Sígl, Miroslav

Podrobnosti

Kategorie: Tvorba členů a hostů

Sígl Miroslav:  Odpovědi na dotazy Lucie Kouřilové pro její diplomovou práci Smrt jako velký životní úkol1.

Co si představujte pod pojmem důstojná smrt?

Člověk je ve chvílích posledních vyrovnán se svým životem, je na smrt připraven, u jeho lože jsou jeho nejbližší a v tichém rozhovoru s ním hovoří o všem, co dobrého vykonal ve svém životě, co znamenal jeho život v jejich životě; pokud jsou všichni věřící, modlí se navzájem s ním, anebo alespoň modlitbě naslouchá. K důstojné smrti náleží sepsaná závěť a spravedlivé rozloučení se všemi nejbližšími. K tomu ale musí dospět umírající sám. Nelze na něm nic vynucovat, naopak do posledních chvil s ním hovořit vlídně, laskavě, dokázat mu odpustit vše, o čem by snad chtěl hovořit nebo se chtěl z pocitu viny zpovídat ze svých prohřešků, kterých se dopustil. Vhodným způsobem by naopak umírajícímu mělo být naznačeno, jaká jsou jeho poslední přání a ty se mu pokusit splnit – alespoň slovně nebo slibem, že určitě vše bude podle jeho přání zařízeno. Pozůstalí by měli mít připraveny adresy, na něž by mělo být odesláno úmrtní oznámení, a které by jim měl umírající sdělit. Stejně tak by se s ním mohlo za vhodných okamžiků hovořit o tom, jaké by si představoval poslední rozloučení, kdo by měl na jeho pohřbu hovořit. Na smrtelném lůžku jsem slíbil svému příteli, že učiním vše, aby se na něj nezapomnělo, což jsem okamžitě začal plnit. Spolu s jeho dcerou jsme vydali knížku „Podbezdězský buditel“ (deset let vydával Místní noviny Podbezdězí), v ní jsem nejen jako autor, ale i editor soustředil vzpomínky od 50 jeho přátel a spolupracovníků (knížka vyšla u příležitosti jeho nedožitých 75. narozenin, v roce 2002, 144 stran). Dodnes na něj lidé v kraji rádi vzpomínají a při křtu této knihy se sešlo ve velkém sále muzea v Bělé pod Bezdězem velké množství zájemců a jeho přátel a známých. Přikládám ještě zcela čerstvý dopis, který jsem před několika dny rozeslal po pohřbu našeho dalšího společného přítele těm, kteří se nemohli pohřbu zúčastnit a také pro informaci do časopisu, který po dlouhá léta zemřelý řídil. Byli potěšeni, redakce slíbila, že dopis uveřejní na vzpomínkové dvoustraně časopisu...2. Myslíte si, že je v naší zemi zajištěné důstojné umírání a následná pieta? Myslím si, že dost záležitostí v této souvislosti je v naší zemi zákony ošetřeno - jde vskutku o individuální přístup pozůstalých, jak dokáží projevovat pietu k zemřelému. Stále lze vidět, že přibývají nové hroby na hřbitovech, místa v kolumbáriích pro urny, setkáváme se s pravidelnými návštěvami hřbitovů a hrobů, objevují se knihy, relace rozhlasové a televizní o lidech, na něž by se nemělo zapomínat, atd. (Z podobných pohnutek jsem vydal encyklopedii 1750 hesel životních medailónků o lidech tří samosprávných regionů, které důvěrně znám „Kdo je a byl kdo na Mělnicku, Kralupsku a Neratovicku“, vydalo nakladatelství Libri 2007, 646 stran). Naproti tomu jsou ovšem desítky příkladů opačných, kdy zemřelý je pohřbíván bez obřadu, jeho popel je rozptýlen na „loučkách klidu a pokoje“ – pokud to bylo přáním umírajícího. Jsou případy, že o úmrtí pozůstalí ani neinformují jeho blízké, přátele či spolužáky, kteří se tak až po letech dozvídají o smrti dotyčného. 3. V čem si myslíte, že spočívá dnešní přístup lidí k postoji ke konci života – vytěsňování a tabuizaci smrti?  Vaše otázka je a priori pojatá tak, že jde o všeobecný postoj lidí, ale to přece není pravda, taková skutečnost všeobecně neexistuje. Existují jednotlivé případy, které se v poslední době množí, ale zase jen proto, že se o těchto otázkách málo hovoří, že chybí dostatečná výchova, atd. Mám rozsáhlou sbírku knih, které v poslední době vyšly na tato témata. Zúčastnil jsem se předloni mezinárodní konference „Člověk ve stínu svého konce“, kterou uspořádala českobudějovická Vysoká škola evropských a regionálních studií za velkého zájmu (přikládám Vám svůj příspěvek z této konference, který byl následně publikován ve sborníku). Lidem by měly být zpřístupněny v co největší míře alespoň základní informace. 