Ševčík, Ota

Podrobnosti

Kategorie: Tvorba členů a hostů

MÉ MÍSTO

 

Jsem unavenej a hladovej A ŠŤASTNEJ

Tak to je

Ptáci nade mnou zpívaj´

Jsem syn jejich zpěvu

Jsem syn slunečního svitu

Ve svý nejistotě jsem syn stébel trávy, chvějících se pod závany chladivýho větru

Všichni jsme syny a dcerami tohohle světa

Jen v tom kraválu je šasto těžký si to uvědomovat

Halas trub, bubnů a všudypřítomného: "Kaufland, tady jsem správně."

Karneval hloupostí a někdy zrůdností

Kterými se odvádíme od toho základního

Nastavuju tvář chladivému větru

a vím kde jsem správně

 

KALNÝ VODY

 

Otázky jsou kalný vody

Odplav z nich dřív než se utopíš

Žij svůj život

a právě tak ho pochopíš

 

Utíkám sám před sebou

Temnýma stezkama

A jsem tak vděčnej

Za chvíle kdy na mně zazáří Světlo

Omámí mně svou Sladkou Svobodou Poznání

A pak mně Sevře Strach

A já vyběhnu

Na Cestu, na které Nemůžu Nic Najít

Protože to co bych tam našel

Už Dávno Znám

sevcik_tvorba

sevcik_tvorba

sevcik_tvorba

Ota Ševčík: Otrokem vln - ke stažení (9.9.2012)

Na obloze letělo káně

Byl to nádherný pohled

Ne rychle, ne pomalu

Letělo

Říká se "dravý pták"

Kos co sezobne žížalu není dravý

Jen káňatům, orlům a sokolům jsme připsali předponu "dravý"

My, lidé, kteří jsme nejdravější ze všech druhů

A ještě ke všemu se bojíme létat

Ty však, káně,

nepotřebuješ ochrany mých slov

Jsi krásné

A mé ráno bylo díky Tobě důstojnější.  

Pravé Slunce(22. 7. 2012)

Jít dál tou cestou

Kterou jde pubertální hráč I sebevědomý rytíř

Jejichž průnikem se rodí dospělý muž.

Na té cestě tančí slunce na měděné střeše .J

e to neupřímný odraz pravého slunce.

Dospělý muž to ví a nenechá se zaslepit.

Ocení pýchu té laciné krásy.

A pak nechá estetické nic za sebou.

Je spousta vjemů o kterých ví a nepotřebuje je.

Dobře ví co potřebuje doopravdy

Vám(29. 4. 2012). Pro tu jednu tajemnou.

Pro tu jednu tajemnou, jejíž jméno nikdy nepoznám

Jen pro ni píšu tuhle báseň

Pro tu zvláštní vílu ztracenou ve světě vánočních výzdob, teroristických útoků a talk-shows.

A zatímco píšu tuhle báseň, slezl sníh a zelenohnědá zem dělá, že vyhrála.

Jenže sníh se vrátí jako se všechno vrací.

I vy a já se vrátíme.

Nebudete to už vy a nebudu to já.

Ale i tak je dobře, že jsem napsal tuhle báseň.

Pro tu jednu tajemnou 

Přejít po tý hraně zvaný život

Protože cokoliv jinýho je pro mně zapovězený

Jít dál I když se cítím jako blázen,

který nechápe slova, na kterých stojí svět

jako láska, víra, pravda

I když pro mně slunce svítilo už hodně dávno

a pak už jsem ho kromě krátkých pohlazení paprsků nikdy nenašel

I když jsem sám v zimním lese, mrzne a nikdo mě nehledá

Jít prostě proto že je to lepší než stát

Nebo dokonce padnout

Jenom proto

sevcik_tvorba

Přitom stačí jen věřit(26. 4. 2012)

