Aktuálně

Cafe06

Podrobnosti

Zveřejněno 25. 7. 2013 16:13

O nás Řekli o nás Kde nás najdete  Členové a hosté Aktuální program

Výtvarná dílna

Literární dílna

Biblická dílna

Tvorba členů a hostů

Rozhovory

Archiv akcí

"Prezentace knihy Oty Ševčíka v Café na půl cesty 6. června 2006 "

cafe06

cafe06

cafe06

cafe06

cafe06

cafe06

cafe06

cafe06

cafe06

Květa Salmonová vybírá básně

Květa Salmonová

Cerny

Podrobnosti

Zveřejněno 25. 7. 2013 16:13

O nás Řekli o nás Kde nás najdete  Členové a hosté Aktuální program

Výtvarná dílna

Literární dílna

Biblická dílna

Tvorba členů a hostů

Rozhovory

Archiv akcí

Foto

cerny

"Ing. Pavel Černý"

   Pavel Černý se narodil ve Svitavách, ale podstatnou část dětství a mládí prožil na Českomoravské vysočině, v Krouně. Díky životu na vesnici a svým rodičům získal vřelý vztah k přírodě a i jeho první zájem byl, stát se lesníkem. S ohledem na okolnosti sedmdesátých a osmdesátých let změnil své rozhodnutí, ale hledal obor blízký lesu a začal studovat dřevařskou průmyslovku v Hranicích na Moravě. Zde měl, stejně jako na škole základní, štěstí na výborné učitele, kteří v něm vypěstovali velice kladný vztah k četbě, próze i k poezii. Tento vztah byl zprvu „pasivní“, teprve později v době jeho dalších studií ve Zvolenu začal se svými pokusy s poezií milostnou. Pak ho pohltil praktický život a teprve v posledních pěti letech se k poezii vrátil. Vedla ho k tomu potřeba vyjádřit svůj postoj k životu, k problémům ve společnosti, k chování a jednání lidí, k přírodě a konkrétně ke stromům, které ve filosofické rovině pokládá za lidského partnera v říši rostlinné. Vztah ke dřevu a stromům byl i podnětem pro název jeho prvotiny „Den stromu“. Svoji poezii vnímá jako poezii výzev, poezii, jejímž cílem je blízce oslovit člověka a probudit a aktivizovat v něm to dobré, mobilizovat jeho nitro k pozitivním změnám.   Pavel Černý po letech dřevařské praxe učí na technické škole odborné předměty a beletrie, poezie se mu stává spolu s vlastní tvorbou jistou kompenzací technické stránky jeho profesního života. Před vydáním jeho verše byly a doposud jsou presentovány jako „duševní medikamenty“ v svitavské Zelené lékárně, kde se setkávaly a setkávají s prvními čtenáři a kde i on získává první odezvu na svoji tvorbu.   Literární čtení v České Třebové, na zámku v Poštejně, v Kavárně poetika, v Hybernii ,v Lidovém domě v Praze se setkalo se značným zájmem posluchačů, o čemž svědčí i to, že první vydání jeho poezie je již rozebráno. Autor má připravenou sbírku milostné poezie „Mým láskám“ a poezii v duchu své prvotiny s pracovním názvem „Běh života“. Svoji poezii publikoval i v časopise Trend.   Ve dvacátém ročníku literární soutěže Proseč Terezy Novákové se umístil se svojí poezií na druhém místě.

cerny

Butta

Podrobnosti

Zveřejněno 25. 7. 2013 16:13

O nás Řekli o nás Kde nás najdete  Členové a hosté Aktuální program

Výtvarná dílna

Literární dílna

Biblická dílna

Tvorba členů a hostů

Rozhovory

Archiv akcí

Foto

"Butta Tomáš ThDr. VIII. patriarcha Církve československé husitské"

   *1958 Praha. Po absolvování pražské Husovy československé bohoslovecké fakulty byl v roce 1984 vysvěcen na kněze Církve československé husitské a stal se farářem v královéhradecké diecézi. Působil v náboženských obcích Semily a Turnov a dalších administrovaných náboženských obcích. V roce 1997 získal doktorát teologie. Od roku 1997 začal působit jako farář v Praze a později jako odborný asistent na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1999 byl zvolen generálním tajemníkem VIII. sněmu Církve československé husitské. Je ženatý a je otcem tří synů. Je autorem řady odborných prací, článků, písní i biblických dramatizací pro děti a mládež.

