Aktuálně
Kukuczka
- Podrobnosti
- Zveřejněno 30. 11. -0001 1:00
O nás Řekli o nás Kde nás najdete Členové a hosté Aktuální program
Foto
"Erwin Kukuczka"
– básník a husitský kněz. Literární medailon Narozen 27.5.1944 v Istebné ( od roku 1945 v Polsku). V letech 1958 – 1961 absol-vuje Odborné učiliště Státních pracovních záloh , obor ocelář. V roce 1967 přichází do Pra-hy, kde dochází k osudovým setkáním, (divadlo Orfeus, herec Radim Vašinka, Egon Bondy, spisovatel Zdeněk Mareš…) která formují jeho budoucí životní cestu básníka, ale i kněze Církve československé husitské (CČSH). V roce 1971 musí opustit teologickou fakul-tu, kterou absolvuje až později, na sklonku osmdesátých let. Počátkem let sedmdesátých vzniká samizdatová edice LOUČ, ve které vychází postupně celé Kukuczkovo dílo. Byl textilákem, tiskařem, ošetřovatelem a.t.d. V roce 1975 se seznamuje s Václavem Havlem a dostává se tak do zorného úhlu bdělé StB , která ho od roku 1980 vede ve své evidenci jako osobu zřízení nepřátelskou. Stává se kazatelem CČSH stejně jako jeho žena Lidmila, se kterou má tři děti – Jana, Karolínu a Andulku. V letech 1974 – 1978 působí jako duchovní CČSH v Hlinsku, od roku 1982 v Ústí nad Orlicí, kde žije dodnes. Jako farář pů-sobí v Nekoři, Kostelci n. Orlicí. Jako žurnalista začínal již v roce 1965, kdy na stránkách podnikových novin třinec-kých železáren publikuje recenze na ochotnická představení, reportáže. Od roku 1969 při-spívá i do týdeníku CČSH – Český zápas, se kterým v současnosti spolupracuje jako ex-terní redaktor. Již po několik let je pořadatelem a editorem literárního kalendáře Blahoslav, který rovněž vydává CČSH. Od devadesátých let se svými přáteli – Alfredem Strejčkem a Hanou Kofránkovou organizuje recitační turné „Putování za duší“, „Putování za živou vo-dou“. Jeho umělecký záběr rovněž zahrnuje i tvorbu koláží.Bibliografie – poezie: Divizny v noci - LOUČ, 1969, Obětování kořenům – LOUČ, 1971 Mé kalendáře – LOUČ, 1973 Kámen na kameni – LOUČ, 1973 Okřídlená holuby – LOUČ, 1973 ; Státní okresní archív Ústí n. Orlicí 1997 Je třeba obout boty a jít – LOUČ, 1974 38,5 , Hostinné – LOUČ, 1975 Něco k žití LOUČ, 1976 Hnojíček dělá chlebíček – bezděčná poezie LOUČ, 1978 Několik dnů LOUČ, 1979 Mezidech LOUČ, 1980 Čekání na úsvit LOUČ, 1991 Utichání LOUČ, 1999 Sandra LOUČ, 2000Bibliografie – próza Z mého kalicha 1.Tatínek LOUČ, 1974 Malostranské průpovídky LOUČ, 1975 Čas jako vítězství LOUČ, 1975 Z mého kalicha 2. Učňovská léta LOUČ,1983 Z mého kalicha 4. Vojna LOUČ, 1984 Padni, ale vstaň LOUČ, 1992 -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Spisovatel, básník, výtvarník, regionální politik, žurnalista, vydavatel samizdatové edice „LOUČ", farář Církve československé husitské, to vše je ERWIN KUKUCZKA. Milovník umění, který nevynechá téměř žádnou vernisáž