ohlasy Starého zákona v české literatuře 19. a 20. století (1997). Tato kniha byla představena i na univerzitách v zahraničí a vyšly na ni recenze, oceňující, že „konfrontace dvou oborů – teologického a literárního – obohatí naše poznání, napojujeme se na jiný okruh dějinný i kulturní“. Posléze jsme věnovali pozornost i druhé části Bible a napsali knihu Biblický třpyt v české poezii XX. století – Ohlasy Nového zákona (2007). Pročítat desítky, ba stovky básnických sbírek, hledat tu křesťanské kořeny a nacházet zde metafory, které se vztahují k různým perikopám Bible, bylo úžasným dobrodružstvím. Člověk si prohloubí vidění a cítění hlubin slova, více pochopí, co se odehrává v podvědomí a co s námi toto podvědomí celý život dělá. M. Balabán například velmi oceňoval Karla Kryla, kterého považoval za prorocký hlas v naší vlasti.

Můžeme říci, že poezie je svědectvím, poezie hledá pravdu. Namátkou jen uvedu skvělý básnický ohlas Jakuba Demla, vztahující se k biblické perikopě Jan 1, 1-5.  

   Na počátku bylo Slovo,

to Slovo bylo u Boha,

to Slovo bylo Bůh.

To bylo na počátku u Boha.

Všechno povstalo skrze ně

a bez něho nepovstalo nic,

co jest. V něm byl život

a život byl světlo lidí.

To světlo ve tmě svítí

a tma je nepohltila.

Jan 1,1-5

Domov Slova je nad Světlem

a temný,

aby je našli jen ti,

kteří milují ticho

a vládnou křídly.

…

M. Balabán byl v 60. letech členem starozákonní překladatelské skupiny, připravující český ekumenický překlad Bible. Jeho celoživotní láskou se stala Píseň písní a její básnické interpretace. S velkým zájmem jsme proto s manželem o jedné dovolené na chalupě přátel poslouchali jeho osobité přebásnění této biblické perikopy, kterou připravil pro knihu Píseň písní v českých překladech 15.–21. století.

Nedávno jsem dokončila svou třicátou knihu, básnickou sbírku Silokřivky na hladině. U některých básní mám v rukopisu zeleným fixem připsáno: „líbí se Milanovi“. V další rozepsané básnické sbírce, která by měla vyjít letos, jsou i verše z 90. let. A u části z nich opět M. Balabán tehdy připsal „dobré“ nebo „výborné“. Nikdy nezapomenu na jeho upřímný zájem o mou tvorbu a o mé básnické i teologické zrání, vnímal mě jako svou duchovní dceru. 

O vřelém vztahu pana profesora k poezii se vědělo i na Evangelické teologické fakultě. Tradovalo se, že student řekl vyděšené kolegyni, čekající před učebnou: „Važ si toho, že tě zkouší básník, zažíváš něco jedinečného.“

Ano, Milan Balabán byl výjimečnou osobností. Hledající čerpali z jeho hřiven, z charismat, jimiž byl obdařen. Jeho vcítění, lidskost a vnímání Absolutna oslovily každého, kdo se dostal do jeho blízkosti. Probouzel v lidech touhu po nejvyšších hodnotách, po transcendentnu. Ukazoval cestu k Bibli a hledání osobní Pravdy, k osobnímu a přece nepředmětnému Bohu a k jeho Synu, který k nám sestoupil.

                                                                       PhDr. Olga Nytrová a Ing. Václav Strachota