Cenek, Jiří Ing.

Kroky malověrnosti

(Matouš, 14, 22 - 33)

...nasycený rozchází se dav,

čas soumraku na pokraji

zbožní kdy se modlívají,

a vln kymácivá světla

v mysli vyděšených hlav

 

Víra zcela nerozkvetla

 

z příslibů slov pravdy dárce

Prázdné jsou rybářské sítě

strach, ten přicházívá skrytě,

jak bludný zjevil by se vrak

Dvanáct vesel, úžas v bárce

 

a kroky skryté za přízrak

 

jen malověrnost vábí tu

délkou závor příštích časů,

bouře bez strun kontrabasu

 

Roste z ticha hloubky temnot

naděje za slovy bez not

a víra v pravdy hábitu

*

Vzdálený cíl

Ten cíl byl dán již na počátku cesty
jen přiliš, příliš zdál se vzdálený
a ved mě smysl, nenápadný, šestý
kompasem chudě vyzdobené haleny
Tam dojít měl jsem kdysi, dávno, jednou
loukou úžasu smutkem nepřehlednou

A šel jsem, krok po přímočarách hříchu
i stezkou co zná jen spravedlivý
v samotě při adoračním tichu
úderech zvonů času pod kladivy
a smazal délku slova vzdálený
až s tíhou křížů na svém rameni

 
I řece, bytí cíli, ubylo již sil
a vzdala se hrůzyplných proudů
to mnohý balvan tvář svou obnažil
kde mokrý písek diářem je soudu
Tam přejdu, vím, bez převozu, jen bos

lehce jak smích, co nedbá na patos

*

Mistr snů

 

Víš, mistře snů

kde je pláže temnot hrana

kam vlny odnášejí smích?

Za vzdušnou brázdou kormorána

či v představách mých ošidných

s nimiž těžko dočkat rána

 

Znáš, mistře snů, ten strmý břeh

jen pozlátkem se rybka třpytí

spárem svodů v přáních třech

do zákeřných tam loví sítí

co splétá víry ignorant či zběh

 

Jak, mistře snů, zabolí ten šleh

slova, v němž uvadá kvítí

falše úsměv v roztříštěných sklech

když zatvrzelci vzdorovití

jen v jekot varhan šlapou měch

 

Zda, mistře snů,

i nultá kompasu je strana

slíbených cílů neznámých

co nezná plachta roztrhaná,

kde křídlem lásky vítr ztich

a modlitba je cesta, brána

 

 

 

Ptám se

Ptám se oliv v Getsemanech

jak dlouho drží tu již stráž

jejich kmeny zohýbané

„Po staletí. Proč se ptáš?“

Bloudím časem, hledám místo

kde je nejblíž Otec náš

 

Kde tváře pot se mísil s krví,

kde Mistr bděl když druzí spali

tam svědkem stát se proroků

pochodně když planou zdáli

a z ran nenávisti kladiv

smrt spřádá své madrigaly

                                          

Zas zlovolný pokřik davu

pro polibek zrady nádech

bič, co měl být zapomenut,

s otiskem na víry zádech

Kdo zvedne kříž na rameni,

ptám se oliv v Getsemanech

*

 
Nocturno víry
 
Obraz mistra Schikanedra,
světlo lampy, jinak nic,
čas, opřen o stěny bedra,
němě zírá do ulic
 
Ulice, kde jsi mě potkal,
gotika tam hrála rock,
tmou utichl hříchu vokál,
jeden směr a stejný krok
 
V echu na zdi slova, čtyři,
v málo vzpomenuté větě
písmen na železném kříži
v tmavé věži siluetě
 
Společně jsme vyšli z rámu,
plamen zažehla ta jiskra,
světlo víry v anagramu
a mimo obraz toho mistra
*
  
Květná neděle 2020

 

Další den rozkymácených světel
kdy strach stíní všechny tunely,
zvon sotva šeptá, je ochraptělý,
smrtihlav že dosud neodletěl
a život vrže prasklou hřídelí