výstavy pořádanou Klubem přátel umění Ústí nad Orlicí. Nepronáší-li úvodní slova, tak rozhodně pozorně naslouchá a s ním i jeho žena, rovněž fárářka, LIDMILA KUKUCZKOVÁ. Není výjimkou, že rodiče doprovázejí jedna nebo dvě dcery, KAROLÍNA a ANDULKA. Navštívil jsem i několik recitačních pásem „PUTOVÁNÍ ZA DUŠÍ“, které pan farář organizoval s přáteli, hercem ALFREDEM STREJČKEM, FRANTIŠKEM DERFLEREM a režisérkou HANOU KOFRÁNKOVOU přímo na faře. Hluboký dojem ve mne zanechal pořad úvah, próz a poezie ERWINA KUKUCZKY nazvaný „NĚCO K ŽITÍ“, který k autorovým pětapadesátinám připravili jeho přátelé JITKA MOLAVCOVÁ a ALFRED STREJČEK pod záštitou Klubu přátel umění Ústí nad Orlicí a Klubu pro město Ústí nad Orlicí v pondělí 24. května 1999. Zaplněnému sálu Základní umělecké školy Jaroslava Kociana se o půl osmé představili vzácní hosté JITKA MOLAVCOVÁ a ALFRED STREJČEK. Nejdříve přednesli některé verše z farářovy tvorby, známý herec potom přečetl úryvek předmluvy ke knize veršů „OKŘÍDLENÁ HOLUBY“, napsal ji přítel ERWINA KUKUCZKY filozof a básník EGON BONDY, ze které vyjímáme: „ERWIN KUKUCZKA pochází z českopolského jazykového pomezí. To výrazně poznamenává jeho první básně - a já se domnívám, že kupodivu ku prospěchu. Dosahuje tak mimoděk velmi expresivního výrazu. Ty jeho rané básně mám také nejraději. Psal si je jen sám pro sebe, neposedla ho ještě pošetilost vyrovnat se "básníkům" píšícím do oficiálních plátků, což ho někdy napadlo později. Ty první básně mají skutečnou vůni neotřelosti. Jejich svět je pro pražského básníka exotický. Ženy s vědry u studně, vybírající brambory či co, pracovníci dřeva, hřbitovy i hospody, jsou tam jinačí než v Praze. A přece upoutává nejenom ta exotičnost prostředí a nepražština jazyková (která by si možná zasloužila samostatný rozbor), mnohé básně napovídají podivná a tajemná dramata, mnohé ukazují prožitek náboženské zkušenosti, která nám není každodenní, a přece je nám lidsky srozumitelná...“ Následně ALFRED STREJČEK zazpíval za doprovodu kytary VYSOCKÉHO píseň „PRAVDA A LEŽ“. „Tvoje poezie je naplněna vyšším rozměrem,“ rozhovořil se k autorovi populární herec. I oslavenec se nechal slyšet: „Člověk, který se musí s životem rvát, bere všechno úplně jinak. Od třinácti jsem stál na vlastních nohou, bez mámy, bez táty, tu jsem byl somrákem, tu hercem či farářem. Vždy mi pomáhala osobní víra. Mnoho se polemizuje o tom, má-li se farář veřejně projevovat a jít třeba s kamarády na pivo. Domnívám se, že farář má být v terénu. Dnes se člověk obrací k Bohu, jen když ho potřebuje a ne, když je šťastný,“ dodal ERWIN KUKUCZKA. Desítky vteřin nastalo hrobové ticho, potom se posluchači roztleskali. Hlavní protagonisté pořadu poté oslavenci gratulovali, z dojemných objetí upřímnost doslova čišela. Pořad naplněný něžností, láskou a citem gradoval při čtení textů z KUKUCZKOVÝCH kázání. Zazněly v nich pravdy mnohdy pro dnešní dobu jen těžko pochopitelné: „Dávat je důležitější než vlastnit. V církvi neplatí to světské: co je doma to se počítá. Dáváte málo, dáváte-li ze svého majetku, dávat máte ze sebe...