4. Myslíte si, že je třeba mládež vychovávat k postoji k umírání a smrti? Ano, využívat vhodné příležitosti (smrt lidí, blízkých apod.), kdy o těchto otázkách hovořit, v občanské výchově na základních školách zcela určitě.5. Věříte v posmrtný život? Věřím v nekonečnost, po každém člověku zde něco zůstává. K této víře jsem tolerantní, chápu ji a víc se k posmrtnému životu nedokáži stručněji vyjádřit.6. Co pro Vás znamená víra? Víra je nadějí, je vírou v příští lidstvo, z mé víry pramení láska a důvěra, kde není víra, tam umírá naděje, víra mne posiluje pro život, jeho těžkosti a nesnadnosti, bez víry bych nemohl žít. Víra má na můj život, na moji duši, na mé chování velký vliv. Vždycky, když jsem si věřil, jsem dosáhl svých cílů. Byl jsem pro ně ochoten se uskrovnit. Nemohu žít bez dobrých skutků, lituji ty, kteří dobré skutky nečiní, kteří mamoní a hromadí své bohatství, nakonec jsou velmi chudí. Většinou bývají bez víry. Všechny své tři děti jsem vždy ve víře vychovával a dnes se těším z jejich života, ze života jejich dětí, mých vnoučat a zatím první pravnučky. Zůstáváme stále velkou tradiční rodinou, ctíme hodnoty tradiční rodiny, vzájemné úcty a lásky, tolerance a solidarity.7. Myslíte si, že víra v posmrtný život ulehčuje současný život? Odpověď je zčásti obsažena již v souvislosti s 5. otázkou. Záleží na filozofickém vybavení každého jednotlivce, kdo věří v posmrtný život, jistě by mu tato víra měla ten jeho současný život lépe chápat a snad i ulehčovat. Jinak by taková víra neměla smysl. Žiji tady a teď, naplňuji svůj život současnými skutky, neodkazuji na to, co hodlám učinit, až budu žít „nějaký druhý život“, neměl bych se osvobozovat podobnými odkazy, ale prokazovat úctu k životu i smrti. 8. Co si myslíte o náboženství jako takovém, je Vám nějaké vyznání blízké?  Byl jsem vychováván již v období naší první republiky. Rodiče si nesmírně vážili T. G. Masaryka a já jsem jej začal záhy též ctít, protože jsem se snažil dozvídat o něm co nejvíc. V některém z jeho spisů je rovněž myšlenka o náboženství, s níž se ztotožňuji: je výkvětem celé osobnosti člověka, národů a společnosti, je posvěcením mravnosti. A nejnověji Salman Rushdie, onen „proklínaný a pronásledovaný“, řekl či napsal: Náboženská víra je sice hluboká, ale musí dozajista zůstat soukromou věcí každého člověka. Jsem křesťan, pokřtěn a biřmován jako římskokatolík, do svých 15 let jsem chodil pravidelně ke svaté zpovědi a přijímání. Poté už to nebylo tak pravidelné, na církevní obřady chodívám občas, nikoliv pravidelně, když jsem někde v jiném místě, neopomenu návštěvu kostela spojenou s modlitbou a zapálením svíčky za své nejbližší (maminku, tatínka, sestry, s nimiž už jsem se musel v životě rozloučit...). Sleduji některý náboženský tisk, mám blízko k evangelíkům a k církvi čs. husitské, v níž mám několik přátel. A moje vnučka studuje již druhým rokem Husitskou teologickou fakultu Univerzity Karlovy, v čemž ji morálně podporuji. 9. V čem vidíte smysl života? V jeho naplňování – od malička zvídavostí, poznáváním svého okolí, postupně studiem dějin (co tu bylo přede mnou?), osvojování určitých dovedností a vědomostí, vlastní prací, k níž jsem byl veden od svých prvopočátků svými rodiči. Měli jsme doma malé hospodářství, pole a domácí zvířata. Dodnes mě vede tatínkovo „cokoliv děláš, dělej pořádně“ anebo „nedělej nic zbytečného“, „přemýšlej o významu té práce, kterou děláš“, „snaž se pochopit, proč to ne ono musíš vykonat“ – například nakrmit zvířata, pečovat o ně, pomoci při setbě a sázení, ale též při náročné sklizni a jejím ukládání - proto mám rád zvířata, proto ctím každou práci, která dobro plodí, jak kdysi řekl můj milovaný básník, atd. A protože jsem člověk tvůrčí, smysl mého života byl od počátku v tom, že jsem se pídil po životních příbězích, událostech a lidech zajímavých, že jsem o nich psal – měli radost, když jsem o nich napsal, já měl radost, že mi články vycházejí a že jsem za život vydal již také několik knih a myslím, že jsem většinou z nich naplnil smysl života (například mimo už vzpomínaných knížek uvedu Na vlně 490 metrů (o svobodném vysílači v době srpnových dnů 1968), Generace 45 (o novinářích, kteří stáli u zrodu prvního deníku mládeže v Evropě, aby v 50. letech byli existenčně téměř všichni postiženi), Osobnosti a osudy obce (knížka, která byla oceněna v celostátní soutěži Miroslava Ivanova z oboru literatury faktu), Vám známá knížka Co víme o smrti, naposledy to je Almanach českých novinářů (vydalo nakladatelství Libri 2008, 360 stran – byla nominována ministerstvem kultury ČR na Státní cenu za literaturu 2008 mezi 16 nominovanými na 6. místě – viz internetový server MK ČR).10. Máte strach ze smrti? Z toho, co jsem až dosud uvedl, vysvítá dostatečně můj vztah k tomuto dvojjedinému fenoménu – životu a smrti. Určité obavy mám, kdyby mé umírání bylo dlouhé, obtěžovalo mé okolí.11.Co si myslíte o českém zdravotnictví z pohledu péče (paliativní a hospicová péče) o umírajícího člověka?  O tom je v mé knize Co víme o smrti celá kapitola – Péče o umírající ve světě a u nás – strany 319 – 323.12.

