- Podrobnosti
-
Zveřejněno 25. 7. 2013 16:14
O nás Řekli o nás Kde nás najdete Členové a hosté Aktuální program
Výtvarná dílna
Literární dílna
Biblická dílna
Tvorba členů a hostů
Rozhovory
Archiv akcí
 |
| sigl_publ |
Miroslav Sigl
K 70. výročí úmrtí Tomáše Garrigua Masaryka Masarykovo demokratické hnutí (MDH)
připravilo k letošnímu 70. výročí úmrtí zakladatele našeho státu a prezidenta Osvoboditele Tomáše Garrigua Masaryka několik vzpomínkových akcí včetně smutečního aktu u jeho hrobu v Lánech. Česká televize bude 14. září vysílat besedu s Vítězslavem Houškou o MDH a TGM. Obsah dvojčísla 78-79 zářijového periodika ČAS, které MDH vydává, je také převážně věnován tomuto výročí. Vyjímáme některé články: Poslední dny a chvíle TGM (Stanislav Polák, životopisec TGM) Potřeba návratu k Masarykově humanitní demokracii (Marie L. Neudorflová, vědecká pracovnice Masarykova ústavu – Archívu AV ČR) TGM a němečtí sociální demokraté v ČSR (Pavel Koukal, pracovník Národního památkového
ústavu v Ústí nad Labem) Masarykův vztah k ženám (Vítězslav Houška, autor několik knih o TGM, člen MDH) Péče o hodnoty stále živé (Zdeněk Pokorný, činovník MDH, Česká Lípa) Jak Plzeň vítala a uctívala památku TGM (Karel Waska, archivář města Plzně) Posiloval, uklidňoval, vzbuzoval hrdost (Bedřich Rohan, novinář, naposledy pracoval v BBC) U hrobu pana prezidenta (Adolf Branald, spisovatel) V Masarykových Topoĺčiankách (Luboš Palata, redaktor Lidových novin) Masaryk a dnešní Slovensko (Vladislav Drahoš, Banská Bystrica) Po TGM nejznámější ve světě - o vztahu Baťů a Masaryků (Miroslav Sígl, redaktor ČASu a editor knihy
Baťova průmyslová demokracie) TGM a Katolická moderna (Radovan Lovčí, vědecký pracovník) Další články: Prapor prezidenta Masaryka, 550. výročí Jednoty bratrské, Sběratelé Masarykian, Masarykův ústav v Torontu a Masarykovy ceny krajanům, Památník čs. legií).V Praze 24. července 2007 Zprávu podává Miroslav Sígl, redaktor ČASu e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. Více o něm www: www.miroslav.sigl.cz
 |
| sigl_publ |
 |
| sigl_publ |
T. G. MASARYK O EVROPĚ A IDEA DEMOKRACIE Často slýcháme otázku, zda můžeme v TGM, který zemřel před 70 lety, objevit něco nového v souvislosti se zamýšlením nad dnešní zcela jinou společností? Čemu říkáme jiná? Vždyť je stejně nemocná, chybějí ji základní principy, demoralizace se rozrůstá jako celospolečenská nákaza, bují cynismus, jsou uctívány falešné hodnoty, čest, právo a morálka, jež by měly být ve společné symbióze, berou za své. Změna společenského systému po Listopadu 1989 sama o sobě ještě nevytváří lepšího člověka. Vrátili jsme se do Evropy, jsme součástí jejího společenství, jež v nás vyvolává množství zcela nových otázek. Tyto skutečnosti jsou naproti tomu
inspirující při hledání odpovědí v myšlenkách i činech výjimečných osobností, jakou bezesporu TGM byl. Na sklonku roku 2006 vydala Církev československá husitská spolu se sdružením Dialog na cestě sborník Naše a evropská společnost ( editor. Olga Nytrová, 44 stran). Přináší projevy ze slavnostního setkání u příležitosti 156. výročí narození TGM, k němuž došlo v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Kromě projevů biskupů slovenského Jana Hradila, pražského Karla Bicana a královéhradeckého Štěpána Kláska a kromě tehdejších představitelů státu premiéra Jiřího Paroubka,, ministra Vítězslava Jandáka a poslance Miloslava Kaly, tvoří podstatnou část sborníku studie Daniela Totha Masaryk
