Aktuálně
- Podrobnosti
-
Zveřejněno 30. 11. -0001 1:00
O nás Řekli o nás Kde nás najdete Členové a hosté Aktuální program
Výtvarná dílna
Literární dílna
Biblická dílna
Tvorba členů a hostů
Rozhovory
Archiv akcí
"Těšitelův mlýn "Danemark" u Kutné Hory Víkendová návštěva klubu Dialog na cestě"Foto: O.Nytrová, K.Salmonová a P.Gruen Text: O.Nytrová, K.Salmonová, P.Gruen, V.Strachota, O.Ševčík
Průběh
setkání : Květoslava Salmonová-Návštěva Těšitelova mlýna, aneb Bylo nás pět
 |
| mlyn05 |
Vchod do mlýna
 |
| mlyn05 |
Těšitelův mlýn z východní strany
 |
| mlyn05 |
Vstup do mlýnice
 |
| mlyn05 |
Okolí mlýna je poetické
 |
| mlyn05 |
Pohled na mlýn s mlýnským kolem
 |
| mlyn05 |
Mlýnské kolo opět spuštěno L. P. 1997 (2)
 |
| mlyn05 |
Členové klubu pod domovním znakem
 |
| mlyn05 |
Klubisté s hostitelem
 |
| mlyn05 |
U vodopádu jsme se rádi zastavili
 |
| mlyn05 |
V klidném prostředí labutě nikdo neruší
 |
| mlyn05 |
Obdivovali jsme i sousední mlýn
 |
| mlyn05 |
Zřícenina mlýna Cimburku
 |
| mlyn05 |
Malovaná skříň v mlýnici 13
 |
| mlyn05 |
Ježíš zde je s námi
 |
| mlyn05 |
V mlýnici vstupujeme do jiného času
 |
| mlyn05 |
Lucerna pro kněžnu
 |
| mlyn05 |
Husita Bauer cepy neokoval
 |
| mlyn05 |
U Bauerů o návštěvy není nouze
 |
| mlyn05 |
Péče o krb vyžaduje trpělivost
 |
| mlyn05 |
Stůl se nám zaplňuje dobrotami
 |
| mlyn05 |
Jane Fondová a Marlon Brando 21
 |
| mlyn05 |
My husité se nedáme
More images... Trojlístek dobré nálady
Pánovi domu nic neunikne
Werich, Horníček, Suchý u Bauerů na mlejně
 |
| mlyn05 |
Z kroniky se na nás usmívá J. Werich
Veselé veršovánky 1
Veselé veršovánky 2
Večeře pod lampou
V útulné kuchyni chutná
Z mé nejnovější tvorby
Dočetla jsem, co vy na to
Klobouk dolů, pane Jiří!
Loučíme se s vámi neradi
Přijeďte zas!
Pod touto skalou složil J. K. Tyl slova hymny
Návštěva Těšitelova mlýna, aneb Bylo nás pět Na jedné z posledních červnových
schůzek nám naše vedoucí PhDr. Olga Nytrová tlumočila pozvání pana Mgr. Jiřího Bauera, dramaturga, scenáristy a dlouholetého manažera spisovatele M. Švandrlíka, abychom strávili víkend na jeho usedlosti Těšitelův mlýn nedaleko Kutné hory. O tuto návštěvu u zajímavého člena CČSH byl veliký zájem. Už samo jméno mlýna vyvolávalo v členech klubu, pocit něčeho tajemného a romantického. Snad proto, že vodní mlýny jsou neodmyslitelnou součástí české krajiny a že o mlynářích a mlýnech se často vypráví v pohádkách, zpívají se o nich písničky, psali o nich naši významní spisovatelé a objevovali se na plátnech našich malířů. Ale jak se říká: "Člověk míní, osud mění." A osud se u mnohých klubistů dostavil v podobě rodinných
nebo zdravotních problémů, návratu dětí z tábora, řemeslníků v bytě apod. To vše způsobilo, že se nás ráno v deset hodin na Hlavním nádraží sešlo pět: PhDr. Olga Nytrová, jako "náčelník" akce, její manžel Ing. Václav Strachota, Pavel Grün, Ota Ševčík a autorka článku Květoslava Salmonová. Odjížděli jsme v pozdní dopolední hodinu prázdninového víkendu, a tak vlak, který směřoval až do Brna, byl plný. Každý si ale místečko nakonec našel, i když jsme nebyli pohromadě. Cesta naštěstí netrvala dlouho a asi za hodinu a čtvrt jsme vystupovali v Kutné hoře zároveň s desítkami památekchtivých turistů. Malým "motoráčkem" jsme se, pod vedením robustního průvodčího s ježatými šedivými vousy, jenž nás