Jaký je Váš pohled na spirituální a pastorační péči ve zdravotnických zařízeních? 

Nedostatek mých vlastních zkušeností mi brání, abych na tuto otázku dokázal přesvědčivě odpovědět. Vědomosti z literatury v tomto případě nemohou stačit.13. Co si myslíte o novodobém trendu pohřbívání – vše zařizuje firma, atd.? Určité služby jsou nevyhnutelné, usnadňují starosti pozůstalých, zbavují je v těžkých chvílích záležitostí a operací, které lépe zvládnou profesní odborníci. Nutný je však dohled, aby tak bylo činěno důstojně, čestně a v úctě k zemřelému i jeho pozůstalým.14. Jaký je Váš postoj k eutanázii?  Jde o svobodný a určitý projev vůle osoby, který neodsuzuji, jestliže jde o osobu starší 18 let, která nebyla zbavena svéprávnosti a která není postižena duševními poruchami, přitom nesmírně trpí ona, s ní celé její nejbližší okolí a také lékaři jsou přesvědčeni, že vyčerpali všechno, aby jí zachránili k životu. Souhlasím s návrhem zákona o eutanázii, který předložil do Poslanecké sněmovny ČR její poslanec MUDr. Boris Šťastný. Bohužel – zatím nebyl přijat, jeho projednávání bylo odloženo. Většina poslanců nedospěla ve svém myšlení tak daleko, aby tuto citlivou záležitost zvládla. Všechno chce svůj čas... 15. Myslíte, že je možné se na smrt připravit? Ze všech mých odpovědí vyplývá, že to je nejen možné, ale i nutné (vypořádání se svým životem, který nám končí, závěť, pietní rozloučení, pohřeb), nic by nemělo být ponecháno náhodám, pokud lze se ještě v klidu nad těmito otázkami zamyslet.  + přílohy: 1. Ach jo, vážení a milí, 2. Konference o smrti, 3. O. Nytrová o mé knize

Almanach českých novinářů  1989 – 2008 Encyklopedické nakladatelství Libri, editor Miroslav Sígl a Fakulta sociálních věd UK (Centrum pro mediální studia) připravili v jubilejním osmičkovém roce 2008

