Kraus, Ivo Ing.

Podrobnosti

Kategorie: Tvorba členů a hostů

kraus_tvorba

Ing. Ivo Kraus: Ekonomika duchovních hodnotúvah, Charakteristika peněz   

Peníze nejsou hodnotou trvalou, nýbrž pomíjející. Mají tu vlastnost, že je jich většinou nedostatek. Navíc samy o sobě nemají cenu žádnou. Plní jen funkci směnnou. Hodnotu má až to, co se za peníze pořídí. Nastane-li přeci jen dostatek finančních prostředků, tak zákonitě nastává "balónkový efekt". Jde o proces, ve kterém ceny zboží a služeb rostou či klesají v závislosti na tom, kolik může kupující zaplatit. Totožné produkty stojí různě v místech s odlišným průměrným výdělkem. Příkladem je cenová hladina v bohatých zemích ve srovnání s těmi chudšími. Pouťový balónek se naplňuje podle toho, nakolik se do něj nafouká.    Na otázku: "Lze žít bez peněz?" obdržíme většinou odpověď, že nikoliv. To proto, že naše společnost připouští nabývání majetku pouze prostřednictvím peněžních platidel. Ostatně, civilizace již dokázala ohodnotit většinu věcí kolem nás včetně přírodních zdrojů. Jedinec, který by se chtěl oprostit od systému placení, se ocitá na hranici přijatelných pravidel chování. Ve skutečnosti však bez peněz žít lze. Vlastnictví není podmínkou bytí. Může se sice zdát, že přežití samo o sobě je podmíněno alespoň minimální majetností, ale to je jen dojem. Člověk byl totiž donedávna obklopen přírodním bohatstvím do té míry, aby byly uspokojeny jeho životní potřeby. Teprve nadměrným čerpáním vznikla disproporce, která si vynutila regulaci prostřednictvím ocenění nedostatkových zdrojů.Cena věcí    Klasická ekonomická teorie říká, že cena čehokoliv je průsečíkem funkce poptávky a nabídky. Jinými slovy, se vzrůstající poptávkou roste také cena zboží, ale jen do té míry, do jaké je kupující schopen platit. Platí to i opačně. Kapitalistický systém si dokázal vyvinout dostatek tržních mechanismů, aby tomu tak bylo, stejně jako si vytvořil nespočet administrativních překážek a regulačních institucí, aby tomu tak nebylo. Hodnota věcí nezáleží totiž pouze na účastnících obchodu, nýbrž i na vůli ostatních. Společnost proto definuje hmotné statky obchodovatelné, včetně podmínek směny a hodnoty neprodejné. Ke koupi může být teoreticky vše, co je materiální povahy či má povahu výkonu s hmatatelným výsledkem. Mohou to být však i věci hmotně neskutečné, abstraktní a to v případě, že se kupující přesvědčí o jejich ceně.     Bezplatně lze užívat to, čeho je dostatek pro všechny, za předpokladu, že se na tom lidé dohodnou. Příkladem je dýchání vzduchu, pití vody ze studánky či pobyt v přírodě. Pokud však nastane nedostatek výše uvedených zdrojů, tak se přirozeně stanou předmětem obchodu. Může se vzrůstajícím počtem obyvatel planety Země nastat úplné "zobchodování" všeho? Na první pohled se to zdá logické, ale prakticky k tomu nemůže dojít. Existují totiž hodnoty, které nelze zakoupit, neboť koupí se degraduje jejich pravá hodnota. Například rozdíl mezi úplatnou láskou opičí a opravdovým lidským vztahem je markantní. Stejně můžeme uvažovat o odpuštění, smíření či radosti.Duchovní potřeby    Každý jedinec odpradávna touží poznat svůj původ. Každý má přece svého otce i matku. Ví, že patří do rodiny, ve které jsou spolu s ním kromě rodičů i sourozenci, prarodiče a ostatní příbuzní. Mezi těmito lidmi přirozeně platí vztahy, určující vzájemné chování a respekt vůči sobě. Nejsou zákonem dány, ale přesto platí. V případě, že tyto vazby jsou porušeny, tak nastává nesoulad existence s povědomím harmonického vztahu. Může k tomu dojít například v době, kdy dítě od narození nemá otce. Ví, že někde existuje a ačkoliv jej nezná, tak po něm touží. Člověk má od přírody jakési tušení Boha. Je mu do srdce zapsán zákon, jehož porušení je vnímáno jako černé svědomí. Pokud někdo někomu ublíží, tak přirozeně cítí, že to není dobré. Snaží se pak svůj zlý skutek vykompenzovat dobrými skutky, vyhledává úlevu v podobě odpuštění či vykoupení Nejvyšším. Tyto duchovní potřeby vznikají touhou po skutečných hodnotách.     