Hájek, Tomáš

Planeta_Euforikum.jpg

Prvního jarního dne začal dělat pořádek ve svém životě


Dělat pořádek pro něj znamená uvádět v chod zákon kontrastu,
zákon černé a bílé, vedle života stavět násilnou smrt,
vedle poklidné smrti stavět násilný život. On, přívrženec pořádku, odpůrce kompromisu,
tedy vyhledával a počal zabíjet všechny své soky, skutečné a smyšlené,
nehledě na to, že sokové jsou užiteční a jsou i v ráji.
Potom si to uvědomil a začal zabíjet jen soky smyšlené.


A potom počal navštěvovat všechny milenky
a prováděl u nich násilnou inokulaci, aby otěhotněly,
aby lásky byly řádné. Jeho klon početně rostl, stal se šiky,
dělání pořádku ve vlastním životě vede k sešikování,
k vojenské přehlídce jáství, šiky ale kráčí ve jménu neznámé ideje neznámým směrem.


Když tuto svoji vizi o přežití přednášel, přišla za ním žena, krásná, nemladá, nestará,
aby jí též zařadil do programového dělání pořádku ve vlastním životě.
To se stalo prvního jarního dne nekonečného roku, který se potom rozhostil.
— Koná tváří v tvář prvnímu jarnímu dni, koná tváří v tvář nepochopitelnému bohu.

Vidící Oidipus


Oidipus řekl: to vše jsem já.
Řekl to, když vzal na sebe vinu za události,
které nezpůsobil, a oslepil se.
Neboť tyto události způsobilo jeho nevědomí,
jeho zóna přitažlivosti,
tunel okolností,
tmel mezi ním a charismatem.


A co potom zbude ze šťastného a trpícího Oidipa.
když za ním někdo přijde a chce mu vrátit zrak?
Může taková nelogičnost obrátit logický život vniveč?
Může někdo v Oidipovi nastartovat zpětný chod?
Může mlýn mlít obilí, když jde pozpátku?
Chutná takové obilí hořce nebo je zcela bez chuti
jako destilovaná voda?


Oidipus poté, co opět vidí,
je skutečně jako destilovaná voda,
nehasí žízeň tím správným způsobem.
O vrácení zraku Oidipovi lze napsat drama nebo báseň.
Drama pojednává, že Oidipus se zrakem se opět vrací
ke svému původnímu osudu; svůj osud násobí,
třeba tím, že oslepí všechny své orgány, i které nevidí.
Mizí, vypaří se v oslepení jako člověk ve výbuchu atomové bomby.

Báseň ale zřejmě objeví poezii každodennosti,
neboť Oidipovo zpětné získání zraku ruší dějiny,
a Oidipus dožije, jako by nebylo příbuzných,
jako by matka a otec byli všem společní,
jako by se svět tak i tak
vracel k Adamovi.

 

Chaos-titul-
Chaos-titul-

 

Na útěku
Zejména na útěku je potřeba dodržovat pravidla:
zdravím starší osoby, v dopravních prostředcích dávám přednost
těhotným ženám, při jízdě automobilem dodržuji předepsanou rychlost.
Základním pravidlem, kterým se řídí útěk, se týká schůzek.

Sjednávám si je, jako by se nic nedělo a já nebyl na útěku.
Sjednávám si je telefonickými vzkazy, nebo emailem.
Především ale – a to je základní pravidlo – dostavím se
i na schůzky, které jsou nepotvrzené, na které nikdy nikdo nedorazí.

Schůzka člověka na útěku, na kterou nikdo nedorazí? Opravdu nikdo?
Na druhém konci stolu, kam nikdo nepřišel, přece jen někdo sedí.
Na druhém konci stolu sedí Transcendence,
neboli Setkání s nepřicházejícím.
Říká mi: Budeš-li disciplinovaný jako dosud,
budu tě vést
až do nitra Chaosu,
přes Chaos dále a dále,

až k nebeskému Jeruzalému

 

Pozemšťanství nějak zasmrádá

Když jedna vesmírná loď
potká druhou vesmírnou loď,
ať již náhodou, či plánovaně,
od srdcí ve skafandrech popřejí si
„Vše dobré“.