sigl_tvorba

Almanach českých novinářů 1989 – 2008, jaký dosud naše žurnalistika dlouho postrádala.  Předmluvu napsali doc. dr. B. Köpplová, CSc. a dr. Jan Jirák z FSV (CEMES) a příspěvky 60 českých novinářů (mj. Bártl, Brůna, Cysařová, Hašková, Hejcman, Ješ, Klímová, Petránek, Rajlich, Slabý, Stehlíková, Svejkovský, Světlík, Štětinová, Šulcová, Švihálek, Toman, Tomášek, Velenský, atd.). Jsou zde uvedeny vzpomínky na další české novináře E. E. Kische, Karla Čapka, Ferdinanda Peroutku, Jiřího Lederera, Karla Jezdinského atd.Almanach obsahuje dále přehledy: Slovo do vlastních řad Perzekuce českých novinářů Novináři pronásledovaní v letech 1948 – 1989 Novináři „na černé listině“ Rehabilitovaní novináři po listopadu 1989 Čeští novináři v zahraničí a exilu Novináři senioři po listopadu 1989 Seznamy spolupracovníků komunistické StB Memoáry novinářů, knihy o novinách a médiích od listopadu 1989 In memoriam – zemřelí novináři po listopadu 1989 Svým encyklopedickým zaměřením může být určitou pomůckou, poskytuje svědectví, vzpomínky a zkušenosti novinářů, kteří se s nimi rádi svěřili i pro potřeby mladé nastupující žurnalistické generace. Tuto skutečnost nesmírně a se vzácným pochopením podpořila Fakulta sociálních věd UK a také Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR.Zamyšlení nad tolerancí K tomuto vyprávění o závažném tématu mne inspirovala Kateřina Holá, studentka Univerzity Jana Amose Komenského, která si je vybrala pro svou bakalářskou práci. Budiž, pokud jí mé myšlenky a životní příběhy osloví aspoň zčásti, nezamýšlel jsem se nadarmo.    Poprvé v životě jsem se s tolerancí setkal v naší rodině. Měl jsem ještě dvě starší sestry a navzájem jsme byli našimi rodiči vedeni ke snášenlivosti. Nebylo to vždy jednoduché, ale tatínek i maminka, k nimž jsme měli velkou úctu (nevím, zda lze hovořit o vztahu dětí k rodičům o toleranci), nám čas od času museli připomenout, že je nutné dbát názorů toho druhého, připouštět je, nechtít „svou pravdu“ prosazovat za jedinou často i ostrými hádkami a fyzickým napadáním. Postupně tak vznikalo mezi námi pouto, které vydrželo po celý život. Měli jsme se rádi, pomáhali jsme jeden druhému, nezapomínali na příležitosti, kdy lze sourozence podarovat, učinit mu radost, byť to byla jen maličkost.     V obecné škole jsem chodil do náboženství, v němž nás vyučoval katolický duchovní správce naší farnosti. Přitom mezi námi byli nejen katolíci, ale i evangelíci a židé, a právě pan farář a také paní učitelka dějepisu poprvé nám vykládali o podstatě tolerančního patentu, který v roce 1781 vydal Josef II. a který povoloval určitou náboženskou svobodu i občanům nekatolického vyznání. Otřeseni jsme odcházeli ze školy a slovo „kacíř“ bylo mezi námi velkou nadávkou. Jenomže ve středověku kacíři za svou víru byli trestáni smrti. Zvykali jsme si na tyto rozdíly ve víře, vždyť vlastně i můj dědeček byl evangelík a byl pohřben na evangelickém hřbitově ve vedlejší obci. Dokázal jsem se přátelit v klubu Rychlých šípů s kluky ze židovské rodiny. Tehdy jsem se nad tím však nezamýšlel, bylo to tak běžné, samozřejmé.    V letech první republiky visel u nás v kuchyni velký snímek Tomáše Garrigua Masaryka, prvního prezidenta – Osvoboditele. A naproti němu obrázek dělníka u kovadliny s nápisem, „Buď práci čest!“ Připadalo mi to vše zcela obvyklé; pochopitelně jsem zdaleka nechápal mnohé, až jednou jsem byl svědkem rozhovoru mého tatínka s jedním z místních soudruhů – rovněž členem poválečné KSČ. To už bylo po převzetí komunistické moci v únoru 1948. Byl u nás na návštěvě, zahlédl obraz TGM a zcela nepokrytě a ošklivě se tatínka zeptal: „Co Ti tady, člověče, ještě visí na zdi?