Aktuálně
Kucera_bib
- Podrobnosti
- Zveřejněno 30. 11. -0001 1:00
O nás Řekli o nás Kde nás najdete Členové a hosté Aktuální program
"Prof.ThDr. Zdeněk Kučera"
Kázání na text Evangelia podle sepsání Janova 19,25 nn. v době po Velikonocích Pašijová historie, čtená ve sboru o Velkém týdnu a velikonoční zvěst doznívají v našem nitru a vytvářejí názorovou kulisu našich přítomných všedních dnů. V našich rozhodnutích a vztazích se projeví, zda jsme pouze ušima naslouchali, či ze svých úst vypouštěli jen prázdná slova o novém životě v Kristu a naše vnitřní situace se nezměnila, či zda pro nás osobně KRISTUS VSTAL Z MRTVÝCH, a my si vírou přivlastnili dobrodiní jeho oběti. Dozvukem velikonoční události je i poselství Janova textu, který předznamenává naši meditaci. Situace, do niž evangelista Jan čtenáře či posluchače textu uvádí, je umístěna pod Ježíšův kříž na Golgatě. Tímto umístěním evangelista Jan vedle dějepisného či dějové dimenze textu upozorňuje i na jeho symbolický rozměr. Do úst ukřižovaného Ježíše promítá evangelista řeč Vzkříšeného a Oslaveného, který jako Otcem vyvolený vládce světa rozhodne o vyústění našich životů i dějin lidstva. Ukřižovaný oslovuje svoji matku Marii pod křížem, aby do své mateřské lásky, ež ztrácí vlastního syna, přijala jím milovaného nejmladšího učedníka jako svého syna a milovala ho obdobně jako milovala jeho, Ježíše, samotného. A svého milovaného učedníka vybízí, aby jeho matku, jež ho hýčkala coby děťátko v jeslích plenkami zavinuté, strachovala se o něho, když se zdržel v domě svého Otce nebeského, v chrámu jeruzalémském, a chtěla pro syna to nejlepší, když při kazatelské pouti narážel na odpor lidí, přijal jako svoji vyvolenou matku. Tento akt přinášel dvojí vztah:otvíral nesmírnou lásku mateřskou, jíž oplývala Marie, a nosnou sílu této lásky, a na druhé straně neoddiskutovatelné tehdejší povinnosti přijatého syna: matce, vzešlé ze svobodné volby a lásky, poskytnout u sebe příbytek, stravu a právní ochranu. Jestliže evangelista praví, že Marii přijal učedník „ v tu hodinu“, pak je tím označeno spontánní rozhodnutí Janovo, plynoucí z lásky k Ježíšovi a k Marii, a nikoli faktický stav, neboť Jan byl v té chvíli skoro jako dítě bez skutečných možností synovské ochrany mateře. Aktivním činitelem příběhu, jeho pravým subjektem, je Ježíš. Tento příběh, umístěný do nejtěžší chvíle Ježíšova života, je nejintimnějším skutečným i symbolickým výrazem Ježíšova srdce. Ježíš nemyslí na sebe, na svou bolest i nadcházející smrt, nýbrž posledním, zcela osobním rozhodnutím a odkazem obmýšlí a obdarovává své nejbližší: matku a milovaného učedníka, téměř dítě. Jak se tu odhaluje vhled do srdce Ježíšova ! Ten pro svoje, řekněme náboženské, politické a kosmické dílo, nezapomíná na klín, odkud vstoupil do našeho světa a náruč, jež ho chovala a ochraňovala a na svého učedníka, jehož miloval jako své dítě a pro budoucnost spojil osudy obou v jeden společný. Jakkoli je ústředním tématem symbolického rozměru tohoto pašijového příběhu Ježíšova láska, je ústřední jeho osobou Marie, matka Páně. Od paty kříže, na němž umírá Spasitel a z něhož je později sňato Jeho zmučené tělo a od jeslí, kam byl uložen syn Marie a nejmilejší Syn Otce nebeského, v němž se Otci zalíbilo, rozvíjí se úcta i význam Marie pro zbožnost církve i zbožnost naši. S jménem Marie je v naší Církvi československé husitské spojen měsíc máj - měsíc duchovní obnovy, jak hlásaly v padesátých létech plakátky na našich sborech, zejména na sboru v Holešovicích, kde v té době sloužil spirituál bohoslovecké koleje Karla Farského a konaly se bohoslovecké bohoslužby. Připomínám sobě i mnohým spolubratrům a sestrám u stolu Páně „májové pobožnosti“, předepisovaném celocírkevním akčním plánem, na něž jsme se tehdy všichni těšili. „Májovky“, jak se tyto pobožnosti v duchovenském slangu přezdívaly, poskytovaly vzácnou možnost pozvat do vlastní náboženské obce k jejich vykonání bratry a sestry duchovní z – jak zněl tehdy název okrsku – dnes vikariátu -, což jinak bylo kvůli státnímu dohledu nad církvemi jen svízelné. Vzhledem k celocírkevnímu plánu této „akce“ byla