Mejzlíková Zdena

Podrobnosti

Kategorie: Tvorba členů a hostů

mejzlikova_tvorba

Zdena mejzlíková: Naučenci, intoši, chytráci a jiní postmoderní vzdělanci   

Ideál renesančního polyhistora už je minulostí, kvantum veškerého dosaženého vědění nám dávno přerostlo přes hlavu. V nepřeberných regálech poznatků musíme volit, a jak se zdá, nejsnáze jsme se vzdali znalosti jazyka. Zatímco bez dovednosti používat počítač dnes už nezaměstnají žádného středoškoláka, českou gramatiku si mohou dovolit neovládat i žurnalisté: deníky dříve seriózní (nyní by se již měly nazývat Lidový Blesk a Mladý Blesk) jsou plné hrubých chyb na úrovni obecné školy. To vypovídá o akcentu a směru současné výuky.Postupný zánik mateřštiny?  To, co se donedávna považovalo za národní poklad, vyhazujeme oknem ve prospěch kyber-informací předávaných odpornou zpotvořeninou czenglish. Jazyk ztrácí svůj estetický aspekt, gramatika stále více směřuje ke zjednodušování, aby se žáci základních škol a budoucí „vzdělanci“ nemuseli zatěžovat tvrdým a měkkým i a shodou podmětu s přísudkem. Každý si může ověřit na e-mailech a esemeskách, že domluvit se lze i bez diakritiky, holými větami, zkratkami. Digitalizací komunikace zaniká mateřský jazyk.  Kromě jazyka se vzdáváme i další „nepotřebné nadstavby“ a kultivovanosti: umělecké předměty jsou na středních i základních školách marginální. Tento trend se ovšem projevuje i tam, kde bychom to vůbec nečekali, například na katedře literatury jedné americké univerzity nedávno zrušili seminář, jehož náplní byla analýza Shakespearových děl - s odůvodněním, že je to pro studenty příliš složité a náročné.   Školství podléhá všeobecné digitalizaci a zapojuje čím dál víc jen digitální, levou mozkovou hemisféru žáka, a pravou, analogovou, schopnou rozumět estetickým a mimologickým obsahům, ponechává ladem. Od dětství jsme pěchováni do předpřipravených forem; počínaje generací narozenou v sedmdesátých letech učíme se od útlého věku být uživateli počítačů, ale v plné šíři užívat vlastního mozku nás ve škole neučili. Na universitách pak svou jednostrannost prohloubíme do odbornosti. Produkty těchto učilišť, která mají s někdejším universalismem - ideou původních universit - společného velmi málo, jsou pak vzdělanci, nad jejichž (promiňte mi ten výraz) hloupostí nelze než žasnout. Na to, že inženýr nedá dohromady větu a kunsthistorik si nespočítá účet v hospodě, jsme již zvyklí, ale věc jde bohužel mnohem dál, takže kupříkladu biolog vůbec nevidí do botaniky a lékař nic netuší o lidské psychice. Možná, že Vyskočilovu myšlenku „pomocného gymnázia“ by bylo možné aplikovat i na lecjakou současnou vysokou školu.   Tato pesimistická konstatování se samozřejmě týkají průměru; zajisté i dnes existují moudří pedagogové, zapálení studenti a poutníci po cestách poznání, které však často vedou mimo stezky oficiálních vzdělávacích ústavů.Kdo je kdo?  Sám pojem vzdělanec či učenec zní dnes spíš anachronicky, knižně. Dnešní učenec je většinou už jen kdosi studovaný, je to absolvent odborné školy, která jej naučila čemusi, bez souvislosti s čímkoli jiným, vybavila jej rancem informací a nádavkem know-how, jak informace dále získávat a manipulovat jimi, tak aby byl schopen obstát na pracovním trhu svého odvětví. Spíše než o učenci by tedy bylo lépe hovořit o naučenci, tedy odborníkovi (možná vynikajícím) ve svém oboru, jehož obzor však dál zpravidla nesahá.  