Zavřel jsem dveře za svojí minulostí

Občas se stejně přikradou mí nezvaní hosti

Strachy, zlé myšlenky

Nedověry jedním slovem

Je v nich ta hloupá pýcha že lze jinak než s Bohem

A pak jak tupá masa

Chci urvat na výsluní místo

Přitom stačí jen věřit

A bez rvačky je jisto

sevcik_tvorba

Retrospektiva z korespondence O. Nytrové O. Ševčíkovi

Úryvek z dopisu O. Nytrové O. Ševčíkovi z 5. 5. 2005

... Napsala jsem Ti osnovu, která by Ti mohla pomoci v práci s odborným filosofickým textem Martina Bubera. Zaveď si desky, do nich si dávej kopie úseků z knih, zaznamenávej si přesné citace a parafráze. Pořádnost a soustavnost se vyplatí. Promítne se Ti i do dalších oblastí. Každá trpělivá práce učí člověka trpělivosti, konstatuje také filosof a psycholog E.Fromm. Počítač je pro autora velkým pomocníkem, proto je třeba práci na něm zvládnout co nejdříve. Fromm v Umění milovat zdůrazňuje myšlenku, kterou je dobré se řídit: „Bez kázně se život tříští, stává se chaotickým a chybí mu soustředěnost.“ Těším se, že mi barvitě popíšeš svou práci, budou v tom charakteristiky lidí a situací – pošleš mi svůj vybraný zajímavý deníkový postřeh a záznam a vložíš do obálky i nějakou kvalitní novou báseň pro sborník. Něco takového jako je Tvé Stoupání k Bohu, Hledání Boha. Když si nasadíš vyšší laťku, máš to pak obtížnější. Já jsem maximalista a jsem náročná obzvláště na ty, na nichž mi záleží. Jsem ráda, když nadaní lidé se svými hřivnami zacházejí odpovědně. Gratuluji Ti k metě, které jsi dosáhl, otištění životopisu a básní v Křesťanské revui, kde jsme spolu tentokrát bok po boku jako autoři. Jde o kvalitní periodikum, náš nejstarší křesťanský časopis.

Přeji vše dobré a požehnané

Tvá kmotřička Olga

sevcik_tvorba

 

Z korespondence: SMS Oty Ševčíka Olze Nytrové 31.3.2012

Ahoj Olgo, včera jsem si komplet vytisknul všechno z mé stránky v LDK. Je pro mne významné sledovat můj myšlenkový vývoj i to, jak na mne reagují druzí lidé. Děkuji. Odpověď: Ahoj, Oto, literárně tvořit - to je báječná forma sebereflexe a dušezpytu. Básník slovem uchopí, metaforou pojmenuje mnohé nevyslovitelné a nedotknutelné. Vyčistí si mysl a srdce a ze svých zdrojů nabízí druhým.

sevcik_tvorba

Beznaděj

Křivý nůž ztrát v čase

Holá slupka existence

Jsem hladový člověk

A poslouchám tu moudra

Která mně odvádějí od prapodstaty

V které jediné se mohu cítit dobře

Jsem hladový

A moudrý

 

sevcik_tvorba

PROČ NEVYSKOČIM Z OKNA (2012/2)

Neředím

Neměřím

Nevěřím

Bojím se bezesný noci

Kdy ani nebudu mít odvahu vyskočit z okna

abych jim ukázal že mně nepochopili

Protože by to vyvolalo jen otázky

A já je ve svém životě nemám rád

tak je nechci přinášet ostatním

Ostatně mám i otázku

proč vlastně nemám odvahu vyskočit z okna

Z okna by měl skákat ten kdo nemá otázky

Takže já budu dál hledat naději

Jak hledá krásná dvacítka náušnici v písku

Myslím, že mně jde ale o víc

sevcik_tvorba

 Skalpuje mně to

Tváře,osudy,touhy

Jsem mezi nimi

A nevím, zda to, co žiju, je dobré

A možná je to dobré, protože to žiju

Nad ložem smrti a zrodu vznáší se mrak

Nevím,zda je to beránek či bouřňák

 

Je to všecko tak beznadějný

To zoufalý hledání pravdy

V poezii, lásce a léčbě

Že člověk váhá, jestli něco hledat

Ale pak je tu druhá varianta-hrob hnusu ze sebe sama

V hrobě je klid a z jeho stěn padá hlína

Všechno jsem znal a dobře věděl, kam se mám vrtnout

Jenže stěny reality byly úzké, příliš úzké

Tak jsem se radši zbláznil A šel něco hledat

 

MOŽNA ŽE VŠECHNO DOHROMADY (14.2.2012)

Není koho není komu

vyhnali mě z mého domu

v mém domě už nikdo nežije J

sem střízlivý a moudrý co dýchá a nepije

Však radost ta největší je mi odpírána

V mlze se láska ztratila

Zvládne to nová dáma?

