Aktuálně
- Podrobnosti
-
Zveřejněno 30. 11. -0001 1:00
O nás Řekli o nás Kde nás najdete Členové a hosté Aktuální program
Výtvarná dílna
Literární dílna
Biblická dílna
Tvorba členů a hostů
Publicistika
Co čteme, o čem přemýšlíme
Rozhovory
Partneři
Zajděte
do divadla
Obec spisovatelů
Archiv akcí
"Zajděte do divadla - naše upoutávky, glosy a recenze" Divadlo je především arénou ducha. M.Rutte Divadlo je vždycky jeviště plus hlediště. A naopak.
M.Horníček Divadlo nabývá na důležitosti jakožto společenské médium. Špatná divadla jsou stejně škodlivá jako špatné školy nebo špatné kostely, protože moderní civilizace rychle násobí tu kategorii, pro kterou je divadlo jak školou, tak kostelem. G.B.Shaw (1898) Divadlo nemusí být jen podnikem k předvádění her, režisérů, herců, biletářek, sálu a publika,ale...může být něčím víc: živoucím duchovním ohniskem, místem společenského sebevědomí, průsečíkem silokřivek doby a jejich seismografem, prostorem svobody a nástrojem lidského osvobozování;
že každé představení může být živou a neopakovatelnou sociální událostí, přesahující dalekosáhle svým významem to, čím se na první pohled zdá být. V.Havel Divadlo není osvětový ústav ani muzeum, je živým jevištěm básně... V.Vančura
Edward Bond - Spasení (Nová scéna ND)
 |
| divadlo |
Spaseni - obálka programu
 |
| divadlo |
Spaseni - údaje o představení
 |
| divadlo |
Spaseni - údaje o představení
 |
| divadlo |
O.Nytrová s M. Hlasivcovou hovoří o premiéře Divadlo Na zábradlí uvedlo hru Ladislava Smoljaka Hus - Alia minora Kostnického koncilu
 |
| divadlo |
 |
| divadlo |
Premiéru navštívil i doc. Ivan M.Havel
 |
| divadlo |
Tři rozhlasoví a televizní redaktoři
 |
| divadlo |
Publicista J. Vomáčka a dr. M.Hlasivcová
 |
| divadlo |
Po premiéře je o čem diskutovatVěc Makropulos v Divadle na Vinohradech Čím je pro nás divadlo důležité? Prožíváme tady společné city, hodnoty, morální dilemata, vnímáme normy, ideály, pociťujeme úžas, překvapení, posvátno. Divák si tu, spolu s hrdiny, „odžije“ i katarzi vlastních problémů, snů a touhy. Zdá se, že i pro divadlo platí, co řekl F. Nietzsche o hudbě: „uvolňuje ducha, okřídluje myšlenky“.
Čapkova Věc Makropulos je hra nadčasová, to si uvědomujeme ve chvíli, kdy její poselství konfrontujeme s dnešní dobou. Náš příliš konzumní způsob života orientovaný na výkon vede k nezdravé tabuizaci smrti. Na jedné straně smrt skandalizujeme a všelijak pokřivujeme a na straně druhé se tváříme, že není. Zpěvačka Emília Marty v podání Daniely Kolářové je šarmantní žena, která vzhledem ke své dlouhověkosti přestává mít trpělivost s lidskými slabostmi a pošetilostmi. Je krutá, cynická a sleduje jakousi tajemnou nit, hledá to, co je všem ostatním postavám na jevišti zcela skryto. Její vlastní hrubost a lhostejnost vůči citům druhých diváka zpočátku překvapuje. Dnes bychom řekli moderní terminologií, že
disponuje malou emoční inteligencí, její netaktnost a cyničnost přechází až v nemilosrdný sarkasmus. Na ostatní lidi se dívá jako na ubohé červy, kteří nedosahují k výšinám její slávy a schopností. Pohrává si s muži. Jeden z nich dokonce prohlásí po noci strávené s ní: „jste studená jako kus ledu, jako bych objímal mrtvolu“. Hra nám klade zásadní otázky: Bojíte se smrti? Bolí požití elixíru věčného mládí? Má se tento „zázračný nápoj“ dostat jen do rukou vyvolených, nebo ho má mít k dispozici celé lidstvo? Není nejvhodnějším řešením recept na elixír zničit a vrátit se do normálních lidských kolejí? Je možné tři sta let milovat jednoho člověka? Byl by život ještě darem?
