Benda, Pavel Mgr.

Podrobnosti

Kategorie: Tvorba členů a hostů

Mgr. Pavel Benda: Praotec Abraham a jeho poselství dnešku

Kde vlastně začíná biblické poselství dějin spásy? Je počátkem všeho Adam, Abraham nebo Mojžíš? Všechny tyto odpovědi jsou správné. Ale každá svědčí o tom, jak věci rozumíme. Například když vyjdeme od Abrahama – tak z toho mimo jiné vyplývá, že máme za své bratry pokládat i muslimy, neboť i oni jsou potomci Abrahama, a to z větve Izákova bratra Izmaele. Ještě si připomeňme, že lze snadno pochybovat o historicitě Abrahamovy osoby. Je to prostě něco jako archetyp předka, zakladatele rodu. Vyjádření určité rodové souvislosti, způsobu zakořeněnosti do společnosti. Abraham, respektive tehdy ještě Abram, původně prý pocházel z Ur. Tedy z Mezopotámie. A pak žil v Cháranu. Na Boží povolání vyšel z Cháranu. Takže to jeho bydliště bylo spíš takovým mezistupněm. Ne, že by tam byl zakořeněn. Člověk vlastně není pevně zakořeněn nikde – jde jen o naše stereotypy. A ty údaje o mezopotamském původu (Abrahama, Starého zákona a v posledku i celé křesťanské církve) musíme brát s určitou rezervou. Neznamená to nutně, že bible má původ babylonský či sumerský. Byť je pravda, že ho má v tom smyslu, že redakce Starého zákona se začala dělat v době babylonského zajetí. Ale to je něco dalšího. V historii totiž byla často snaha hledat kořeny bible v nějaké jiné zemi a kultuře. V Egyptě, Persii, Indii i Tibetu. Jenomže to, co dělá bibli tím, čím je – to je až Boží povolání. A leda její stavební materiál může být zařaditelný do nějaké starobylé kultury – třeba té mezopotamské. Tedy slova, dobové představy a klišé. Boží volání už nikoli. Ta myšlenka odchodu na povolání – ta se v bibli po Abrahamovi objevuje ještě vícekrát. Např. Ježíš vyzývá učedníky, aby opustili otce i matku a šli za ním. Tady ale jistě nejde o to nechat staré rodiče na holičkách. To by odporovalo celému duchu Nového zákona. Smyslem je něco jiného. Jde o to, že rodiče symbolizují rodovou tradici. Ta byla v tehdejší době mnohem silnější než u nás. Otec byl ve starověku obětníkem rodiny, zprostředkovatelem kontaktu s božstvy a s předky. Ten kult předků byl dosti obvyklým náboženstvím, ostatně leckdes ve světě je jím dodnes. Ale biblický Bůh a Jeho náboženství je něco právě opačného. Bůh dělá tlustou čáru za minulostí, a otvírá se do budoucnosti. (Ostatně při odpuštění hříchů je to vlastně stejné, ale o to teď nejde.) Povolání je totiž na všem ostatním nezávislé. Boží duch vane, kam sám chce. Biblický Bůh není bohem minulosti, ale budoucnosti. To, co naší osobě dává dimenzi věčnosti – to není kontakt s předky, ale směřování k Bohu, který představuje jakousi absolutní budoucnost. Každému se může stát, a také občas stává, že je k něčemu povolán. Aby začal něco nového. Jedincovu minulost to sice nesmaže, minulost zůstává, ovšem jaksi pozbývá platnost, a nyní je interpretována nově. Interpretována vzhledem k věčnosti. Příběh o vyvedení židů z Egypta je obdobným případem. Ti lidé nyní měli odejít do velmi nejistých podmínek. V Egyptě sice museli těžce pracovat pro cizí, což se nikomu nechce. Jenomže přitom měli relativně pohodlí. Jídla bylo dost, a neměli tam žádnou existenční nejistotu. Alespoň když to srovnáme s následnou cestou po poušti. Někdo by v tomto příběhu o vyvedení chtěl vidět především osvobození – jenže takovému člověku možná uniká, za jakou to bylo cenu. Jistěže to určité vysvobození bylo – ale nikoli jen od egyptských dozorců, nýbrž především od pohanských stereotypů, od zakořenění v tradici. Každý z uvedených příběhů ukazuje nový počátek. A každý také říká něco o tom, jak biblickému poselství rozumíme. A daly by se uvést i další příklady z osobního života – mého i vašeho. Lpění na určitých stereotypech má i svou pozitivní hodnotu, na to také nezapomínejme. Protože udržuje určitou integritu, osobnosti jedince či společenského zřízení. Ovšem takovéto lpění je v posledku prázdné. Každý z nás by měl být připraven, že Bůh zavolá. Povolá člověka – konkrétního jedince, jako jste vy nebo já. Sotva vám teď ale mohu říci k čemu, protože to je nepředvídatelné. Boží duch, jak již bylo řečeno, vane kam sám chce. Avšak jistě to bude něco jiného, než to, co čekáte. A je přitom přímo otázkou křesťanovy cti, aby mohl říci: Ano Pane, jsem připraven!