Rysová, Magdaléna

Podrobnosti

Kategorie: Tvorba členů a hostů

O

rysova_tvorba

Magdaléna Rysová :TRNKY PRO PRINCEZNU Obloha černě vadne  ve slovech na počest  chladnému březnu z mraků padají  trnky duhové na lože  pro princeznuNA CHMELU  ženy  s šátky  na uzel  hřebeny  česaly sladký  chmel  usouženy  muži  stírali kapky  z čel  spěchali než spadnou pěnyPSTRUZI  líně  nesou se pstruzi  potokem  jako čas pluje  námi  dívka si motá  tu oko za okem  ze suchých stébel  slámy  ospale  zaplétá další  rok za rokem  všichni jsme  tak trochu  samiMALOVÁNÍ KONCEM LÉTA  jen ať nám zbyde ještě trocha žluté na tapety  dokud nám slunce nevybledne zcela  holá jsou místa mezi podzimy a léty  stejně jak cesta po stráních tvého těla  jen ať nám zbyde ještě trocha žluté na tapety  ať v pokoji je teplo na stěnách  když hasnou ráno rozpálené světy  a pohled je mapou přímočarých drah  teplo se ztrácí jak nasládlá chuť piva a růže se mění na nerozvité věty když do klína slunce smutně dohořívá  tak jen ať nám zbyde ještě trocha žluté na tapetyZÁPAD SLUNCE NAD PRAHOU v doteku s kamenným mostem si malovali po stém sto prvý otisk Prahy a horké slunce jako třetí těm dvěma právě do objetí ustoupilo z dráhyPÍSNIČKA O OKRAJ PARAPETU včera dva holubi ťukali o okraj parapetu písničku složenou ze samých krátkých not bylo jim veselo jak tam štěbetali světu a teploměr dřímal na dvou stupních pod asi těm dvěma bylo zrovna do zpěvu a bylo jim jedno zda léto je či zima smáli se všem co jen doufají v oblevu když holubí lehkost je dávno nedojímáTRNKY  na řasách  kuličky deště májového  klouzaly  ztrpkle na polštář  plakala ze sna  pro toho svého  v bělostných ručkách  topil se snář  z očí  spánkem jemně přivřených  padaly  trnky do peřin  do sítí oblohy  snášel se sníh  na sny já ovšem nevěřím KDYŽ NEBE SNÍ slunce spí v jedné  poloze nechce se ze sna  probrat dívka si máčí  prsty v obloze v sukních má žmolky  modraČERVÁNKY z polí stoupá nasládlá mlha za kopcem maliny dívka si  trhá v zástěře vítr  nazlátlou pšenici seká s červánky ve tváři chlapec tu  čeká za keřemPODZIMNÍ NÁMLUVY  jeřabiny nedozrálé  koulejí se jedna  s druhou  opásané černou stuhou  pro princeznu na korále  zahalená v bílou kůži  smutně tančí v zmrzlé trávě  slunce černá po otravě pouští barvu do ostružin  když den se s nocí prolíná již brzy začne hostina  SILUETA ZA OKNEM na okně zůstala stopa po dlani a s každým dechem  roztávala mizela ze světa do mého dýchání když po kapkách jsem ho  rozdávala korálky dechu kapaly na otisk noc padala na mé zoufání na okně zůstala stopa po dlani a já marně hledám její  stisk DO KLÍNA NOCI ještě chvíli můžeš mlčet čarování když měsíc nebe zhasíná a kreslit touhy na počkání noci  do klína den naše prohřešky odhalí zase jsme celou noc prolhaliNEVINNÁ zavřete vítr do komnat když brázdí po bílém klíně ctnost bude  zítra umírat do ticha  po pěšiněDÝCHÁM NEBEM dýchám nebem  a všechny tvoje vůně mi houstnou na jazyku  opadané šeříky, chudobky a petrklíče s rozmačkanými stonky  jak jsi je svíral stejně pevně jak sevřené bylo tvé hrdlo  ticho pod drobnohledem  se mi v ústech rozkládá na tisíce molekul  kyselých kuliček  co do sebe naráží (jako já na tebe)  až příliš často na tak velký prostor mlčení  odejít nedovedem  a ještě spoustu dalších nepodstatných věcí  slunce hladí jedem když se ráno probudím  a zase cítím ty prapodivné vůně ve svých vlasech  a přesto jediné čím jsem si opravdu jistá je  že už nedokážu cítit vůbec nic  (především tebe) MODLITBA USÍNAJÍCÍ DÍVKY dokud ještě poznáš mou dlaň dívej se nocí  a zpívat nepřestaň slova která jsme ve tmě nenacházeli probuď se nocí  zmámen a dokud se ještě známe nech slunce hasnout nad postelí  dokud nás ráno nerozdělí amen MALOVÁNÍ NA SKLE a možná to ještě není konec to jen slunce váhá u dveří dát obloze svůj dech já vplétám doušku mateří do mlhy na oknech v ten bílý závoj poslední a kdyby už byl tohle konec ráno se mlhou rozednímVÝCHOD SLUNCE do kopců protkaných kvítky čekanek a hrubých prstů žita které se plazí po jemné tváři  a zanechávají po sobě krvavé cestičky do černých uliček, zažloutlých střech a Chrámu sv. Víta na jehož sepnutých rukou se usadil kohout a začal zpívat když po mostech kráčeli spící do horké dlaně která vodu si chytá pro radost a smutek že po tak dlouhých dnech konečně prší z oblohy rozbrázděné touhou do cípů polí, vinic a luk kam slunce nezavítá svítám