Možná že snad kdysi máma

možná že všechno dohromady

Jsem hrozně smutnej a chci kašlat na záhady

sevcik_tvorba

Tisíckrát proklínám svět

Ten svět plnej běd

Všechno dobrý jsem zahodil

Mnohý boty na cestách prochodil

Neumím svý ego odclonit

Neumím se v Betlémě poklonit

Však šel jsem cestou sněžnou a v dáli trochu svítalo

Světla fakt moc nebylo

Však já jsem vděčnej za málo

A teď když tu stojím na prahu za naděj Ti díky, Králi

Když najdu všechnu odvahu

Světlo bude blíž než v dáli

 

sevcik_tvorba

O mém dědečkovi(2012/2)

Můj dědeček byl tím, kdo mně dal poznat vášeň, která mě v životě zatím neopustila a snad neopustí - lásku ke knihám. Svým životním postojem se mi snažil předat moudro, které nejsem schopen ještě ani teď, když píšu tyto řádky, cele přijmout. Za tvého života jsem tě, dědečku, nebyl schopen docenit a zasloužil by sis mnohem víc než tyto řádky. DĚDEČEK VÍCE KONAL NEŽ MLUVIL. A když mluvil, měla jeho slova váhu. Nezapomenu na naše sobotní výlety, kdy jsme si vychutnávali společnou cestu a vzájemnou přítomnost. Velmi podstatné bylo i to, že dědeček věděl, kam jdeme. Navždy si budu pamatovat kroniky z historie naší země, které dědeček shromažďoval. Ty částečně potrhané vazby pro mne představovaly malou svátost a příběhy českých knížat a králů jsem doslova hltal. Detektivní romány, zejména od Eda McBaina a Raymonda Chandlera mne učily pochopení pro outsidery společnosti. Ano, za lásku k literatuře vděčím, dědo, tobě. Ač jsi byl profesorem na gymnáziu, nad nikoho ses nepovyšoval. Uměl jsi spoustu věcí, ale nikdy sis nenamlouval, že rozumíš všemu. Učil jsi mne dokázat to, co dokázat můžu a říct si o pomoc, když nemůžu. Tobě vděčím za to, že jsem tyhle cenné poznatky získal a Bohu za to, že mám sílu je alespoň občas uvádět v život. Díky dědečku

sevcik_tvorba

sevcik_tvorba

sevcik_tvorba

O lásce a Vesně

Venku je tak hrozná zima že se nechce žít

Ale i v téhle zimě můžu snít

O něčem co lze naplnit

Láska stejně jako Vesna

Povstává tvrdým bojem ze sna

A byť zdát se může, že vládne dlouhá noc

Morana ni Samota nemají věčnou moc

c

sevcik_tvorba

KOLO

Ty v kole Život je kolo

Ty jsi teď v tom svým

A kolem komínu krbu se vracíš

Nakažena ohněm

Tím ohněm lásky, odvahy a bolu

Kterej nezhasí moře

Protože z moře tenhle oheň vstává

Báseň o světle

Na cestě nocí hledáš světlo které by osvítilo duši, připomínající rozpadající se garáž jeden vrak jménem srdce a spousta krámů chaoticky uspořádané seskupení, které chce zoufale stmelit je třeba jej prozářit musíš dál klopýtat přes kořeny narážet do pařezů a zapadat do bláta chceš-li vrátit světu to, co kdysi měl a z čeho se těšil než jsi to ve své bláznivé pýše Ikara odhodil svoje světlo *

O víře

Co nám na světě zbývá?

Kříž?

Spíš?

Nerad tě budím, ale něco ti říct musím:

Není to taková hrůza

Já to ještě zkusím

Ona je to dílo

Má dívka maluje

To byste ji měli vidět

Naklání se nad svoje dílo

Objímá ho

nadává mu

Vstupuje do něho, ale nevystupuje z něj

Je to krásné

Je to jedna z pravd světa

Ona je to dílo

Sluneční mantra (Praha, 2008)

sevcik_tvorba

SEN

Ztracený

Ztracený ve světě možností 

Ztracený ve světě pravd 

Ztracený ve světě lásek 

Ztracený ve světě beznadějí 

Ztracený ve světě nadějí 

Ztracený ve světě prstokladů 

Ztracený ve světě stále stejných scén 

Ztracený ve světě chlapských gest 

Ztracený ve světě krásných nohou 

Ztracený ve světě smrdících lidí 

Ztracený ve světě úspěšných lidí 

Osedlá koně 

A vzlétne

Báseň

Neveselo truchlivo dusivo

Možná se mi příliš radosti ovinulo kolem krku jako had 

Možná nemám právo se radovat 

Stále jsem ten černý vzadu 

"Jen vykličkuj, jen vykličkuj." volá na mně svět 

A tak místo pokorné radosti 

Nůžky se rozevíraj

sevcik_tvorba

 

