- Podrobnosti
-
Zveřejněno 25. 7. 2013 16:12
Sborníky k stažení:- Sborník k výročí TGM.pdf- Dialog na cestě.pdf- Dialog na cestěII.pdfNovinky:22.04.06- Změna termínů konání pravidelných schůzek LDK ze středy na úterý 18.15 h na stejném místě.
Viz.Kde nás najdete
"Programklubu červenec 2007"
KDY A KDESESETKÁVÁME
Každé úterý v 18 hodin – zasedací místnost ve dvoře vlevo, Vítkova 13, Praha 8 – Karlín.Na pravidelných klubových schůzkách sevěnujeme autorskému čtení (předčítáme z vlastní tvorby i z oblíbených autorů beletrie i odborné literatury), přípravě pořadů pro rozhlas (např. květen - rádio Proglas - redaktorka Mgr. Anna Štěpánková), redigování článků k uveřejnění v tisku, povídek, dále režijní,
dramaturgické a recitátorské přípravě vystoupení v Praze i mimo metropoli. Týmově chystáme přednášky, matiné, soaré a vernisáže. Pro naše webové stránky zpracováváme fotoreportáže, články a příspěvky do všech rubrik (v současnosti budeme otvírat nové rubriky „Publicistika“ a„Co čteme, o čem přemýšlíme“).Páteří naší tvůrčí činnosti jsou sborníky a almanachy. Po dvou vydaných sbornících Dialog na cestě 1 + 2 (s tématy „DIALOG“ 2005 a„SVĚTLO“ 2006) plánujeme vydání 3. sborníku Dialog na cestě 3 (2007), jehož autoři se literární formou(básně, povídky, úvahy, eseje) vyjadřují k tématu „CESTA“. Máme rozpracovaný almanach poezie. Redigujeme vydání další knihy povídek Oty Ševčíka „BLUES KRALUPSKÝCH
RÁN“.KDO JSME
Jsme otevřené, tolerantní a ekumenicky laděné společenství. Vřele vítáni mezi námi jsou tvůrčí lidé všech generací, kteří chtějí přispět svou poezií i prózou, svými kresbami, grafikami, fotografiemi, nebo hudbou. Zveme zájemce, kteří rádi diskutují o závažných tématech, baví je recitovat svou i cizí poezii, dokáží na sobě pracovat a těší je navazovat na druhé v týmové tvůrčí spolupráci, jsou empatičtí a invenční, a rádi by například vystupovali v rozhlase.Aktuálně:
 |
| 0707 |
-K 70. výročí úmrtí Tomáše Garrigua MasarykaMiroslav SíglMasarykovo demokratické hnutí (MDH)připravilok letošnímu 70. výročí
úmrtízakladatele našeho státu a prezidenta Osvoboditele Tomáše Garrigua Masaryka několik vzpomínkových akcívčetně smutečního aktu u jeho hrobu v Lánech. Česká televize bude 14. září vysílat besedu s Vítězslavem Houškou o MDH a TGM. Obsah dvojčísla 78-79 zářijového periodika ČAS, které MDH vydává, jetaké převážně věnován tomuto výročí. Vyjímáme některé články:Poslední dny a chvíleTGM (Stanislav Polák, životopisec TGM)Potřeba návratu k Masarykově humanitní demokracii (Marie L. Neudorflová, vědecká pracovniceMasarykova ústavu – Archívu AV ČR)TGM a němečtí sociální demokratév ČSR (Pavel Koukal, pracovník Národního památkového ústavu v Ústí nad Labem)
Masarykův vztah k ženám(Vítězslav Houška, autor několik knih o TGM, člen MDH)Péče o hodnoty stále živé (Zdeněk Pokorný, činovník MDH, Česká Lípa)Jak Plzeňvítala a uctívala památku TGM (Karel Waska, archivář města Plzně)Posiloval, uklidňoval, vzbuzoval hrdost (Bedřich Rohan, novinář, naposledy pracoval v BBC)U hrobu pana prezidenta (Adolf Branald, spisovatel)V Masarykových Topoĺčiankách(Luboš Palata, redaktor Lidových novin)Masaryk a dnešní Slovensko (Vladislav Drahoš, Banská Bystrica)Po TGM nejznámější ve světě - o vztahu Baťů a Masaryků(Miroslav Sígl, redaktor ČASu a editor knihy Baťovaprůmyslová
