Členové a hosté

Skořepová Luba

Podrobnosti

Kategorie: CV_Členové a hosté

"Luba Skořepová"

Mandlový les aneb Blízko řeky náchodské Metuje    Je to škoda, že jsem si nevšimla, když jsem lezla z bříška matky, že jsem se narodila. Vyměnila jsem vlastně jeden byt za druhý. Na ten první si nemůžu stěžovat, ten druhý vypadal taky dobře. Ale tu cestu z toho prvního si nepamatuji. Je to škoda, protože to prý bylo 21.září v 6 ráno a vedle ložnice, v kuchyni vonělo překrásně ovoce z naší zahrádky. Byla tam jablka, hrušky, rané švestky, taky blumy. Porodní bába toho snědla hodně, byla hodně.tlustá. Na míse trůnila úctyhodná hromada vitamínů, naši byli jen dva, já ještě dlouho potom jen mimino, ale maminka uměla báječně hospodařit, a tak ty zbylé nesnědené plody odborně zavařovala a naučila tatínka s radostí polykat kompoty, jamy, nakládané houbičky, zvané kyselo, květák a okurčičky. A tu žádostivost po ovoci jsme podědily my, tři děti. Kluk a dvě holky. Já byla v pořadí druhá, dítě očekávané s obavou, první kluk zemřel, a tak jsem byla hodně obdivovaná. Mám všechny ty miminkovské fotky i jako batole a ani se nedivím, že jsme se líbila. Byla jsme hodně baculatá, pikantně faldovatá a pořád jsem se škaredila. Nevím proč, ale hezounkému batoleti sluší, když se mračí. Otravovaly mě pokyny u fotografa, výběr šatiček, stejných jako měla sestra. Cítila jsem, že mi to ničí mou osobnost, to jsem ještě nevěděla, co to je. Později to maminka vycítila a mně kupovala všechno růžové, sestře bleděmodré a brácha se mohl odlišovat, jak chtěl. A když jsem uměla slušně psát, popsala jsem ten duševní stav v deníku. Měla jsem hodně brzy spisovatelské touhy. Téma bylo: Chceš být jiná než sestra Karlička, jiná než ostatní. A to mi zůstalo, nechci se opičit ani teď. Naštěstí si nás nikdo se sestrou nemohl při dobré vůli splést. Sestra byla drobounká, maličká blondýnka, narodila se jako sedmiměsíční dvojče a lidi na ni šišlali. Já byla ofikaná na kluka a lidi si pletli mé pohlaví, a tak na mně nešišlali. Sestra bílé pleti, po mamince růžolící, já opálený zrzek, divoká a neposlušná. Měli jsme krásnou zahradu u řeky Metuje, do půlky byly ovocné stromy, maliny a kytky a druhá část byla zaplněná samými mandlovými lískovými ořechy. Velmi vzácnými.Byl to vlastně takový mandlový les. Často jsem se tam schovávala, protože za keři na mne nebylo vidět. Tam jsme si vymýšlela vílí tance, dotýkala jsme se bělokorých bříz, taky tam rostly a naváděly mě k básnění. Vymýšlela jsem si různé smutné situace a rosily se mi oči. Cítím tu vlhkost i dnes, je mi teprve 60, 70 let! Co to je! Lidský život je moc krátký. Stvořiteli, nezlob se! Kdybys ho zkusil absolvovat, viděl bys: ani se člověk po tom porodu nestačí vzpamatovat a už bere důchod.    A pak to pokračovalo, ta příchylnost ke stromům a kytkám v zahradě, lecčemus jsme se ráda přiučila a nemusela jsem potom nic takového studovat. V přírodě jsem se cítila vždy jistá a spokojená. Pak přišla babička z Podkrkonoší, její lidské kouzlo a moudrost a nakonec jsme byla přesazena do města. Občas jsem z toho hodně smutná, ale nedám to na sobě znát. Teď jsme po operaci, skoro nikdo nemá čas mě vzít na zahrádku nad Chuchlí a moje meruňka Máňa si tam žije po svém, stýská se jí a stejně ořešák Ferda, který bez mých objetí téměř zmrzl zármutkem. Dvě známé sýkorky mi to tuhle vyzvonily. Nechávám jim tam vždycky dva rozlousklé oříšky.     Kdyby se mě někdo zeptal, kterou dobu ze svého života bych chtěla prodloužit a ještě jednou zažít jako ve zpomaleném filmu, tak by to byla doba batolete, které objevuje svět a těší se na něj, a co bude, netuší.