Předmluva Olgy Nytrové ke sbírce Oty Ševčíka Sluneční mantra (Praha 2008)

Slovo úvodem:  Otu Ševčíka jsem poznala v roce 2002. V rámci literárního klubu na Armádě spásy, který jsem založila a vedla, jsme společně připravovali literární pásma poezie, prózy i scének v týmu s dalšími spolupracovníky. Pak jsem Otovi asi tři roky pomáhala přepisovat rukou psané verše, črty, úvahy, filosofická zamyšlení a scénky do počítače s tím, že se sám během rozumné doby naučí pracovat s počítačem a bude soběstačný. Byl rozhodnutý jít počítačového kurzu a tuto nezbytnou disciplínu zvládnout. S manželem jsem trávila dovolenou v roce 2005 v Nespekách-Městečku a tam jsem dala po mém soudu nejlepší Otovu báseň přečíst číst přednímu literárnímu teoretikovi profesoru Miroslavu Červenkovi. Napsal tato skvostná slova, která Otu určitě morálně zavazují: Vracím se znovu a znovu k básni Oty Ševčíka Dar z nebes. Je to jediný text jmenovaného autora, který jsem četl. Snažím se pochopit, proč se mi líbí.Běžné lyrické téma obrodné radosti v dešti, vystavování se dešti je tu dramatizováno neobvyklou představou: co padá z nebe, jsou „ostrý kameny“, zraňující všecky, jen ne mluvčího básně. Ten dokáže rány přijmout jako požehnání. Napětí mezi fyzickým zraněním a pokorou, jež z ran dělá projev lásky, se zadírá do vědomí čtenáře a pokračuje celou básní. Napětí vtahuje i zdánlivě vyrovnaného mluvčího, jsou to jeho ústa, co chrčí, jeho slina, co teče. Do extáze přijetí se v pobočném kontrastu mísí i racionální prvek: „koutkem oka pozoruji…“ Opakované „jen já“ se neuzavřelo zcela do své výlučnosti. Můžeme se přít v nerozhodnutelném sporu, zda spontánně, nebo na základě úvahy o kompozici se obrazný klíč k celé básni – identifikace kapek a kamenů – dostal hned do prvních řádek. Dovedu si představit jinou báseň, kde by toto vysvětlení padlo až v závěru, jako pointa. Byla by to báseň daleko konvenčnější. Ševčíkovi se nejvíce rozdírající motiv stal hned předznamenáním celého textu. Předurčilo to čtenáři delší mučánkování, nikoli náhlý zvrat poznávací. Je to časově roztažená epifanie, jiná než ta, která srazila z koně sv. Pavla. Je to epifanie básnická. Mnoho se mluví o úlevě, kterou trpícímu přinese literární vyslovení vlastní bolesti. Leckomu by se při konstatování této požehnané a speciální funkce umění mohlo zdát, že vykládat u těchto převážně úlevných textů o technické a řemeslné stránce umělecké slovesnosti, o metaforách nebo kompozici je zbytečné: hlavně když se to vypoví, co tu s uměním… Tak to však nefunguje. Překlenovat utrpení, najít v něm a proti němu možnost přijetí života jako zázraku – k této moudrosti texty pomáhají právě proto, že krvavá látka se zmáhá uměleckou formou.     Proč máme na konci Daru z nebes pocit lehkosti? Nepřičinil se o to taky výmluvný trochejský rytmus, porušovaný (verš 10., 13., 15., v rozsahu taky v. 1. a 12.) jen tolik, abychom se povznesli nad jednotvárnost, ale s vědomím, že se vždycky dovedeme vrátit k řádu…? Ano, povznesení, a také odstup, plynoucí ze svobodného zacházení se zážitky jako s matérií pro utváření tvaru, to je ten specifický zdroj úlevy, který odlišuje umělecké způsoby komunikace od obyčejných rozhovorů, od meditace i modlitby (které zase mají svoje zvláštní přednosti mezi nástroji sebepomoci). Má-li nám literatura pomáhat v životní strázni po svém, musí i ona zůstat sama sebou. Zvládajíce literární řemeslo, vstupuje ve spojenectví s odkazem předchůdců, a oni prostřednictvím techniky a svízelů řemesla literárního sdělují nám svou jinak nesdělitelnou zkušenost s přemáháním nicoty. Při hledání slova stojí nám za zády jako dobří andělé, neboť anděl znamená „posel“.    Aby umění bylo pomocníkem, musíme je uměti… Také proto si myslím, že práce přátelských uskupení, jako je Literárně dramatický klub Dialog na cestě u sv. Mikuláše, odkud naše báseň vzešla, není ničím nadbytečným, že přesně přiléhá k tomu, co jeho účastníci potřebují. Zaslouží si náš obdiv a podporu.                                                                      