K duchovním potřebám náleží především víra. Aby ji však člověk mohl naplnit, musí se nejprve naučit rozeznávat boží obdarování. Tedy to, co má skutečnou hodnotu. Klíčem k duchovnímu bohatství, které z toho pramení, je umění přijímat to správné. V dnešní době většina lidí hladoví po opravdovém vztahu s Bohem Otcem. Ten přináší novou kvalitu života a pocit naplnění, které uspokojuje duchovní potřebu jedince. Bohužel, většina populace odmítá obecenství s Dárcem, který nás přesahuje. Tím se ochuzuje o cenné zážitky a zkušenosti a své bytí deklasuje na úroveň živočišné formy.Co je tou hodnotou skutečnou?    Lidé mají snahu se neustále obklopovat věcmi. Když jich vlastní hodně, připadají si movití. Jenže časem se každá věc opotřebuje a musí se nahradit jinou. To vyvolává potřebu neustálého obohacování, způsobenou podvědomým strachem, že v budoucnu ztratí to, co mají. Proti této obavě lze bojovat nadějí na obdržení hodnot trvalých. Které to však jsou? Materiální věci jsou všeobecně považovány za pomíjivé, ale nejen ony. Nehmatatelné hodnoty jako krása, rozum či talent mohou mít ve stáří stejný osud. Jediné bohatství, které vydrží, jsou hodnoty duchovní. Nelze je sice získat vlastním úsilím, ale mohou nám být dány.    Duchovní hodnoty mají pro každého jinou cenu. Záleží na tom, co člověku přinášejí. Při konání svátostí nejde o magické rituály, které mají platnost bez ohledu na přístup příjemců. S Bohem je nutné dodržovat určité smluvní vztahy. Každý náboženský úkon má své předpoklady, aby měl svou cenu. Pochopitelně, čím pečlivější příprava, tím si jej dotyčný více cení. Ale jakou má skutečnou hodnotu to, co lze ve svátostech dostat? Jistě tím člověk něco získává. Problém je pouze v tom, že výsledek se nedá ohodnotit. Věc, která nic nestojí, může mít buď hodnotu žádnou a nebo cenu nesmírnou. Teorie bacilů    Někteří lidé tvrdí, že Bůh neexistuje. Soudí tak proto, že jej nikdy neviděli. Jiní si nejsou jistí, a tak připouštějí, že tuší něco nad námi, ale v zápětí argumentují logickou dedukcí, která předpokládá, že kdyby Bůh existoval, tak by nikdy nedopustil tolik zla. Hospodin však nechce intervenovat do chodu světa násilím. Všechno od počátku dostalo boží řád, a tak zásah není nutný. Veškerá špatnost na světě pramení z lidí, kteří ztratili kontakt se svým Stvořitelem. On chce přivést své děti k sobě zpět dobrovolně. Je-li žádán, má důvod konat. V současné době jedná skrze Ducha svatého a to pouze v našich životech, neboť jinak to není možné. Je to stejné jako s bacily. Ty samy o sobě nic nedělají. Aktivizují se až v lidských tělech. Stejně tak boží Duch ožívá v lidských duších a tím mění celou bytost. Jde o vir spasení, který zabíjí to staré špatné, aby dalo prostor znovu se narodit novému bytí.    Člověk, který chce objevovat duchovní hodnoty, by měl připustit přítomnost všeobjímající bytosti, která nás přesahuje, a která dala vznik lidskému pokolení. Skutečnost Boha není o nic skutečnější než existence informace. Je to jakýsi kód, jenž lze použít pro opravu ztracených dat v programu jednání věřící osoby. Teprve na základě kvalitativní změny v životě jedince lze svědecky dokázat, že Bůh skutečně je. Ostatně, On sám to prostřednictvím lidí dokazuje již tisíce let.Jak může začít člověk dychtit po duchovních darech?   