Jaluška, Aleš

Mgr. Aleš Jaluška: Duchovenská služba ve věznicích

„Jsou v tom kriminále aspoň nějací věřící? Snad nevěříte, že byste mohl některého z těch grázlů obrátit? A proč tam vůbec chodíte?!?!“ Tak nějak zní většina otázek, s nimž se během mé téměř dvacetileté kaplanské služby ve věznici Valdice setkávám. Odpověď občas začínám dotazem, čím lze měřit víru druhého člověka, jaké má jednotky a kde lze koupit „vírametr“, schopný objektivně stanovit velikost víry zkoumaného jedince. A pokračuji ujištěním, že jsem se nejen ve věznici nikdy nepokusil žádného zdravého dospělého člověka obrátit: i z boku na bok to musí udělat každý sám. Tak jak bych za něj mohl provést změnu jeho životního stylu? Cílů, které si vytkl? Cest, po nichž k jejich dosažení šel? Jak bych za něj mohl změnit to, co jej přivedlo do střetu s Desaterem i se zákonem a tím do věznice? Každý sám za sebe musí přijmout fakt, že v minulosti si vytkl špatný cíl. Nebo že k obecně přijímanému a správnému cíli šel po špatných, zločinných, hříšných cestách. Takovéto přiznání je velmi těžké a bolestné i v „civilním“ životě. Natož ve vězení, kde si každý již ve vazbě vytváří čím dál dokonalejší a propracovanější obhajobu, dokazující, že jeho obvinění je výsledkem intrikující manželky. Jejího milence. Tchyně. Závistivého souseda. Policistů. Negativních astrálních sil… Nebo jde o sebeobranu či nešťastnou náhodu, při níž mu oběť na ten nůž naběhla. Devětkrát. Zády… Čím déle si lež o své nevině opakuje, tím víc jí věří. A tím těžší je pro něj se jí vzdát a přijmout fakt, že sám spáchal něco odsouzeníhodného. Mimochodem: zvláště u prvotrestaných vrahů často přicházím na to, že sami vraždu opravdu a poctivě odsuzují a že tato lež je i obranou vlastního svědomí před hrůzností poznání, že oni sami svou životní situaci řešili něčím tak zavrženíhodným.  V přivedení k pravdivému pohledu na svou minulost a na kořeny svého jednání vidím jeden z hlavních úkolů své kaplanské činnosti ve věznici. Druhým je dovedení daného člověka k přijetí a osvojení si životních hodnot a cílů i cest k jejich dosažení, které budou v souladu s Desaterem. Zda se mi to někdy povedlo, nevím. A nikdy se to nedovím, pokud bude dotyčný člověk ve výkonu trestu, kde není vystaven řadě pokušení, se kterými se sejde v civilu. Vím však, že již více než patnáct bývalých valdičáků žije déle než pět let v „civilu“ tak, že nemusí obelhávat své svědomí pohádkami o intrikách či nešťastných náhodách. A že se nemusí bát policistů. Všichni – s výjimkou jednoho z nich – mají rodiny, o něž se řádně starají. Se všemi se občas setkávám a u několika z nich se pyšním naším přátelstvím. Nevím, zda je to hodně nebo málo. Nevím ani, jak moc jsem k tomu přispěl sám. Vím jen, že tito lidé jsou v pořádku. A doufám, že těch, kteří jsou na tom stejně a o nichž nevím, je víc.

Aleš Jaluška, vězeňský kaplanKalendář Blahoslav 2011 

 

jaluska_tvorba

Powered by PD CČSH