Nytra Miroslav, Mgr.

Podrobnosti

Kategorie: Tvorba členů a hostů

nytra_tvorba

Mgr. Miroslav Nytra: Každý člověk je občanem dvou světů  

Na tomto světě žijeme v těle, které se svojí funkcí podobá tělům zvířat. A proto také podléháme stejným pravidlům přírody.   Pravidlem tohoto světa je boj o přežití. Všude v přírodě kolem nás silnější jedinci vítězí, v nelítostném konkurenčním boji prosazují sebe a svůj vlastní rod. Slabší jedinci živoří a hynou. I v lidské společnosti je tento princip dosud patrný. Každý člověk, který má jisté kvality a něco umí, získá na tomto světě svoje místo, svého partnera, svoje uplatnění. A ten, kdo je třeba jen o maličko méně dobrý, toto místo, partnera, nebo uplatnění nezíská a musí je často pracně hledat někde jinde. Na ty nejslabší čeká často tvrdá a málo placená práce. Jsou také lidé, kteří jsou bezdomovci, nemají rodinu a přátele a nemají uplatnění žádné. V konkurenčním boji o život se vždycky našel někdo, kdo byl „lepší“ než oni a tak je vytlačil, připravil je o jejich místo na slunci.   V přírodě tento jev dobře popsal například Charles Darwin, autor teorie vývoje druhů. Našli se i myslitelé, kteří tuto myšlenku aplikovali i na lidský rod, ovšem s katastrofálními důsledky. Nacismus a marxismus tento boj v přírodě přijaly za základní fakt lidského rodu a soustředily se na zvýhodnění své rasy, nebo společenské třídy. Za cenu velkého utrpení se tím nyní lidstvu alespoň ujasnilo, že na člověka není možno hledět jako na agresivní zvíře, na pomíjivou jednotku vyššího bojového celku. Pravidlo boje o přežití nejen že lidský život nevystihuje, ale také nevede k žádnému řešení.   Člověk je totiž nejen tvorem tohoto světa, ale je především bytostí duchovní. Duch, Boží jiskra v nás nevede k tomu, abychom měli co největší moc a úspěch na tomto světě a abychom vytlačili a zničili své odpůrce. Duch, ze kterého vychází naše vědomí i láska vede člověka naopak k tomu, aby vytvářel harmonii, soulad a mír. A duchovní hodnoty dokonce převrací teorie boje naruby – vždyť je nám známo, že jsou na světě tuláci a žebráci, kteří jsou mnohem šťastnější, než mocní politici, bankéři, právníci či obchodníci. To, co je v lidském životě nejdůležitější – lásku a štěstí, nelze totiž koupit, ani vynutit. Jsou to dary, které přicházejí s moudrostí a duchovní zralostí. K tomu aby člověk prohlédl pasti tohoto světa, přestal bojovat se svým okolím a vydal se hledat štěstí správným směrem, slouží především duchovní náboženství. Pán Ježíš byl Mistrem Ducha, Ducha. který i v nás pozvolna otevírá oči k poznání Pravdy, která převyšuje tento svět. Pán Ježíš znal Boha a mluvil z pozice Jeho království, do kterého patříme i my a které nám dědičně náleží.    Jak se však do tohoto duchovního světa dostat. Jak se stát šťastným a svobodným? Jak se probudit a dosáhnout Spásy? Vznešený a vzdělaný kněz Nikodém, člen židovské rady, přišel za Pánem Ježíšem v noci, snad aby neměl problémy se svými dogmatickými souvěrci a kolegy. Měl na mysli právě tuto otázku: jak získat toto království Boží, jak do něho vejít? Nikodém znal všechna Písma a jejich oficiální výklad, slyšel již také o Ježíšově učení a přece nemohl z nějakého důvodu dosud pochopit Spásu a svobodu, o které Pán Ježíš mluvil.   A dostalo se mu odpovědi, ze které byl nejdříve ještě více zmatený. Máme se znovu narodit z Ducha. Nestačí žít správně a mravně, vzdělávat se Písmem, dodržovat přikázání a předpisy, nestačí se očišťovat a odříkávat modlitby. K tomu, abychom dosáhli spásy, abychom vešli do Božího království, je třeba, abychom učinili – nebo spíše aby se s námi stalo něco, co Pán Ježíš nazývá novým narozením z Ducha.   