Šimčík, Michal

Michal Šimčík

Klenot  „Stála jsem v němém úžasu, ani nedýchala a nevěřila tomu, že to je dílo člověka, byť výtvarníka. Najednou přišel pocit úžasného osvobození. Ten tam byl stres a strach. Byla jsem nabita nekonečnou životní energií, cítila se v harmonii s celým světem i vesmírem a pokorně přijala svůj lidský úděl,“ takto mi popisovala babička v dopise svůj zážitek z návštěvy Bezdružického zámku. Byl jsem celým obsahem dojat a hlavně natolik zaujatý, že příštího dne již pálila mne dlažba pražských ulic silně do chodidel. Zvědavost, či snad spíše touha po poznání nového mě donutila se vydat na cestu.   Silnici lemovaly kvetoucí stromy, vzduchem rozpustile poletovaly tisíce větříkem poblázněných okvětních lístků, jež svým počínáním předznamenávaly brzkou úrodu třešní a sluncem prozářená pole a políčka byla prošívána vyježděnými stopami po pneumatikách zemědělských strojů, které se sbíhaly a mizely na obzoru, v tmavých lesích. Světlo a tma. Pohyb a klid. Tyto protiklady probudily mé vzpomínky na to, že i já byl přítomen započetí prací na onom klenotu, za nímž jsem se vydal. I on vznikal ze spousty protikladů. Spojení ohně a vody, z žáru i chladu, světla i tmy. Naděje a někdy i trýzně zoufalství. Byl jsem svědkem a částečně zasvěcen do některých alchymistických tajemství vzniku. Vím, jak v šeru podzemní dílny míchají se barevné směsi a žáru téměř pekelného je třeba k roztavení křišťálu, jemuž pak za pomoci diamantů jsou vbroušeny půvabné tvary.   Okolí zámku je malebné, jak jen česká vesnička zasazená ve zvlněné krajině může být. Inspiruje, přímo vybízí k namalování mnoha poutavých obrazů. Vábila mistry staré a jistě poutá i ty novodobé. Byl jsem u cíle. Už jen projít zámeckými chodbami, velkým sálem, jenž možná v dobách dávných býval tanečním a na jeho konci, při levém rohu, nalézt dveře do zámecké kaple. Stačí odemknout zámek, překročit práh, dát očím přivyknout novému prostředí. Díky paprskům světla, jež překonaly částečné, rafinovaně vymyšlené zatmění oken, lze spatřit ohromný skleněný betlém zasazený v masivním kovovém rámu. Zaplňuje téměř celou místnost zámecké kaple. Ještě se ani nestačíte pořádně rozhlédnout a již vás poutavě přitahuje k sobě. Vtahuje. Jakoby Země dala člověku objevit milióny let skrytou jeskyni, do níž poprvé proniklo světlo a odlesky všech jejích pokladů roztančí třpytivou harmonii. Přichází úžas, vzrušení, ale i pocit náhlého uklidnění. A pak se znenadání vše změní. Naprosto. Betlém se rozzáří svým vlastním vnitřním světlem. Znenadání je tu objekt zcela jiný. Je jich tu vlastně mnoho dalších. Stačí jen udělat krůček vpřed či vzad, doprava, doleva, jakkoli se pohnout a uzříte něco nového. Po tomhle kratičkém čase jakéhosi omámení si uvědomíte, že to k Vám nepromlouvá pouze síla kamene, ale že obraz mu vtisknutý, vypráví příběh. Tu dávnou legendu, která však poutá dnes, stejně jako kdysi. Brzy rozpoznáte všechny její hlavní aktéry. Hrou světel příběh ožívá. Ježíšek, Panna Maria, Josef, tři králové, lidé i zvířata. Stojíte v němém úžasu a jen tiše sledujete to vyprávění. Pokud opravdu pečlivě budete vnímat ony symboly, jež ožívají pod taktovkou světelného dirigenta, který řídí mistrně provedené dílo, pak jistě, alespoň na chvíli, zažijete pocit naplnění. A za to, myslím, návštěva skutečně stojí. Bezdružický betlém, o němž má babička tvrdí, že jí pomohl překonat nemoc velice těžkou a zlou, který, ač tak nevypadá, vznikl teprve nedávno a přesto jakoby se vynořil z dob dávných, dává nám naději, že nic není ztraceno. Ten klenot, vytvořený člověkem, však z nadějí všech, ten klenot je v Čechách a nyní i ve mně. Děkuji ….                                                                                            

 

Powered by PD CČSH