Bez poutníků zní kroky v ambitu

vzpomínky na pozlacené jmelí,
hříchy, co les víry pokácely
a svědomí kdo neodloží tu
s pokorou pod křížem Spasiteli

 

Květ, nerozvinut jitru na klíně,
nečeká dnes na návštěvu včely
Jen kočičky se těší na neděli,
do chrámu jsou zvány k hostině
by posvětily karanténní cely
*

A bylo světlo


Dal slunci směr, do výše pozved stromy
květ lásky vtisknul v zasmušilou pláň
svůj obraz sňal pro věků povědomí
a lidstvu rozdal jej, by nestyděl se zaň
Ten příběh navždy pamatuj a chraň
tak v kámen vryt je apel desatera
Že rozum podlá nevděku je zbraň
dá jitro posměch pravdám od večera


Tak zachvěla se země pod atomy,
již v potu tváře neobracen lán,
dvakrát se času hřídel nezalomí
když hradby ticha zamkne kastelán
A zbude snad jen holých stromů klan,
arénám bez oslav, bez torera
kosmu strop zbortil nukleární flám
Jen On a slunce, před věky a včera

 

 *

 

 

Prázdný hrob

Kde kámen byl, teď otvor do skály

rouška jen a nepřítomné tělo

a němý úžas ženy z Magdaly

vzpomínka, jak nebe burácelo

a setníkova slova pod křížem

 

mrak slunce skryl a zachvěla se zem

tak proč ten údiv, oči uplakané

jen slov Jeho vzklíčilo tu sémě

předpověď co má být, že se stane

„ … jen maličko a zas uzříte mě“

*

 

Ve čtvrt na dvě

„...neznáte den, ani hodinu.“ (Matouš, 25, 13)

Dnes končí šichta ve čtvrt na dvě ...

Nevěsta v černém, závoj z třísek trámu

nit krve, průvodce po neznámu,

zhaslý kahan na zbytečné svatbě

 

Ženich zdejší, či rodem odjinud?

Na odvolání již vzdal se práva

balvan těžší než nejtvrdší hlava

všech dobývačů uranových rud

 

Akord virblu zdivočelých srdcí,

inkoust slov pot dlaně míchá

Věnec květů sbíraného ticha

a svátečně neodění svědci

 

Zas bosé stopy, stříbro v trávě,

těch pěti panen, které bděly

Života strome, jsi hostem jmelí

Konec šichty. Je čtvrt na dvě…

*

 

Vstoupí mlhy

 

mlhy vstoupí do podzimu

a bez smutku, ne jako kdys,

soumrak, co lepší zná časy

chvílí ticha odsouhlasí

vzpomínkou a hrstí rýmů

by mládl můj rukopis

 

a v mladé noci, v mladém ránu

já, tulák sadem planých chvil

s chutí oliv, parmezánu,

jsem v gotik oblouk zabloudil

 

v gotik oblouk, bez ikony

za němých varhan ozvěny

v dým podzimu s vůní natí

poslední verš zašeptám ti

věčnosti až vzbudí zvony

kdo třikrát byl zapřený 

 

*

 

 

Jen zvolna

Jdou zvolna nemusí mít strach,

strach, že zmeškají své stáří,

v překlopených miskách vah

dny, nezbední bakaláři,

již nezakrouží kolem nich

uvázlí v loňských závějích

 

Jen zvolna, co jiného zbývá,

nikým nevěnčené hlavy

hroudy zborceného zdiva

květ šeříku kde nerezaví,

kde i soumrak pozdních dní

má předplacené zpoždění

 

 