Butta_bib

Podrobnosti

Zveřejněno 25. 7. 2013 16:13

O nás Řekli o nás Kde nás najdete  Členové a hosté Aktuální program

Výtvarná dílna

Literární dílna

Biblická dílna

Tvorba členů a hostů

Rozhovory

Archiv akcí

"ThDr. Tomáš Butta"

butta_bib

MISTR JAN HUSPOKORA A ZÁPAS SVĚDOMÍ MISTRA JANA

 2 K 6,1-8 (Ž 86,11; J 18,37-38)

Zamyšlení ke svátku 6. července  

         V červencových dnech si zpřítomňujeme život a dobu mistra Jana Husa a zamýšlíme se nad jeho významem. Z Husova bohatého a dramatického života připomeňme dvě data. Tím prvním je rok 1409 a tím druhým rok 1412. Rok 1409 můžeme chápat jako vrchol jeho vzestupu, úspěchu, slávy. Rok 1412 naopak je začátkem cesty vedoucí k jeho potupnému utrpení. V roce 1409 se stává rektorem pražské univerzity a dostává se mu tak nesmírné pocty. V roce 1412 musí naopak opustit Prahu a jeho cesta směřuje ke kůlu kostnické hranice. Naplňují se tak na Husovi slova apoštolova „procházíme slávou i pohanou“ (2 K 6,8).

Nejprve k datu 1409: V tomto roce se Hus dostává do čela věhlasné pražské univerzity, kterou založil Karel IV. – Když bývalý prezident Václav Havel na této univerzitě přijímal čestný doktorát, řekl tehdy, že Hus byl jejím nejvýznamnějším rektorem. Hus jako rektor univerzity (rector universitatis) stál v čele instituce, která pěstovala vzdělanost a vědění. Měl oprávnění nosit hedvábný biret, prsten a knihu univerzitních stanov. Volba rektora a jeho ustanovení patřily k velkým slavnostem, kdy se zvolenému člověku dostávalo mnoha poct. Dochoval se projev, který Hus pronesl jako nově zvolený rektor 20. října 1409. Za základ své rektorské řeči postavil verš z Matoušova evangelia: „Mnoho jest povolaných, ale málo vyvolených.“ Hus před shromážděnými vzdělanci v Karolinu řekl: „Chvěji se a ostýchám před chválou …, neboť běda, nedostává se mi podmínek, jichž je třeba, aby byl kdo volen a zvolen, protože nezáří ve mně ani svatost života ani užitečnost pro službu celku ani jasná rozumnost … Proto v neklidu, obávaje se slov námětu … ustavičně si připomínám, že je mnoho povolaných, málo však vyvolených. Vskutku velmi se musím třásti, nejen já, ale vy všichni … všichni se musí těšit jenom z Božího milosrdenství, nikdo nesmí být domýšlivý na vlastní síly.“ (Stein, M. J. H. jako univerzitní rektor, s. 18-21). Hus nebyl kariéristou, ale mužem hluboké pokory před Bohem, jak dosvědčuje tento projev. Není to jen vybroušená rétorika, ale osobní vyznání. Není to předstíraná póza, ale upřímný postoj učedníka Ježíše Krista. V jakékoliv hodnosti a při přijímání jakýchkoliv poct si zachovává postoj vnitřní nezávislosti a pokory.

