Šprta, Marian Mgr.

Podrobnosti

Kategorie: Tvorba členů a hostů

sprta_tvorba

Marian Šprta Mgr.

Přátelé, víme, že jsme lidé?  Co to obnáší?  Jak vidí člověka umění? Obrazem, příběhem, písní. Ten obraz má být pravdivý a estetický. Pravdivý také znamená velký. V umění pro banalitu není místo. A estetický? Moc krásy a ošklivosti se má přenést a my sami se stáváme hrdinou a postavou, má nám naběhnout na tváři Munchův kyselý výraz z Výkřiku či moudrý úsměv Leonardova Křtitele. Každý z těch autorů na nás něco ví a podívejme...my se v tom poznáváme. Člověk v umění se musí vcelku vidět, slyšet, hmatat.    Člověk ve filozofii? Jak sebe reflektuje? Stojíme a přehlížíme prostor. To, co nemáme ve své moci, co se před námi ocitlo jen letmo, co je zapomenuté, nebo i to, co nevnímáme, protože to nepoznáváme. Vždyť to není podobné ničemu z naší zkušenosti, je to dosud nespatřené, mimo nás, ohlašuje se to jen letmo, jaksi pouze z dálky, jako prchavý dojem, nepopsatelný pocit.  Každý z nás stojí vprostřed světa, kde se naše známé, blízké okolí ztrácí v nekonečnu, kterým je bezpočet hvězdných světů či nesčetnost podob mikroorganismů. My sami jsme součástí vesmíru ( "ves mir" v ruštině - celý svět). Lidská bytost nemůže být v izolaci, jen ve svém okolí, ve svém životním prostředí. Je tou společenskou bytostí. Vždy touží žít ve vesmíru, v univerzu, přesahovat hranice, mít pojem celku, přesahovat částečnost, uzavřenost a danost. I Robinson na ostrově si bude psát lidskou řečí deník, který se bude vztahovat k vzdálenému světu lidí a bude jednou svědectvím druhým. Zůstává člověkem a i v nelidských, nekulturních podmínkách pustiny nalézá smysl. A když ne? Již jím není a jako nejméně dokonalé a zranitelné zvíře nemá valných vyhlídek. Ten celek, vesmír, univerzum vnímá rozumem. A mít rozum, tu abstrakci abstrakcí, znamená jít nohama po kamenech a v blátě a hlavou nad mraky ve světě idejí. Takovým rozumem se lidské stvoření vymyká prachu, kterým je. Být člověkem víry znamená zprvu těžkou věc, nezůstat bezduchým nerostem, zvířecím automatem, loutkou, stát ve své autonomní privilegované pozici nad tím - přesahovat to a poznat svou závislost na Bohu, svou druhotnost vůči němu, svou omezenost - stvořenost. Tou těžkou věcí je naprosto svobodně nahlédnout nemožnost své naprosté svobody. A být božím obrazem. Být božím, ale jen obrazem. Být obrazem, ale božím! Jsme lidé…

Uveřejněno v knize Věry Ludíkové Pošli to dál II - Kniha vzkazů lidem a  vesmíru, Chronos 2004 

Dopis bratra Františka  

Člověk musí dojít až na kraj propasti, jinak mu křídla nenarostou.   

Nikos Kazantzakis   

Přišel jsem na okraj světa a uzřel jsem, že lidé jsou dravé šelmy a já byl jednou z nich.    

