Aktuálně

Sprta_cteme

Podrobnosti

Zveřejněno 25. 7. 2013 16:14

O nás Řekli o nás Kde nás najdete  Členové a hosté Aktuální program

Výtvarná dílna

Literární dílna

Biblická dílna

Tvorba členů a hostů

Rozhovory

Archiv akcí

sprta_cteme

PhDr. Marian Šprta Co právě čtu?    Je to finský spisovatel Mika Waltari. Stále a dokola, všechno, ale nikoliv pořád, v cyklicky se vyvíjející spirále. Co na tomto autorovi mám? Je mi podobný. O věcech, které přemýšlejí jeho hrdinové i já přemýšlím. Všichni Waltariho hlavní hrdinové jsou muži, z třetiny zanoření do světa na jeho okraji, z třetiny se vznášející v osamocených výšinách filosofické reflexe, kde samota je překonána, z třetiny tkvící toužícím srdcem ve víře přinášející smysl. Všichni jsou autorovo alter ego.     Waltari, který studoval teologii a filosofii, probíjel se přes detektivky a žurnalistické žánry k historickým románům, psal srdcem, duchem i pro hladové tělo. Věčným spoluhráčem Waltariho hrdinů často nehrdinských, nepraktických i nemužných idealistů, intelektuálů či skeptických podivínů jsou ženy. Jsou to jeho osudové ženy či osudová žena. Je krásná, uhrančivá, rozmarná, nevyzpytatelně proměnlivá, vychytralá, zrádná, ale zároveň i silná, opravdová, inteligentní, odvážná a v sebezapření obětavá. Rysy této osudové ženy jsou odvozeny z objektů autorových milostných vzplanutí i od jeho manželky. Vztah mezi hrdinou a osudovou ženou je u něj příběh vášně a lásky. Další postavou (nikoliv kulisou) jeho historických románů je doba a čas. Většinou je to doba přelomová, zásadní, krizová a čas neúprosně pádící. A hlavní hrdina se do oné doby nehodí. Je v ní i ve světě nějakým způsobem cizincem.     Jeho dobou je starověk, který se rodil v Egyptě, vyvrcholil v Řecku, degeneroval v Římě, přečkával v Byzanci a pokoušel se obrodit v renesanci. Jeho zemí či druhým domovem, zcela protikladným Finsku, je kolébka naší civilizace, Středomoří.      Jeho otázkou, kterou svými romány klade, není nic jiného než nejfrekventovanější, nejobehranější povinné intelektuální vybavení beletrie – tázání se po smyslu života. Jenže Waltari se na to základní skrze své postavy ptá opravdu. Kdo jsem, proč jsem a pro koho jsem, já člověk. Na to odpovídají jeho hrdinové různě, nadějí, skepsí, vzdorem, činem, ale vždy poctivě a nadoraz. Naplnění oné žízně, nalezení v nenalezitelném, ale můžeme u Waltariho najít v kontextu jeho díla mimořádném románě Jeho království. Jsou to fiktivní dopisy Římana Marca Manilia Mezentiana, který se při návštěvě Jeruzaléma náhodou připletl na Golgotu, když křižovali Ježíše a sám pak hledal to, co mu tím převrátilo život, Jeho království.     Nedovedu říci, jak dlouho setrval s námi, neboť to bylo, jako by se zastavil čas, ale přesto jsem zažil naplnění lidského života, když se pohyboval uprostřed zástupů, zastavuje se, aniž na koho zapomněl. Všecko to bylo tak prosté a přirozené a jasné samo sebou, že mi nezbyla ani ta nejmenší myšlenka pochyby či údivu nad tím, co se dělo. A nemohu to jinak pochopit, než že jsem byl té noci v jeho království.     Konečně přicházel k nám. Všecko se ve mně začalo chvět a plout, jako by moje nitro bylo samá voda. Zdálo se, že oslovuje jednotlivé lidi a žehná jim, ale slova nebylo slyšet, ačkoliv jsem rozeznával, jak mu zaníceně přikyvují hlavou jako v odpověď. Teď již stál u nás a hleděl na nás. Jeho tvář byla znavená, ale žhoucí, plála a z očí mu zářilo jeho království.Viděl jsem, že se ústa slepého pohybují, ale ani hlásku jsem nezaslechl, že jsem se podivil, jestli jsem najednou snad ohluchl. Ale zatím natáhl ruku, prsty přejel slepcovy oči a položil pak ruku na chlapcovu hlavu. Oba padli na zem před ním a zůstali tak nehybní. stejně leželi na zemi všichni ti, jichž se dotkl.     Přitom se podíval přímo na mne a jeho pohled byl takový, že jsem si pomyslel, kdyby se mne dotkl, zemru. Má ústa se pohybovala a zajisté jsem k němu mluvil, ačkoliv jsem neslyšel vlastního hlasu. Myslím, že jsem prosil: "Pane, vezmi mě do svého království."        Pravil: "Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, zaslouží si vejít do království, nýbrž kdo slyší má slova a plní vůli mého Otce."        Zeptal jsem se: "Co je tvé slovo a co je vůle tvého Otce?"        Pravil: "Víš to již. Co učiníš jedinému z těchto nejmenších, mně učiníš."    Ještě jednou jsem se zeptal, snad trochu tvrdohlavě, na jeho království, neboť on se na mne usmál odpouštějícím úsměvem jako na žadonící dítě a řekl: "Nejde říci o nebeském království, že je zde či onde, nýbrž království je v tobě a ve všech, kteří mne znají."        Ještě pravil: "Nikoho nezavrhnu, kdo mne vzývá. Kde se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem s nimi, až do skončení časů. Nikdy nebudeš tak sám, abych nebyl s tebou, budeš-li mne vzývat."     Odvrátil svůj zrak ode mne, zastavil se a pohlédl na Nathana. Viděl jsem, jak se pohybují Nathanova ústa, ale neslyšel jsem opět ani slovo. Když pohlédl na Nathana, spočinul jeho zrak také na Mirině, ale Mirinina ústa se nepohybovala. Pak se od nás odvrátil a odešel mezi své. Jeho království v překladu Marty Hellmuthové, nakl. Vyšehrad 1991

sprta_cteme