Celá pravda je, že starý člověk, občan tohoto světa, musí při tom současně zemřít. Ta část naší osobnosti, která chce prosadit a oslavit sebe a své potomky, na úkor ostatních lidí, ta část naší osoby, která bojuje o kariéru, o trvalou jistotu a bezpečí - nejraději snad ve formě moci, peněz a chvály lidí - musí usnout, vyhasnout a dokonce zemřít, abychom byli svobodní a poznali, kdo ve skutečnosti jsme. Náš hřích, náš egoismus i strach má být v tomto procesu přezářen a spálen vědomím a velkorysou láskou. Jde o to poznat, že jsme duchové, Boží děti, tedy poznat sama sebe. Naše věčná vlast a domov je ve světě dokonalého blahobytu, kde není žádný boj a žádná konkurence, protože si v něm nelze představit žádné negativní pocity, žádný nedostatek a žádné nebezpečí. V duchovním světě, v Boží přítomnosti, zažíváme dokonalé štěstí, a proto zde a v tomto stavu všechny ostatní duchy, i Boha, zcela přirozeně milujeme.   Když rozpoznáme naši vlastní duchovní podstatu během tohoto života, je to, jako bychom se znovu narodili, svobodní a probuzení v přítomnosti, je to pocit, jako kdybychom teprve skutečně začali existovat. Člověk si při tom uvědomí, že předchozí život byl jenom více nebo méně zlý a zmatený sen, život bez pevné půdy pod nohama a myšlení bez vědomí toho, kdo, nebo co v nás myslí a co je pravda.    A Pán Ježíš pomáhá Nikodémovi tím, že mu líčí povahu, jakou má osvobozený lidský duch: je jako vítr – svobodný a nevypočitatelný, nelze ho zachytit, ani změřit. Duch přesahuje všechny psychologické kategorie, je nad všemi emocemi – ze všech takzvaných emocí mu zbývá jen dosud nepostřehnutá, jemná, intenzivní radost, hravost a láska. Je to stav podivuhodně hlubokého pocitu svobody, stav dojetí a čisté mysli, stav klidu a vědomí přítomnosti Boha, který je nám tak blízký, že náš Duch s ním vlastně splývá. Je to stav, který alespoň částečně zná každý, kdo se rád a upřímně modlí. Starosti a bolest nyní neexistují a není po nich ani památky, protože nebyly skutečné. Vědomí, že vše je v božích rukou nás také zbavuje strachu o druhé lidi, protože dříve nebo později všichni budou osvobozeni a dosáhnou tohoto stavu.   Spása – to není nějaký abstraktní prázdný pojem, ani něco, co přijde až po soudu na konci světa. Pán Ježíš učil o Božím království, které máme dokonce ze všeho nejdříve hledat a do kterého máme branou Spásy vejít. Spása je poznání, že ze dvou světů, které se v nás podivuhodně setkávají a stýkají, jenom ten vyšší – duchovní – je skutečný a pravý. Svět, který popsal Darwin a Marx, svět, ve kterém chtějí uspět ti, kdo neznají Boha – je jenom dočasnou školou pro našeho Ducha. Zde, v tomto světě, se máme učit z chyb a poznávat, naučit se milovat a nelpět a nakonec máme rozpoznat a najít sama sebe, pochopit, kdo je Pánem Vesmíru, a vracet se ke své podstatě a obrovské moci, kterou nám Pán Bůh dal.   Žít správně a mravně nestačí ke spáse. Dobrotivost a čistý život je pouhou vstupní podmínkou k tomu, abychom dosáhli smíření s lidmi a mohli tak nastolit vnitřní klid a mír, pohodu a uvolnění v celém našem těle, které je příbytkem naší duše. Náš Duch, jemné a živé vnitřní Já každého z nás, se může probudit k plnému životu právě jenom v momentech hlubokého klidu a smíření, ve chvilce, kdy nic nechceme a nic neodmítáme, jenom si tiše uvědomujeme naši existenci tady a teď.   Proto je každé náboženství, které učí lásce a úctě k druhým lidem dobré. Duchovní náboženství, jež přinesl Pán Ježíš a které vyznávají mystikové všech dob a na celém světě, se navíc zabývá naší podstatou a také hlubším smyslem a cílem naší existence. Na konci úspěšné cesty k Bohu přichází Spása, vstup do Božího království, které se každému, kdo hledá a tluče na bránu Božího království, náhle, nečekaně a překvapivě otevře, jako když člověk najde poklad na poli.   Nejsou to vědomosti, zásluhy, ani znalosti – co nás k Bohu přivede, ale spíše moudrost a pokora zabydlená v našem srdci. Je to modlitba a touha po Bohu, které posilují a čistí naši duši.. Na konci cesty je to však odevzdání a vzdání se všeho, čeho jsme chtěli dosáhnout a co jsme si přáli zažít, co máme a o čem víme. Znamená to vzdát se i našeho vlastního myšlení, aby se vědomí starého člověka rozpustilo a v nastalé prázdnotě mysli se probudil Duch. Pán Ježíš to řekl Nikodémovi a jeho slova jsou určena také nám: Co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se tedy, že říkám – musíte se narodit znovu… Vyšlo v knize Věry Ludíkové Pošli to dál II – kniha vzkazů lidem i Vesmíru, Ústí nad Orlicí, Grantis, 2004 *** Cesta za Božím královstvím   Boží království – tato slova jsou pro většinu lidí, Ježíšových i našich současníků, zahalená tajemstvím. Jenom ten, kdo se zamýšlí nad náboženstvím a zvláště ten, kdo se modlí a medituje, pozná na vlastní kůži, že Bůh skutečně existuje – a je zdrojem našeho skutečného štěstí. Pokud při modlitbě na chvíli plně a upřímně obrátíme naši mysl k Bohu, dostaneme vnitřní důkaz v podobě rozjasnění vědomí, radosti a životního elánu. Víra v Boha, o kterém učil Ježíš, člověku dává zdraví a umocňuje jeho inteligenci klidem a lehkostí.    Víře se ale mnoho lidí teprve musí začít učit. Proto raději většina lidí - jak v minulosti, tak v dnešní době - užitečnost náboženské víry nevidí, a odmítá ji. Zatímco Boží Pravda je jedna, důvodů, proč ji lidé nepřijímají, je zřejmě mnoho.    Obyvatelé Nazaretu odmítli Ježíše jenom proto, že ho znali už jako dítě. „Což to není syn Josefův?“ Považovali proto předem za nemožné, aby právě on byl Mesiášem. Autoři evangelia zde pro nás zaznamenali jeden standardní předsudek, který lidem brání v poznání Boha. „Žádný prorok není vítán ve své vlasti“ – se potom stalo okřídlenou větou, která vystihuje skutečnost, že lidé z neznámých důvodů velmi často podceňují toho, koho znají, na koho jsou zvyklí a kdo se zdá být „jejich“.    Zatímco Pravda je jenom jedna, předsudků, omylů, nesprávných názorů a lží je na světě velké množství. Máme se pokoušet o jejich odhalení a pochopení, máme se pouštět do boje s nesprávnými názory? Co říká evangelium? Pán Ježíš se pokusil ukázat na chybu, kterou Nazaretští dělali, pak ale prošel jejich středem a bral se dál. On sám, ani autoři evangelia se dále neohlížejí za lidmi, kteří mají předsudky a víru odmítají.   V dnešní době mají lidé desítky dalších, nových důvodů, proč nechtějí slyšet evangelium. Víra se některým lidem jeví jako pohádka, nebo podvod, být členem církve se mnohým jeví jako nemoderní a jako ztráta času. Předsudků, které brání pochopení, o co se vlastně ve víře jedná, je velmi mnoho a jistě by se o nich dala napsat kniha. To, co nás však zajímá více, je pozitivní, radostná Kristova zvěst o Božím království, evangelium. Je návodem k získání spásy a duchovní cestou, po níž máme jít a neohlížet se nazpět. Ale není naším úkolem pomáhat i druhým lidem ke spáse?   Nejlepší a možná jedinou cestou, jak získat další zájemce o poznání Boha, je, abychom se sami po cestě k Bohu vydali. Naším prvním úkolem není zabývat se tmou a vysvětlovat druhým lidem, proč jsou v ní uvězněni. Není jím ani vysvětlování víry a jejího užitku pro náš život.    Pečujme nejprve o vlastní cestu k Bohu. A jestliže se nám na této cestě daří, staneme se podle Pána Ježíše světlem pro ostatní, živým důkazem toho, že víra účinkuje. A to je také nejlepší, nejsilnější argument proti všem předsudkům a nesprávným názorům, které v současnosti vládnou a brání naším bližním, aby se s vírou seznámili a sami pro sebe objevili její smysl. Radost a klid tváří v tvář životním těžkostem – to je náš nejsilnější argument.   Na lidské problémy a přání Pán Ježíš odpovídal takto: hledejte nejdříve Boží království a spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno. Boží království v sobě obsahuje také odpovědi na všechny otázky a záhady.   Hledání a osvojování si Božího království, stavu, kdy „duch Hospodinův je nade mnou“ je duchovní práce. I když nám Bůh svojí milostí pomáhá, pracujme myslí a srdcem, abychom prohloubili a upevnili duchovní poznání, které přichází nejdříve v záblescích a teprve zvolna se stává trvalým a klidným.   Z Pána Boha vychází pozitivní živá energie lásky a probuzeného vědomí naší vlastní existence, kterou máme najít a s čistým srdcem pozorně vnímat, abychom nakonec zjistili, že být s Bohem je náš přirozený stav. Je to stav vědění a klidu, svobody a radosti. Právě proto se nemáme zbytečně ohlížet do tmy, ale věnovat pozornost našemu cíli – nekonečně laskavému a moudrému Pánu vesmíru, který je i naším Otcem. Vyšlo v Českém zápase, 2004 *** Živá voda pro naši duši   Evangelní epizoda o samařské ženě ukazuje jednu ze stránek Ježíšova působení (J4,5-15). Pán Ježíš uzdravoval a kázal, ale také vedl individuální rozhovory s lidmi, s nimiž se setkával.   