Aktuálně
Ctirad
- Podrobnosti
- Zveřejněno 30. 11. -0001 1:00
O nás Řekli o nás Kde nás najdete Členové a hosté Aktuální program
Foto
 |
| ctirad |
"Ctirad John, prof. MUDr., DrSc."
Narozen 15. 8. 1920 v Číčenicích, vdovec Otec dcery Štěpánky, dnes lékařky, a syna Radka, známého publicisty a redaktora pořadů České televize – imunolog a mikrobiolog, který má zájem o současnou českou beletrii a divadelní umění a moderní malířství a sochařství 20. století. O historii naší země se zajímá v užším smyslu, studuje specifickou minulost a folklór Jižních Čech. Povoláním je vědeckým pracovníkem Oddělení obecné imunologie l. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Kromě odborného publikování je sběratelem a editorem lékařského humoru. Za války vykonával, jako jeho rodiče, učitelské povolání, a to na učňovské škole v Písku. Vždycky kladl důraz na sociální otázky a v celém svém životě prosazoval principy demokracie a humanity. Je autorem 111 původních vědeckých prací, ale také Souborného díla Medicína v županu a jiné historky. V imunologii je expertem světového formátu, je členem vědecké rady Akademie věd; spolupracuje s řadou významných zahraničních pracovišť uvedeného oboru.Profesor MUDr. Ctirad John, DrSc. RYTÍŘEM LÉKAŘSKÉHO STAVU Pane prezidente České lékařské komory, pane prezidente České lékařské společnosti J. E. Purkyně, pane předsedo Čestné rady lékařské komory, dámy a pánové. Ceny nebývají stejně cenné a vyznamenání stejně významná. Pasování rytířem stavu, který mám rád a v němž mi bylo dáno zestárnout, je pro mne výzvou k potulce vlastním životním příběhem. Jako mladý asistent Ústavu pro lékařskou mikrobiologii a imunologii lékařské fakulty jsem sedával při přednáškách pana profesora Patočky v nejvyšší řadě rozlehlé posluchárny Purkyňova ústavu. Bývalo plno, studenti se tísnili v ochozu obklopujícím promítačovu kabinu. V průběhu přednášky o bakteriální taxonomii otevřel opožděný návštěvník zlehýnka dveře a tlumeně se zeptal: „Kdo přednáší?“ Z klubka soustředěných posluchačů se ozvalo: „Rytíř Patočka.“ To bylo na fakultě mé prvé setkání s rytířem. Profesor Patočka rytířem vskutku byl. Celý ústav před každou přednáškou s respektem chránil jeho vigilii, chvíle soustředění, v nichž leštil rytířskou zbroj nepřekonatelného rétora. S porozuměním až synovským jsme sledovali jeho každonedělní putování na Pražský hrad a do katedrály. Pouti do Kutné Hory pro nás bývaly při různých kongresech celoústavním svátkem. Na fakultě jsem potkal několik dalších rytířů. Kdykoliv mne pan docent Reiniš uvedl na VI. interní kliniku naší fakulty a já měl čest předestřít panu profesorovi Prusíkovi naše domněnky o infekčním impulzu v rozvoji prvých stadií migrující flebitidy, měl jsem vždy pocit, že stojím před rytířem vystupujícím z dávných časů. Vždyť byl obklopen skvělou družinou oddaných zbrojnošů a truvérů, asistentů kliniky. Jedna tvář se mi však vybavuje zvlášť jasně: tvář profesora Kamila Hennera. Vzpomínky jsou velmi živé. Pan profesor při našich medických stážích trpělivě obcházel všechny praktikující skupiny a téměř s rozpaky korigoval naše neurologické neumětelství. Jeho dialog s demonstrujícím docentem Jiroutem jsme vnímali jako setkání dvou rytířů stejného bratrstva. Jednou jsem měl čest být s ním členem poroty, která hodnotila závěrečné kolo recitační medické soutěže. Pan profesor trpělivě naslouchal a potom s rozvážností a jemností pro něho tak typickou prohlásil: „Víte, bude nejlépe, když udělíme hlavní cenu ex aequo, rovným dílem.“ Vyšel jsem tehdy z Ministerstva stavebnictví, kde se v zasedací síni soutěž konala, podíval se na špičky kostela v Emauzích a cítil se přijat do rytířské družiny pana profesora. V únoru 1920 přednášel studentům Emanuel Rádl „o Masarykově ideálu moderního hrdiny.