Ať již náhodou, či plánovaně.
Závist se ve vesmíru nevyskytuje
a není to dáno přebytkem místa.
To jen pozemšťanství

naložené v láku ve sklenici od okurek,

uložené do mrazničky s modrou střechou,
jako poživatina otevírajících a zavírajících se úst,
slovy rozstřílené na maděru
nějak zasmrádá.

A tak hezkou mělo pověst!

Také slyšíš za nocí tajemný zpěv Slunce?


Kdo může osídlit Měsíc? No přece Měsíční člověk,
jenž se vyznačuje tím, že je v něm právě tolik lidského,
kolik může přežít ve spršce záření, přicházejícího ze vzdálených hvězd.

A kdo může osídlit Slunce? No přece Sluneční člověk,
který vlastně ani není, protože nic lidského nemůže přežít
v podmínkách termonukleárních výbuchů, jež jsou podstatou Slunce.

Také slyšíš za nocí tajemný zpěv nelidského, tajemný zpěv Slunce?
Způsobuje rakovinu kůže, na dálku od úsvitu do soumraku
vyživuje rostliny, do kosmu vyzařuje polehčující okolnosti,

co vzniklo až po zrození člověka, co vzniklo až po hříších,
jako hloubka nechtěného,
jako mělká moralita na pokraji výmluv.

 ****

Básně napsané pro Dialog na cestě

Láskyplné objetí veškerenstva internetem

Máš-li stolní počítač, notebook, tablet i smart phone
a pouze jednu e-mailovou adresu,
můžeš mít své e-maily otevřené na všech členech
své internetové domácnosti zároveň

a na kterémkoli členů svého internetovém soukromí
můžeš začít psát svůj nový text.
V tradičním fyzickém světě toto možné nebylo.
Když jsi odněkud odešel, tak jsi tam přestal být.

Desítkou, stovkou, tisícovkou svých
internetových chapadel můžeš držet veškerenstvo
ve svém láskyplném objetí.
Povzneseš-li tě tato láska k nebesům,

je ale stále hádankou.

*

Wrangel, Béla Kun, Vološin a já

Vždy mám pocit, že je pravda na obou stranách sporu.
Tento postoj mohu přičíst svému opatrnictví,
neschopnosti přijmout strategii buď-anebo,
nevelké osobní sociální základně, či nezakotvenosti v ideologii stranictví.

Ruský symbolista, básník a malíř Maximilian Vološin za dob občanské války
na Krymu pomáhal obětem bílého teroru.
A když se z Krymu stáhnul generál Wrangel a přišel Béla Kun,
i teroru rudého.

Vološin možná neviděl pravdu na obou stranách sporu,
ale pomáhal obětem z obou stran sporu.
Řeklo by se, že na každé ze dvou odvrácených stran všehomíra
jsou pravda a pravda, oběť a oběť,

Vološin a Vološin,
já a já.

*

Malá synagoga v poušti Paran

Malá synagoga na základně dělostřelecké divize Tavor v poušti Paran!
Zní to tak exoticky pro obyvatele středu Evropy!
Ale já tam chodil v prosinci 2017 a lednu 2018,
když celé dny svítilo Slunce

a pronikalo okny synagogy jako Bůh tolerance.
A synagogu v její prostotě a tichu
ovládala tolerance k odlišným náboženstvím a světonázorům,
tolerance k druhým lidem, ba dokonce tolerance jednoho člověka k sobě samému.

Vracím se k pocitům z malé synagogy v poušti Paran,
když se zamýšlím nad náboženskou přísností, což je dnes zvláště aktuální.
K ní bych poznamenal, že je lepší být programovým atheistou,
než nábožensky vlažným, či dokonce považovat Tóru za pouhý umělecký text.

Chtěl bych zestárnout v malé synagoze v poušti Paran,
plnit si oči světlem tolerance jako manou z nebes,
učit se slyšet světlo tolerance, učit se ho hmatat,
učit se ho ale i překračovat jako hranice Země zaslíbené.

Chtěl bych zestárnout v malé synagoze na základně dělostřelecké divize Tavor v poušti Paran,
zvláště kdyby zavládl věčný mír a zbraně by byly odstraněny

Powered by PD CČSH