Harold Fokič Bobrovskij    

Aby už navždy skončily dohady, ba dokonce smýšlení příběhů, které se o mně mezi bratry šíří, píši vám všem, bratři a sestry našeho řádu i všichni z Assisi a Perugie, tento dopis. Nejvíce podivných zvěstí, které jsem si nechal vyprávět, se týká té věci, jak jsem opustil svět a nalezl lásku toho, kdo jej láskou přemohl. Bylo to tehdy, kdy naše město válčilo s Perugií, jak jistě pamatujete, a já i mí přátelé a nyní bratři jsme coby mladíci odjeli s bojovým mečem, válečnou zbrojí a touhou po rytířské cti a také za úspěchem a slávou.    Leč mělo tomu být jinak, perugijští rytíři nás porazili a nechci opakovat to, co ví každé malé dítě v Assisi. My se stali zajatci. Z pole s padlými nás nahnali na jakýsi dvůr jistého domu, kde nám perugijští odebrali zbroj, cennosti i všechny osobní věci, které se daly upotřebit, váček se zlatem i obyčejný brousek na nože. Jediné, co nám zbylo, byl spodní šat pod krunýř a onuce.    Pak nás odvedli do vězení. Plné byly stodoly, sklepení a dvorky i tábory za hradbami. Nám rytířům a synům bohatých obchodníků, jakož i duchovním i komukoliv proslulému bylo vyhrazeno poněkud lepší vězení než ostatním. Přečkat v žaláři jistě nebylo tak těžké. Tam jsme si byli rovni, nepřeli jsme se a odpustili si. Později však nastaly různice pro bezvýznamnosti, ale vcelku jsme byli jednotní v rozčarování, nudě a strachu z budoucna. O to horší však bylo, když nás propustili. V uváleném páchnoucím spodním šatě s kručícím břichem jsem stanul před bránou svého vězení. Přes všechno jsem byl šťastný. Svoboda, možnost žít, pohybovat se i mimo zdi dvora, usmívat se na druhé, jíst něco jiného než to, co vám působí pálení žáhy či nadýmání, dozvědět se, co je nového mezi lidmi i panovníky měst, bavit se s přáteli, sehnat si koně, dojet do Assisi, najít si dívku, dělat vůbec něco, vůbec existovat.  Co mě však čekalo na svobodě, bylo zcela odlišné od toho, co jsem od ní očekával. Zbaven váčku se zlatem, obvyklého oděvu a koně jsem se snažil najít otcovy známé, se kterými kdysi převážel sukno, aby mi pomohli. Vůbec jsem je neznal, ale věděl jsem, že patří mezi nejbohatší a nejproslulejší obchodníky města Perugie, jimž na náměstí stojí velký dům z pálených cihel o několika patrech. Když jsem se však objevil na náměstí, všechny děti se obrátily na mě. Děti, které šly do školy nebo na faru se za mnou otáčely, smály se mi, zacpávaly si nos a hlasitě pokřikovaly. Dovnitř domu jsem se nedostal, v chodbě ze dvora na mě pohůnek pustil psy. Zastavil jsem se až u napajedla pro dobytek, kde jsem uhasil žízeň.    K žízni se později připojil hlad. Neměl jsem čím za jídlo zaplatit, krást mi čest nedovolovala a žebrat jsem se styděl. Hlad byl ale silný, dlouho jsem nejedl, a těžký, vždyť jsem jej z otcovského domu ani z vězení neznal. Z hostinců a krčem se linula vůně pečínky, vůně kořeněných omáček a ovoce, ve vzduchu bylo cítit víno, ozývali se hluční pijáci, spokojení muži a ženy odcházeli do soukromí a já ucítil něco, co na chvíli přehlušilo hlad. Tělo i rozpálená hlava zatoužily po milostném objetí ženy. Krom žen z krčem jsem zdálky viděl ženy v nádherných šatech se šperky, s vyčesanými vlasy, zavěšené do bohatých mužů, kteří je provázeli do obchůdků se zlatem a líčidly. Ale kdykoliv jsem zvednul k nějaké ženě pohled, tak se odvrátila zrakem i celým tělem, takže jsem je přestal obtěžovat svou přítomností. I holky z ulice mi nevěnovaly ani pohled, protože na první pohled bylo znát, že jim nemohu nabídnout nic. Po několikadenním bloudění perugijskými ulicemi jsem se ztrápen hladem a zimou ve spodním oděvu stulil v rozložitý keř do klubíčka, aby mi nebylo zima. A oni pak řekli svatá chudoba. Na ženu jsem si netroufal podívat ani zdálky a oni pak řekli svatá čistota. Protože jsem neměl majetek a tedy žádný význam, neodvážil jsem se na nikoho ani první promluvit, jen jsem mohl poslouchat a oni pak řekli svatá poslušnost. Neměl jsem žádnou budoucnost, nic mě nečekalo, nic mě nemohlo zajímat a tak jsem přestal být pro svět viditelný a upínat jsem se mohl jen mimo něj, tam, kde kraluje ten, kdo nad světem zvítězil. Z této bezvýchodné situace jsem mohl hledat východisko jen u Pána. Zbytek až do dnešních dnů je znám a proto jej, bratři, nemusím vypisovat.                      