demokracie)TGM a Katolická moderna (Radovan Lovčí, vědecký pracovník)Další články: Prapor prezidenta Masaryka, 550. výročí Jednoty bratrské, Sběratelé Masarykian, Masarykův ústav v Torontu a Masarykovy cenykrajanům, Památník čs. legií).V Praze 24. července 2007Zprávu podává Miroslav Sígl, redaktor ČASue-mail:
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. Více o němwww: volny.cz/mirek.sigl
 |
| 0707 |
-Decennium Evropanského diáře 1998 – 2008Hana Ševčíková Před deseti lety začalo několik vysokoškolských
pedagogů z olomoucké univerzity s vydáváním kalendáře – diáře. Každý den přináší zrnkomoudrosti evropských autorů a neděle i církevní svátky jsou uvedeny citáty z Bible. Diář je rozčleněn do dvanácti rubrik jako např. Osobní adresář, Nejdůležitější telefonní čísla, Jmenný a plánovací kalendář, Jmeniny abecedně, Použitá literatura a jiné. Publikace začala vycházet v české verzi poprvé v roce 1998s podporou Nadace Action 365, ekumenické instituce, jež má sídlo ve Frankfurtu nad Mohanem. Do tvůrčího týmu vedeného Františkem Mezihorákem jsem přišla v roce 1998 a připravovala citátové kalendárium pro rok 1999, které vyšlo pod názvem „365 myšlenek pro 365 dnů“jež se udržel až do roku 2002. Teprve v roce následujícím
přibyla na titulním listě dvě slova : „Evropanský diář“. Rok 2004 byl přestupný, a proto se už jednalo o 366 dnů. Následující dva roky vyšly také v Nakladatelství Olomouc, které osm let doplňovalo k jednotlivým vydáním zajímavé ilustrace o Moravě, Evropě a Evropské unii. Rok 2007 a 2008 se tiskl v Německu. Rok co rok se těším na výběr vhodných výročí pro daný rok. Kalendárium citátů se snažím zaplnit myšlenkami vědců, umělců a myslitelů, kteří mají v daném roce výročí narození či úmrtí. Možná právě proto je tato publikace tak oblíbená v knihovnách,v redakcích periodik, rozhlasu i na školách. Podíváme-li se na zbývající půlrok letošního
roku, můžeme si připomenout 70. výročí úmrtí prvního českého prezidenta Tomáše G. Masaryka citátem „ Kdo nedovede číst mezi řádky, vůbec nepochopí knihy.“ (+ 14.9.1937)30. výročí úmrtí českého malíře Jana Zrzavého „ Umění pro umění je k ničemu a zmizí beze stop“. (+ 12.10.1977)140. výročí narození francouzského spisovatele Léona Daudeta„ Kniha je základem poznání a civilizace.“ (* 16. 11. 1867)a 50. výročí úmrtí českého malíře a spisovatele Josefa Lady „ Člověk je celý v tom, co udělal pro lidi.“ (+ 14.12.1957). Každým dnem by měl vyjít Evropanský diář 2008. Jsou zde připomenuta jménajubilantů i stoletá výročí narození
autorů, kterých je přes dvě stě. O nedělích a svátcích promlouvá Písmo svaté, všední dny jsou uvedeny citáty k zamyšlení. Např.„Víra je velký strom zakořeněný v srdci země“ ( Charles Peguy)„ Velká láska se rodí z modlitby, nikoliv z vášně“. ( Giovanni Bosco)„ Kvantitou ohlasu odborného i neodborného se hodnotí člověk a jeho dílo“. (Jiří Krupička)„ Čtenáři propůjčují knize její realitu.“(William Saroyan). -O cestách ke světlu
 |
| 0707 |
PozvánkaKarel
Funk : esej do bibliofilie O Cestách ke světlu V našem ruchu a shonu, v touze konzumovat zážitky bez ohledu na jejich kvalitu, v nových a nových přáních a požadavcích se pořád někam pohybujeme, ba ženeme. Odkud a kam? Víme to? Nebo jsme jen poutníky odnikud nikam? Nezapomínáme na zastavení, zkonejšení, usebrání, zakotvení? K onomu zakotvení se v naší předmluvě ještě vrátíme. Na rozdíl od zvířete má člověk nejen vědomí „Já jsem“ a schopnost myšlení a slova. Také létá do vesmíru, přejídá se z mlsnosti, vraždí druhy svého vlastního druhu z nenávisti. Má však navíc i potřebu povznesení. Nemůže mít oči pořád jen upřené k zemi a k praktickým věcem. K navození svátečnosti v našem nitru nám slouží