“ Dostali se do sporu, v němž jsem si tatínka začal ještě více vážit. Masarykův obraz rodiče ze zdi nikdy nesundali.    Ale ještě předtím po roce 1945, kdy jsem nastoupil před svými 18 lety do redakce Mladé fronty, jsme pracovali vedle sebe a spolu nestraníci, komunisté, národní socialisté, sociální demokrati. a rozdíly v politickém přesvědčení jsme tolerovali. Bohužel – po únoru 1948 - jsme za vzájemnou toleranci, ale nejen za ni (zejména za své skutečně demokratické smýšlení) doplatili. Komunisté se chopili moci, z redakce musel odejít její první šéfredaktor, zakladatel prvního deníku mládeže u nás i v Evropě, postupně odcházeli další a na mne došlo po návratu ze základní vojenské služby. O této době se lze dočíst v knize Generace 45, kterou jsme my redaktoři z let 1945 – 50 sepsali a vydali v roce 1997 v nakladatelství Riopress Praha.    Období komunistické totality a vlády jedné strany může být typickou ukázkou zcela fanatické intolerance, nesnášenlivosti, v níž nebyly připuštěny žádné jiné názory, byla potlačována svoboda člověka, svoboda jeho svědomí, nehledě na potlačení všeho pozitivního, čím se vyznačovala Masarykova první republika, na jejíž tradice jsme chtěli po květnu 1945 navazovat. Šílena protimasarykovská kampaň spojená s likvidací jeho pomníků, pamětních desek, ale zejména jeho rozsáhlé literární činnosti, jeho knih, které musely zmizet ze všech veřejných, vědeckých. závodních a spolkových knihoven. Dokonce to došlo tak daleko, že tehdejší historik Jan Pachta ve své publikaci Pravda o T. G. Masarykovi, masově rozšiřované, označil Masaryka nikoli partnerem v diskusi, „nýbrž jedině tím, kdo má být postaven před soud lidu...“. Plošná čistka zasáhla také legionářskou a sociálně demokratickou literaturu, došlo na politické protivníky, z nichž se stali nepřátelé lidu, soudní procesy, rozsudky trestu smrti, jakoby se k nám vrátil středověk.    Po listopadu 1989 se jen ztěží a pomalu napravují křivdy, napáchané škody, deformace. Tolerance k těm, kteří páchali a šířili zlo, aniž by se dokázali omluvit, nemůže být namístě. Svědčí spíše o slabosti – ale na obou stranách. Nerozumím takové toleranci.. Tolik jsme si přáli, abychom již nikdy nebyli svědky podobných událostí. Jsme rádi aspoň jednotlivým případům, kdy se politici, zákonodárci dokáží domluvit. Kompromisy nejsou možné bez tolerance. Znovu se mi připomíná Masarykovo učení, jeho duchovní hodnoty, které mají prozřetelnější ráz, jsou nadčasové a povyšují Masarykovo učení až do 21. století. Složité problémy nejen u nás, ale i současné Evropy a světa nelze řešit jinak než v rámci humanitní demokracie, v níž jde tolerance ruku v ruce. Silácká slova, urážky, nadávky, hulvátství, sprostá ironie, dvojsmyslnosti pronikají do mluvy našich politiků, do médií, a při srozumitelných výkladech a diskusích nynější mediální frazeologie nemůže najít uplatnění.     S humorem sobě vlastním jsem přišel do styku právě při projektovém vyučování na základní škole v mé rodné obci, kde jsem působil jako obecní kronikář, ale měl úzkou spolupráci se základní školou, pedagogy a zejména talentovanými žáky v hodinách mimoškolní literární tvořivosti. Nejprve si všichni účastníci tohoto vyučování vyzkoušeli v praxi aktivní chápání tolerance a odlišností, a také jak s nimi žít. Získávali vlastní zkušenosti v náhodně sestavených a smíšených skupinách: Němci – Češi, dospělí – děti, učitelé – neučitelé, bohatí – chudí, dvě vzájemně soupeřící politické strany, černí – bílí – a hledali v diskusi cesty ke kompromisu. Celé, myšlenkami a filozofickými úvahami nabité jedno dopoledne, řídila ředitelka školy s citlivým přehledem a osvěžujícím humorem.     