Heller, Jan Prof. ThDr.

Podrobnosti

Kategorie: Tvorba členů a hostů

heller_tvorba

Prof. ThDr. Jan Heller

  Smysl jsoucna a života   Mnohé lidi dnes trápí to, co bychom – možná zatím jen předběžně a přibližně – mohli nazvat nedostatek smyslu života či ztráta tohoto smyslu. Říkají si: má to vůbec cenu, plahočit se tu po světě, klopýtat v šeru a končit v bolestech a ve tmě? Když takováto otázka v nitru člověka začne bobtnat a růst, je schopná rozložit všecku radost i naději. A tak jsou lidé, ba zřejmě jich přibývá, kteří si takovou otázku prostě zakázali, jen aby nemuseli myslet na marnost a smrt, která je obkličuje ze všech stran. Myslím, že i některé projevy agresivity, kterých přibývá a jež se projevují především mezi mládeží, mají zde své kořeny. Je to /často asi jen podvědomá/ kompenzace: jsoucno či život, které ztratily smysl, mají nebýt. Zničme je tedy!   Někteří lidé se snaží ten začarovaný kruh nesmyslnosti prorazit. Způsobů je víc, o těch hlavních si něco povězme.   1. Ten první, o němž už tu byla krátká zmínka, spočívá v tom, si takovou otázku prostě zakázat. Když si ji – třeba jen jednou – připustíme, už tím prý unikáme z reálné skutečnosti, řízené přísnou kausalitou, z jediné, která už opravdu jest. – Neboť – říkají tito lidé – je jen to, co já připouštím, aby bylo, co jsem prozkoumal a co ovládám. Kdepak, aby bylo něco, co neznám a neovládám, to bych se zase začal bát neznáma a přestal bych být pánem jsoucna! – Mám pro tento postoj potlačeného strachu jméno, je to návrat do živočišnosti, čili odborněji regrese do animality. Člověk se přece stává člověkem právě tím, že se ptá, co je před ním a nad ním, jmenovitě má odvahu ptát se i na to, nač není pohodlné se ptát. Zvíře žije instinktem, tedy tím, co je v něm a okolo něho, ale ani svou budoucnost ani svou minulost neanalyzuje. Zakáže-li si člověk otázky, jmenovitě otázky a poslední otázky, vyměnil své lidství za ospalé přežívání v instinktech.   2. Druhá možnost je otázku sice nezakázat, ale namluvit sám sobě, jaký ten smysl života jest.   Předpokládat, že to víme a že tomu rozumíme. A pak se na této své autosugestivní vidině zavile a trvale orientovat. Nezáleží příliš na tom, zdali smysl života popíráme, nebo k tomu, co za něj považujeme, horlivě přitakáváme. V každém případě jsme beati possidentes – šťastní „majitelé pravdy“ – Někdo řekne: Život a vesmír žádný smysl nemá, a pak se podle toho chová. Svět, který nemá smysl, nemá právo být. A tak to nejlepší, co můžeme udělat, je to, že svět i život začneme ničit. Přesvědčení, že je nesmyslný, nám k takovému ničení dává právo. A tak se svět – třeba pozvolna – mění na kolbiště zoufalců, kteří se předhánějí v tom, kolik toho zničili.   Docela blízko této destruktivní koncepce je její opak, ale vlastně jen zdánlivě protikladný: Tvrdit, že svět má smysl, a to ten, který jsem sám objevil a který mu přisuzuji. Jsme si jistí, že ten smysl je přesně takový, jaký hlásáme. Tito „optimisté“ to nemívají snadné. Mnozí jim nevěří. Nemohou, nedokáží vstoupit do jejich růžových vidin, popřít všecky katastrofy, války, epidemie, bolest a trápení, hynutí a smrt. Ale řeknu to raději za sebe: nedokážu se vnitřně vtisknout do temného pesimismu ani do růžového optimismu.   