bavil cestou svými bonmoty, přesunuli blíže ke středu města. Tam jsme, v příjemné hospůdce Na růžku, nedaleko nádraží, naplnili své žaludky výbornou polévkou a vyrovnali "vláhový deficit". Za tři čtvrtě hodinu se toho, bohužel, více stihnout nedalo. A po chvíli už jsme kodrcali "lokálkou" po jednokolejné trati vstříc svému cíli. Vpravo ve směru jízdy, krátce po opuštění stanice Kutná Hora-Město, se nám otevřely pohledy na kutnohorské památky jako kostel sv. Jakuba, Hrádek, Jezuitskou kolej, chrám sv. Barbory. Město jsme nechali brzy za zády a vláček se skřípěním kol pomalu sunul typickou středočeskou krajinou se širokými rozhledy, posetou záplatami polí a luk a protkanou žilkami silnic, lemovaných stromořadími ovocných stromů.
Na můj vkus byla ale moc kultivovaná a vůbec jsem si nedovedla představit, kde by se v nejbližším okolí vzal romantický mlýn. Tím spíše, že jsme za pár minut stavěli v Poličanech. Byla to malá zastávka, tvořená pouze přístřeškem proti nepohodě, po obou stranách běžely do dáli koleje, které se stýkaly kdesi v nekonečnu za terénními vlnami. Snad proto nám atmosféra tohoto místa připomínala začátek italského westernu Tenkrát na Západě. Ale ani jeden z nás nebyl pistolník Harmonika a naši hostitelé, pan Jiří a jeho přítelkyně paní Majka, kteří nás tu čekali, měli do vzezření sveřepých banditů daleko. Naopak velmi srdečně nás uvítali jako své dobré známé nebo příbuzné, ač většinu z nás viděli poprvé. Paní Majka naložila
naše zavazadla do malého červeného autíčka a odvezla je kamsi "do neznáma" , což potěšilo hlavně Otu a Pavla, kteří se rytířsky do této chvíle střídali o můj batoh, neboť po operaci, prodělané na jaře, nesmím nosit delší čas těžké věci. My jsme následovali pana Bauera, který nám podával cestou žertovný výklad, a tak jsme se moc nasmáli. Měli jsme toho zapotřebí. Počasí totiž připomínalo spíš čas na přelomu září a října, než letní den uprostřed prázdnin. Studený vítr hnal po obloze šedivé mraky a lomcoval se stromy a opíral se i do nás. Rychle jsme přešli okrajem Poličan a začali klesat po malé asfaltové silničce do údolí. Tady to už vypadalo romanticky. Svahy okolo cesty byly porostlé vzrostlými
listnatými stromy, jejichž stáří jsme odhadovali na desítky, ne-li stovky let.Na dně jsme narazili na kamennou zídku, která ohraničovala velký pozemek, v jehož středu se bělalo stavení. Náš průvodce pohodil jen hlavou a suše poznamenal: "To patří nějakým pražským zbohatlíkům!" Ale veselé ohníčky v jeho očích prozradily, co jsem už trochu tušila, že jsme na konci našeho putování, a to bílé stavení je Těšitelův mlýn, nebo též jinak zvaný Dänemarkův (Denemarkův) mlýn. Dänemarkův proto, že se dle pověstí na tomto místě usadili před mnoha staletími Dánové, kteří zde hledali stříbrnou rudu. Místo bylo však osídleno již v pravěku. Nad ostrožnou za mlýnem se našly zbytky hradiště řivnáčské kultury z pozdní doby kamenné
a lidé tu žili i v době bronzové. První písemná zmínka o mlýnu pochází z roku 1491, kdy jej koupil Pavel ze Zbraslavic za 130 kop grošů. Vystřídalo se tu spousta majitelů a mlelo se zde ještě v roce 1936. "Pan otec" otevřel malou branku a uvítal nás ve mlýně. Mezitím se vyčasilo. Všechno hned bylo veselejší. Vyzvedli jsme si batohy, prošli jsme mezi malými domky, které původně sloužily jako stáje a chlévy, nyní jako dřevník a sklad na nářadí a nábytek, a ocitli jsme se na "dvorku". Tady už jsme mohli obdivovat mlýn - velkou bílou jednopatrovou budovu s mansardovou střechou a dřevěnou pavláčkou v prvním patře - v celé jeho kráse. Nalevo otevíral svá ústa průjezd, kterým dříve jezdily do mlýna vozy s obilím a