Beseda s člověkem ve dvojí roli. K té došlo rovněž na této škole, když žáci shlédli v televizi film o jeho životě. Izraelec Solomon Sally Perel přijel v roce 2000 do naší republiky a podobných besed uskutečnil zde několik. Jako chlapec ze židovské rodiny se zachránil svým vstupem do fašistické Hitlerjugend, později jako voják německé armády, jen aby přežil hrůzy holocaustu, jemuž podlehli v koncentračním táboře jeho rodiče. Žil v permanentně v těžkém duševním rozpoložení, přitom na paměti měl neustále slova, které mu kladla na srdce jeho maminka před jeho útěkem z nacistického Německa: „Synku můj, dělej všechno, abys přežil... není vyššího cíle, pro který bys musel obětovat svůj život...“ A s tímto poselstvím zapřel svou víru, rodiče, mnoho nocí proplakal s Davidovou hvězdou v duši a srdci. Přežil a mlčel o tom, jak žil. Má dva syny, má vnuky, až nastalo zlomové období, že s věčným mlčením žít nemůže. Napsal román, ten byl zfilmován, jedni lidé ho chápou, neodsuzují ho, hledají k němu cestu – i v tom je tolerance. Jiní ho zatracují, dokonce na jedné veřejné besedě na střední škole v jednom městě našeho kraje byl účastníky vypískán. Přitom sám hovoří o tom, jak nechápe některé dnešní Němce, kteří se dosud nedokázali omluvit a žijí dál v bludu, stejně jako mnozí současníci v postkomunistických zemích, tedy i u nás a mezi námi.     Svět je dnes natolik rozmanitý, pluralita názorů značná, že bez uplatnění určitých pravidel tolerance k mnoha jevům by člověk jen ztěží přežil. Kam však má sahat naše tolerance? Mým životním krédem jsou morální přikázání desatera, příklady křesťanských a duchovních představitelů z dějin ve světě a u nás doma. Člověk si má stále hledat možnosti, jak a s čím srovnávat svůj život a dokázal jít za svými ideály. To znamená, že se nemohu smířit s intolerancí a jejími projevy, s takovými lidmi se nestýkám, vyhýbám se jim, jejich názory sleduji a pokud mám možnost, vyslovím se k nim doma v rodině,v kruhu svých přátel, s nimiž si rozumím, učinil jsem tak i ve svých několika knihách, ve stovkách příspěvků do novin a časopisů.     Jsem redaktorem periodika ČAS, který vydává Masarykovo demokratické hnutí, píšu dál do regionálního tisku, kde o moje články mají zájem, na internetu lze číst některé mé úvahy v Pozitivních novinách. V září mi bude 81 let, mám tři děti a šest vnoučat, na cestě první pravnouče. Nechce se mi z tohoto světa ještě odcházet, a vděčím Bohu (tentokrát ztělesněném v lékařích Rychlé záchranné služby), že jsem se dostal z poranění na půl těla mrtvicí, jsem vděčný za každý nový den prožitý stále v plném nasazení. Vyšla mi kniha Co víme o smrti, v září se objeví moje encyklopedie v nakladatelství Libri Praha „Kdo byl a je kdo na Mělnicku...“, abych vyjádřil svůj vztah k svým rodným místům, byť jsem zde při záplavách v srpnu 2002 přišel o svůj rodný dům. Po té mozkové příhodě musel jsem se naučit jakoby znovu žít. K sebeuvědomění vlastního života vedou různé cesty. V mnohém mi pomohla a pomáhá literatura – můj kamarád z vojny a poté celoživotní dobrý známý Milan Machovec napsal knihu Problém tolerance v dějinách a perspektivě (1995), jsou známy knížky J. Přibáně Hranice práva a tolerance (1997), Jana Sokola Tolerance, pluralismus a postmoderna (1998). B. Komárkové Tolerance jako podmínka života (1999). Takže, i toto patří k mé výbavě a rád doporučuji i ostatním.  * * *Budu rád, až svoji práci dáte dohromady, když mne ji pošlete. Citovat s uvedením pramene z těchto mých poznámek můžete cokoli. Držím palce a přeji úspěch při obhajobě.