Společně s postavami Věci Makropulos tedy diváci řeší otázky sebevraždy, lásky, nesmrtelnosti. Sotva si víme rady s nynější délkou života a s tím, jak se stavět k nemoci, bezmoci a odkázanosti na druhé. Jak naplnit svůj život, svou lidskost, kdybychom měli mnohonásobně více času? Zajímavý podnět k tomuto problému nabízí filosof Erazim Kohák při zamyšlení nad Masarykem: „Možná, že humanitismus hřešil přílišnou důvěrou v člověka: důvěrou, že lidská hloubka, které je tak těžko dosáhnout, se konečně přece musí prosadit, důvěrou, že se nemůže člověku ztratit.“ V tomto myšlenkovém oblouku se ještě zkusme zamyslet nad odborným termínem „syndrom 21. století“. Ten naznačuje, že ztrácíme
zdravou ctižádost, zároveň ovšem také odpovědnost, toleranci a další hodnoty, jsme citově labilní a nezakotvení, strháváni ke konzumnímu způsobu života. A právě díla s nadčasovou platností, ke kterým patří i Čapkova Věc Makropulos, nás na tyto nepříliš vnímané souvislosti umělecky silným způsobem upozorňují. Závěrem bych ještě uvedla, že kromě vynikající Daniely Kolářové mě zaujaly také zralé herecké výkony Jaroslava Kepky a Jaromíra Meduny. (Další informace – viz
http://www.dnv-praha.cz/ )
Olga Nytrová - Polonéza Ogińského v Divadle Na zábradlí „Z Ameriky se po deseti letech vrací dcera zemřelého ruského velvyslance, majitele moskevského bytu. Setkává se s bývalými otcovými zaměstnanci, houserem a také svojí první a jedinou láskou. Snaží se vzkřísit minulost, vrátit dětství, současnost je ale nekompromisní a tvrdá. Jenom houser si může dovolit odletět do teplých krajin,“ charakterizuje tak trochu tajemně svou novou premiéru pražské Divadlo Na zábradlí. Ruský dramatik, Nikolaj Koljada, v Polonéze Ogińského odhaluje mravní bídu ruské společnosti 90. let. Vracející se Táňa, která by chtěla nalézt bezpečný a řád nepostrádající domov svého dětství,
je konfrontována s přehlídkou ztracených existencí plných zášti, chamtivosti a přetvářky. Bývalí zaměstnanci rodičů postupně rozprodávají veškeré zařízení bytu. K Tánině šoku si pokojská bez uzardění obléká luxusní šaty své bývalé chlebodárkyně. Původní podlézavost obyvatel bytu vůči mladé majitelce se v mění v drzost a nestoudnost. Naivní a duševně nevyrovnanou hrdinku tito „noví ruští lidé“ nejprve o vše nenápadně oberou a pak jí v podstatě začnou pohrdat. V průběhu celé hry do očí bije závist, netolerantnost, primitivnost, neschopnost poradit si s vlastním životem a vyjít s druhými. Nostalgie emigranta se zde střetává s nemilosrdnou realitou jednání těch, kteří jen přežívají, propadají marasmu a nic
jim už neříkají tradiční hodnoty. Je zde nastíněn obraz „nové“ ruské společnosti, v níž se nezadržitelně rozevírají ekonomické nůžky. Inscenace Divadla Na zábradlí je velmi expresivní, jak na této scéně často bývá dobrým zvykem. Je třeba poděkovat hercům, kteří nás přesvědčivými výkony vtahují do pitoreskního světa „ztracených existencí“. Pouze bych, vzhledem k délce hry, při premiéře uvítala poněkud rychlejší spád úvodní části. Věřím nicméně, že při dalších reprízách režisér Jan Frič ve spolupráci s hereckým týmem tempo inscenace doladí podle reakcí publika. I ve své nejnovější hře Divadlo Na zábradlí opět potvrdilo svou nezastupitelnou roli hledače nových inscenačních
