Francová, Marta

Podrobnosti

Kategorie: Tvorba členů a hostů

Víření nicoty

Zpustlá zahrada marnosti

cení vylámané zuby plotu

na tři paneláky

propadlé do nicoty

prefabrikované bídy.

Na okraji města a života

člověk klečí v blátě

srdce mu buší v hlíně

kočičí lásky křičí o věrnosti

v kontejnerech se sváží

odpad z jímky citů

a nikdo nevidí

růži, jež kvete

uprostřed bodláků

krásná a čistá

 

Vidění krásy

V čem je krása?

V rozpuklém kameni

v nejprostší květině

v řezavé ostřici

ve vločce na líci,

něžně tě studící

ve vůni večera

v sametu lišaje,

letícím za šera

ke smrti v plameni

v tajemném znamení

snu, jenž se vytrácí

v posledním z tuláků,

bloudícím za prací

v dešťové kapce,

jež ulpěla na řase

ve slunci, v bažině

v prohraném zápase

v posvátné nevině

ve zracích zvířete

ve zracích člověka

tak plane ve věcech

všech krása odvěká

na duši básníka

jiskrou se mihotá

vidět ji očima

vidět ji bez očí

hlava se zatočí

nad krásou života

 

Mimo prostor a čas

Houpám se na srpku luny

vesmír mi hraje

na tibetské mísy hvězd

stříbrnou melodii ticha -

halím se do závoje

Mléčné dráhy

navlékám zbroj kalenou

žárem protuberancí

i ledem mrtvých planet

mám srdce komety

pulzující světlem

chci spálit ohněm lásky

tisíckrát popel zla

a zažehnout

duhu něhy

tam dole na Zemi -

jsem začarována do snu

o věčnosti duše

o věčnosti světů

o věčnosti času

 

Moře

Moře sedmibarevné - co jsi?

Tekutá duha v reflektoru slunce

vření zelené, ocelové, havraní

pod temným baldachýnem bouře

milostná hlubina, hladící boky lodí a ryb

přítulný příboj, jenž si lehá k nohám země

a laská skály náruživým jazykem pěn

Moře -

dýchá si tiše pod hedvábnou plání

vlní se tělem lačným milování

vzpíná se jako rozzuřený drak

a syčí, hučí, řve až do oblak

zná uspávat a umí utopit

dopřeje vlahý korálový klid

zbloudilým poutníkům,

co rozhodli se kompas zahodit

veliké vše a velké oblé nic

uhrančivé jak oči chobotnic

počátek všeho, věčnost v modři skrytá,

kde z lůna mušle vzešla Afrodita

ó řekni, moře, co nás vábí víc?

 

Moravěnka

Jak ono zlaté víno

se po slunečném kraji rozléváš a voníš

z dalekých dob si neseš pečeť slávy

a lid tvůj, svérázný a dobrý

širokou náruč bratřím otvírá.

A mluva tvoje měkká, někdy drsná

jak hnědá země, moře žlutých lánů.

 

Morava Velká, světlo boží nad ní

nás dodnes sílí mocným štítem víry

přes všechny bouře, zmatky, změny nové doby

si uchovala vlastní štědrou duši,

jež radost rozdává a baví se a tančí.

 

Červené víno, vínečko tvé bílé

jak hřeje duši, rozehřívá tělo!

Vesele zpívá šohaj malovaný

vesele proudí družnost na vše strany.

 

Bratříčku milý, zavíříme v kole

hlavu nám ověnčí zlaté klasy z pole,

jež voní chlebem, nebem, horkým dechem léta

na samém konci světa

já budu vzpomínat na tvoji jižní krásu.

Moravo, Moravěnko,

zde slyším zvony chrámů, chorál lidských hlasů,

jež v tvrdých časech váží k soudržnosti

zde naše země, domov tvůj a můj

 

 

Stará matička (překlad básně "Alt Mütterlein" F.Nietzscheho)

V poledním míru slunečném

tu nuzný špitál spí

u okna stará matička

tak bledá, sedíc sní

 

Oči má matné, sněžný vlas

živůtek prostý jen

a úsměv tiché radosti

velebí letní den

 

Pod oknem kvete růží keř

kol něj včel hemžení

snad neruší ji z poklidu

to pilné bzučení?

 

Hledí ven v tichý, šťastný kraj

zář padá na líčko:

krásněji bude v nebi však,

má milá matičko!

 

Ptačí zpěv (překlad básně "Vogelsang" Karla Maye)

Jasný zpěv z výšin nebes slét´

na všechny širé země,

leč nerozuměl správně svět

a jeho lidské plémě.

 

Jen hlouběj´ v jemný ptačí sluch

ta píseň z nebe klesla

z těch dob jak zpěvný jara duch

se polem, lesem nesla

 

Člověka vidím světem jít

přes houštiny a nivy

však žel, neumí pochopit

dosud té písně divy.

 

Jarní píseň (překlad básně "Canción primaveral" F.G.Lorcy)

I.

Veselé děti se hrnou

ze školy

a házejí do vlahého vzduchu

dubna něžné písně.

Jakou radostí dýchá hluboké

ticho uličky!

Ticho roztřepené na kusy

smíchem z čistého stříbra.

 

II.

Jdu odpolední poutí

mezi květy sadu

a zanechávám na cestě

vodu svého smutku.

Na osamělém kopci

vesnický hřbitov

připomíná pole oseté

zrny lebek.

A kvetly cypřiše

jako obrovské hlavy,

jež prázdnými očními důlky

a zelenavými kšticemi

v bolestném zadumání

hledí do obzoru.

 

Božský měsíci dubne, jenž přicházíš

obtěžkán sluncem a silicemi,

naplň zlatými hnízdy

ty rozkvetlé lebky!