V Praze dne 25. července 2007.       Miroslav Sígl

sigl_tvorba

Pouhé dva autentické dopisy: vnučky a jejího dědy

Ahoj, dědo! Zdravím Tě a děkuji za e-mail. Píšu až teď, jelikož jsem měla počítač v servisu, tak se omlouvám za zpoždění. Co se týče mého studia, tak se letos ještě určitě budu hlásit znovu na vysokou školu. Měla jsem zájem o obor afrikanistika, ale bohužel letos na FF UK nebude otevřen, což mne docela mrzí, protože uplatnění by bylo přesně takové, po čem toužím – cestování, poznávání lidí, nových kultur a zkoumání problémů v rozvojových zemích. Jsem z toho tedy docela zklamaná. Potom bych si přihlášku ještě ráda dala na anglistiku a amerikanistiku, i na sociální pedagogiku – též na FF UK. Byla bych ráda, kdyby mi konečně něco z toho vyšlo. Samozřejmě, že pokud to nevyjde, tak zůstanu na této Vyšší odborné škole v Brandýse nad Labem. Ale nějak zjišťuji, že obor sociální práce není to pravé, tedy v tom smyslu, že by mě zajímalo o těchto problémech psát, zkoumat to více do hloubky, ale ne to přímo vykonávat, i když vím, že právě proto je nutná praxe, které se mi zde na této škole dostává až dost. Jinak se pravidelně scházím s lidmi z Husitské teologické fakulty, jelikož to byli lidé, kteří mi opravdu sedli. Inteligentní studenti, se zájmem o umění a historii. Důvod, proč jsem tuto fakultu nakonec opustila, byl prostý. 99 % teologie pro mě bylo sice moc zajímavé a přínosné, ale začínalo to houstnout a já se v biblických knihách zcela ztrácela. Představa, že budu muset překládat z angličtiny náboženský text o něčem, čemu nerozumím ani v češtině, mě doslova děsila. Bylo to pro mě hrozné rozhodování, opravdu navíc lidé mi tam opravdu sedli, ale hodně věcí tam bylo pro mě do života nepoužitelných, i když velice zajímavých. Představa, že se budu pět let pachtit s apokryfními skutky, liturgickým zpěvem, rannou církví, dogmatikou, atd. – to asi přece jen ne! Tak se měj zatím moc hezky a zase mi napiš!Vnučko moje jediná! Děvče milované, ale nerozhodné a nerozhodnuté ve svých 21 letech. Ač čtu ten Tvůj mejl už po kolikáté, dospívám k jistým závěrům. Toužíš po cestování, poznávání lidí, nových kultur a zkoumání problémů v rozvojových zemích. Ale už neznáš cíl, proč to všechno chceš dělat, komu tím chceš sloužit, jaké budou výsledky Tvé činnosti? Pro koho? Pro kterou společnost? Ale to už jsi mohla být dávno zapojena do podobných aktivit, které jsou již u nás, jen se pobrouzdat internetem, začni třeba Člověkem v tísni, měla bys být zapojena už tady doma. Mluvíš dále o tom, že ti nesedí prakticky něco vykonávat. Co Ti tedy sedí? Teoretizovat, shromažďovat výsledky, kochat se krásami, ale i bídou lidí a krajiny? Co z toho nakonec bude? Napíšeš snad o tom knihu, natočíš cestopisný dokument, či co vlastně? Pro koho a proč bys to vlastně všechno dělala? Nebo přemýšlím o Tvém zájmu o obor afrikanistiky. Co o něm víš? Jsou tady aktivity afrických studentů, znáš je? Jak se chceš do té Afriky dostat? Už tady máš možnost leccos si o tom prostudovat a ne se vrhat do rozhodujících (pro Tebe líbivých) záležitostí bezhlavě, jako tomu bylo u Husitské teologické fakulty. Na to všechno jsi mohla přijít, kdyby ses o tu problematiku hlouběji zajímala. A být ušetřena těch frustrací! Mluvíš o vysoce inteligentních studentech na bohoslovecké fakultě, ale uvědomila sis, ža asi jsou v tom hlubší kořeny jejich zájmu, nepocházejí snad z nábožensky založených rodin anebo jaké prostředí a jaká motivace je přivedla k tomuto studiu? Ano, udělala jsi dobře, žes studium, které Tě děsilo, jak sama píšeš, jsi opustila. Používáš vůbec ve svém mejlu expresívní výrazy. Co je za nimi? Tvoje povaha, to je Tvoje myšlení? Všeho jsi mohla být ušetřena, ale je pravda, že za tu zkušenost to asi stálo. Dočkáš se v životě ještě více zklamání, budeš-li k němu přistupovat bez cílevědomosti, houževnatosti, vytrvalosti, trpělivosti – prostě si myslet, že všechno je tak snadné, a když se naskytne překážka, tak se jí raději vyhnout. Naproti tomu sleduji, kolik mladých lidí v Tvém i mladším věku se už dokázalo prosadit – umělecky, sportovně, literárně, v muzice, v praxi. Dostávám do rukou sborníky středoškolských studentů, zabývají se příběhy násilí, kterého se minulý režim dopouštěl na jejich předchůdcích, s nimiž předtím mluvili. Nebo zpovídají lidi a píší příběhy o odvaze, statečnosti a jiných kladných vlastnostech. Tím se vlastně brání příšerné demoralizaci, která zasahuje naši společnost a zhoubně bují. Tak jsem Ti napsal, jak sis přála? Přiznáš mi aspoň trochu pravdy? Také jsem v životě dělal chyby, ale vždy jsem si říkal pro podruhé: dvakrát měř, jednou řež. A ještě něco: nesnáze a překážky jsou od toho, aby se překonávaly. Nevyhýbej se důvěrné komunikaci, myslím, že ji postrádáš. Mockrát jsi mě odbyla slovy: Dobrý, dědo, dobrý, pohoda… Nic se neboj…A já vůbec nevím, co čteš, zda miluješ poezii, co se Ti v životě líbí a nelíbí. Vědět to všechno nemusím, a ani nechci, ale měl bych si alespoň sám něco z toho přečíst z Tvých pohledů, projevů a chování. Tak se měj, pozdravuj doma a zamiluj se! Do přátel, do práce, do zajímavých činností. Se zamilovanými si o tom všem vyprávěj, aby se Ti ulevilo. Chtěj pro někoho a pro něco žít!