Intelektuál, výraz označující v prvorepublikových, a snad i pozdějších dobách příslušníky společenských a kulturních elit, stal se dnes spíše nadávkou. Podobně jako učenec v naučence, zmutoval intelektuál v intoše, jakéhosi pozéra, postmoderního Narcise shlížejícího se v mělké studánce svého vědění, které pramení v několika momentálně módních tématech.   Intoš se realizuje v kavárenských či mediálních sebeprezentacích.Moudrý člověk (nebo archetypálně mudrc), jakýsi vyšší stupeň vzdělance, to jest ten, koho vzdělání vnitřně formovalo a naučilo s poznatky zacházet v zájmu pravdy a dobra, je na počátku našeho krásného jednadvacátého století už jen postavou z říše pohádek. Potkáme-li někoho, kdo umí s vědomostmi zacházet, je to spíše chytrák, který jimi disponuje ku prospěchu svému nebo své skupiny, umí je šikovně zpeněžit, proměnit v sociální nebo politické výhody, samozřejmě bez ohledu na nějaké vágní filosofické kategorie jako je dobro, pravda či krása.  Kdo tedy je, či byl, vzdělanec? Domnívám se, že by mohlo jít o člověka, jehož základní motivací je touha po poznání. Žene jej neutuchající potřeba odkrývat povrch zjevné skutečnosti a dostávat se hlouběji, pronikat k tajemství věcí, odhalit jejich fungování, původ, zdroj a smysl; řečeno slovy básníka, „vyzvědět, jaký je světa vnitřní tmel“. Tato touha, tento podivný pud představuje pravý důvod vzdělancova studia a snahy vzdělávat se. Rozlišujícím znakem od naučence je to, že vzdělanec nezůstává na povrchu získaných vědomostí, ale vždycky jde „za“, hledá za nimi cosi obecnějšího, navzájem je propojuje, usiluje objevit v nich vyšší řád. Neulpívá u množin poznatků, ale usiluje o syntézu, vztahuje se vždy určitým způsobem k celosti, protože souvislost mezi jevy poukazuje k tomu, co je za nimi, resp. zjevuje se jejich prostřednictvím (númen). To je zřejmě ona pravda, o níž hovoří Nový zákon: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“; pravda nikoli jako „coincidentia rei et intellectus“, ale jako podstata jsoucna. Tento druh poznání tedy vede ke skutečné svobodě – ne k svévoli moderní vědy ústící v trapnou a posléze sebezničující pýchu postmoderních aplikací domnívajících se prostřednictvím klonování a euthanasie ovládat sám život.   Vědci ve své většině necítí zodpovědnost za to, co jim vychází z rukou: prezentují se jako zaměstnanci svých chlebodárců a zadavatelů, s praktickým užitím svých vynálezů většinou nechtějí mít nic společného a myjí si ruce v chemicky čisté pilátské vodě. Stvořili Golema a za patřičný obnos s klidným srdcem přenechají šém komukoliv. K těmto koncům vedla faustovská vášeň moderního vědeckého pragmatismu; je to nezralé vědění, vědění bez poznání, vědění bez uvědomění, bez moudrosti, vědění dětské.Cesta, která proměňuje  Kritériem hloubky vzdělání by mohla být jeho účinnost, účinek na osobu (v duchu Jungova výroku „skutečné je to, co působí“). Slovo vz-dělání naznačuje aktivitu zaměřenou vzhůru, in-formovanost zase vnitřní formaci: poznání, k němuž se dobíráme, utváří osobnost a táhne ji vzhůru. Sloveso vzdělávat se používá i ve vztahu k půdě (vzdělávat, obdělávat půdu), analogicky vzdělání souvisí s kultivací, a ta má vést k plodnosti. Cesta poznání se neomezuje na kognitivní proces učení a osvojování poznatků. Ne poutník na cestě, ale tato cesta v poutníkovi zanechává stopy - a proměňuje jej. Nejde tu primárně o vyučení se v nějaké dovednosti, jež by posléze učedníkovi přinesla obživu, ani o pouhé encyklopedické nahromadění vědomostí, které by podepřelo slabé ego jakousi aurou učenosti. Účel a cíl poznání odkazuje spíš k biblickému „bez poznání nemůže být nikdo dobrý“, čili k formaci, ke zrání osobnosti, k jejímu sebeuskutečnění ponořením do vlastní jedinečné identity, spojením se s druhými, stejně hodnotnými bytostmi a vposledku včleněním se do transcendentního řádu. Vzdělanost uskutečněná touto cestou poznání tak může vést k moudrosti, k osvícení, což je i její nejvyšší cíl.