Ježíš stál pevně na půdě Božího království, byl narozený z Ducha. Jeho přítomnost sama působila na člověka jako duchovní světlo, které lidskou bytost uvolňuje a působí pohodu. Vedle toho byl také vnímavý a pozorný k lidem, takže dovedl vystihnout jejich vnitřní postoj a způsob myšlení. Dokázal otevřít a získat člověka pro Boží království. A v neposlední řadě Pán Ježíš uměl vytvořit výstižná podobenství, která otevírala lidem mysl a umožňovala Boží království spatřit, zahlédnout a pochopit, o co se jedná.   Co to je, Boží království – a jak se dá získat? - to je ústřední otázka Ježíšova učitelského působení. Přímá odpověď nepomůže. Je to štěstí. Je to svoboda. Je to dokonalý pocit bezpečí v Boží náruči. Je to klid, láska, mír, pohoda, vědomí věčnosti a vědomí vlastního bytí. Je to stav dokonalého naplnění a uvolnění, stav bez myšlenek, kdy mysl je jasná a vědomí neomezené.   To všechno jsou ale jenom slova, a slova na vysvětlení Božího království nestačí. Dokonce mohou být i zavádějící, mohou odradit a zmást. Proto používá Pán Ježíš metafory, podobenství, která jsou zvláště pro vnitřně prosté a duchovně zralé lidi nejlepší pomůckou pro duchovní prohlédnutí….   Člověk musí téměř stále pít. V naší civilizaci to není problém, většinou stačí otevřít ledničku, nebo kohoutek a připravit si nápoj. Naproti tomu ve starých dobách a v horkých a suchých zemích jako Palestina byla starost o vodu důležitou náplní dne. A tehdejší člověk si uvědomoval, že sotva jednou žízeň zahnal, musí myslet na to, kde a jak ji zažene příště.   Každý z nás však nemá jen fyzický hlad a žízeň. V přeneseném smyslu, ale stejně silně a naléhavě, člověk také žízní po lásce a přátelství, po uznání a po pozornosti bližních. Lidé žízní po rozhovoru a po zábavě a někteří náročnější také po slávě a moci. Ale také zde – sotva se jednou člověk napije – musí myslet na to, kde a kdy bude pít příště. Musí myslet na to, aby prameny nevyschly, aby si zdroje někdo jiný nepřivlastnil, aby včas i napříště žízeň po pozornosti a ujištění vlastní hodnoty zahnal. Veškerá činnost a veškerý shon tohoto světa je vlastně o tom – včas a co nejlépe zahnat palčivou a nepříjemnou psychickou žízeň.   V tomto přeneseném smyslu však existuje zvláštní druh vody, kterou Pán Ježíš nazývá „živá voda“. Kdo se jednou této vody napije, sám už nikdy žízní netrpí. Přímo v něm vznikne totiž pramen vody, kterou všichni lidé hledají a potřebují. Ten, kdo se napije živé vody, už nebude hledat vodu, jeho život už nebude pobíháním od pramene k prameni. On sám se stane zdrojem vody, po které všichni prahnou….   Před dvěma tisíci let Pán Ježíš mluvil se samařskou ženou u studny a evangelista Jan pro nás tuto historku zaznamenal a tak se stala součástí našeho Písma. Je to rozhovor o vodě ze studny, který se stočil na téma lidské žízně po uznání a potvrzení naší existence. Je to rozhovor, v němž Pán Ježíš osvětlil ženě, která na to byla duchovně připravena, co to je Boží království.   Boží království je živá voda pro naši duši. Psychická žízeň končí, když rozpoznáme podstatu naší duše. Tato podstata je láska, intenzivní a přece klidná radost a je to naše skutečné vědomí. Jsme to skutečně my, jak nás Bůh stvořil ze své vlastní podstaty. Boží království jsme my sami – osvobození od všech starostí a strachu, naplnění blažeností. Boží království je osvobozující pravda, kterou nás Kristus učí hledat a odhalit, je to pravda, jíž je on sám v nás.   Kristus je tedy věčné kosmické vědomí a toto vědomí, blažené vědomí vlastní existence, je v každém člověku. Každý příslušník lidského rodu na světě je nenahraditelný originál Boží tvorby a střed vesmíru - a současně jsme v naší nejhlubší duševní podstatě totožní - jsme více než bratří a sestry a Bůh je víc než náš Otec – jsme prostě jedné podstaty.

Vyšlo ve sborníku Dialog na cestě, Praha, Blahoslav, 2005