Miroslav Červenka                                                                       Uveřejněno v Nový čs. zápas 32/2004

sevcik_tvorba

Básník Ota Ševčík 4.11. 08 v Café na půl cesty    

Ota Ševčík se rozhodl vstoupit do Církve čsl. husitské a požádal mě, zda bych s e nestala jeho kmotrou. Souhlasila jsem ovšem s tím, že se čelem postaví ke svému životnímu problému s alkoholem i s prací a bude se odpovědně věnovat vlastnímu básnickému daru a tomu největšímu umění, kterým je život sám. Člověk by se neměl zpronevěřovat Bohu a podléhat závislostem, to znamená vyhledávat umělé ráje, alkohol, drogy, které jsou hloupou, bezduchou a zlovolnou parodií na ráj skutečný, vonící v našich nadějích a snech a nemanipulovatelný lidskou slabostí, selháváním a bezcharakterností. „Chraň tě ruka Páně toto udělat,“ řekla by naše babička. Jsou věci, které člověk rozhodnutý konat dobro nikdy neudělá. Nebude si ničit zdraví a pohrdlivě, nezodpovědně zacházet se svou tělesnou schránkou, se svými dary, s charismaty od Stvořitele. Jako duchovní CČSH bych tady připomněla, že hřích je něčím, co je nad naše síly. Leží přede dveřmi a číhá jako dravé zvíře, jako šelma. Otevři dveře a je připraven se ti zakousnout do hrdla. Propadnout hříchu, to znamená propadnout cizí zlé moci, zpívat „zlohymnus“. Když víš, že v lese jsou vlci, vezmeš si na ně hůl. Když víš, že na tebe číhá démon alkohol, vyzbrojíš se také. Nepodceňuješ nepřítele. Hřích je hrozba připravená zakousnout se ti do srdce. Je třeba se na tuto hrozbu duchovně připravovat. V takovém zápase pomáhá i poezie, která ví něco o tom, jak je úzká branka do království nebeského.