Druhé datum je rok 1412. To byl rok plný napětí a nepokojů. V Praze se prodávají odpustky, umírají mladí lidé, na Prahu je uvalen interdikt. A opět se obraťme k pramenům, které nám umožňují nahlédnout do Husova nitra a poznávat zápas jeho svědomí. Tentokrát otevřeme dopis, který adresoval svým zástupcům a spolupracovníkům v Betlémské kapli – Mikuláši z Miličína, Martinu z Volyně a Havlovi (Mareš, s. 83, Bartoš, s. 16). Hus jim v roce 1412 píše: „Pročež, chtěje horlivě hlásati evangelium, jsem naplněn smutkem, poněvadž nevím, jak se mám rozhodnout …“ Hus stojí před otázkou: Má raději odejít z Prahy a nebo má zůstat?   

V tomto rozhodování se obrací k Písmu svatému. Ale v Bibli nenachází jednoznačnou odpověď. Na jedné straně cituje výrok Ježíšův z Janova evangelia z 10. kapitoly: „Dobrý pastýř pokládá duši svou za ovce, ale nájemník, který není pastýř, vida vlka, opouští ovce a utíká.“ (J 10,11-12). Současně však cituje opačný výrok Kristův k  učedníkům: „Když se vám budou protiviti v jednom městě, utecte do jiného.“ (Mt 10,23). Neví, který z výroků platí v tuto chvíli pro něho. Pak se obrací k tradici a hledá odpověď u církevního otce Augustina. Ani tam však nenachází oporu pro své rozhodování. Proto se obrátil na své přátele a spolupracovníky, aby mu poradili. Zajímavé při tom je, že adresáti jsou jeho bývalí univerzitní žáci, později spolupracovníci na kazatelně. Není tím, kdo si myslí, že pobral veškerou moudrost, ale naopak upřímně hledá radu a odpověď i u mladších kolegů. Co je lepší? Jeho přítomnost v Praze, aby mohl zůstat v blízkosti věřících a dále jim kázat i proti zákazu? A nebo odejít z Prahy, aby věřící byli ušetřeni trestů, které byly nad Prahou vyhlášeny tehdejšími představiteli církve? Ve složitém rozhodování se odevzdává Bohu.  V závěru listu píše: „Protož modleme se pokorně, aby ráčil nás osvítiti všemohoucí Bůh, co já ubohý v případě přítomném činiti mám, abych nevykročil z cesty spravedlnosti.“ (Mareš, s. 85).

Hus nehledá pro sebe nejjednodušší cestu. Nejde mu o nejvýhodnější řešení. Ptá se, jaká je Boží vůle, a chce ji za všech okolností naplnit. A ten, kdo se takto chce rozhodovat, prožívá těžký zápas svého svědomí. Život přináší komplikované situace, kdy hledáme obtížně správné řešení a správnou odpověď, jak se rozhodnout. Hus nechtěl opustit cestu spravedlnosti. Nehledal prospěch svůj, ale prospěch svých bližních. Mistr Jan Hus měl zvláštní úkol v dějinách naší země a Evropy jako Kristův svědek a reformátor církve. Jeho zápas nebyl povrchní horlivostí a neuváženou aktivitou, ale hlubokým zápasem svědomí. Tento jeho zápas svědomí nemohou v posledu posoudit a zhodnotit žádní lidé, ale jen Bůh sám, který skrze svědomí k  člověku stále promlouvá. 

butta_bib

  T. G. MASARYK   BLAZE TOMU, KDO SI VEDE V KAŽDÉM ČASE SPRAVEDLIVĚ   Žalm 106,1-5  

 Promluva v den státního svátku 28. října v roce 2003 ve Sboru kněze Ambrože Církve československé husitské v Hradci Králové – ThDr. Tomáš Butta       

Sestry a bratři, tímto veršem ze žalmu 106. chci uvést promluvu ke státnímu svátku 28. října. Co nám říká toto výročí dnes? Datum 28. října 1918 nám připomíná, že nežijeme jenom přítomností či posledním desetiletím. Vznik našeho státu má hlubší souvislosti a kořeny. Proto má význam si dnešní výročí připomínat a slavit. Toto datum nás vede do hlubin času – k době národního obrození. Bez národního obrození v 19. století by nebyl 28. říjen. Myslitelé, kazatelé, učitelé, umělci, dramatici, herci, lidé různých profesí české i slovenské národnosti, ti všichni vnitřně připravovali 28. říjen. Samostatný stát by nebyl bez obětí legionářů na frontách v Rusku, Francii a Itálii, kterých padlo několik tisíc. 28. říjen by nebyl bez aktivních a činorodých lidí, bez jejich diplomatického jednání. Jmenujme z nich dr. Edvarda Beneše a především Tomáše Garrigue Masaryka.