o Evropě a idea demokracie. Autor (* 3. 10. 1972 v Sokolově) je dlouholetým badatelem Masarykovy filozofie. Studoval filozofii a teologii na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy, dále potom na Univerzitě v Heidelbergu, Regensburgu a Bayreuthu. Přednáší na Univerzitě v Hradci Králové a na Filozofické fakultě UK. Jeho aktuálními projekty jsou například Masarykova filozofie náboženství, Katolický modernizmus a kniha o významném německém teologovi Paulu Tillichovi. Ocitujme si několik myšlenek tohoto masarykologa ve vztahu naší země a Evropy, jímž je Masarykovo dílo hluboce spjato. Vždy se zabýval otázkou evropanství zejména z hlediska filozofického a mravního. Masaryk viděl smysl
evropanství v humanitě, proto také ve svých spisech pojmenovává toto hnutí jako „hnutí evropské“. V Masarykově smyslu to znamená definování mravních cílů a obsahů evropského hnutí. Vzpomeňme, jak koncipoval myšlenku svých českých dějin, stejně jako myšlenku humanity, která se v politických kategoriích nemůže projevit. Z tohoto stanoviska vyplývá první téze: Masaryk byl přesvědčen, že humanita tvoří určitý mravní obsah, který se projevuje v politicko-kulturních formách, jakými jsou češství a evropanství. Druhá Masarykova teze o evropanství vyplývá z pojetí vztahu Evropy a evropské kultury vůči Rusku. (Uveďme, že v Masarykově pozůstalosti a knihovně existuje více než osm tisíc spisů náboženských
a 4640 spisů ruských autorů nebo rusky psaných knih.) Masaryk byl přesvědčen, že pro Evropu je jediná smysluplná cesta a z hlediska mravního nutná budoucnost, demokratická idea státního uspořádání. V dobovém Rusku spatřoval relikt státní teokracie. Velmi podrobně se Daniel Toth zabývá Masarykovou kritikou liberalizmu, konzervativizmu, socializmu (marxismu), dále politickým realizmem a kritikou ideologie. (Tam, kde pozbývají platnosti normy zdravého rozumu, tam se uplatňuje moc ideologie jako hybatele mas…). Nelze hovořit o humanitní demokracii bez vztahu k filozofii náboženství. Masaryk byl náboženským myslitelem a náboženství tvořilo podle něj základní dimenzi lidského
života, ale současně byl kritikem katolického klerikalizmu, který ztotožňoval s teokracií. Moderní církev se k demokratickým prvkům stále propracovává, Masarykovi byly blízké myšlenky katolického modernizmu. Masarykova idea humanitních ideálů demokracie vlastně znamená náboženské základy demokracie. Masaryk je přesvědčen, že demokracie tvoří průnik etiky a politické praxe. Politika může být nedemokratická, dokonce se sklony k totalitarizmu, demokracii však naplňuje vnitřní mravní rozměr, který jakmile ztratí, přestává být demokracií. V závěru své studie dospívá Daniel Toth ke koncipování Masarykova pojetí Evropy. Její velké země by měly nejen kooperovat v hospodářském a politickém slova
smyslu, ale také respektovat společné ideově filozofické cíle malých národů v Evropě. Kořeny této teorie Evropy hledá Masaryk v racionalizmu a politickém realizmu, v realizaci politických svobod, založených na suverenitě malých národů. Soudobé pojetí moderní Evropy je však poněkud jiné. MIROSLAV SÍGL
 |
| sigl_publ |
 |
| sigl_publ |
Biblický třpyt v české poezii XX.století Miroslav Matouš / prosinec
2007 Literárně dramatický klub Dialog na cestě je otevřeným společenstvím tolerantních lidí, kteří respektují svobodu názoru: být si navzájem blízkými, spoléhat na sebe, přemýšlejí o víře, jejich životní postoj je křesťanský, ekumenický. Jeho členové, ale i další neustále přicházející hosté mají vlastní webovou stránku na internetu, kde publikují svoji tvorbu, rozhovory a eseje. Mají blízko k Pozitivním novinám a proto přicházejí dnes s recenzí nové knihy jeho členů prof. ThDr. Milana Balabána (*1929) a PhDr. Olgy Nytrové (1949), kterou sepsali a sestavili zajímavým způsobem na základě svých esejí, biblických citátů a textů našich básníků (vydalo Kernberg Publishing, Davle 2007,