sigl_tvorba

 

Nad jedním skvostem biblické literatury   

Jde o ojedinělý výklad, doprovod či komentář, soustředěný v knize Milana Balabána a Olgy Nytrové s názvem Biblický třpyt v české poezii XX. století (Ohlasy Nového zákona), jehož středobodem je Bible. Autorům se podařilo dílo, které zaslouží naši pozornost z mnoha důvodů, o nichž při jeho veřejné prezentaci 27. listopadu v zasedací síni Církve československé husitské v Praze-Karlíně velmi pěkně hovořil husitský farář Miroslav Matouš. Všem lidem bez ohledu na jejich náboženské přesvědčení a cítění přibližuje tato knižní novinka knihu všech knih z několika úhlů. Citáty našich básníků jsou vybrány velmi promyšleně, s vkusem a citem, neváhám se říci samotným srdcem. Panu recenzentovi mezi nimi chybějí dva Petrové – Křička a Bezruč. Chápu autory, že není v silách současníka postihnout všechny, kteří se kdy v naší poezii k duchovním otázkám vyjádřili. Poznal jsem to při zpracování své populárně naučné knihy, chcete-li encyklopedie Co víme o smrti (vydala Epocha 2006, 460 stran), kde jsem citoval na 1200 autorů, jak se vyjádřili k otázkám umírání, stáří a smrti. Po jejím vydání jsem byl upozorňován na další a další, ale to je přece jen dobré znamení, že lidé skutečně knihu četli, hledali v ní a našli mnoho z bohatství naší poezie a rádi by ten výčet doplnili. Tak je tomu i s knihou dvojice našich autorů, při jejímž čtení mi okamžitě vytanula na mysl jedna báseň mladičkého Václava Durycha, který byl starším bratrem mnohem známějšího prozaika, esejisty a básníka Jaroslava Durycha (1886 – 1962). Náš předčasně zemřelý Václav (1885-1912) po studiu reálky působil jako učitel a jsou dodnes známy jeho překlady francouzských básníků. V pozůstalosti našli jeho přátelé báseň Kristova slza, kterou bych rád začlenil do knihy Biblický třpyt v české poezii XX. století aspoň tímto jejím dodatečným zveřejněním.

To bylo v onom večeřadle tichém, kam s apoštoly vešel za soumraku, bol ve tváři, však hvězdy maje v zraku. Sám nevinný šel cizím trpět hříchem. „Hosanna“ ještě učňům v uších znělo, však nebe okny krvavě se rdělo. A večeřeli. Nechápali ale, Že sečtena je hodina už každá, Tam za dveřmi že číhá msta a vražda na jejich mistra drahého a krále. Ten mezi nimi seděl vážný, klidný, tak vznešený byl, a přece tak vlídný, jak beránka jed s nimi z mísy jedné. Pak vstal a rouchem přepásal se bílým, by nohy umyl apoštolům milým. Údivem Petr od stolu se zvedne, však podílu, když ztrátou Pán ho leká, tu dychtivě už na svou lázeň čeká. V tom cítí náhle slzu Krista žhavou, jak po noze se zvolna dolů valí a pálí – ach, jak slza ona pálí! Proč ona slza? Krista svatou hlavou, jak Petra myl, vidění divné táhlo a dračím spárem na srdce mu sáhlo. Jak On zde k nohám apoštolů skláněl svou božskou tvář, jak pokorně tiše, zřel následníky Petrovy, jak v pýše svých ovcí nutí dav, by se jim klaněl, jak pod tiarou na prestolu zlatém svůj střevíc na šíj lidstva kladou s chvatem. Jak nohy učňů omýval zde z prachu, sám chuďas, který o přístřeší prosí, své nástupce zřel, kterak žezla nosí, se podkuřovat nechávají v nachu a v srdci led a čela plná klamu - A proto slza ona skanula mu...

   Když jsem tu báseň objevil, nemohla chybět v mém sborníku nadějných básníků z Mělnicka a jeho okolí, kteří předčasně opustili tento svět. Sborník s názvem Kam jste se poděli? Vydal v roce 2001 Literární klub Pegas Mělník, a díky tomu nezapadla. Budu rád, když se s ní seznámí i čtenáři Dialogu na cestě. Připomněla mi ji právě velmi zdařilá knížka Milana Balabána a Olgy Nytrové.                                                                                                                       

Miroslav Sígl