         V Církvi československé husitské byl od počátku T. G. Masaryk vysoce hodnocen. Masaryk byl nazýván „Mojžíšem českého národa“. Tak ho v kázání označil biskup Ferdinand Stibor (Kázání nedělní a sváteční. Díl I. Moravská Ostrava 1929, s. 186-189). Byl spatřován jako ten, kdo podobně jako Mojžíš vyvedl národ ke svobodě. Nebo byl označován jako „Jan Křtitel Církve československé husitské“. Byl tím, kdo připravoval podle prof. Aloise Spisara vznik Církve československé husitské. (T. G. Masaryk a CČS. V: TGM a my. Praha 1946, s. 32) Masaryk však nebyl přijímán v naší církvi nekriticky. Ale i přes kritiku a výhrady teologů k Masarykovu pojetí náboženství, s jakými se setkáváme u Zdeňka Trtíka, je oceňována Masarykova opravdovost, poctivost, statečnost, přímost, nesmlouvavost a mravní čistota. (Trtík, Z.: Vzpoura proti Bohu. V: TGM a my. s. 62) Sledujeme-li životní cestu a zápasy Masaryka, pak poznáváme jeho životní ryzost a pevné morální zásady. Jednal věrný těmto zásadám bez ohledu na nálady a přání doby. O této osobnosti našich dějin platí charakteristika vyslovená v žalmu 106.: „Blaze tomu, kdo si vede v každém čase spravedlivě.“ V každé situaci se snažil T. G. Masaryk jednat pravdivě a spravedlivě. Dnešní datum a tato osobnost je barometrem svobodného a demokratického života v naší vlasti. Přišly jiné časy, kdy se o Masarykovi nemohlo mluvit, kdy byly odstraňovány jakékoliv památky na něho. I v Církvi československé husitské utichala kázání oslavující tuto osobnost. Přesto u členů ze starší generace žila tato úcta v naší církvi i nadále. Když jsem jako mladý farář působil ve východních Čechách, v Podkrkonoší, setkal jsem se při návštěvách s tím, že aktivní členové církve měli doma na čestném místě vedle fotografie dr. Karla Farského vystavenou fotografii T. G. Masaryka. Na konferenci duchovních v roce 1985 jeden z kolegů bratří farářů připomenul Masarykovo výročí. Byl vzápětí volán před představitele tehdejšího komunistického státu a byl napomenut, co si to dovolil. Taková byla tehdy doba. V Husově sboru v Nové Pace je součástí umělecké výzdoby i obraz T. G. Masaryka. Nebyl nikdy odstraněn. Vzpřímená postava muže rovného charakteru připomínala závazek, ale i výčitku mlčící a bojácné církvi.

         Masaryk nás inspiruje i dnes. Upozorním na trojí inspiraci této osobnosti pro nás. Jednak je pro nás člověkem, který připomíná etické zásady a hodnoty. Tím druhým je jeho vyzdvižení významu náboženství pro moderního člověka. Náboženství patří nejen do dějin lidské kultury, ale i do současné lidské společnosti. Náboženství má co do činění s tím, co přesahuje tento náš čas. Dotýká se věčnosti. Masaryk je tím, kdo nás odkazuje k vidění lidského života pod perspektivou věčnosti - SUB SPECIE AETERNITATIS.  V tomto pohledu víry a filozofie má lidský život svou nekonečnou hodnotu (Hovory s T. G. M., s. 196). A to třetí je jeho ocenění české reformace – husitství a českobratrství. Husitskou a bratrskou tradici vnímá jako humanistickou, kulturní a mravní (Česká otázka, Praha 1969, s. 103). Upozorňuje, že reformace v 15. století se u nás stala poprvé záležitostí celého národa. Hus, Chelčický a Komenský jsou podle Masaryka náboženskými vůdci našeho národa vedle západního katolicismu, který upevnil svou pozici protireformací (Hovory s T. G. M. , s. 219-220).