252 stran). Recenzi o knize napsal evangelický farář Miroslav Matouš a přednesl ji při veřejné prezentaci v zasedací síni Církve československé husitské v Praze - Karlíně. Vybrali jsme z ní tyto pasáže. „Jas poezie vstupuje do našich temnot“, zní titul první kapitoly. Patrně není míněn jas poezie co jediný, ale významně vstupující. Jde o dvojí původ poezie, magický a liturgický. Připusťme, že funkčnost byla až druhotná, aplikační, a že poezie sama, podmíněná intuicí (inspirací?), vznikla svobodně z úžasu a z touhy uchopit slovem nepochopitelné. V podtitulu píše Milan Balabán: „Jdi knížko a braň se svým třpytem.“ – Je snad ohrozitelná? Spoluautor si je vědom odlišností od předchozích
„Ohlasů Starého zákona“, pokud jde o další oddíly: Jas, Třpyt a Odlesk. V názvech je naznačena sestupná řada co do intenzity vyzařování. Bůh – tvůrce i jako umělec: jeho svět je krásný. Byl Ježíš básník? Symbolická řeč jeho podobenství je odnoží poezie. Byl monotematický, jeho zobrazení směřují ke království Božímu. I v tom je „Duše novozákonního poselství“, otevírající výhledy Boží budoucnosti. Té se ujmou „mlčící, vydědění, vykořisťovaní, jedním slovem tiší“. Když i vykořisťovaní, tedy chudí duchem (podle Lukáše chudí – což není něco podstatně jiného). Tichost převyšuje mlčení: Ježíš byl tichý, ale ne mlčící. Když mluvil, bylo to někdy ostré jako břitva. „Boží
přítomnost v Kristu“ je Boží bezbrannost jen fyzická a pokud jde o Boha, záměrná. Naproti tomu Ježíš se slovem nejenom bránil, ale i útočil až po to označení „obílené hroby“. Avšak napsal-li v této souvislosti.Emanuel Rádl, že sám „Bůh je bytostí dokonale bezbrannou, že násilím do světového běhu nezasahuje“, mýlil se. Není nikoho, proti komu by se měl bránit. Pokud jde o zasahování do světového běhu, bylo by namístě spíš slovo „bezmocný“. Je tomu však skutečně? Myslím si, že Bůh zasahuje, ne násilím, ale mocí do běhu světa daleko více než si dovedeme představit. A co básníci? Ti mají ovšem jen slovo. Je jasem, pokud nezacloňují světlo Boží. „Pacholátka mají ustláno na
růžích s trny“, míní Olga Nytrová. V singuláru je to jasná perspektiva: růže matčina klínu a trnová koruna kříže. Pacholátko – to zní lépe v uvedených kontextech než dítě pro užší časový limit i pro něhu (jaký kontrast mezi pachole a pacholek!) - Jak je to s těmi pacholátky? Podle zkušeností buď – anebo: v rodinách přepych anebo týrání, obojí v současností jev hojný. Ovšem věta Olgy Nytrové má význam také alegorický a vede nás až k básníkům. Největší v království nebeském je jako dítě, říká Ježíš a myslí tím i pokoru. Znamená to „dát stranou konvenci, opustit neprodyšný krunýř světa, v němž se právě žije, „přerušit“ omezující kód doby“. „Pacholátko / ty nasloucháš
celou duší / Božímu šepotu“, říká vlastním veršem autorka statě. Cituje M. Merleau Pontyho: „Dítě vnímá ještě dřív.než myslí.“ Filosof René Descartes prohlásil: „Myslím, tedy jsem.“ „Vnímám, tedy jsem“, řekl by pravdivěji básník. Nepřímo popřel Descarta i citovaný Masaryk: „Poznávání umělecké nejvyšší je poznání lidské.“ Dětem této civilizace je bohužel záhy jemnější vnímání růži v přirozeném světě překrýváno trny technických vymožeností, které vedou k „myslím“, nikoli „vnímám“. I to způsobuje pouhou věcnost a odcizenost vztahů od malička a ono „pochroumání v dětství“. A přece je důležité, aby ono dětství, tak velice vyzdvihované Ježíšem, v nás neustrnulo, neodumřelo,
