Fassati-Roklová, Giovanna

Podrobnosti

Kategorie: Tvorba členů a hostů

Giovanna Fassati – Roklová: Babička   

Měla jsem babičku. Odešla z tohoto světa v požehnaném věku devadesáti let uprostřed naší mnohočetné rodiny, pojídajíc milovanou bramborovou polévku s pravými hříbky.    Poslední její otázka patřila mně: „To jsou hříbky z Mnichovic, viď, Janičko, to já hned poznám,“ pravila moje drahá babička. Já na to: „Babi, sama jsem je pro tebe nasbírala.“ Pak babičce vypadla z ruky lžíce a já stačila jen říci: „Babi, já ti ji hned podám -“, ale už jsem vzápětí bolestně tušila, že to byla poslední babiččina polévka na tomhle světě. Umřela mi v náručí se šťastným výrazem ve své laskavé tváři... Božena Němcová by jistě řekla: „Šťastná to žena.“ Ano, je to velký dar, odejít z tohoto světa v kruhu svých nejdražších, pojídajíc svůj nejoblíbenější pokrm. Bolelo to tehdy moc, ten tvůj nečekaný a rychlý odchod od nás, drahá babičko. Ale to, že t e b e nic nebolelo, že jsem mohla do poslední chvíle definitivního rozloučení držet pevně tvoji mně tak drahou dlaň – to hodně pomohlo k překonání té obrovské bolesti.    Do roka se mi narodil můj syn Patrik, na kterého ses tolik těšila a já náhle zjistila, že jsi stále se mnou, že náš dialog nemůže nikdy skončit.  Tak asi takhle nějak si se svou milovanou babičkou povídám. Učím se stále dívat na svět jejíma moudrýma očima, které přečetly stovky knih. Snažím se i ohmatávat svět jejíma laskavýma rukama, které uměly tak krásně hladit, ale i tvrdě pracovat.  A také se stále učím n a s l o u c h a t druhým. Vnímat toho druhého, jeho bolest, žal, ale také i radost - umět se ze srdce opravdu zasmát i sobě samotné. Jsem nesmírně ráda, že moje dětství bylo šťastné. A k tomu nádhernému pocitu š t ě s t í , b e z p e č í ,  b e z s t a r o s t n o s t i , nemusela tehdy být vůbec přítomna žádná televizní obrazovka. Povídaly jsme si do noci, četly jsme si do noci, držely jsme se za ruce a měly se opravdu rády. Ano, jediný opravdový přepych, který existuje – to jsou lidské vztahy, někdy to trvá déle, nežli člověk ví, že to takhle je. Všichni jsme se tak trochu „zbláznili“.  Chceme mít strašně rychle svůj vlastní dům, ten nejrychlejší auťák s mobilním telefonem, toužíme šíleně po cestě kolem světa.    Zapomínáme na to, že náš dům shledáváme krásným v čase, kdy se nám volně dýchá, přijde-li skleslost, shledáme jej tíživým. Zapomínáme, že náš luxusní vůz se může velice rychle změnit v tu nejluxusnější rakev. A vrátit se z cesty kolem světa úplně sám? Ne! Vždyť nejvíce potřebuje člověk k svému štěstí jiného člověka.    Babičko moje, cítím tvoji dlaň v mojí dětské ruce. Slyším zdáli, ale naprosto zřetelně tvůj hlas:     „Nejdůležitější v životě lidském, holčičko moje, je l á s k a ...“