zpět s moukou a nyní v něm hnízdily vlaštovky. Pak jsme vyrazili na prohlídku okolí. Kamenné zídky chránily celý prostor. Na východní straně tvořila hranici ještě říčka Vrchlice, která se tu rozlévá do široka, obtéká ostrůvky, trávy, kameny a vytváří tiché tůňky. Kam oko pohlédlo, našlo si nějaké utěšené zákoutí. Za potokem strměla skála, která též patřila k mlýnu. Pod touto skalou napsal Josef Kajetán Tyl, když působil v Kutné Hoře, slova k písni Kde domov můj, která se později stala naší hymnou. Nevím jak ostatní, ale já jsem si ji začala pobrukovat. Na skále sice nešuměly bory, byla porostlá břízami, ale jinak tu voda hučela po lučinách a zemský ráj to na pohled byl. Pak nás paní Majka pozvala
na kávu a výborný švestkový koláč. Při kávě jsme se dozvěděli, že pan Jiří Bauer vlastní tento mlýn spolu se svými syny Michalem a Ivanem a že je tu stále živo. O všech návštěvnících tu vedou záznamy v objemné kronice, která má už třetí díl. Jejich prohlídku jsme si nechali na později, protože bylo třeba dokončit exkurzi. Po "kávové pauze" nás "pan mlynář" vzal k největší atrakci mlýna, totiž k vodnímu kolu. Dříve měl mlýn po barokní přestavbě, asi ve druhé polovině 17. století, čtyři kola na svrchní vodu. Z toho zůstalo pouze jedno. Bylo opraveno a posléze spuštěno v roce 1997 na den sv. Jiří. Dřevěná hvězda se však odmítla předvádět. Nakonec musel kolu náš hostitel domluvit kopanci. Tím byla ukončena prohlídka
exteriérů a mohli jsme začít zkoumat interiéry. V bývalé mlýnici jsme si připadali trochu jako v muzeu. Byla přeměněna v hostinský sál s jevištěm, kde se podél stěn nalézaly předměty dříve denní potřeby lidí žijících na vesnici, jako cepy, máselnice apod.. Po ubytování v malých podkrovních pokojíčcích, jsme se vydali na vycházku proti proudu Vrchlice k vodní nádrži Velký rybník. Procházka nás příjemně naladila. Sledovali jsme říčku, která se kroutila v mírných meandrech na dně údolí a sluneční paprsky, které pronikaly větvemi a listovým stromů a vytvářely neopakovatelnou hru světla a stínů. Po návratu jsme zjistili, že na mlýn zavítali další návštěvníci, s nimiž jsme si povyprávěli u kafíčka.. Ti však brzy odjeli
a my se s domácími přesunuli ke kamennému venkovnímu krbu, kde vypukla "hostina", skládající se ze špekáčků, chleba, hořčice a okurčiček. Pak nás krátká, ale intenzivní, přeprška zahnala dovnitř. Sesedli jsme se v kuchyni, chvíli jsme si povídali a udělali pár veselých snímků s "panem otcem". Ač jsme se v tomto tichém prostředí těšili na klidnou noc, byl její začátek velmi rušný. Těsně před půlnocí zabušil na dveře vyděšený mladík a žádal nás o pomoc. Stanoval se svou těhotnou přítelkyní kdesi ve skalách nad mlýnem a dívka začala krvácet. Paní Majka zavolala sanitku a všichni jsme pak ještě bděli, kdyby záchranáři potřebovali pomoc našich mužů. Po jedné hodině jsme se odebrali spát. Všichni jsme si
přáli, aby tato příhoda skončila tak, jak si představovala "paní mlynářka", že jednoho dne se objeví u vrátek mlýna mladá dvojice s kočárkem a křičícím miminkem. Počasí se na nás v nedělním ránu mračilo a byla dost zima. PhDr. Olga Nytrová zpovídala našeho hostitele, došlo i na kroniky. Kdyby někdo o životě pana Bauera napsal knihu, zřejmě by si mnozí pomysleli, že si vymýšlí. Jenže tak už to bývá, život přináší neuvěřitelné příběhy. Pan Jiří pochází z "kantorské rodiny". Je živoucím důkazem toho, jak učitelé hrají v našem národě významnou roli už od dob Jana Ámose Komenského, přes obrozence a "zapadlé vlastence" až do našich dob, třebaže společnost na ně shlížela a shlíží často svrchu.
