Kučera, Zdeněk Prof.
- Podrobnosti
- Kategorie: Tvorba členů a hostů
 |
| kucera_tvorba |
PŘÍSPĚVEK K OŽIVENÍ POZAPOMENUTÉHO ZÁPASU O BOŽÍ PRAVDU A SVOBODU CÍRKVE KRISTOVY
Den Letnic nezná žádného večera, neboť jeho slunce, láska, nezná žádný zánik Teologické nebe, na rozdíl od nebe astronomického, stvořeného Bohem, je značně proměnlivé. Jsou na něm sice neměnné stálice, nicméně i jejich svit podléhal proměnám. A co více, někteří teologové, počítaní právem ke stálicím, než byli vůbec vzati na vědomí, oceněni a nakonec přičteni k teologickému nebi, patřili k zavrženým, zapuzeným a odsouzeným, a často se vůbec nedožili jakékoli tolerance či uznání. Mezi teology, kteří zakusili výslunní úcty a lásky i stín zavržení, pomluv a pronásledování a jejichž památka je dnes opět živá a světlo jejich hvězdy září jak jitřenka, patří würzburský profesor apologetiky, archeologie a dějin umění a rektor Hermann Schell. Racionální a učený, vroucí a senzibilní, náš Hermann Schell, dodávám. Není to nepatřičné přivlastnění. Schell byl pro otce našeho českého a moravského modernismu hvězdou a světlem první velikosti a uctívaným mistrem. Mezi českými modernisty se životním dílem Hermanna Schella nejhlouběji zabýval originální myslitel, profesor věrouky a mravouky na Husově čs. bohoslovecké fakultě v Praze, ThDr. h.c. Alois Spisar. Profesor Spisar byl duch sčetlý, vzdělaný, hloubavý a lidsky porozumivý a laskavý. Přivedl teologii nové Církve československé, konstituované Karlem Statečným a Karlem Farským, na akademickou úroveň (Karel Mácha). O Schellovi se Spisar vyjadřoval v superlativech. „Nejvýznačnější (z německých modernistů) byl Herrmann Schell, muž vysoce vzdělaný nejen teologicky, ale i filozoficky, měl porozumění pro potřeby dnešního člověka, nejen potřeby vědecké, ale i náboženské,“ píše jedním dechem a jednou větou Spisar (in: Ideový vývoj CČS, Blahoslav Praha 1936, str. 283n). Schellova šíře literárních schopností nemohla neoslovit literaturou a uměním zaujaté české a moravské modernisty. I jeho osud a náhlá smrt v pátek před svátkem Letnic, pod nebem, z něhož tekly proudy deště a blyštěly blesky s hromobitím jako ve smutný den, kdy zemřel Spravedlivý, nemohly nestrhnout kněze v národě, který na konci devatenáctého století nořil se do utrpení národních i církevních mučedníků… Schellova teologická spekulativní jemnost, invence i hloubka nábožensko-psychologického vhledu do duše moderního člověka přitahovala svou kultivovanou genialitou. Obrovská je síla Schellovy meditace k události Letnic, jež obsahem i jazykem vyvolává asociace na Augustinova Vyznání i Testament Blaise Pascala: „Jsou poznatky, které dozrávají výlučně v bouři. Jsou síly, které působí jen v ohni. Je láska, pro níž poskytuje dostatečné vyjádření jen souhrn jazyků. Proto nebyli Ježíšovi učedníci od ničeho ušetření, co by jejich ducha mohlo rozprostřít do hloubky a do šířky. V následujícím dni Letnic došla k uplatnění celá minulost, došlo k uplatnění ovoce všech velkých Božích činů, počínaje od prvního stvořitelského slova „Budiž světlo!“ až k smrtelnému výkřiku na kříži „Dokonáno jest!“ Staré výroky moudrosti a dílo Bohočlověka, zjevení ze Sinaje jakož i z Golgoty, chtěly se skrze Boží sílu stát živé pro všechny věky. Boží život chtěl život lidstva, Bohočlověkova láska se chtěla stát láskou celého lidstva! Světlo, síla a láska. Boží síly velkých stvořitelských dnů, jež utvořily dóm světa, nyní měly tento dóm světa dokonat v chrám Božího kralování Trojjedinného… Pokud a nakolik působí dílo slitování v duchu Kristově a zapaluje se k novému žáru a síle v setkání s bídou a protivenstvím, dotud trvá den Letnic a s ním i síla Ježíšova bytí a žití! Den Letnic nezná žádného večera, neboť jeho slunce, láska, nezná žádný zánik. „Láska nikdy nepomíjí.