výměna duchovních v rámci vikariátu většinou tolerována. Tématicky se při májových pobožnostech hovořilo o Marii, jejím mateřství i o mateřství a rodině v obecné náboženské a etické rovině. Postava Marie poskytovala v tehdejší době jeden z významných odrazových bodů, jak církev mohla otevřeně a jasně hovořit ke společenským otázkám doby, což jí bývalo upíráno nebo i odpíráno. V tomto ohledu nejen z důvodů taktických a apologetických, obranných, ale i legitimně teologických postava Marie a její poslání v dějinách spásy hrály v myšlení naší církve významnou roli, jež je dodnes inspirativní. Karel Farský napsal, že „matku Kristovu Marii c t í m e (podtrhuji tento výraz) nade všechny ženy pro její tak požehnané mateřství“. Nesporné rysy geniality Karla Farského záležely v jeho literárních schopnostech a zejména šťastných nových náboženských a teologických formulacích, jež pro svoji výstižnost a trefnost záhy zobecněly a staly se tak součástí naší vlastní teologické tradice. I zmíněná formulace Farského je šťastná: hovoří o Mariině „tak požehnaném mateřství“, tedy mateřství Syna, „ jenžto jest z Boha věčného-jak odlesk světla zjevený- v němž se Bohu zalíbilo:-onť Immanuel,-„Bůh s námi“, veršoval Farský v písni číslo 2 svého Zpěvníku, nazvané Kredo. Podle Farského se ono požehnané mateřství neprojevuje především o Vánocích, nýbrž o Velikonocích. Farský ve zmíněné písni Kredo pokračuje: „probuzen Duchem Věčnosti-z mateře zrozen Marie,- člověka syn, neváhal pak - přes kříž spěti k spáse naší.“ Mariino mateřství v pojetí naší husitské teologické tradice není jen mateřstvím nevinným s vánoční pastorální melodií, ani jen mateřstvím martyrským, Mater dolorosa s probodnutým srdcem, nýbrž je mateřstvím, nad nímž se vznáší Duch svatý (Mt 1,20) a jehož požehnaný plod (Lk1,42) sedí na pravicí Boha Otce nebeského (Sk 1,4-12; Žd 4,4-14), odkud přijde soudit živé i mrtvé ( Ř 1.3n; Zj 1,8 ). Je to mateřství Bohem vyvolené a nesené mateřskou oddaností, prodchnutou vírou, nadějí a láskou, mateřství – a dovolte užít následující teologický výraz – jež náleží do dějin spásy, jako jedinečný Boží skutek v okruhu tajemství života Zjevitele, Zjeveného, Zjevujícího se, jak se o postižení živého a jednající Boha, který je, jenž je, snaží dogmatická nauka o Boží trojici.
 |
| kucera_bib |
Tím se okruhem vracíme k našemu textu, umístěnému pod kříž na Golgatu, kde je z vůle Ježíšovy k mateřství Marie přiřazen i učedník Jan. Chcete-li teologicky, ze vztahů christologických a trinitárních se postava Marie se svým novým duchovním mateřstvím Jana přesouvá do vztahů ekleziologických. Marie, matka učedníka, reprezentanta církve, pokud jde o poznání Vzkříšení, dokonce před Petrem (J 20,4-8). Neocitáme se jednou nohou na půdě úcty k Marii, jež je spíše mimobiblická než biblická? Nevede evangelista Jan až k prahu, který může překročit čtenář a svou bohosloveckou úvahou domyslet biblickou zvěst, za niž nese odpovědnost? To, co uvedu, není tedy zvěst, ale z ní pramenící meditace. Nová, duchovní rodina, která z Ježíšovy vůle a svobodného rozhodnutí Marie a Jana pod křížem vzniká, náleží vznikem i bytostně ke zvěsti Ukřižovaného a Vzkříšeného. Je Janovské vyjádření Ježíšovy „teologie rodiny“, jak ji klasicky vyjadřuje modlitba „Otče náš “ u evangelistů Matouše a Lukáše. Otcem této rodiny je Bůh Tvůrce, jenž ji svolává slovem Syna nejmilejšího na kříži, jakožto rodinu nového života, kdy jeden druhého přijímá coby Kristův dar, jako svého duchovního otce, duchovní matku, duchovního bratra či syna ,duchovní sestru či dceru. Církev je tam, kde jsou tyto vztahy, jež tvoří osnovu Božího zjevení a zjevování v Bibli. Taková je zvěst vztahu církve a rodiny, o níž mínila hovořit tradiční témata májové duchovní obnovy, o níž jsme se zkraje zmínili. Nemáme v tomto ohledu pořádné dluhy? Nevládne mezi námi spíše strategie a taktika, než rodinné vztahy, kde leccos se sice může zadrhnout, ale zásadně platí: z Kristova oslovení patříme k sobě! Položme si každý u sebe otázku, co nás váže a dejme si na ni v duchu a v pravdě - před Bohem- pravdivou odpověď. Neboť pravda nás učiní svobodnými.