Je to jednoduché. Čím více nabývá majetku, tím více poznává, že mu něco chybí. Nemít děti, nepoznat lásku, nemít komu udělat radost, to vše lidi skličuje, ačkoliv si to nepřiznají. Někteří lidé z touhy po konání dobra dávají ze svého nadbytku. Z radosti druhých pak čerpají i svou radost. Objevují nové hodnoty. Jejich cílem prvotně není víra v Boha, ale touha po šťastném životě. Cílem je poznání, jaký být, abych byl dobrý. Lidé se snaží nabýt určité ctnosti a získat vlastnosti, které by je přibližovaly k ideálu spravedlivého člověka. Tato snaha však naráží na neustálé zklamání z vlastní nedostatečnosti a uvědomění si své hříšnosti. Příjem víry je aktem milosti, kdy si hledající uvědomí, že jeho nepravosti jsou odpuštěny a vše, co je mu dáno, získal ne skrze svou snahu, ale skrze dobrodiní boží.    Z ekonomického hlediska lze říci, že spotřebitel v přemíře materiálních statků zatouží získat něco cennějšího. Po těchto hodnotách bude vytvářet svoji vlastní poptávku, která bude u každého jedince jiná, ale jako celek bude mít společné rysy. Může to být individualismus a touha po vlastním poznávání s velkou citlivostí na manipulaci, nebo hledání společenství nahrazující vlastní rodinu, kde by mohl realizovat akty lásky k bližnímu.     Též zde působí faktor nedostatku času, nutnost většího úsilí pro přežití ve stále dravější společnosti a permanentně se prohlubující sociální nespravedlnost ve světě. Jsou lidé chudí nebo bohatí?    Peníze jakožto ekonomická veličina mají tu vlastnost, že jich je za každých okolností málo, bez ohledu na kvantitativní výši. To znamená, že zvýši-li člověk svůj příjem, stejně nebude spokojený a jeho potřeby se neuspokojí. Ba naopak, se vzrůstajícím bohatstvím vzrůstají také nároky. Paradoxně pak chudý, který se smířil se svým osudem a naučil se žít skromně, je spokojenější než boháč. Dá se říci, že naprostá většina obyvatel naší planety se považuje za chudé. To ale neznamená, že chudí opravdu jsou. Ostatní je dokonce mohou považovat za bohaté.     Pokud má jeden více, tak je to možné jen proto, že druhý má méně. Souvisí to s omezeným počtem zdrojů, které nemusejí být vždy rozdělovány spravedlivě. V božích očích však bohatství podle lidských měřítek nic neznamená. Záleží na tom, co můžeme považovat za pravé hodnoty. Nic z materiálních věcí si nelze vzít s sebou do posmrtného života, dokonce ani své tělo. Co člověku nakonec zůstává? Jsou to poklady hromaděné v Nebi, které jsou darovány samotným nebeským Otcem. Tyto dary mají oproti penězům tu vlastnost, že ač si člověk vezme kolik chce, je jich dost pro každého. Zatímco na světě nemůže být bohatý každý, v Nebi nemůže být nikdo chudý.Jak duchovní hodnoty získat a jak s nimi nakládat?    Tento problém se zatím žádnému člověku nepodařilo všeobecně vyřešit. Vypadá to spíše, že řešení závisí na každém z nás individuálně. Získat radu či nějaký postup pro dosažení duchovního cíle není možné. Jediné, co můžeme udělat, je navázat upřímný vztah lásky k Bohu Otci a plně se odevzdat do jeho rukou. Modlitbou, rozjímáním a čtením božího Slova, lze objevit to, co chce Bůh sdělit konkrétně nám jako svébytným osobnostem s vlastní vůlí, které On uznává a miluje. Jakékoliv dogma či zásah další osoby může tuto komunikaci s Nejvyšším deformovat. Církevní společenství často formuje své členy podle svých představ. Bůh však působí v různosti a chce mít s člověkem přímý vztah nezávislý na lidských faktorech. Opravdový věřící nechce a ani nemůže zůstat sám. Ovšem skutečná víra vyvolává potřebu sdílet se s ostatními.    