         „Blaze tomu, kdo si vede v každém čase spravedlivě.“ Toto slovo žalmu přiléhavě vystihuje povahu Masarykovu. Toto slovo je současně i výzvou a zaslíbením pro nás. Doby se mění. Jak se časy měnily v minulém 20. století, co všechno přišlo po 28. říjnu! Jaká jiná data poznamenala život v naší zemi! Nevíme, co dobrého či méně dobrého přinese budoucnost. A není i dnešní doba svobody morálně náročná? Není i život v církvi dnes zvláštním způsobem obtížný? Boží slovo ve svědectví žalmu nás zavazuje k tomu být spravedlivý v každém čase a v každé situaci. To znamená být v dobrém slova smyslu nestranný a nezaujatý vůči druhému. Současně nebýt lhostejný a netvářit se, že to, co se kolem nás děje, se nás vlastně ani netýká. Naopak. V jednom  křesťanském spirituálu se zpívá: „Být jak strom, co neohne se, nebojí se nečasu. …Třeba sám dál pravdu hájit, i když právě prohrává.“ Lidem s takovým životním postojem je dáno zaslíbení. Takový člověk je blahoslavený Ježíšem Kristem, požehnaný Bohem. Prožije vnitřní naplnění. I když se mu nedostane dostatečného ocenění v proměnlivosti a nestálosti lidských nálad, přesto je dosaženo u Boha, který je Pánem nad dějinami světa, této země i naším životem. „Blaze tomu, kdo si v každém čase vede spravedlivě.“ Amen.

butta_bib

  KAREL FARSKÝ

PAMATUJTE NA TY, KTEŘÍ VÁS VEDLI

Am 8,11; Žd 13,7-8;  Mt 5,13-20 

Kázání k výročí K. Farského při vikariátní bohoslužbě ve Škodějově u Semil - Tomáš Butta - červen 2006

Sestry a bratři, z listu Židům slyšíme výzvu: „Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život a následujte je ve víře. Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky.“ Křesťané jsou vyzýváni k tomu, aby mysleli na významné svědecké osobnosti, které stály v čele církve. Ani my nemůžeme přeslechnout tuto výzvu. „Udržujte je v paměti! Nezapomínejte na ně! Připomínejte je!“ V církvi se od nejstarších dob připomínali svědkové víry - ti, kteří vedli jako pastýři sbory a byli svým svědeckým životem druhým příkladem. Pro svou orientaci víry potřebujeme člověka, který nám ukazuje správnou cestu. Nemáme tak bezprostřední vztah    k Ježíši Kristu. Nemáme tak naprosté napojení na Ducha svatého. Potřebujeme lidi, na jejichž tváři svítí světlo Kristovo jako na tváři apoštolů. Potřebujeme ty, kteří nás v dobrém ovlivňují, povzbuzují, napomínají, vedou. K takovým vůdčím osobnostem patří v novodobých dějinách křesťanství Karel Farský. Pro naši církev je nezbytné nezapomenout na něho, nýbrž stále si připomínat jeho životní zápas a zasazení se o hodnotu evangelia v naší zemi. Nejde jen o pokládání věnců a smutné vzpomínání na kdysi slavnou dobu – včerejšek, který již odplynul. Nýbrž je třeba připomínat živou osobnost Farského jako svědka Ježíše Krista. On nás učí přijímat evangelium svobodně. Nemusíme být tak svázáni minulostí, tradicemi a ustanoveními, ale můžeme jako křesťané být svobodní, nezaujatí a otevření budoucnosti. Farský hleděl  k budoucímu a svobodu spojoval s odpovědností.  Ovšem o nás to vždy neplatí. Je to spíše stálá možnost než skutečnost. Nemáme někdy dost odvahy otevřít se budoucnosti jako Farský a jeho spolupracovníci. Někteří svobodu zase chápou jako nezodpovědnou libovůli a lhostejnost vůči poslání a životu církve. To Farský nechtěl.

