Aktuálně
Vocelova_smut
- Podrobnosti
- Zveřejněno 30. 11. -0001 1:00
O nás Řekli o nás Kde nás najdete Členové a hosté Aktuální program
"Smuteční projev dr. Olgy Nytrové Hana Vocelová – Poslední rozloučení 9. 1. 2012 v NO Církve čs. husitské Karlín"
 |
| vocelova_smut |
Vážení přítomní, dámy a pánové, sestry a bratři, s Haničkou Vocelovou a jejím manželem jsem se přátelila – a také můj muž Václav Strachota - přes 30 let. Byla dynamická, tvůrčí, disponovala energií za tři lidi, měla velkou fantazii. A co bych obzvláště zdůraznila, je skutečnost, že milovala lidi, všechnyje považovala za své bližní. I když někdy jednala trochu drsně, přísně a jako generálka, ale byla to generálka převážně laskavá a obětavá. Záleželo jí na mravním cítění a odpovědnosti. Bytostně nesnášela neodpovědné jednání alkoholiků. Byla tu pro druhé - Nikoho ve svém okolí nenechala bez pomoci. Herci Ladislavu Županičovi v počátcích jeho pražské kariéry sehnala byt, přítelkyni herečce Aleně Vránové zase pomohla, když jí nespravedlivě spočítali důchod. V příjemném a velkém bytě u Vocelových - ve vile na Hanspaulce - se konaly večírky s herci, muzikanty, básníky. Hanka byla skvělou hostitelkou, její rauty byly vyhlášené. Jako manželské dvojice jsme kromě na večírky také společně chodili do sauny, např. Ladislav Županič, skladatel Jaromír Vogel a další. Vocelovi byli totiž zaujatými příznivci saunování, jako součásti zdravého životního stylu. Před pěti lety jsem Hanku po čase potkala v metru a pozvala ji ihned do literárního klubu Dialog na cestě a do zdejší náboženské obce CČSH v Karlíně. S nadšením přišla hned na nejbližší setkání ve Vítkově 13. Již asi po měsíci mi řekla: „Víš, já se cítím tak duchovně vyprahlá a plně si uvědomuji, jak jsem právě takovéto křesťanské a ekumenické společenství potřebovala. To je přesně ono – místo, kde zase najdu sebe sama. Budu se ptát po smyslu života a hledat dialog o víře, o poezii. Tady jste srdeční, máte se rádi a jde vám o ty nejhlubší hodnoty. Jste v souladu a duchovně zakotvení. Po tom jsem toužila a tady se mé přání splnilo.“ Takhle se Hanka vyjádřila a je jistě na místě ji citovat. Proč se v Karlíně paní Hance líbilo? Mohla si zazpívat, diskutovat o Bibli, a také se věnovat se poezii, recitovat v kostele po bohoslužbě, při takzvané „poetické tečce“. Vybírala verše Angela Silesia, dále svého bratrance pana Černého, a potom básně zdejších autorek a autorů. Ujala se obětavě a s elánem pořádání oslav narozenin členů naší NO. Sledovala pečlivě, kdo právě má narozeniny, abychom připravili oslavu, malé pohoštění, koupili květiny, gratulovali, případně poslali dopis.Hanka pravidelně četla kvalitní časopisy například Respekt a Reflex, Týden, Instinkt, Hospodářské noviny. Vybírala z nich to nejzajímavější a na schůzkách našeho literárního klubu i NO nejlepší pasáže citovala. Pozvala jsem jednou Hanu Vocelovou i na Univerzitu J. A. Komenského, kde na mém semináři vyprávěla studentům o výchově dítěte z dětského domova. Měla zkušenosti, o které se mohla podělit.Studentům mnohé poradila, přiblížila Modrý klíč, kterému příbuzní na zámku Potštejn pomáhají. Ukázala jsem Haně první diplomní a bakalářské práce, které jsem v roce 2006 vedla a ji to velmi zaujalo. Takže z těch několika desítek prací, které každý rok vedu, jsem k ní posílala na konzultaci vždy asi pět studentů. Vážili si její moudrosti, vstřícnosti a byla pro ně cennou konzultantkou. Byli překvapeni, že je někdo, kdo je ochoten a schopen jim naslouchat a poradit – jen tak pro věc samotnou, z lidskosti, ze zájmu se podělit o své znalosti, zážitky, názory, zralost. Sháněla pro ně články a kontakty. Návštěva u ní byla i tří nebo čtyřhodinová. Myšlenek a energie měla na rozdávání. Když jsem za Hankou vloni byla poprvé v hospicu Štrasburk, už se pomalu smiřovala se svou novou situací. Věděla, co všechno musí citově opustit, odložit, a co nově přijmout. V motolské nemocnici jsem ji předtím viděla slaboučkou po chemoterapii, ale v hospicu už zase nabrala svoji osobnost. Měla opět humor a nadhled, zase to byla ona, vypravěčka, diskutérka o Bibli, šarmantní společnice.