Pro dva zatoulané hlasy,

podzimem dunící sudy

co sladká žízeň žádala si,

pro nikdy nezeptané kudy

vlát má postříbřená hříva

Jen zvolna, v krbu dohořívá

*

 
Dveře
 
nečekaně prošel dveřmi,
zvolna, jak strastiplné dny
někdo tiše řekl věř mi
nepřál si být záhadný
 
slova klesla jako tíha
kříž uchopený v záňadří
jak stříbrná čerstvá piha
na tváři, co mně nepatří
 
výzva zbyla tu a dveře
vše, co je dříve slíbené
prach setřený nedůvěře
zpovědní ticho kamene
 
to hřích se propadá a ztrácí
i výsměch počmárané zdi
čas dohořelý k meditaci
a někdo nahlas řekl: Jdi!
*

Od března

dnes březen na zrušené trati
objevil kousek povzdálí
na mostě kde čtyři svatí
již vlídnost s tváře rozdali

oči tůní slepých ramen
o tom mostu jen málo ví
soucit světců je jim vzdálen
jak prázdné hnízdo na větvi

plášť zimy únavou již padá
i sněženka to dobře zná,
na mostě je promenáda
a trať zrušena od března

*

Bílý sonet
 
Bílá voní operačním sálem
kostnatá ruka otevírá blok
příběhu, co skončit chtěl by málem
připravena napsat epilog
 
Slibům z hájů cypřišů a palem
do zpětného chodu srovnat krok,
po jablku sáhnout nedozrálém
naděj vtěsnat do posledních slok
 
Do slabik, těch, kterým stačí dech
metronomu kapek při infuzi
v trojtečkách víry kdesi za slovem
 
posledního verše na schodech
k oltáři bran rusovlasé Múzy
kde bílá voní spadlým závojem
*
Varhaník
 
kdybych byl varhaník
v některém kostele
kde jsi se modlila v skřípavé lavici
zapnul bych registr jímž pějí slavíci
pokorný přidal dík
s popelcem na čele
 
za zpěvy, které zní
ve zbožném tichu
za světlo naděje z barevných oken
snad bych i přistoupil nesmělým krokem
s květinou oltářní
bez falše hříchu
 
a světce ve stínu
svědkem bych zval
zlatou až nití ruce si ovinem
doznívá klenbou poslední requiem
pro lásku a květinu
pro dvojrecital
*

 

Půlnoční

 

I loni byla jsem tu s tebou
ten večer nebyl jenom náš
jak ode mně tě ruce zebou,
že hvězdičkou jsem na tvém čele
a chtěl bys mě mít za přítele
říkal jsi. Už vzpomínáš?
 
 
Za Božím pak šli jsme světlem,
to málokdy se poštěstí
živý že nás potkal Betlém,
strom zavonil ozdob chvěním
všem se srdcem otevřeným
na kostelním náměstí
 
 
A v srdci láska, dárek skromný,
báseň, co nectí slovosled
advent jak ji psal den po dni
A nebe, když rádo zasněží
trubačů půlnoc na věži
pak zabalí ji do koled
 
 
Tak dík za večer, tvých rtů něhu
blíž světlu jak jsme spolu šli
Jsem jedna z mnoha vloček sněhu,
průvodkyně nocí svatou
loni, letos, kolikátou?
I napřesrok, přijdeš-li 

 *

 

Návrat naděje

V ten smutku čas s prořídlými davy
mírné světlo do soumraku bije,
vánoční strom, někde od Šumavy,
již do paměti vstoupil nostalgie
V ten smutku čas s prořídlými davy

za skřípotu přesýpacích hodin
jde dívek sbor v rozmrzelém ránu
sudby zahalené do mlhovin
Lehký krok panenky z porcelánu
za skřípotu přesýpacích hodin

v čas modliteb, zpovědi a postu
Stržena je slavobrána z palem
a za halasu nevítaných hostů
daň žití skloněna nad misálem
V čas modliteb, zpovědi a postu

je návrat naděje, o níž sníme
V barvě neviny, barvě skalice
stoupej výš, provoněný dýme
vírou zlacené kadidelnice!
Je návrat naděje, o níž sníme
*

 

 

 

Powered by PD CČSH