“ (1K 13, 8). „Anděly své činíš větry a služebníky své žhoucím ohněm“ (Žid. 1,7, srv. Ž 104,4 Citát ze spisu Christus, str. 106, ilustrované vyd. Muenchen 1906). Schell v duchu estetického vkusu secese vytvářel německé jazykové novotvary, jež odpovídaly latinským termínům; svým postupem pokusil se o „neoklasicismus“ v teologii: chtěl nový životní pocit a náboženskou normu současné věřící existence vyjádřit v klasických myšlenkových a jazykových strukturách.. „Schellova tragika záleží v tom, že se uchopil iniciativy k dialogu (mezi moderní dobou a církevním tradicionalismem) v době, která byla plně ovládána duchem defenzívy. Jestliže by svoje řídící ideje křesťanského personalismu namísto na přelomu století mohl předložit dnes a k tomu v řeči přítomnosti, bezpochyby by zářil jako hvězda prvé třídy na teologickém nebi,“ napsal profesor Josef Hasenfuss (in: úvod ke kritickému vydání H. Schella Katholische Dogmatik, Band I., nakl. F. Shoeningh, Muenchen-Wien-Paderborn 1968, str. XXI.). K symptomům dnešního ekumenického údobí patří, že dodnes nedořešené otázky křesťanského personalismu vnáší do českého teologického a filozofického obzoru husitská teologie Církve československé husitské.
Uveřejněno ve sborníku Dialog na cestě 2, Blahoslav, Praha 2006
kucera_tvorba
ŘEČ PROSTOREM SVOBODY
K biblickému příběhu o stavbě Babylonské věže (Gen 11,1-9) sáhl J. A. Komenský ve spise „De rerum humanarum emendatione consultatio catholica“, aby vyložil mnohotvárnost člověka v proudu dějin i lidskou schopnost orientovat se v temných propastech a nalézt cestu ke světlu. Lidská schopnost vymanit se z tlaku kritické situace a získat prostor pro osvobodivé myšlení a jednání se projevuje v řeči. Jazyková komunikace, dialog, umožňuje člověku kritickou situaci rozebrat a tím objektivizovat, což je východiskem k nalezení nové cesty. V jazykové komunikaci se vyjadřuje nejvýrazněji lidská schopnost tvořivosti, a to nejen formálně, ale materiálně, jako touha člověka po důstojném životě ve svobodě. Hledání porozumění – komunikativní kompetence – prostřednictvím dialogu nás vede k odkrytí jinak nepřístupného prostoru „komunikativního společenství“, jež Martin Buber označil „das Zwischen“. V něm se vytváří mezi partnery nová intersubjektivní vazba. Čím bezprostřednější je komunikace ve společné řeči, tím hlubší je vzájemná vazba. V lidské řeči se otvírá vnitrosvětský prostor pro moderního člověka srozumitelné a smysluplné transcendence. Ve zkušenosti vztahu já – Ty se odkrývá transcendence vůči člověku. Skrze ni se otvírá cesta pro přivlastnění transcendentního zjevení, v němž se Bůh člověka bezpodmínečně dotýká. V řeči se stává zřejmou naprostá svoboda Boha vůči člověku, avšak i relativní svoboda člověka vůči Bohu. Řeč je manifestací Ducha i ducha, neboť „Geist ist im Wort“ (Martin Buber). Jestliže v době rozpadu antického světa stala se branou do středověkého univerza znalost latinského jazyka, nyní v údobí rozkladu novověkých států, většinou vymezených nacionální řečí, stává se schopnost verbální i nonverbální komunikace, výměna myšlenek a porozumění druhému – dveřmi do zítřejší Evropy. Svobodná řeč je schopna vytlačit všechny druhy lži a násilí. V jejím prostoru může spontánně vyrůstat dynamický člověk, oproštěný od své soběstřednosti i zpupné bohorovnosti.
Uveřejněno ve sborníku Dialog na cestě, Praha, Blahoslav 2005