“ Náboj veršů ERWINA KUKUCZKY je ohromný. I tak velká herečka a recitátorka, jakou bezpochyby JITKA MOLAVCOVÁ je, při jejich recitaci na chvíli podlehla dojetí. Však i mnozí posluchači v sále.... Mnohokrát vyděkovaní protagonisté úžasného pořadu se již převlékali v sousední třídě, zaplněný sál se nehýbal, nikomu se nechtělo domů. Mnoho zajímavostí ze života faráře KUKUCZKY jsem se dozvěděl začátkem prosince 2001, když jsem byl hostem v jeho pracovně. Zprvu se sice podivil, že nezapínám žádný diktafon, nakonec se rozhovořil i do mojí propisovačky. Narodil se v květnu 1944 v Istebné, to se stalo po druhé světové válce součástí Polska. Bratru KARLOVI bylo pět, sestře LUDMILE tři roky. Osud si s ním krutě zahrál již krátce po porodu. Matka byla těžce nemocná, byl od ní odloučen a odsunut do nacistického Německa. Po osvobození byl sice do rodiny vrácen, avšak maminka mu za rok umřela a nová tátova družka byla malému ERWINOVI zlou macechou. Ve třinácti letech ho opustil otec, natrvalo se odstěhoval za macechou do Třince. ERWIN vyrůstal sám v Jablunkově. „Dětství nebylo nejrůžovější, hlavní věcí však bylo, že když mě již do té vody hodili, plaval jsem," říká ERWIN KUKUCZKA. "V osmapadesátem roce jsem se šel učit ocelářem a ještě po návratu ze základní vojenské služby v roce 1964 jsem dělal na druhé ocelárně Třineckých železáren, ale pouze tři roky, protože jsem se znelíbil komunistům, a tak mne propustili. Víte, ono tehdy stačilo málo, byl jsem celkem zvídavý mladík a na celopodnikové schůzi se dotázal, co je s Chruščovem,“ usmál se farář. „Se svým rodným krajem jsem se tedy v roce 1967 rozloučil a šel jsem hledat štěstí do Prahy. To bylo v sedmašedesátém. Co se týče fyzické kondice, nebylo o čem hovořit, jak kluk jsem zkoušel kdejaký sport, lezl po skalách, hrál fotbal, hokej, boxoval i řeckořímský zápas jsem provozoval. Psychicky jsem však byl občas na dně. Naštěstí jsem natrefil na dobré lidi již v divadle Orfeus. Divadlu jsem se věnoval již v Třinci. Křesadlo se náš spolek jmenoval. V Praze nastala možnost pokračovat v této oblasti, doslova se vyřádit, když jsem nastoupil do poloprofesionálního divadla ORFEUS. Do nového prostředí mě zasvětil herec a režisér RADIM VAŠINKA, poznal jsem tam i vůdčí osobnost českého undedrgroundu EGONA BONDYHO. Pomáhal mi se psaním stejně jako spisovatel ZDENĚK MAREŠ. V té době jsem také vstoupil na Husovu bohosloveckou teologickou fakultu, v sedmdesátém mě zase vypoklonkovali,“ konstatuje ERWIN KUKUCZKA. „Prošel jsem potom plno profesí přes textiláka, tiskaře až po