Vaníček, Jiří ThDr.

Podrobnosti

Kategorie: Tvorba členů a hostů

vanicek_tvorba

ThDr. Jiří Vaníček:  Světlo světa  

Svět je, jaký je. Politici si hrají se slovíčky a s viditelným gustem skloňují „d u h o v á koalice“ nebo „v e l k á koalice“, k lidem se již s žádnými sliby, natož pak státnickými vizemi, neobracejí, vždyť volby – byť předčasné – jsou daleko. Když chcete být „in“, nepoukazujte na tradiční společenské hodnoty; vlastenectví je podezřelé, jakoby mělo blízko k extremismu a je systematicky nahrazováno „bruselismem“. Křesťanství je - dle již letitého vnímání veřejno-právních médií - záležitostí jakési menšiny, jakéhosi zbytku. Normou se stal jinak sexuálně orientovaný spoluobčan….. . Život ve společnosti mně připomíná jízdu na kolotoči: mnoho barevných záblesků, hluku, pohybu, ale člověk, když z parku s atrakcemi odejde, zůstává sám a kolem něj zůstává potemnělý svět. Neztrácí však tušení čehosi přesahujícího, trvalého, nechce záblesky, ale světlo. Takového člověka, toužícího v sobě naplnit „etuji“ věčnosti, nacházíme od nejstarších kultur. Egypťané vnímali věčné světlo jako jsoucí, avšak ukryté v tmavém lůně chaosu. Babylóňané si představovali zápas bytostí světla s bytostmi tmy, v sanskritských básních /hymnus Rigvédy/ je popisován život jako vniknutí paprsku z oblasti světla do temnot nebytí. Ve starozákonní tradici „Blahoslavený lid chodí ve světle obličeje Hospodinova.“ Křesťanská kultura se rozvíjí v poznání, že se Bůh zjevuje ve svém Synu /vánoční událost/, aby se lidé se „Světlem, které tma nepohltila“ mohli setkat. V novém Světle z věčnosti se objevuje svět, jeho plnost, krása, dříve nepoznané souvislosti, které by bez věčného nadhledu, nebyly k chápání. A hlavně ve Světle je objevován člověk vedle nás, člověk také pro Světlo stvořený.   To nejsou růžové brýle na cestu komplikovaným světem, ani se nestaneme světelnými supermany, člověk – naštěstí – tímto světlem shůry nevládne. Cesta ke Světlu je cestou umenšování, aby Světlo v nás mohlo růst, abychom se stávali jeho součástí a návěštím. A také naštěstí – Světlo se nedá spoutat ani za kostelními vraty, je pro svět. To je cesta, jak do světa vyjít a nedojít ani zoufalství nad stavem světa, ani úhony v něm. Je to cesta klidu a radosti z každého dne, v moci Světla pracovat, svůj život naplňovat. Se Světlem projdeme i „údolím stínů smrti“. A hlavně – ve Světle budeme bližnímu radostí, požehnáním.

Dialogu na cestě 2, Praha, Blahoslav 2006