 Uveřejněno v kalendáři Blahoslav 2005  

Světlo a tma   

V prologu Janova evangelia se ztotožňuje světlo s životem lidí pramenícím z Boha. Prozařuje temnotu, která ho neumenšuje. Kristus je světlo světa, osvětlující každého člověka, svět ho však nepoznal. Zdroj světla - slunce se stalo monoteistickým božstvem starověkých monarchů - faraóna Achnatona i římských císařů, hraje svou roli v zoroastrismu i mithraismu. V tradici řecké filozofie připomeňme Platóna a jeho podobenství o jeskyni. Odpoutaný vězeň poznává, že dosud žil spoutaný ve tmě, že věci byly stíny, vystupuje ze tmy jeskyně do světa, který je skrze světlo vidět a vidět je i jeho zdroj - slunce- idea dobra, do něhož přes počáteční bolesti jde pohlédnout. V novoplatonické interpretaci z této ideje vyzařují a od něj se vzdalují světy. Světlo se do slovníku filozofů vrací i ve 20. století. Vzpomeňme Patočkovo ztotožňování světla a světa, Heideggerovu světlinu, kterou proudí světlo, která však sama není vidět, světlo veřejné pozornosti Hannah Arendtové, ujišťující o realitě a objektivitě světa a nás samých.    Tak jako filozofie velebí toto světlo, bytí, pravdu a jeho zjevování pro lidskou existenci, je třeba si i všimnout a tematizovat skrytost, zakrývání, mlžení a matení. Řekněme světelnou metaforou: protože rozličné fenomény světa vycházejí ze tmy do světla vnímání, uvědomování, potvrzování a zvěcňování, skutečnost tmy sráží lidskou bohorovnost a rovněž omlouvá člověka před totální zodpovědností, která však musí zůstat vzdáleným etickým ideálem udávajícím směr pohybu. Být ve tmě není vina, za kterou by člověk mohl. Ale nevykročit ke světlu, zakrývat před ním oči a záměrně do tmy halit, co je v naší moci do světla nastavit, je zoufalý skutek izolovaného člověka, který brání sobě i druhým v pobytu ve veřejném světě a který se tím vystavuje nicotě.    I nicota je temnotou a zůstává vzdálenou existenciální hrozbou udávající směr pohybu. Tak jako světlo není vidět, ale ve světle je vše vidět, i temná nicota není vidět, protože lidská existence skrze vědomí vždy už vnímá vjem a tmu vidí jako stmívání.    Absolutno a dokonalost patří Bohu, Přírodě, Duchu, ale ne člověku, pro něj jen zůstává ontologickou ideou směřující pohyb.    Absolutní světlo či tma jsou eschatologické a apokalyptické.    Pokusme se i v těchto souvislostech uplatnit častý motiv mýtů, náboženství i vposledku filozofie - motiv prahu. Práh mezi domem a světem, spára, která je buď územím nikoho a sama je někde jinde nebo je to jediné místo, kde se obojí střetává, tedy místo oběma společné, je metaforou naší omezené lidské existence. Na prahu otevíráme dveře světlu - světu a zády se otáčíme k temnotě brlohu - zničení. V tomto místě stojíme - v tomto biblickém čase milosti - a svobodně na nás záleží kam vykročit.Pád, světlo světa Je ve mně samém nic než tma. Zvuk nenese ozvěna, předsevzetí zrušena, svit ten proudí oknem. Je ve mně noc, víc nic, zakřičíš, křik neslyšíš. Tma, to já zhasnul svíce, zavřel panty okenice, to já sedím zhroucen po tmě, očima hltám škvíry v okně. Je ve mně popel a dým. A Fénix? Copak já vím, kde ten se asi skrývá. Na které větvi třešní zpívá. Je ve mně tma, tma, už ani ne stín. Odkud to vím? To pro to světlo co tu bylo, Na které se vzpomenulo.

Uveřejněno v knize Věry Ludíkové Pošli to dál III - Kniha vzkazů lidem a  vesmíru, Chronos 2005