zdravotníka. Počátkem sedmdesátých let vznikla rovněž samizdadová edice „LOUČ“. Po nocích jsem opisoval zajímavé dostupné texty a v „LOUČI“ je vydával stejně jako svoji tvorbu,“ vysvětluje farář. Na fádní život si stěžovat nemůže. S manželi OLGOU a VÁCLAVEM HAVLOVÝMI se poprvé setkal v roce 1975 a o pět let později si ho estébáci zaškatulkovali do svazku „Akce Kukačka“. Prahu opustil v roce 1974 a čtyři roky působil jako kazatel, neoficiálně též jako farář Církve československé husitské v Hostinném, následně v Hlinsku v Čechách. Do Ústí nad Orlicí přišel 4. listopadu 1982. Spravuje farní oblast Žamberk a Nekoř, jeho žena oblasti Česká Třebová, Lanškroun, Ústí nad Orlicí. „S tou Prahou to bylo legrační,“ vzpomíná ERWIN KUKUCZKA, „původně jsem mířil do Pardubic, přečetl jsem si v novinách, že shánějí pomocné síly a pro svobodné mají i ubytování. V rychlíku jsem ale zaspal a probudil se až v Praze. Začínal jsem jako prodavač zmrzliny i chodníky jsem válcoval. Psaní mne však provázelo celý život. Začalo to v roce 1965 příspěvky do podnikových novin „Třinecký hutník“ a okresních novin „OZVĚNY“. Kde se co šustlo, o tom jsem napsal reportáže, krátká zamyšlení i recenze na ochotnická divadla. Básně, rozhovory, reportáže sem začal publikovat o čtyři roky později v časopise Československé církve husitské „Český zápas“. Dal jsem se i do překládání polského katolického básníka ROMANA BRANDSTEATTERA, některé překlady byly publikovány v církevním tisku.“ První básnickou sbírku „DIVIZNY V NOCI“ vydal autor v edici „LOUČ“ pod pseudonymem E.K. JABLUNKOVSKÝ. Následovaly: „OBĚTOVÁNÍ KOŘENŮM“ 1971, „MÉ KALENDÁŘE“ 1973, „KÁMEN NA KAMENI“ 1973, „OKŘÍDLENÁ HOLUBY“ 1973, „JE TŘEBA OBOUT BOTY A DLOUHO JÍT“ 1974. Oproti prvním pěti sbírkám, které vznikly v Praze, tato byla už psána v Hostinném stejně jako i „38,5“ 1975, „NĚCO K ŽITÍ“ 1976, „SANDRA“ 1977 a „HNOJÍČEK DĚLÁ CHLEBÍČEK“ 1978.V Hlinsku napsal ERWIN KUKUCZKA sbírky „NĚKOLIK DNŮ“ 1979 a „MEZIDECH“ 1980, další již v Ústí nad Orlicí „ČEKÁNÍ NA ÚSVIT“ 1991. Státní okresní archiv v Ústí nad Orlicí vydal v roce 1997 sbírku „OKŘÍDLENÁ HOLUBY“. „UTICHÁNÍ“ již vyšlo v roce 1999 opět v „LOUČI“. Jako prozaik se autor představil v roce 1974 opět v samizdatu: knížkami „Z MÉHO KALICHA I – Tatínek“ Praha, „MALOSTRANSKÉ PRŮPOVÍDKY“ 1975 Hostinné, v témže roce vyšel i tryptich o maceše „KALICH HOŘKOSTI“, „ČAS JAKO VÍTĚZSTVÍ“ 1981, Hostinné, „UČŇOVSKÁ LÉTA“ 1983 Hlinsko v Čechách, „VOJNA“ 1984, „PADNI, ALE VSTAŇ“ 1992, obě v Ústí nad Orlicí. Od devadestátých let se ERWIN KUKUCZKA věnuje i kolážím, psát ale nepřestal, našel v nich možnost svého sdělení. Poprvé se veřejnosti představil v říjnu 1995 v Ústí nad Orlicí v Roškotově divadle. Vernisáž výstavy koláží se konala v rámci zahájení festivalu moderního tance „Tanec, tanec...95“. Na podzim 