nejen svátky v roce, ale i sváteční body v našem nitru. Těmi mohou být i díla někoho, kdo umí udělat a vyjádřit to, co my nedovedeme. Navykli jsme si nazývat je umělci. Člověk má i schopnost samostatného vědomého hledání pokladů ve chvílích ztišení, vylaďování se, propátrávání, roznícení, kterým můžeme říkat meditace či modlitba. Ta může mít svou inspiraci buď v našem nitru,anebo venku – třeba v uměleckém díle nebo ve skvostu přírody. Některá umělecká díla naši psychiku zatěžkávají a infikují marasmem. Jiná ji naopak zjasňují, prosluňují. Je krásné si svůj pocitový repertoár a představivost obohacovat o duchovní balzám, kdy nám dílo vyvolá v nitru cosi jako Jitřenku na klenbě oblohy,
hostii na jazyku touhy, oázu v dálavách pouště, překrásný hrad na horizontu krajiny, katedrálu v prostorách fantazie nebo ticho, rozhostivší se v chrámu po doznění varhan. Nebo i polodrahokam uprostřed knihy. Ukolébavky se dnes již téměř nezpívají, večery rodinného souznění a modliteb při svíčkách už také neznáme. Zkusme simísto toho alespoň odhadnout, mezi jakými díly bychom dokázali blaženě a bezpečně usínat. Jakému okolí bychom svěřili svůj spánek? I uprostřed dnešního civilizačního chaosu jsou tvůrci, jejichž dílům bychom se mohli s důvěrou svěřit. Nehledáme někdy v umění i cosi takového, jako je pohlazení po vlasech před usnutím od milujícího a milovaného člověka? Jsou opravdu takoví tvůrci?
Jistě. Musíme je ale poctivě hledat. Je jich jako šafránu. Zdeněk Hajný a Eduard Martin patří mezi ně. V přátelském souznění se před několika lety propojily jejich duše. Snad právě tím je dáno i propojení jejich díla – poezie a grafiky. Grafika se zde stává poezií a verše jako by plynuly v malebných a poeticky sdělných křivkách. Oba umělci spolu vlastně rozmlouvají i v této knížečce. Podobně jako do zemských katedrál nevstupujeme s obyčejnou denní náladou, jako třeba do dveří svého domu či pracoviště, snažme se na vstup do katedrály umění nějak připravit. Snad jsme to v ohlušujících a oslepujících bengálech naší civilizace ještě úplně nezapomněli. Zklidněme se, vyvolejme si náladu tiché slavnostnosti
a pozornosti, vykoupejme si v představě duši i tělo, sejměme pokrývku hlavy, třeba se i vyzujme z okopaných bot, a nakročme do světa posvátna – do světa jemných čar i jemných veršů. Možná zachytíme ideál klíčící nebo čerstvě se rozzářivší, ideál nepotřísněný ještě naší skepsí či chtivým přivlastňováním si. A tak je to i se vstupy do světa pravého inspirovaného umění. Třeba nám zasvitne i nová inspirace k plnění našeho úkolu na zemi. A až nám bude v tíži a šedi světa někdy dusně a bolavě, víme přeci, že kdesi jsou díla, která nás inspirují, abychom pevněji věřili i v Boží ochranu a blízkost. Podobně jako kdysi guru, prorok nebo v křesťanské době kněz, i umělec by si měl umět nejprve