sevcik_tvorba

Básník s editorkou a kmotrou    Několik let našemu básníkovi trvalo, než pochopil, že poezie není jen jakési automatické písmo, které v extázi „vymastíme“ na papír a „jdeme od toho“, ale že s textem je třeba přiměřeně pracovat. Strukturou je nejen jednotlivá báseň, ale určitou architekturu má i celá sbírka. A také je třeba hodně číst – ovšem s jasnou hlavou a nikoliv pod vlivem alkoholu.   Mám-li se zamýšlet nad poezií, mohu říci, že jsem přesvědčena, že básnická intuice nám pomáhá chápat mystéria, zachytit na zlomek vteřiny cíp nejhlubších a nejvyšších tajemství bytí. Prostý lidský rozum má svá omezení a intuice nám dává možnost vnímat další úrovně, další dimenze, které nelze pouze racionálně uchopit. Bez kontemplace nelze psát poezii. Básník bývá mistrem mlčení a ponoru do rozjímání. Mlčení je, jak známo, také jedním z mysterií lásky. Básník vnímá hodnoty, mající univerzální charakter a dokáže je vyjádřit silnými metaforami, obrazností, která oslovuje podvědomí druhých. Slova jsou transparentní. Jimi zážitek a poznání jednoho člověka proniká do vědomí jiné lidské bytosti. Jde o tvůrčí akt básníka i jeho čtenáře – psát i vnímat napsané má svoji velkou tvůrčí hodnotu.     „Existují lidé nábožensky nehudební,“ napsal jednou Franz Werfel. Já sama za skutečné a sobě blízké básníky považuji ty osobnosti, které jsou nábožensky hudební. A to Ota Ševčík je. Propojit podvědomí, pustit zářivou intuici do své mysli, to je důležité. Pokud možno přirozenou cestou, meditací, modlitbou.  William Blake vyjádřil názor, že „svět imaginace je světem věčnosti, je to božské lůno… Ve věčném světě existují trvalé pravzory všech věcí, které se zrcadlí v rostlinné říši přírody.“  Básník svou myslí nikdy zcela neprodlévá jenom na této planetě. Na počátku všeho je tvůrčí energie Boží (hebrejsky dábar) a lidstvo je ve své podstatě božské. Má však svobodu konat dobro nebo zlo. Už tady na zemi bychom měli uskutečňovat svou božskou podstatu. Cílem spirituality je soucítění s veškerým tvorstvem, smysl pro spravedlnost a vzdávání díků za vše, co k člověku přichází a čeho se mu dostává.      Poeta touží být proniknut duchem a pravdou. Touží vzdorovat zlým mocnostem, odolat svodu hříchu a oděn bílým kmentem zpívat o lásce. Co je osvobozující čin lásky? Co je selhání? Co je vábení zla, které přichází v důmyslných převlecích. „Velký našeptávač“ všechno zdůvodní. Nedávno jsem četla zralé vrcholné dílo libanonského básníka K. Džibrana Prorok, v němž autor nabízí cenné myšlenky. Vypráví zde, mimo jiné o dvou sourozencích. Starší z nich nestojí o moc a vládu, neboť poznal, že láska je víc než moc:  „Láska vítězí, láska se nebouří. Láska je vzdálený úsměv v duši…je to nový úsvit na Zemi… Láska je čerstvá rosa snášející se na Zem.“ Literární tvůrci nám sdělují to podstatné ze svého hledání, ze svých vnitřních zápasů a touhy po Bohu. Poezie je „uchopí za srdce“ a už nepustí. Nebývají bohatými a úspěšnými lidmi, jsou to spíše hledači pravdy, riskující a poněkud osamocení podivíni, mlčenliví vnímatelé příběhů a životních dilemat. Jsou to ti, kterým není lhostejná víra, naděje a láska. My lidé si klademe již po dlouhá tisíciletí řadu otázek: Co je to „praenergie“, podle alchymistů „síla vší síly silná“ a jak se na ni napojit? Je básník jako pramen prýštící z nitra země? Hraje svou roli individuální invence? Hledáme praenergii, prazáklad, pravíru, toužíme na vteřinu spatřit cíp absolutna? Chceme jít k podstatě? Jaká platí pro můj život hierarchie hodnot? Co je tím opravdu nejzákladnějším? Jaký je smysl bytí člověka a jeho místa ve vesmíru? K těmto závažným otázkám se ve svých metaforách vyjadřuje tvůrce veršů, který sestupuje na dno existence. Intuitivně ví, čím platí a co skutečně hledá.                                                                         

PhDr. Olga Nytrová,                                                                         spisovatelka a duchovní CČSH

sevcik_tvorba

***

sevcik_tvorba

Rok, po kterém nechci počítat další roky   

24. července 2011 to bylo dvanáct měsíců, co abstinuji.Ti, kteří mně znají, vědí, jak jsem si alkoholem nechal ublížit a těm, kteří mně neznají, vzkazuji, že hodně. Za ten rok jsem zjistil, že život je bezpodmínečně barevný. Je barevný sám o sobě. Dříve jsem si myslel, že barvu mu dodává právě ethanol. Ale ne - je to jen tak. Emoce prožívám silněji a rozumím jim (i když je to někdy bolestivé, je to ryzí - opilý jsem také často trpěl a navíc věci měly pokřivený význam). Mohu se svobodně rozhodovat - bez strachu z abstinenčních příznaků. Mám práci. Prožil jsem krásný rok. Ale teď to teprve doopravdy začíná. Chci žít bez alkoholu tak přirozeně, abych zapomněl to pro mně jinak tak strašně důležité datum. Chci abstinovat v toku svých dní a být svobodný.Jen tak.

Ota Ševčík

sevcik_tvorba

***

sevcik_tvorba

Jestli je to správně

 

Čtu knížky

Zmateně a zoufale

Možná se něco rýsuje

Něco lepšího

Ale spíš ne

Tak to znám

Jedna žena za mnou, jedna přede mnou

Zas lezu na ty hory

Z kterých můžu spadnout

Není s kým mluvit

Zrovna tady a teď

 

Utrpení

V ulicích

Doma

V televizi

Snaží se mi říct:"Zalez do svýho vnitřního doma."