Některé principy ekonomiky duchovních hodnot si můžeme ukázat na příkladech. V dnešní době dochází k posunu měřítek od hodnot kolektivních k individualismu. Jde především o fenomén, kdy vlastní prospěch vítězí nad zájmem druhých. A právě to člověka nejvíce ochuzuje. Příkladem je porodnost. V minulosti byly matky šťastné, když rodily děti. Mateřství bylo jejich hlavní životní náplní. Výchova je velmi praktickou službou Bohu a má velkou hodnotu. Maminka je nenahraditelná.     Jinou záležitostí je společná potřeba uctívání. Církve jež nabízejí uspokojování duchovních potřeb ve společenství, narážejí na odpor některých lidí se sdružovat. Mnozí dávají přednost víře, kterou mají sami v sobě. Domnívají se, že k naplnění duchovního života církevní společenství nepotřebují, a že něco takového se již stalo přežitkem.     Izolovanost však vede časem k pocitu odcizení. To člověka skličuje. Oproti tomu společenská realizace a přátelství v širší skupině lidí, může nabídnout pocit uspokojení, což každého jistě obohatí.    Také děti, naše drahé ratolesti, patří k hodnotám nejvyšším. Záleží však na rodičích, zda to včas rozpoznají. Často si až v momentě, kdy jejich dítky odejdou, uvědomí, o co všechno přišli.    V neposlední řadě je třeba vzpomenout jednu z nejdůležitějších duchovních hodnot. Tou je touha po nesmrtelnosti. Každý přece chce, aby po něm na tomto světě něco zůstalo. Akty dobra a lásky jsou právě takovými hodnotnými skutky, které nebývají zapomenuty.     Ekonomický svět se též začíná zajímat o duchovní hodnoty. Velkým nadnárodním firmám již nestačí jen vydělávat. Snad proto hledají své poslání. Hmotný zisk přestává být hlavním důvodem jejich existence. Své místo dostávají cíle etické, mravní, kulturní, sociální a v budoucnu snad i duchovní.           autor je inženýrem ekonomie, studuje            na Husově institutu teologických studií Uveřejněno v časopise Křesťanská revue, 2005  * * * Kněžství v denním životěProč kněžství?    Na co je lidem náboženství v dnešní době? Jsou potřeba služby, které poskytuje kněz? Tak tuto otázku si možná klade kde kdo, ale jen málo lidí dokáže nalézt uspokojivou odpověď. Konzumní společnost říká: "Bůh neřídí svět, neposlouchejte ho, záleží jen na vás, jaký život si uděláte." Zapomíná však na fakt, že duchovní zákony působí podobně jako gravitace, tzn. bez ohledu na to, zda se týkají věřících či nikoliv. Snad proto je možné se stále setkávat s podvědomou potřebou prožívání rituálů přibližující jedince k pocitu zažívané svátosti, tedy něčeho zvláštního, neuchopitelného, které vyvěrá z nitra člověka. Tyto rituály probíhají nevědomě v každodenním životě. Jsou jakousi aktualizací církevních obřadů, které společnost opustila, protože jim přestala rozumět. Dokonce velké nadnárodní firmy dnes zjišťují, že je třeba hledat smysl své existence. Nevystačí si pouze s psychology, kteří dokáží analyzovat jedince či se sociology jako odborníky na chování společnosti. Přijde doba, kdy angažují do pracovního procesu také nějakou transformovanou obdobu kněží. Vždyť každá velká korporace si začíná vytvářet své vlastní etické normy, posiluje vazby mezi svými zaměstnanci a definuje své poslání. Manažer není už jen vedoucím, je spíše ideovým vůdcem. Také běžný člověk si ve svých každodenních starostech hledá vzory a modely jednání. Chce mít možnost někomu důvěřovat. Chce věřit. Boha nezná, ale potřebuje prostředníka, člověka kněžských kvalit.Kdo se může stát knězem v denním životě?    