postavit harmonickou katedrálu svého života, aby jeho díla mohla pak tvořit její výplň: vybavení, boční kaple, svíce, artefakty. Vše by pak bylo podřízeno stylu a důstojnosti stavby. Návštěvníci by z tohoto svatostánku odcházeli trošičku lepší, než sem přišli. Oč jiného v umění jde? Alespoň ve skutečném umění. V gotice platilo, že čím štíhlejší a vyšší bylo sloupoví, nesoucí provzdušněnou klenbu, tím smělejší povznesení nitra bylo navozeno. Současně ale inspiroval lomený gotický oblouk k pokornému sepnutí rukou. Stačilo by, kdyby nitra některých umělců bylo možné připodobnit třeba jen k venkovskému kostelíku – někdy dřevěnému v horách či lesích, jindy modernímu a vkusně nápaditému, nebo i jen k prosté kapličce
v polích. I takoví umělci a takové kapličky nás čímsi obohatí. V přítomnosti skutečného umění, zkusíme-li se ztišit, zpokornit, odpoutat od ukoptěných myšlenek, se v nás na chvilku může zrodit cosi nezměrného, nepojmenovatelného, hojivého, pro někoho třeba hymnického, pro jiného skřivánkově zpěvného, kdy vyjdeme ze své upachtěnosti a spěchu, svobodně se nadechneme a pocítíme mír k bližním i ke hvězdám. Nemusíme vždy vyhledávat jen nejmohutnější klasická díla, někdy nám pomohou dílka, připodobnitelná v přírodě třeba k sluníčku sedmitečnému nebo hříbečku v mechu nebo útvaru sněhové vločky. Mohou tobýt i tyto verše či grafiky. „Jsme z téže látky jako sny“, napsal Shakespeare.
Napřed musí člověk hluboce snít a modlit se, aby pak mohl aktivně a správně jednat. Sny a ideály stojí u zrodu všeho velkého. Z látky snů minulosti tkáme skutečnost dneška.A nevedenás k takovýmto osvobodivým a plodným snům i umění, jaké předkládá Eduard Martin a Zdeněk Hajný? Staří mudrci a světci často připodobňovali jiskření lásky a ctností ke krystalům a drahokamům. Jistě věděli proč. Máme-li třeba i nevzhledný roztok obyčejné soli, musíme odpařit vodu a teprve pak vzniknou lesklé krystaly. Tak i vše zbytečné a nečisté musíme ze sebe odpařit, aby se našeboží jiskra zaskvěla jako vzácný krystal. I ten se rodil v tlaku zemské výhně a temnot. Roztavením a pak přesným zpevněním podle Bohem
daných struktur je proto předobrazem duchovního člověka, rozvolnivšího a odpařivšího v tlaku světa a za pomoci Kristovy Milosti to chaotické a překážející.Pak člověk září rozhodností a pevností činu. Vykrystalizovaný duchovní čin, a tím může být každý velký i malý denní čin a úkon, má být vykonán na základě správného rozhodnutí, nemá být zkreslen osobními sympatiemi či antipatiemi, prospěchem nebo chtivostí, nerozumností nebo zlovůlí. Pak okamžitě zazáří jako drahokam či krystal a ozáří toho, komu byl věnován, jeho tvůrce i zemské klima. Polodrahokam apofilit, použitý v této knížečce, jako by prozářil jak její grafiku a verše, tak i naše nitra. A máme tu ještě harmoničtější celek a účinek, než souznění
básní a grafik dvou přátel: souzní s nimi i div přírody. Ztišme se a ponořme se do melodie veršů a tahů grafikovy ruky. I ony v nás krystalicky zazáří průzračnými myšlenkami, které zmocňuje vložený apofilit jako magický reflektor. Obnovme si proto ideály, vykoupejme své nitro, aby přijalo kousíček svátečnosti do denní šedi. A až nám z té šedi bude snad někdy bolavě, můžeme vědět, že přeci v sobě i v umění můžeme hledat klenoty hlubin. Třeba nám osvětlí něco, co v sobě nosíme na těch nejskrytějších a nejposvátnějších místech, ze kterých, když se k nim protišíme a projemníme, zajiskří naděje, víra a láska. Vskrytu našeho nitra latentně září jako polodrahokam uvnitř této knihy. Obojí nám