1996 vystavoval v Popradu u příležitosti Dnů české kultury téměř 100 koláží. Vernisáž proběhla 21. října a ERWIN KUKUCZKA by tehdy členem delegace města Ústí nad Orlicí jako člen městské rady a předseda kulturní komise. Třetí samostatnou výstavu uspořádal ERWINU KUKUCZKOVI v dubnu 1997 Státní okresní archiv Ústí nad Orlicí ve spolupráci s „Nadací A“. Na vernisáži v pátek 11. dubna vystoupili známí umělci ŠTĚPÁN RAK a ALFRÉD STREJČEK. Veřejnosti bylo též představeno první vydání básnické sbírky „OKŘÍDLENÁ HOLUBY“. Výtvarník představil dvaasedmdestát koláží vesměs poetických názvů: „VZLÉTNOUT NAD KRAJINU - SNĚNÍ PAK UŽ NIC - BŮH OBEPÍNÁ CELÝ SVĚT - MOTÝLÍ RÁNO - NÁVŠTĚVA POKUŠITELOVA - ŠEST ŽEN JINDŘICHA VIII. - VĚČNÁ TOUHA - KDE SE PROBUDÍM - NENÍ KAM A NENÍ PROČ - - TOMU SVÉMU NEUJDEŠ - - PODEJTE MI RUKU, PROSÍM - A HAVRAN TU PŘILETÍ - UKRADENÉ SVĚTLO - PADLÝ ANDĚL - SNAD DOKÁŽEME DOŽÍT - EJHLE! PRAVDA! VÍTĚZÍ? - JEŠTĚ K ŽIVOTU NĚCO ZBÝVÁ - Z TRATĚ DOMŮ - ČLOVĚK JEŠTĚ DÝŠE - POZDRAV ZAMILOVANÝM - ŽIVOT JE BĚS! POCHOP, ČLOVĚČE - ROMEO, JULIE A KAPULETI - NĚKDY SE CHYTNEME DO VLASTNÍ SÍTĚ - LERMONTOVSKÝ MOTIV - BAREVNÝ SEN - OVOCI SVÝCH PLODŮ VSTŘÍC „... a další. Následně viděli jeho práce ve Frýdku Místku v „Galerii Bílek“ (1998). V roce 1999 vystavoval pan KUKUCZKA své koláže třikrát. V Žamberku, v Novém Jičíně a ve vísce ŔEKA. Výtvarník tento kraj důvěrně znal z dob svého mládí. Vernisáž se uskutečnila v hotelu Javor. Vystavená díla byla ovlivněna jeho hereckou činností jak v pražském divadle Orfeus, tak i na Orlickoústecku, z mnoha vystoupení s ALFREDEM STREJČKEM, JANEM VLASÁKEM a FRANTIŠKEM DERFLEREM a dalšími profesionálními herci v místních kostelech a modlitebnách. V kolážích se nechal páter inspirovat biblickými příběhy, především je v nich zachycena atmosféra pašijových slavností. I v následném roce měl další tři výstavy: v Českém Těšíně, Brně a Frýdku-Místku v Repete clubu. Jedenáctou samostatnou výstavu otevřel farář 9. Května 2001 v prostorách restaurace Klenot v Kateřinicích u Příbora, v listopadu a prosinci téhož roku vystavoval třiatřicet koláží v Husově sboru Praha-Vršovice. Ze zajímavých názvů namátkou: "JEN PO OČKU SE DÍVÁME NA VLASTNÍ ZMAR - JAKOBŮV ŽEBŘÍK - UBÍRAT ČERNOU "... Patriarcha Církve československé husitské JAN SCHWARZ, při vernisáži 19. listopadu o umělcově díle uvedl: "Křesťanský umělec. Nemluví o Bohu. Žije z Boha. Pravdivě, hořce zápasí o věci, které my někdy tajíme, nevidíme, nevnímáme. Třeba když říká, že ho stejně jako nás občas na srdci tlačí bludný balvan. Křesťanský umělec zápasí s tíhou kamení a nám zprostředkovává dotek tajemství lidského žití.“ Řečeno slovy autora koláží: „Někdy promrháme měsíce a léta, jindy nám záleží na jediném dni. Uniká nám spousta lásek, ale my se upínáme k té jediné... Proč se uchylujeme k jedinému dni, k jediné lásce, když jiné dny a jiné lásky nám byly bližší a snad krásnější?