Bible hovoří jasně! Všichni věřící v Krista jsou kněžími. Princip je jednoduchý. Každý se může obětovat pro druhého. Může ho mít rád či se za něj modlit, ale také jako kněz předkládat Bohu jeho provinění a prosit za něj o odpuštění. Dříve se dělo zcela běžně, že například manželka prosila u Hospodina za svého může, rodiče za děti a naopak. Nejde o nic jiného než o kněžství v denním životě. Pán Ježíš řekl: "Vy sami přinášejte sebe sama v oběť svatou, Bohu milou." Pomoc a láska k bližnímu je bezesporu vlastní obětí Bohu. Ale na druhou stranu platí: "Miluj bližního svého jako sebe sama." Z toho vyplývá, že není nutné se sám ničit či týrat je proto, aby se druhý měl dobře. Ostatně kněz prosí Boha za odpouštění i svých vlastních hříchů. Každý člověk je před Nejvyšším stejně důležitý. Ať už je to bohatý či chudák, žena či muž, věřící nebo nevěřící. Kněz tedy nemusí být nutně tím nejmenším služebníkem, ale neměl by být ani tím povýšeným, který se vydává za prostředníka Boha na zemi. Platí zde princip rovnosti. To co odděluje člověka praktikujícího kněžství v denním životě od člověka běžného je pouze obecenství s Duchem svatým a tlumočení Božího slova těm, kteří jej potřebují. Může to být úplně obyčejný člověk. Nemusí mít teologické vzdělání či církevní pověření. Stát se knězem je pouze otázka vlastního rozhodnutí.Povolaní a vyvolení    Kristus, pravý Bůh a pravý člověk, si vybral pouze 12 lidí, které pak učil. Z nich pouze jeden byl předurčen založit Církev. Proč tak malý počet? Nekázal snad obrovským zástupům? Nečinil zázraky proto, aby v Něho uvěřili všichni lidé? Víte, to je otázka, kterou se zabývá lidstvo už od dob Ježíšových. Někomu se může zdát, že knězem může být jen člověk v taláru vysvěcený svatou církví obecnou. Ale na druhou stranu je zde příklad apoštola Pavla, který Ježíše osobně ani neznal. Ten byl povolán Ježíšem k službě ve vidění až mnoho let po Jeho ukřižování. Podobně si Bůh může povolat svého služebníka i dnes, v době počítačů a televize. Potencionálně může být povolaný každý, ale jen někdo může být vyvolený například k apoštolské službě. To však nevadí. Existuje jistě mnoho dalších věcí, které lze pro Boha udělat. A někdy docela obyčejných. O co je méně cennější, vést dobře svou rodinu, než promlouvat z kazatelny? Všeobecné kněžství se ze společnosti vytratilo. Dříve býval otec knězem své rodiny. Panovník byl pomazán k vládnutí proto, aby dobře spravoval svůj lid a vedl jej k Bohu. Za jeho hříchy pak mohl pykat celý národ stejně jako mohl mít prospěch, když se choval zbožně. Školství mělo na prvním místě výuku náboženství. Učitel byl svým způsobem knězem svým žákům. Záleželo i na něm jak své svěřence vychová. Každá autorita nesla svoji odpovědnost.    Kdo jsou tedy ti vyvolení? Všichni! Ale každý k něčemu jinému. Knězem se může stát každý ať už má jakékoli povolání. Dokonce i takový manažer nadnárodního obchodního řetězce jím může být. Vždyť nese odpovědnost nejen za dosažené hospodářské výsledky, ale i odpovědnost morální a mravní. Může zisk vykoupit osudy mnoha lidí, které svým rozhodováním ovlivňuje?Duchovno a okolní svět    Ve starém Izraeli udržovali "víru v deset spravedlivých". Nebylo to nic víc než přesvědčení, že když se ve městě či na vesnici najde alespoň 10 lidí dodržujících Boží zákon, tak jej Všemohoucí ušetří svého hněvu. To by se dalo přetlumočit do dnešní doby v tom smyslu, že tam kde se najdou alespoň 2-3 křesťanští věřící, tak v tom místě žehná Bůh. Snad možná proto zakládali středověcí mniši nepřetržité modlitební služby, kdy se modlili mimo jiné také za své bydliště. Tam kde se toto dělo v Duchu svatém byly již zakrátko patrné výsledky. I nepatrné hrstce řeholníků se mnohdy podařilo duchovně i kulturně pozvednout úroveň celého regionu. Existence duchovních center je pro společnost velmi důležitá. Bez nich myšlenkově odumírá a spěje k celkovému úpadku. Podobný osud může čekat nejen společnost jako celek, ale také veškeré prvky lidské organizovanosti jako jsou církve, spolky, školství, politické strany a další. Týká se to samozřejmě také komerčních subjektů, kteří již dosáhli takové velikosti, že již nemohou tyto mravní síly čerpat od jinud, ale musí se již aktivně podílet na jejich získávání či rozvíjení.    