V miliardách let vesmíru jsem jako jepice, jejíž časový obzor sahá sotva do dnešního večera. A rozhled mám asi takový, jako mravenec na mraveništi. Nemohu o ničem vypovídat, dokud jsem se nezamyslil nad svou schopností či neschopností to poznat. Z toho vyplývá, že se přimlouvám za třetí koncepci:   3. Na rozdíl od všech předešlých pojetí věřím, že svět a život smysl má. Ale jiný, než si sám představuji a dokážu představit, jiný než jsme se my, lidé, zatím dopátrali. Všimněte si, prosím: dokázat to nemohu, ale zároveň nemohu věřit, že já i celý vesmír jsme nesmyslná náhoda, omyl dějin, chyba vývoje. Víme přece o tom, že každá hornina a sloučenina se může stát užitečnou, ba nezbytnou částkou vyšší struktury. Je to čirá náhoda?    Samozřejmě tu myslím na antropický princip, na Pierre Teilharda de Chardin. Ale když někdo zkoumá jeden atom sebebedlivěji, nemůže předem říci, k čemu je a k čemu není použitelný. Takže – a na tom mi záleží – smysl a cíl jsoucna /srovnej latinské finis, které znamená konec i cíl/, cíl i smysl přesahuje náš obzor. Je transcendentní. Člověk, který myslí logicky, nemůže nepřipustit, že existuje i to, co nezná. Pakli provede chytrý ústup do potence, mnoho se tím nespraví: Že může existovat i nepoznané, je prostá logika. Že nesmí existovat nepoznatelné, je dogmatický postulát. Vždycky jsem s úsměvem na rtech obdivoval neuvěřitelnou věřivost marxistických a ateistických ideologů. V okamžiku, kdy se jim to už nehodí, jako na povel přestanou myslet. Jako by si brali vzor ze středověkého učence, který hledí na blesky či Eliášův oheň a vehementně popírá existenci elektrického pole, protože je nezměřil a nezvážil.     Zamyslet se nad hranicemi svých možností není ovšem žádná novinka. Věděli to Sókratés i Kant a vůbec všichni, kdo se odvážili zamyslet se nad tím, že myslí, dříve než začali své tuchy vydávat za vědu.   4. Z toho všeho vyplývá to čtvrté a poslední: základní vlastnost myslícího člověka, filosofa nebo teologa, přírodovědce nebo filologa není jen přesnost. Ta je důležitá, ale ta je až druhým krokem. Prvním krokem je skromnost a pokora, která si svůj přístup a svou metodu dává určit tím, co zkoumá a co je schopna a co neschopna postihnout. Započítává své stanovisko, jako je to nutné u špičkové fyziky.    Shrnuto do prostého hesla: Noetika před ontologií! Kdo to odmítá, kdo se nezabývá analýzou svých možností, ten se zapomněl kdesi v dogmatismu, a vše, co tvrdí, je třeba kriticky zkontrolovat, než to začneme brát vážně.    Shrnu vše do závěru: Věřím, že svět, který se nám při mnoha dílčích pohledech jeví jako nesmyslný, smysl má. Ale ten přesahuje hranice našeho poznání, čili je transcendentní. A to je ovšem nadějné a mnohem lepší, než si to my, maličtí a nemoudře pyšní mravenečci vůbec umíme představit.   Věřím, že poslední slovo za entropickým vesmírem, jak jej líčí většina fyziků /ač mnozí z nich, rozhodně ti moudřejší, netvrdí, že je to poslední slovo/ nemá nicota, smrt a marnost, ale ten, kterého zatím poznáváme méně než z částky a který je sám poslední a svrchovaná Láska.    Boží láska je ten tajemný svorník vesmíru. Ježíš to řekl dost jasně. Kdo toto poselství přijal, vykročil z bludiště.

Prof. ThDr. Jan Heller, teolog, lingvista, sémantik