“ ERWIN KUKUCZKA je též pravidelným přispěvatelem znovuzrozených „ÚSTECKÝCH SALONŮ“, se kterými přichází od roku 1997 vždy v srpnu s ústeckou poutí Klub přátel umění Ústí nad Orlicí. „JINÁ SKUTEČNOST - ČLOVĚK JEŠTĚ DÝŠE - POCTA SUDKOVI - KOČIČÍ VÝLET – ZDĚŠENÍ“ to byly koláže pro rok 1997. V příštích letech již mohl jeden výtvarník představit pouze tři díla: „DIZERTACE - DO HLUBIN - K PRAMENŮM“, „TŘI KRÁLOVÉ - APOKALYPSA – MĚSTO“, „UBÍRAT ČERNOU - ÚŽAS - K PRAMENŮM“, „HOST - NOVÉ STOLETÍ - VE VÍRU“, to byly názvy vystavených prací v následujících čtyřech letech. ERWIN KUKUCZKA, osoba překypující energií, nesmírně aktivní i v kulturní sféře s přibývajícím věkem stále více píše a publikuje. Veřejnosti je znám nejen ve východních Čechách, ale na pražské výstavě v Husově sboru šla jeho literární díla vlastnoručně vydávaná v samizdatovém nakladatelství "LOUČ" doslova na dračku. Ať již se jednalo o sbírky poezie, promluvy či drobné prózy. V únoru 2000 jej do svých řad přijala i Obec spisovatelů. Jak autor sám říká: „Zřejmě ji zaujalo mé pravdivé psaní a nebojácnost řešit některé životní otázky literární formou.“ „ČAS JAKO VÍTĚZSTVÍ“ jsou spíše deníkové záznamy přesně datované, mající rovněž faktografickou cenu. Vypovídají o životě lidí, kteří nesměli publikovat, malovat, popisují zde též setkání s některými zajímavými lidmi v období normalizace. „Autobiografické prózy a úvahy „MALOSTRANSKÉ PRŮPOVÍDKY“ jsem kdysi napsal v Malostranské kavárně, mají velký ohlas. Velmi mě těší, že i v dnešní době, kdy se už tolik nečte, si lidé moje knihy mezi sebou půjčují, mnozí píší, abych jim jeden výtisk zaslal,“ přiznává farář. „Tak výrazný ohlas velice povzbudí. V současné době píši druhý díl knížky „ČAS JAKO VÍTĚZSTVÍ“, zpracovávám v něm věci zaznamenané do deníků. Nechtěl bych rovněž, aby po mně zůstaly rozpracované věci. Soustřeďuji se na dokončení životopisného cyklu „Z MÉHO KALICHA“, v němž zachycuji různá období mého života - dětství, učení práci v hutích, vojnu, život v Praze, Hostinném, kde jsem se stýkal s někdejším disidentem VÁCLAVEM HAVLEM. Zajímavé byly i další životní etapy v Hlinsku v Čechách i v Ústí nad Orlicí.“ Až na přímou otázku, jak je to s ním a s pražskou literární kavárnou U BUBENÍČKŮ mi skromný umělec odpověděl: „Pravdou je, že čas od času jsou tam moje práce prezentovány. Na překladatelských večerech jsou dokonce čteny i některé moje překlady z polštiny. Moje překladatelské aktivity tak vstoupily do podvědomí lidí. Do kavárny U BUBENÍČKŮ chodí přepestrá společnost, seznámil jsem se tady s JOSEFEM SOMREM, BORISEM RÖSNEREM, BOŘIVOJEM NAVRÁTILEM, TAŤJANOU MEDVECKOU a dalšími herci. Prim tu každopádně hraje rozhlasová režisérka a recitátorka HANA KOFRÁNKOVÁ. Pravidelným hostem kavárny je i reportér České televize LIBOR DVOŘÁK, navštěvují ji profesoři vysokých škol vyučující češtinu i třeba studenti herectví.