A já nevím, jestli je to správně

sevcik_tvorba

***

sevcik_tvorba

DIAMANTY(věnováno Nikole)

Vnímal jsem diamanty

Co spadly z nebe

Ještě že spadly

Pomohly mi rozhodnout se

Přinesly poznání

Poznání velmi ostré

Diamanty jsou velmi ostré

Ale když neprodám svoji duši, která je tak jako tak nesmrtelná, představě

Nemohu se jimi zranit

sevcik_tvorba

***

sevcik_tvorba

Stůl krále

 

To je můj stůl

Stůl krále Artuše

Stůl ve Svobodě na svobodě

jen pohyb listů na stromech rušil velebnej klid

Kde jsem odkázanej sám na sebe

Svoji lásku

Svoji čest

A právě teď dostávám tolik zlata kolik mi vy, bohatí tohoto světa, nemůžete dát

sevcik_tvorba

***

sevcik_tvorba

VE VĚČNOSTI

Je to rozeklaný jak náhoda co není

To moje žití

Je to rozeklaný jak jazyk hada

Asklépios i ten z ráje byli stejnýho rodu

Což je právě ten průser

Musím je rozeznávat

A často to neni lehký

Kohoutek kape

Už dlouho

A to je ta moje věčnost

Můžu se na něj spolehnout

A proč nehledat v kohoutku

Když nemůžu najít v sobě

sevcik_tvorba

SUCHO

Venku je sucho jako ve mně

Zem čeká na vodu jak srdce na něhu

Mrak už přišel

čekám déšť co srdce promění z troudu v mazlavou hlínu

Co zas bude připravená  se znovuzrodit

 

DEKADENCE 8.25

Všechno rozervaný všechno rozesraný

Čekám na dary

Vylhaný a nevylhaný

Nepomůžu, neuchopím

Minuty svý neutopím

Čekám na dary někdy i na čáry

Všechno rozervaný všechno rozesraný

slunce venku prudí

i krása někdy nudí

 

Vím

Třeba je to jenom ze ztráty snu, že svět se mi hroutí

Stává se to občas

Žití praská jak suché proutí

Třeba jsem o nic nepřišel

Ale to nic teď schází

Vím že slunko zapadlo

A vím že zas vychází

 

HLEDÁNÍ BOHA

 

V hledání Boha procházíme ohněm,

ohněm, který vnitřně stmeluje a mění led v lávu

V hledání Boha končí přetvářka,

rytířů romantika ožívá a dán je průchod právu.

V hledání Boha stojíme sami proti světu,

který se přejídá a hloupě peníze utrácí,

v hledání Boha žhnou toužebně oči

a nikdo, kdo hledá, neztrácí.

sevcik_tvorba

fotoilustrarace Pavel Grün

STOUPÁNÍ K BOHU

Když stoupáš k Bohu

odvracejí se od tebe ti,

které jsi za přátele pokládal a objevují se ti,

kteří přáteli skutečně jsou

Jednou z vlastností stoupání k Bohu je získávání Pravdy

Pravdy která je krutá, nemilosrdná a krystalická a proto v konečném důsledku milosrdná

 

Stát bokem a dívat se na slunce  

Na to, co nám dává život  

Nastavit tvář a nechat se laskat hřejivou krásou   

Tiše naslouchat rytmu vlastního srdce    

Dýchat, svobodně dýchat     

A zlehka se usmívat shonu těch, kteří nevidí

sevcik_tvorba

fotoilustrarace Pavel Grün

***

(Výše uvedené tři básně byly uveřejněny v časopise Křesťanská revue 4/2005 (str.104))

KDYŽ JSI JAKO V OHNI

Jako jiskry co oheň dává noci lásky naše někam jdou pro trosečníka co tone bez pomoci   záchrannej kruh jsou    Doufáš že srdce tvý tu píseň zná plamen kterej hoří olizuje duši      ten druhej ti maximum dá       někdo ví někdo tuší        Někdo nic nedělá * * *

FAJN

Je to moc fajn - nebýt otrokem

Ale Jak dokážeš nebýt prorokem?

 

NĚKDY MĚ BOLÍ

Někdy mě bolí ten tvůj smích

jindy jsem rád že se směješ

po ledu a sněhu jedu na saních

vždycky jsi sluníčko

ne vždy ale hřeješ

Jsi tajemná jak Sibyla a krásná jako sen

a z mojí černé noci umíš vzkřísit den

A až sluníčko za obzor mi zmizíš

neumím si představit jak to bude dál

navíc teď i mrzí mě jak málo jsem tě znal

utečeš mi do dáli stát

tu budu bezbranný

nešťastný a sám

 