Zeptala jsem se jí v červnu: „Hanko, letos vedu pět diplomek na téma Hospice a paliativní péče, kultura umírání. Mohu ty své studenty za tebou poslat?“ „Ano, Olgo, budu ráda, když přijdou. Všechno jim otevřeně povím. Shromáždím pro ně k tomuto tématu i články.“ A tak za ní chodili diplomanti, budoucí magistři, například paní Jindřiška Taterová, Tomáš Engelthaler (rozhodl se stát se dobrovolníkem na hospicu), Vili Schlapák, Petra Krejčová, Alena Hrdličková. Moje studenty měla Hana ráda. Vzpomínají, jak je přijímala ještě ve svém elegantním, umělecky zařízeném bytě s prostornou terasou, pohostila je dobrotami jako štědrá a vynalézavá hostitelka. Konzultovalo s ní však i pět mediků a mediček, kteří přišli do hospicu Štrasburk na praxi. Byla pro ně příkladem statečného a vědoucího umírání, zralého přístupu bez falešné tabuizace, přitom s respektem k tomu, co nás přesahuje, k mystériu smrti a vzkříšení. Hančin pokojík v hospici působil velmi příjemně. Byl vkusně vyzdoben výtvarnými díly, která dostala od přátel a od rodiny. Měla tu knihovničku a spoustu časopisů. Návštěvy přátel i studentů si Hana vychutnávala, byla za ně vděčná. Radovala se z květinových darů, z petunií, bramboříků, orchideí i růží, z vánočního květu i jmelí. Velký zážitek pro mne byl, když jsem ji navštívila 29. 11. 2011 se studentem z Karlových Varů, který sám zpracovával téma smrti, aby se vyrovnal s odchodem své malé neteře. Osmačtyřicetiletý učitel fyziky na druhém stupni základní školy byl touto osobností nadšen. Kladl jí otázky, horlivě a pečlivě si zapisoval – i ji nechal volně povídat. Toto bylo jeho první setkání s přípravou na smrt. Hanka to páteční odpoledne perlila, byla invenční, dvě hodiny vyprávěla o svém životě, plném událostí. Týden na to jsem však zastihla v horečkách, náhle přímo žhnula. Proto jsem hned volala ošetřovatele a sestřičku, aby jí poskytli pomoc. Dostala infuze a kyslíkový přístroj. V tu chvíli započala Hančina cesta na druhý břeh. Jak během posledního měsíce slábla, citově zrale a se postupně odpoutávala od všeho a od všech, které měla ráda. Byla statečná. Prožívala duchovní moudrost. Těšila se již do nové dimenze. Spoléhala na Boha: „....ty se mnou jsi, nebojím se údolí šeré smrti...“ Věděla, že vposledu zůstává Ježíš. Zeptala jsem se Hanky na své další pravidelné páteční návštěvě: „Máme přijít s Václavem v pátek nebo v sobotu, tedy na Štědrý den? Přijďte v sobotu, jsem ráda, že tady budu někoho mít“, odpověděla na dotaz. Horečky opadly, neměla bolesti, ale byla slabounká. A tak jsme se u Hanky cestou na rodinnou oslavu na půlhodinku zastavili. Byla velmi slabá, ale chtěla s námi mluvit, vnímala, podávala ruku. Ještě vykouzlila úsměv. „Olgo, jak se ti líbí básně pana Thieleho o Potštejně,“ zajímala se o můj úsudek o knize z její malé příruční knihovničky. Byla to jedna z posledních knížek, které měla při sobě po zbývající dny svého života. Jako vlastenka měla ráda Husa, Chelčického, Komenského, o kterých Thiele ve svých verších psal. Potom nám krátce vylíčila prosincovou návštěvu dobrovolnice, třicetileté matky dvou dětí, věřící ženy. Pochvalovala si, jak si s mladou ženou hezky popovídala. Těšila se na její další návštěvu. ta už se ale neuskutečnila.
Ráda bych ještě řekla, že Hanka Vocelová byla živým důkazem toho, že se lze smiřovat s nemocí a klidně se připravovat na smrt, která je přirozeným završením života. Ráda jsem se s ní několik měsíců modlila, četla ze žalmů a připravovala jsem pro ni pravidelně malou hospicovou pobožnost u jejího lůžka. Bibli měla zažitou, zajímala ji mystika, v koupelně si zpívala písně ze zpěvníku, což ji posilovalo. Příprava na smrt je totiž pro člověka velkým životním úkolem, který se týká bez výjimky nás všech. A křesťansky osvíceným lidem se na tomto úseku života dostává zřetelné a obdivuhodné pomoci a naděje, protože v pokoře vyhlížejí spásu. Olga Nytrová
 |
| vocelova_smut |
 |
| vocelova_smut |
 |
| vocelova_smut |
 |
| vocelova_smut |
 |
| vocelova_smut |
 |
| vocelova_smut |
 |
| vocelova_smut |
 |
| vocelova_smut |
 |
| vocelova_smut |
 |
| vocelova_smut |