      V listě Židům se hovoří o těch, kteří vedli církev. Farský byl takovou vůdčí  osobností v pravém slova smyslu. Byl křesťanským pastýřem. Čím se pastýř vyznačuje? K osobnosti křesťanského vůdce a pastýře patří horlivost i starost. Slyšíme v listě Římanům: „Kdo stojí v čele, ať je horlivý.“ (Ř 12,8). Farský byl horlivý, aktivní, obětavý. A to druhé je „starost“. Apoštol Pavel o sobě psal: „Nadto na mě denně doléhá starost o všechny církve – obce. Je někdo sláb, abych já nebyl sláb spolu s ním? Propadá někdo pokušení, abych já se tím netrápil?“ (2 K 11,28-29). Kolik starostí musel nést Farský, který stál v čele ničím nezajištěné, nově se utvářející církve. Stále prosíme, aby byl i v naší církvi dostatek těch, kteří by byli schopni druhé vést. Ke kterým by byla naprostá důvěra, kteří by nebyli jen nadřízení, lidé s funkcí, ale opravdoví pastýři. Důležitá je autorita toho, kdo vede. A to nejen formální autorita, která vyplývá z určitého postavení a úřadu, ale neformální, přirozená. Farský měl tuto přirozenou vůdcovskou autoritu. Jeho autorita spočívala v jeho Duchem obdařené osobnosti. Dokonce své postavení v církvi nedával najevo nějakým vnějším znakem. (Nenosil jako biskup a patriarcha dokonce žádný řetěz.) Měl zvláštní prorocké rysy, které jsou poznatelné na dobových fotografiích a také na uměleckých znázorněních například od Františka Bílka, Jana Dědiny a dalších. V portrétu malíře Jana Dědiny má Farský delší vlasy a trpící tvář s kristovskými rysy. Farský se své církvi vydal, proto odešel v poměrně mladém věku. Vyznačoval se skromností. Měl vysoké požadavky a nároky na sebe, ke druhým byl velkorysý. Žil životem, který druhé získával.

         Farský vedl církev a lidi své doby ke Kristu. Jsou vůdcovské osobnosti, které vedou lidi k sobě. Vnímají silně svou vlastní důležitost a dávají to druhým patřičně najevo. To o Farském říci nelze. Celým svým působením a úsilím Farský vedl ke Kristu. Všechny autority pro něho ztrácejí svou důležitost a do středu jeho života i hlásání se dostává živý Kristus a jeho evangelium. Výzva, kterou slyšíme v listě Židům, nevede ke kultu osobnosti. Vrcholem je vyznání Ježíše Krista, který je tentýž včera, dnes i na věky.

Připomínání Farského je spojeno s minulostí. Je to včerejšek, který sice byl významný, ve kterém byla zřetelná stopa působení Ducha svatého, ale je to přece jenom včerejšek, který již minul. Farský odešel a doba se změnila a stále se mění. Samozřejmě by nestačilo vzpomenout na minulost a zamýšlet se nad tím, že Kristus působil včera, v minulosti. Jsme lidem víry, který je na cestě. Máme proto přijmout ujištění, že  Ježíš Kristus je tentýž nejen včera, ale i dnes, i v tomto okamžiku. I dnes Ježíš pomáhá, i pro dnešek platí jeho oběť na kříži, kterou přinesl za naše viny, i dnes je tím vzkříšeným a vítězným Pánem. I dnes působí ve své církvi. Kristus není vázán zcela na žádnou osobnost ani dobu. Jeho Duch vane dějinami a projevuje se skrze své věrné svědky. Farský je Ježíšův svědek. Je tím, kdo svým kázáním a životem odkazoval právě k němu. Kristova milost je s námi jako naděje pro budoucnost husitské církve, křesťanství, naší vlasti uprostřed Evropy, ale je i nadějí našeho osobního života. Neboť se k nám sklání ten, který je tentýž včera i dnes i na věky. Amen.