“ Připomněl jim slova Jana Lucemburského, s nimiž umíral v bitvě u Kreščaku: Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal. A Rádl naznačil (bylo to těsně po skončení první světové války), že „jako by na nás dosud ležely stopy onoho rytířského závazku“. Revoluční požadavky volnost, rovnost, bratrství Rádl považoval za základní mravní příkaz hrdinů všech dob. Nebyly však vždy chápány tak široce jako v moderní době. Středověcí hrdinové uznávali volnost pro své přátele, byli rovni jen podobně urozeným, jako byli oni sami. Žádali, aby svět spolehl „na jejich srdce, věrnost, čestnost, přímost, pravdymilovnost, statečnost, vůli pomáhat slabým a utlačovaným“. Rádl ukázal na rozdíly mezi svým demokratickým ideálem a ideálem rytířů středověkých turnajů. Ti osvobozovali Boží hrob z rukou nevěřících. Moderní hrdinové bojují za osvobození z vlády těch, kteří rovnost a bratrství pokořují. Moderním rytířem byl Rádlovi Masaryk. Středověký rytíř se kořil ženě, královně svého srdce. Dnešní hrdina učinil ženu občankou sobě ve všem rovnou. „Máte odvahu jít za službou rytířskou?“ - zeptal se tehdy Rádl na závěr studentů. Není lehké domyslet podstatu Masarykova ideálu hrdiny. „Neboť je jediné možné ctění hrdinů: být hrdinou sám.“ Jako vagant v devátém deceniu vlastního životního příběhu beru stále častěji do ruky Kulhavého poutníka Josefa Čapka. Poutník je někdo, kdo je na cestě, kdo někam směřuje. Čapek ví, že jeho myšlení je „směsicí skepse, vnitřního pathosu, odporu i dobrodružné důvěry.“ Kulhá, je nachýlen, jde pomaleji než jeho rostenci. Víc vidí, ostřeji rozlišuje. Všímá si uvážlivěji různých setkání. Naléhavěji potřebuje spolehlivá návěstí, ukazatele směru, milníky. /To aby někam došel a nesešel s cesty./ Když se připomene bolavá páteř či noha, usedne, aby nabral nové síly, „pozoruje velké úkazy, jako jsou nebesa a dálky. Ale vidí i úkazy drobné jako let ptáka či motýla!“ Poutník, kterému jste dnes prokázali poctu tak významnou, se stále sama sebe ptá, zda od něho, badatele a laboratorního pracovníka dostával klinik, ošetřující lékař, a tedy i pacient věrohodná a jednoznačná data poskytovaná laboratorní technologií. Zda laboratoř jím vedená vždy přesvědčovala, že práci v laboratoři lze považovat za integrální součást celé medicíny. A víc. Zda ji lze právem pokládat za součást lékařské etiky. Etika totiž netkví jen ve skutcích a slovech směřujících k humanitním cílům, ale i ve spolehlivém a přesném laboratorním konání. Kulhavý poutník Josefa Čapka „krystalizátora tmy“ - mluveno s F. X. Šaldou - uviděl a poznal na světě příliš mnoho a příliš málo. „Mnoho v tom, co se neobsáhne ani nejdůvtipnějším duchem. A málo v tom, co by až do dna ukojilo lidskou těkavost, neklid, baživost a touhu.“ Vážení, dovolte, abych poděkoval v pokoře těm, kteří rozhodovali o mém pasování rytířem lékařského stavu. Lékařské komoře a jejím čestným radám. Ale také vám všem, kteří jste v tuto chvíli při mně stáli. Díky vám, rodino a moji nejbližší, kteří mne stále zdržujete na cestě. Jsem dojat, vidím-li zde vynikající představitele naší medicíny z Čech, ale i z mně tak milé Moravy, přátele z luhů imunologických, ale i badatelských, uměleckých a literárních. Dovolte, abych svůj projev uzavřel několika truvérskými verši. Napsal je skutečný rytíř, vévoda lucemburský a brabantský, zvaný princ Václav Český, syn krále Jana, bratr římského císaře a českého krále Karla IV. Pochválit chtěl bych zraky své zraky, jež stále vzrušují mé srdce plné touhy Byť mi i změnu nabídne samotný Bůh, já nechci ji po celý život dlouhý Pochválit chtěl bych zraky své.../Projev přednesený dne 19. května 2006 u příležitosti slavnostního pasování prof. MUDr. Ctirada Johna, DrSc. na rytíře českého lékařského stavu. / .