“ Aby toho nebylo málo, je ústecký aktér mnoha kulturních akcí rovněž členem redakční rady týdeníku Československé církve husitské „ČESKÝ ZÁPAS“. Známé je i jeho charitativní působení. Organizoval a prakticky zrealizoval výpravu, která v roce 1992 přivezla do Ústí nad Orlicí autobus třiačtyřiceti běženců z tehdy bojující Bosny. „Literatura mě zajímá celý život, natož samizdatová, to byl hotový poklad, dostal-li člověk takový výtisk do rukou, musel být přes noc přečten a putoval dál.“ „Jak jste přišel na název LOUČ?“ zajímalo mne. „Tak to se musíme vrátit do Beskyd, v jablunkovském bydlišti jsem se kamarádil s básníkem JINDŘICHEM ZOGATOU, ten dnes žije a publikuje v Brně. V mladickém nadšení se mi zrodil v hlavě nápad, že bychom mohli v Jablunkově vydávat cyklostylovaný časopis i jméno jsem měl vymyšleno „LOUČ“. Ze všeho nakonec sešlo, nakupily se jiné starosti, šel jsem na vojnu, teprve v Praze v devětašedesátém došlo na samizdat a jméno již bylo na světě,“ vzpomíná vydavatel. „První byla vlastní sbírka v době, kdy se už nedalo absolutně publikovat, vydával jsem filozofické texty a básně EGONA BONDYHO, některé SKÁCELOVY sbírky, SEIFERTŮV „Morový sloup“, „Utrpení starého Werthera“ od MIKULÁŠKA a mnohé další texty, které již nemohly knižně oficiálně vyjít. Nebyly dlouhé zvládal jsem je přepisovat jednoduše přes kopíráky. Výroba byla a do dneška je obyčejná. Vazbu zajišťovala kancelářská sešívačka, hřbet papírová lepicí páska. Náklad býval osm až deset kousků, dnes se již rozjíždím více. Vychází třicet až čtyřicet výtisků, padesátku však nepřekročím. Samizdat tomu říkám stále, i když psací stroj a kopíráky už nepoužívám. Texty množím kopírkou nebo na laserové tiskárně počítače. Celkem jsem v „LOUČI“ vydal něco přes padesát titulů a o autory rozhodně nouze není,“ dodal spokojeně spisovatel. Shánět však tituly vydávané edicí „LOUČ“ v knihkupectví je stoprocentní ztráta času. Žádný se tam nikdy nedostal. Vlastní je třeba herci, kteří vydávané texty přednášeli, překladatelé, kteří texty přeložili, a potom kamarádi. Těch má ERWIN KUKUCZKA mnoho. Láska k bližnímu jej provází celým životem, dokonce o ní každou neděli káže. Teologickou fakultu dálkově dostudoval v letech 1985 až 1989 a byl vysvěcen v Žamberku na kněze. „Připadá mi, že opravdové lidské lásky ubývá a mnohdy je zprofanovaná. Stále se o ní zpívá, píše, stává se z ní spíš jakýsi plakát,“ filozofuje ERWIN KUKUCZKA. „A při tom je to tak široký pojem, nejde přece jen o lásku k tomu druhému. Existuje láska k rodičům, ke své rodině, městu, vlasti... Jsem Čech, cítím se jako Čech, chodil jsem do českých škol, jsem na to hrdý. Jak slavní Čechové z této země vzešli! JAN