DAR Z NEBES

Z nebe místo kapek

padaj ostrý kameny

všichni křičí zkrvaveni

jen já nejsem zraněný

Nastavuju svou tvář dešti

laskám se s tím přívalem

ústa chrčí, slina teče

zrak mám mírně zakalen,

koutkem oka pozoruji,

co lidí tady leží,

jiní snad déšť nemaj rádi,

proto domů běží,

jen já, nebesy zvolený,

zázrak ten teď přijímám

děkuji Otci, Synu, Duchu

nic než lásku nevnímám

(Uveřejněno v Nový čs. zápas 25/2004 (str.7, Z náboženských obcí))   

sevcik_tvorba

 

sevcik_tvorba

Profesor Miroslav Červenka se zamýšlí nad verši Oty Ševčíka :

  Vracím se znovu a znovu k básni Oty Ševčíka Dar z nebes. Je to jediný text jmenovaného autora, který jsem četl. Snažím se pochopit, proč se mi líbí. Běžné lyrické téma obrodné radosti v dešti, vystavování se dešti je tu dramatizováno neobvyklou představou: co padá z nebe, jsou "ostrý kameny", zraňující všecky, jen ne mluvčího básně. Ten dokáže rány přijmout jako požehnání. Napětí mezi fyzickým zraněním a pokorou, jež z ran dělá projev lásky, se zadírá do vědomí čtenáře a pokračuje celou básní. Napětí vtahuje i zdánlivě vyrovnaného mluvčího, jsou to jeho ústa, co chrčí, jeho slina, co teče. Do extáze přijetí se v pobočném kontrastu mísí i racionální prvek: "koutkem oka pozoruji…" Opakované "jen já" se neuzavřelo zcela do své výlučnosti.    Můžeme se přít v nerozhodnutelném sporu, zda spontánně, nebo na základě úvahy o kompozici se obrazný klíč k celé básni - identifikace kapek a kamenů - dostal hned do prvních řádek. Dovedu si představit jinou báseň, kde by toto vysvětlení padlo až v závěru, jako pointa. Byla by to báseň daleko konvenčnější. Ševčíkovi se nejvíce rozdírající motiv stal hned předznamenáním celého textu. Předurčilo to čtenáři delší mučánkování, nikoli náhlý zvrat poznávací. Je to časově roztažená epifanie, jiná než ta, která srazila z koně sv. Pavla. Je to epifanie básnická.Mnoho se mluví o úlevě, kterou trpícímu přinese literární vyslovení vlastní bolesti. Leckomu by se při konstatování této požehnané a speciální funkce umění mohlo zdát, že vykládat u těchto převážně úlevných textů o technické a řemeslné stránce umělecké slovesnosti, o metaforách nebo kompozici je zbytečné: hlavně když se to vypoví, co tu s uměním… Tak to však nefunguje. Překlenovat utrpení, najít v něm a proti němu možnost přijetí života jako zázraku - k této moudrosti texty pomáhají právě proto, že krvavá látka se zmáhá uměleckou formou. Proč máme na konci Daru z nebes pocit lehkosti? Nepřičinil se o to taky výmluvný trochejský rytmus, porušovaný (verš 10., 13., 15., v rozsahu taky v. 1. a 12.) jen tolik, abychom se povznesli nad jednotvárnost, ale s vědomím, že se vždycky dovedeme vrátit k řádu…? Ano, povznesení, a také odstup, plynoucí ze svobodného zacházení se zážitky jako s matérií pro utváření tvaru, to je ten specifický zdroj úlevy, který odlišuje umělecké způsoby komunikace od obyčejných rozhovorů, od meditace i modlitby (které zase mají svoje zvláštní přednosti mezi nástroji sebepomoci). Má-li nám literatura pomáhat v životní strázni po svém, musí i ona zůstat sama sebou. Zvládajíce literární řemeslo, vstupuje ve spojenectví s odkazem předchůdců, a oni prostřednictvím techniky a svízelů řemesla literárního sdělují nám svou jinak nesdělitelnou zkušenost s přemáháním nicoty. Při hledání slova stojí nám za zády jako dobří andělé, neboť anděl znamená "posel". Aby umění bylo pomocníkem, musíme je uměti… Také proto si myslím, že práce přátelských uskupení, jako je Literárně dramatický klub u sv. Mikuláše, odkud naše báseň vzešla, není ničím nadbytečným, že přesně přiléhá k tomu, co jeho účastníci potřebují. Zaslouží si náš obdiv a podporu.                          

Miroslav Červenka                           autor je literární vědec(Uveřejněno v Nový čs. zápas 32/2004)