Zajímavým příkladem jsou některé železniční společnosti. Ještě před 50 lety byla většina zaměstnanců ukázkovým příkladem přesnosti, spolehlivosti a disciplíny. Mravní předpoklady pracovníků byly vytvářeny především církvemi a školami. Zaměstnavatel se pak zabýval hlavně selekcí nově přijímaných lidí. Výchova zaměstnaných byla prováděna automaticky v rámci pracovního procesu. Později došlo k situaci, že nastala taková personální krize, že již nebylo možné zaměstnávat pouze hodnotné lidi a nastaly vážné problémy což se projevilo na poklesu kvality poskytovaných služeb.    Ať již podnikáte nebo děláte cokoli, tak ze všeho nejdůležitější je mít "lidský kapitál". Školství samo o sobě nedokáže vychovat dostatečný počet charakterově a mravně vyspělých osob, ba navíc dochází k úpadku školství jako takového. Obdobný úděl čeká další odvětví jako je věda či kultura. Absence působení duchovních sil negativně ovlivňuje veškeré dění. Jak provést renesanci všeobecného kněžství?    Peníze, jak se nazývá nové universální náboženství, nemohou plně naplnit duchovní podvědomí lidstva. Dříve nebo později nastane hlad po duchovních hodnotách. Kdyby však tato situace byla aktuální dnes, nebylo by to nic platné. Samotná poptávka nic neřeší. Tu musí někdo uspokojit. Ale kde vzít dostatek kněží? Vždyť kdo by se chtěl jen tak zdarma obětovat pro druhého. Snad někdo dočasně, z lásky. A i kdyby se tito lidé našli, tak řekl by jim někdo, co a jak mají dělat? Většina souhlasí s názorem, že všeobecné kněžství je věc individuální a nezávisí na vůli žádné z lidských organizovaných církví. To je jistě pravda, ale není tu církev proto, aby pomáhala formovat tyto osobnosti? Problém je v tom, že to mnohdy již nedokáže. Většina tradičních církví ztrácí svůj duchovní náboj. Kostely, chrámy a modlitebny již dávno přestaly být společenskými a duchovními centry. Ale nejsou jimi ani university či akademické konference. Jedinou možností je začít u sebe. Později je možné shromáždit další lidi, kterým jde o společnou věc a prosit hlavu Církve, Pána Ježíše, aby obnovil svůj lid a požehnal místu, kde působí. Ostatní již přijde samo. Nezáleží totiž na počtu praktikujících křesťanů, ale na tom, zda všeobecné kněžství hodlají brát opravdu upřímně. Jedině zdravý organismus je schopný dále růst. Množství kněží v denním životě se pak zákonitě rozšíří. Kdo se již nyní rozhodne stát knězem, ten jistě najde v životě uplatnění. Přijde čas, kdy společnost začne opět oceňovat duchovní kvality. A to možná více než vzdělání či bohatost. Přece bohatý zvrhlík či omezený odborník nemůže stále vzbuzovat lidskou úctu. Stejně tak si nelze brát stále příklad z televizních celebrit, novodobých ikon, jen proto, že dokáží bavit publikum.    Na závěr je třeba říci, pro prosazení myšlenky kněžství v denním životě, by bylo třeba vypracovat množství praktik a postupů pomáhajících poznat jak žít podle Božího slova. Rovněž tak k řízení firem a velkých organizací bude nutné zanalyzovat univerzálně platné principy kletby a požehnání uvedené v Bibli. Tato idea není ničím novým. Každé obrození je jen formou znovuzískání zapomenutých hodnot.

Uveřejněno v časopise Křesťanská revue, 2005