ale vědomě se rozvíjelo. To je i poslání poezie, zvláště duchovní. Básník by ovšem měl pěstovat v sobě duši dítěte, jež je „přirozený mystik, rozený básník“. Člověkem oné dětinné plnosti byl svatý František z Assisi. Autorka cituje Hermanna Hesseho: „Jeho dětsky něžné lásce se otevřela vezdejší krása jako nově darovaný rozjasněný svět…“ Nelze si nepovzdechnout nad naším světem zotročovaným a pozbývajícím jasu. Oč hůře na tom jsou dnešní svatí Františkové – jsem přesvědčen, že někde jsou. Olga Nytrová ujišťuje: „Tvůrce veršů vnímá vidinu naděje, předjímá budoucí. Bez rajsky čistých očí a bez vize není básnictví.“ Tak smýšlel svého času i Vítězslav
Hálek: „Jeť srdce pěvců nejčistší a všeho hněvu prosté, a co vám zpíval od srdce, to ve svém srdci noste.“ Předpokladem básnické tvorby je ovšem inspirace. Poezie, jako umění vůbec, je darem, a její vrchol je možno nalézt ve výčtu Pavlově jako účast na daru poznání, moudrosti či promlouvání pod vlivem vnuknutí. V tom smyslu psal F.X. Šalda o poezii náboženské, převyšující střední polohu básnictví. Přirovnal ji k boji Jákoba s andělem: „Nepustím tě, leč mi požehnáš.“ Zvláště v této oblasti je si umělec vědom odpovědnosti za hřivnu, která nemá být zakopána, ale ani zneužita. Každá z kapitol je usměrněna sledem citátů z novozákonních spisů podle pořadí. Složitější
byl výběr z bohatého materiálu zkoumaných básnických spisů a snad ještě náročnější jejich řazení. Mezi básníky mi chybí Petr Křička: „Ježíši tichý, srdce pokorného, smiluj se nad námi!“ nebo Petr Bezruč: „… shýbám já čelo, hříšný kříž robím / jak by se na mne dívala Hrabyň…“). Neznámý je ovšem epitaf tohoto znalce a pilného čtenáře bible, který napsal v roce 1953 pro svůj hrob: „Až v den soudu přísný Soudce stane, / roh až svolá všecky duše, břeskný, / nevcházej v soud se svým rabem, Pane, / jehož život temný byl a teskný.“ (Ovšemže tam ten nápis není): Málo známá je i jeho básnická definice: „Všechno tvoří jeden kruh, / Otec, Syn i svatý Duch.“ Mně osobně je velice blízká
uvedená báseň Fráni Šrámka „Prosinec“, o níž vím, že byla výrazem jeho zápasu o víru v Boha. J e ovšem ještě jiný hodnotící pohled na poezii. „Celá řada lidí vám řekne: ,Do soukromého života nám nic není. Jedná se o krásné, čisté básně.´ Ale těžko věříme, že špinavý člověk přinese krásné, čisté básně.“ To řekl T.G. Masaryk ostrým protikladem sice napohled sporným; nicméně biblickým: připomeňme si ještě jednou Ježíšova slova o obílených hrobech. Netýkají se jenom farizejů. A ještě jednou slova Olgy Nytrové: „Bez rajsky čistých očí a bez vize není básnictví.“ V „Cherubském poutníkovi říká veršem Angelus Silesius: „Když číši neumyls a na stěnách lpí
špína, / pak do té nádoby Bůh nenalije vína.“ Jestliže je poezie skutečně duchovním darem, pak se nutně promítá nejen do veršů, ale i do osobního života. I ten, kdo se jeví být v lidském pohledu moderním spirituálním šlechticem poezie, může tragicky selhat, niterně i básnicky. Soubor s patřičným nadhledem otevírá a třídí horizont české poezie, pokud vstupuje do biblické oblasti. Je to dílo objevitelské; vede k zamyšlení nad velice různorodým přístupem básníků k novozákonní zvěsti. Zároveň upozorňuje na poslání duchovní poezie, jejíž hodnota si žádá potvrzení vlastním životem. To je také poslání „Biblického třpytu“: nejenom zaujmout, ale i připomenout odpovědnost za hřivny svěřené básníkům.
Nejen jim.