I když neskončí za katedrou a odejdou do jiných oblastí, nesou si s sebou celý život touhu předat znalosti a zkušenosti druhým lidem, zachovat dědictví po předcích a pohladit na duši. Pan Bauer od učitelského povolání odešel. Začal studovat na FAMU obor dramaturgie a scenáristiky. V době svých studií se seznámil s panem Werichem a vzniklo z toho dlouholeté přátelství. Již za studentských let spolupracoval s Československým rozhlasem, kde poznal svoji ženu Helenu. Po skončení studia na FAMU působil v rozhlase, ve filmu a v právě začínající televizi, kde se zúčastnil prvního dětského vysílání. V roce 1967 ho přizval ke spolupráci pan Miroslav Galuška, generální komisař československé účasti na světové výstavě v Montrealu Expo 67.
Pan Jiří tam fungoval jako šéf československého pavilonu přes kulturu a tisky. Zde se setkal s významnou osobností: americkým hudebním skladatelem Leonardem Bernsteinem, který pak změnil jeho další život na několik let. Po skončení výstavy od něj obdržel pan Bauer pozvání, aby přednášel československou kulturu na universitě v New Yorku. Bauerovi odjeli tedy na několik let do Ameriky. Od začátku však avizovali, že se chtějí vrátit domů. To také po čase splnili. Po návratu ale toužili po klidném koutě, kde by mohli odpočívat a tvořit. Projeli mnoho hezkých míst naší země, ale náš hostitel už měl v mysli toto krásné údolí, kam zavítal kdysi s kamarády na výlet na kole. Moc se jim tehdy líbil mlýn, který ale už v té době chátral.
Po letech stavení ještě více zpustlo. Nemělo téměř střechu, krovy byly propadlé, podlahy shnilé. Přesto ale mlýn stále vypadal kouzelně. Proto pan Jiří vyhledal majitelku mlýna, paní doktorku Těšitelovou a nabídl jí odkoupení nemovitosti. Paní doktorka jeho nabídku uvítala. O rekonstrukci padlo v rozhovoru pár vět, v kronice je jí věnováno několik řádek, ale o tom, jak se tu noví vlastníci museli nadřít, svědčí dvě fotografie nalepené pod sebou na jedné straně, kde je na první je mlýn před úpravami a na druhé dnešní stav. Pomáhali příbuzní, lidé z Poličan, kamarádi umělci jako například Waldemar Matuška, Olga Blechová a jiní. Trvalo však několik let,než se mlýn stal obyvatelným, aby tu mohly významné osobnosti
odpočívat a oprostit se od starostí, jak o tom svědčí listy kroniky. Můžeme tu vidět jejich fotografie, podpisy a někdy číst i jejich moudra. Pobývali tu například i Jan Werich, Vl. Škutina, I. a L. Englichovi, J. Suchý, F. Štastný, J. Winter-Neprakta, J. Brzobohatý, J. Bohdalová, D. Vostřel, H. Hegerová, V. Neckář, M. Kubišová, V. Žižka, V. Hybš, Vl. Brodský, Vl. Menšík, K. Effa, J. Lír, M. Kopecký, A. Wetlinská, J. Štercl, L. Lipský, J. Kodet, J. Adamíra, M. Paleček, H. Růžičková, E. Srncová, K. Štědrý, P. Filipovská, M. Galuška, F. Havlík, P. Zedníček, L. Hermannová, J. Molavcová, F. Slováček, D. Patrasová, V. Jandák, V. Žilková, M. Viewegh. Často se tu objevují fotografie a veršovánky pana M. Švandrlíka, jemuž "pan mlynář"