přinese zakotvení v hlubině bezpečnosti. Umění,které má kladný náboj, je dnes vytlačováno na okraj zájmu širší veřejnosti i kulturního života. Snad právě proto stojí za námahu hledat světlé ostrůvky v moři bezcenných, ba duchovními jedy infikujících filmů, knih, výtvarných děl či hudby, v moři, které už dávno není azurové. Eduard Martin svou prózou i poezií a Zdeněk Hajný nejen svými obrazy, ale i svými grafikami prokázal, že nepatří mezi ty, kteří dnes jen šokují a iritují zrůdnostmi a patvary, cáry a sutinami, kteří prezentují svoji rozervanost a nevíru či perverzitu ošidnými okázalými výklady, kde svoji kanalizaci odpadků podvědomí prezentují jako téměř heroický počin. Pocházejí z oné
menšiny, která neposiluje v divákovi negace a beznaděj, ale naopak napomáhá vytváření niterných protilátek, posilujících harmonii a čistotu. I když přímo nereflektují konkrétní problémy současnosti, posilují jejich díla ekologii duše. Patří mezi ty, kteří se snaží divákovi nabízet regeneraci jeho pravého lidství, povznést ho na vyšší úroveň vnímání, přibližovat k pravé podstatě člověka, pocházející z božského řádu. Oba vědí, že tvůrce se nemá lacině přizpůsobovat úrovni nejnižšího masového konzumenta zábavy, ale naopak má mu nabízet povznesení tam, kam by sám divák nedohlédl. I když nám Martinovy verše tepou přímo do srdce a Hajného grafiky poskytují při prohlížení a prožívání svobodu pro fantazii či
„výklad“, mají přesto jedno omezení: nelze si při nich představovat či dosazovat něco zlého, negativného, nízkého. Jako by připouštěly jen kladné, pozitivní hodnoty. Právě tak jako polodrahokam. Jako by zde byl zakódován jakýsi etický rozměr. To je v moderním umění vzácné. Je to rys, společný spíše s díly klasickými – snad se středověkými sonety, snad s gotikou, s ikonami či s prostými krajinkami. Vlastně i toto jsou „jen“ krajinky, ač moderně pojaté. A vlastně i krajky. Krajky veršů i čar. Krajky i krajinky ve vesmíru, v prostoru i v nitru, sice moderní, ale také malebné, hladící. Asi to v umění má tak být: vychovávají, ale nejsou výchovné, pomáhají psychice, ale neříkají si psychoterapeutické, někam nás kladně
směrují, ale nejsou prvoplánově agitační. Že by toto bylo smyslem umění, který nám dnes tak uniká? Vyvolávají otázky, ale nenutí k ničemu, snad jen k tomu, aby odpovědi byly příjemné, konstruktivní, pohodové. A snad i toto je smyslem umění. Pohrávejme si s těmito myšlenkami, je to přínosnější, než sedět pasivně u televize. Můžeme totiž vyvíjet vnitřní aktivitu, aniž by ji po nás někdo chtěl či nás kamsi lákal nebo manipuloval nebo nám vymýval mozek i srdce. A dokonce aktivitu příjemnou, ba oblažující a povznášející. Jistě – i toto je smyslem umění. Martinovi i Hajnému nejde o opis či zrcadlení lidských vášní a hříchů, ale o nabídku, jak z nich ven. Nabízejí východisko, zušlechtění, naději.
A zde teprve začíná umění jako boží dar.
 |
| 0707 |
Skupinka před Památníkem písemnictví- Pozvánka na uvedení knihy
 |
| 0707 |
- Pozvánka na výstavu
 |
| 0707 |
- Rozhlasový přenos z Betlémské kaple
 |
| 0707 |
Olga Nytrová komentuje přenos z Betlémské kaple na stanici Praha
 |
| 0707 |
dr.OLga Nytrová moderuje přenos z Betlémské kaple za asistence dr. Borise Kobrleho- Výstava v Kongresovém centru
 |
| 0707 |
Zahájení výstavy v Kongresovém centru
 |
| 0707 |
Naše sborníky jsou vystaveny v Kongresovém centru
 |
| 0707 |
 |
| 0707 |
 |
| 0707 |