Úroveň vzdělanosti se tedy zákonitě projevuje v jednání člověka, v jeho vztahu k bližním, v zacházení s přírodou. Podívejme se na stav životního prostředí, společnosti a mezilidských vztahů, a snadno vydedukujeme, jak se to má se vzdělaností v Čechách…  Je ale možné, že s devalvací a růstem ignorance zároveň probíhá opačný, pozitivní proces a zlepšují se možnosti pro ty, kdo o kvalitní a hluboké vzdělání usilují. Nůžky mezi oběma póly se přitom stále více rozevírají.Průvodci na cestě  Myslím, že vzdělání je stálým přibližováním se k poznání, a proto nemůže být ukončeno absolutoriem vysoké školy; je to permanentní činnost, záležitost celoživotní a v podstatě mimoinstitucionální. Vzdělávací instituce dnes již není garantem kvality vzdělání, ani čehokoli jiného. Lze tedy uvažovat o tom, zda ke vzdělání v pravém slova smyslu stačí zajistit dostupnost informací a studijních materiálů (což dnes většinou nepředstavuje problém), anebo je třeba ještě čehosi dalšího, kupříkladu živého vzoru v osobě pedagoga (verba movent, exempla trahunt, jak uměli odrecitovat i slabší žáci prvorepublikových gymnázií).   Je otázkou, zda nynější „doprovazeč“ (paidagogos) svého svěřence skutečně vede, a kam. Značná část profesorstva současných českých vysokých učilišť prodělala přinejmenším počátek své akademické kariéry za uplynulého režimu a málokdo z těch, kdož se s ním zapletli, učinil pokání za své postoje a činy. Motivací k akademické dráze v našich podmínkách nebývá sice finanční ohodnocení, ale ozdoby před a za jménem a držení vědecké „trafiky“ přinášejí mnohým lidem srovnatelné, ne-li větší požitky. Studenti ovšem dost přesně vycítí, o co jejich pedagogům ve skutečnosti jde - a můžeme se pak divit, že i oni rezignují na vzletné ideje a snaží se jen co nejrychleji nabýt instrumentálních vědomostí potřebných k získání zaměstnání? Péče o duši jakožto raison d´etre vzdělání byla součástí naší západní tradice – ale tradice jsme odeslali jedním mocným „entrem“ do muzeí. Étos zajisté není tím, na co by se v našem školství kladl důraz, a možná i tímto se studentům, a vlastně všem občanům, nezáměrně cosi sděluje. Proč by koneckonců zrovna školství mělo být výjimkou z celkové společenské kultury? Vláda bezduchosti a průměrnosti v posledních svobodných šestnácti letech volně navázala na tu předchozí a dostatečně se upevnila i v byvších chrámech vzdělanosti.    Nemá však smysl stýskat si nad nevzdělaností dnešních vzdělanců, protože to vše je možná iluze a v konečném důsledku se vlastně nic nemění: vzdělání jen všeobecnou dostupností zplebejštělo a těch skutečných ctitelů Sofie je napříč časy stále stejné procento či promile. Gaussovu křivku neošidíme, úzkou cestou a těsnou branou se vždycky vydávají jen nemnozí. Naštěstí ale „ostrůvky pozitivní deviace“ v podobě bláznivých milovníků moudrosti stále existují. Bez těchto oáz hledačů žíznících po pravdě by postmoderní pokolení nemělo naději.

Uveřejněno v revui Prostor