možností. (bližší údaje k Polonéze Ogińského:
www.nazabradli.cz ) Olga Nytrová
 |
| divadlo |
 |
| divadlo |
 |
| divadlo |
foto Patrik Borecký - Bitevní plán pro dvě šunky „Monologem prasete v chlívku týden před porážkou“ z pera Raymonda Cousseho, zahájilo Národní divadlo 25. 10. 2008 cyklus scénických čtení v rámci projektu „Bouda v deseti kusech“. Na scéně Divadla Kolowrat se stalo toto čtení „monodramatickým“ hereckým koncertem v podání Davida Prachaře, za režijní spolupráce Michala Dočekala. Autor Bitevního plánu pro dvě šunky se v jednom z rozhovorů, který poskytl, zmiňuje o tom, jak coby dítě týden co týden viděl zvířata, která vodili na porážku do řeznictví naproti. „...Takže jsem měl velmi brzy příležitost, uvědomit si, jak se to všecko kolem dokola masakruje. Během dorůstání jsem
si uvědomil, nakolik je řezničina univerzální. Není tedy žádným překvapením, že obraz řezníka poražeče, tedy všeobecného vraždění, pro mě symbolizuje lidskou společnost. Lidstvo dodneška nenašlo jiný důvod existence, než vraždu. ...“ Zážitky z mládí se staly inspirací pro Cousseho román, ze kterého pak vzniklo i divadelní monodrama. Příběh vepře, meditujícího o svém životě týden před porážkou, se stal paralelou, mapující život člověka a společnosti. Hrdina si uvědomuje čas svého života, vymezený prostor. Nechce si nechat vzít svobodu, tuto hodnotu si velmi silně uvědomuje. Má svoji hrdost. Sní o „zelených pastvinách“, na kterých by mohl skotačit, dovádět, vnímat trávu a slunce, radovat se společně se svými blízkými.
Uvažuje o svobodě, o odpovědnosti, o svém údělu, o své vlastní ceně, chce hledat, kdo bude mít pravdu před dějinami. Zamýšlí se nad láskou, nad krásou a estetikou. Rozebírá, co to znamená svádět boj s těžkým břemenem života, vzdorovat různým tíživým situacím, prožívat ve vymezeném prostoru všechny své emoce, představy, vzpoury. Přiznává se ke své touze po volnosti, jak úkorně vnímá, že jsme natolik sevřeni okolnostmi, že nemáme sílu vzdorovat. Ve vnitřních monolozích prasečího hrdiny zaznívá i řada filosofických i politických narážek. Levicové i pravicové přístupy jsou ironizovány, zmiňuje se terorismus, probírá kastrace. Na obzoru se přitom stále vznáší sarkasticky komentovaná vidina zabití a rozporcování
– až budou kolovat šunky, hlavy, „eurotrupy“. Celý příběh je tedy parodií na lidský život. Člověk je také uzavřen v určitém prostoru svého bytu, svého pracoviště, zároveň je však rovněž sevřen v krunýři své povahy a svých schopností. Velmi často ze svých omezení také nedokáže nikam dál vykročit a vydobýt si více svobody. Přes závažnost tématu není monodrama nijak depresivní. Autorovi neschází vtipný nadhled. „Už mi z toho tuhne prejt v žilách,“ stěžuje si například hrdina. V jiném okamžiku zase vzpomíná, jak si „jako dítě hrál s bratranci a sestřenicemi, ba i se sourozenci, na veterináře.“ Milovníkům divadla, kteří touží zažít kontakt s hercem v intimnějším prostoru divadla Kolowrat, návštěvu
scénických čtení rozhodně doporučujeme. (Další informace - viz
http://www.narodni-divadlo.cz/ ) Olga Nytrová