HUS zemřel za pravdu, JAN ÁMOS KOMENSKÝ byl „Učitelem národů“, naše malá zemička dala světu tolik kvalitních lidí. Reprezentují nás také VÁCLAV HAVEL, JOSEF ŠKVORECKÝ, JAROSLAV SEIFERT, je tu celá řada lidí, kteří nás ve světě zastupují, a ani o nich nevíme. Nejhorší je, že někteří je ani poznat nechtějí. Vlastenec by se měl chovat slušně ke své rodině, přátelům, dělat dobře svoji práci, nelhat, nekrást a dělat všechno proto, aby si nás Čechů v zahraničí vážili,“ dodal farář. Krásná slova a jak pravdivá, říkal jsem si v duchu při loučení. Farářova pracovna zarovnaná spoustou časopisů , knih i jednotlivých listin mě učarovala. Mnohé samizdaty jsem si prolistoval, co titěrné práce je v nich ukryto. Velmi mě zaujalo i několik svazků „promluv“, krátkých kázáníček doplněných křehkou kresbou JANA STEKLÍKA. Ani jsem netušil, že vyšly tak v pěkné knižní úpravě. Znám je dobře ze sobotních Orlických novin, vycházejí od konce čtyřiadevadestátého roku. Patří to již k pravidelnému sobotnímu obřadu. Ráno se jdu proběhnout s psíkem SNÍŽKEM a hned potom do trafiky Amfora. Nervozita i napětí vzrůstají již při otevírání novin. Bude tam článeček s „mr“, nebude. Hned potom se vrhám na „PROMLUVY“ ERWINA KUKUCZKY. Opravdu moc poučné čtení: „STAČÍ ŘÍCI NE - DĚLÁME ČEST SVÉMU JMÉNU - HLAVNĚ SE ODLIŠIT, ZVIDITELNIT - CO JE NESLUČITELNÉ, BÝVÁ POHODLNÉ - BUĎME POKORNÍ A PRAVDIVÍ - CENNÉ JSOU RADY ZKUŠENÝCH - V TĚŽKÉ SITUACI DUCHOVNĚ ROSTEME - NEPOKOJNÉ RTY ZNIČÍ POVĚST - PŘÍRODOVĚDA A VÍRA NEJSOU V ROZPORU - DUCHOVNÍ RŮST PODPORUJÍ PROBLÉMY - KDO MYSLÍ NA SEBE, NEMÁ PŘÍTELE - ŠTĚSTÍ K NÁM PŘICHÁZÍ ODJINUD - JE TĚŽKÉ PŘEKONAT PÝCHU ČI JEŠITNOST - BLAHOSLAVENI TI, KDO JSOU TIŠI - MNOHOKRÁT VÍME, CO BY SE MĚLO - STRACH POCHÁZÍ Z NEZNALOSTI - HLOUBĚJI K ŽIVOTNÍ PRAVDĚ - JSME TO MY, TI LIDÉ DOBRÉ VŮLE - SOUDIT DRUHÉ JE VLASTNĚ PŘÍJEMNÉ - KŘESŤAN SE MODLÍ I ZA SVÉ NEPŘÁTELE - UČME SE SPOLÉHAT I NA NĚCO VYŠŠÍHO - UMÍME VYJÍT VSTŘÍC SVÝM BLIŽŠÍM - BEZ LÁSKY A SVĚTLA NENÍ ŽIVOTA - ÚSTA POŠETILCE PŘINÁŠEJÍ ZKÁZU - MATKA, TO SLOVO ZNĚJÍCÍ SLADCE - NEJVĚTŠÍM SVÁTKEM JE SEDMÁ NEDĚLE - KDO NASLOUCHÁ RADÁM, JE MOUDRÝ - VZEPŘETE SE ĎÁBLU A UTEČE OD VÁS - KDO ROZDÁVÁ SVŮJ ČAS, DÁVÁ SVĚTLO - PŘIZNEJME SVÉ PROVINĚNÍ - SLOVO MÁ NESMÍRNOU MOC - HMOTNÉ POKLADY VEDOU K SOBECTVÍ - SOCIÁLNÍ A KULTURNÍ SOUVISLOSTI - FÁMY SE ŠÍŘÍ RYCHLOSTÍ BLESKU - NEPOTŘEBUJE NĚKDO V OKOLÍ VAŠI POMOC - NEJEDNÁTE NĚKDY NEOMALENĚ - ŽIVOT JE NEUSTÁLÝM ROZHODOVÁNÍM - MĚJTE VÍCE ČASU PRO VNITŘNÍ RŮST - SKROMNOST OTEVÍRÁ BRÁNU K ŽIVOTU - POKÁNÍ JE SPÍŠE PŮST OD HŘÍCHU - ZŮSTAŇME, I KDYŽ BLÍZCÍ UTEČOU - ZÁVIST VEDE K HORŠÍM ČINŮM - ČÍM SRDCE PŘETÉKÁ, TÍM ÚSTA MLUVÍ...“ a stovky dalších moudrostí z farářova pera mám dobře uschováno.z knihy Milana Richtera KUMŠTÝŘI PODORLICKA, str. 154-161 vydané nakladatelstvím OFTIS v roce 2002