dělal manažera. Mimo slavných osobností tu jsou podpisy a obrázky dětí, které sem zavítaly při školních výletech nebo na tábor, vyznání cizinců, kteří zde trávili dovolenou. Na mlýně se také pořádají svatby. První se zde odehrála v roce 1973 a od té doby jich tu slavili asi 13. "Pan otec" si nemyslí, že udělal něco záslužného, když zachránil tak hezkou stavbu a všechno zlehčoval slovy: "Jen jsme to tu trochu dali dohromady." Skromně však pomlčel o tom, že "trochu dohromady dali" kulturní památku, jak jsem se později dočetla v knize Josefa Klempery Vodní mlýny II, ve které je i článek o Těšitelově mlýně, z něhož cituji: "V 70.letech 20. století se dostal do rukou velmi rozumným majitelům, kteří ho sice upravili k rekreačním
účelům, ale dokázali zachovat vše, co mělo historickou hodnotu.Zajímavostí je, že se tu v té době scházeli význační umělci - mezi ně patřil i Jan Werich - a hrálo se tu "bytové divadlo" se zakázanými dramaty. Zároveň od roku 1964 je objekt mlýna chráněnou památkou." Šťastné okamžiky střídají v životě i smutné chvíle. Pan Jiří si též jednu prožil po odchodu své milované ženy, která podlehla vážné nemoci. Kolo osudu se však po čase obrátilo zase na lepší stranu a on si našel novou partnerku, svoji lásku z mládí, paní Majku, která shodou okolností zůstala též sama. Napsal jí jako student sbírku básní a ona ji má dodnes schovanou. Na první pohled mezi nimi panuje láskyplný vztah. Po skončení interview
jsme přednesli - Ota, Pavel a já "domácímu pánovi" ukázky z naší tvorby. Pak se s námi hostitelé na delší chvíli rozloučili, neboť měli domluvenou návštěvu a my "hlídali" mlýn. V tomto čase jsme se naobědvali, balili a zvěčnili se v kronice mlýna. Po návratu "pana mlynáře" a "paní mlynářky" Olga udělala rozhovor s paní Majkou, která velice obdivovala Pavlovy obrazy. Také se svěřila, že se jí na mlýně moc líbí. Hlavně když se může "hrabošit" v zemi a proměňovat kouty zarostlé kopřivami a plevelem v upravenou zahrádku.Čas uplynul jako voda a nastala chvíle k odchodu. Paní Majka dala opět k službám své červené autíčko, které odvezlo naši batožinu a Olgu na zastávku. My ostatní jsme šli zase pěšky. "Pan otec" nás tentokrát
nedoprovázel, byl trochu unavený a tak se nám omluvil. A pak už jsme stáli na té zastávce z "divokého Západu" a čekali na "motoráček", který nás převeze z pohádky do reálného života. Snažili jsme se zachytit fotoaparátem ještě poslední kouzelné okamžiky letního podvečera a nostalgii vlaků na kutnohorském hlavním nádraží. Po necelých dvou hodinách jsme se ocitli tam, kde jsme náš výlet začínali, na pražském Hlavním nádraží, avšak bohatší o krásné zážitky, které nám už nikdo nevezme, z nichž budeme čerpat sílu v šedivých obyčejných dnech a na něž nikdy nezapomeneme. Vybaví se nám totiž vždy, když uslyšíme onu krásnou píseň Kde domov můj, o tom jak voda hučí po lučinách a bory šumí po skalinách....
Květoslava Salmonová
