Ajvaz, Michal

Podrobnosti

Kategorie: Tvorba členů a hostů

ajvaz_tvorba

Michal Ajvaz: Pařížská třída

Pařížská třída platí jako příklad špatného urbanistického myšlení. Nemá logiku v organismu města. Svou šířkou a přímočarostí vyvolává dojem,že spojuje důležitá centra a že je určená pro rušný provoz, ve skutečnosti však nevede nikam:,směřuje k řece, kde se prodlužuje mostem, a pak naráží do stráně zarostlé křovím.Cizinec zůstane na mostě zaraženě stát,před ním je letenský svah jako pointa absurdního vtipu. Máme však Pařížskou třídu rádi právě pro její absurditu.Kontrast mezi její slavnostní rozlehlostía nezapojeností do živého provozu městaji proměňuje v rituální scénu, kde se gesta chodců stávají snovou pantomimoua kde se tiše a pronikavě rozsvěcí tajemství tváří,dosud prostoupených prostorem cizích pokojů a teras.Na cestě, která nikam nevede, mimovolně zpomalujeme krok – vystoupili jsme ze sítě cílových drah,které prořezávají živé tělo prostoru. Původní prostor je však prouděním jemných sil,pulsujícím polem bytí. Obvykle nás ve starém řečišti prostoru táhnou kupředumotory cílů, plánů a představ,které nám nedovolí zakusit jeho jemné proudy.Ale jen tyto proudy nás mohou donést k pravému cíli.Čeká na nás palác na ostrově v deltě řeky. Cesta často začíná až tehdy, když po mnohaletém boji beznadějnýpřijme prohru a pustí vesla.Ucítí chvění proudů, na které zapomněl,jemný tlak, milost plynutí.Řeka neteče přímo.Má záhyby a mrtvá ramenas pachem zahnívající stojaté vody. Nemysli si, že to jsou zbytečná zdržení. Cíl, skutečný cíl uzrává právě v nich.K cíli putuješ i tehdy, když odpočíváš v tichu zátoky a se zavřenýma očima posloucháš křik vodních ptáků. Jdeme zvolna Pařížskou třídou,protékají námi mízy prostoru.Naše myšlení se stává krajinou. Myšlenky se rodí v poli viděného,mezi ornamenty fasád, jako věc mezi věcmi,v zářící konečnosti.Napojené tichým životem prostoru,který je plodnou půdou, jež klíčív našich gestech a slovech.Neboj se zapomínat.Zapomenutí je uchování. Kdo nezapomíná, vláčí s sebou mrtvolydo zázračné zahrady. Záře však nezanikáv tajuplných proměnách.Neboj se zapomenoutv tomto jarním odpoledni, prozářeném mírnýmslunečním světlem,na své cile. Skutečný cílse rodí, stejně jako živá myšlenka, z prostoru, je uzráním krajiny přítomného.Setkáme se s draky a s Undinami. Kdo jde za představou, najde jen představu. Jak je to málo. Čekají na nás v paláci, jehož zlaté střechy se lesknou ve večerní krajinějako jezero ohně. V jugoslávské prodejně na konci Pařížské třídy stojíš u okna a piješ kávu. Za sklem plují tváře chodců, studentka s pouzdrem na violu se opřela zády o zed' domu a baví se s přítelem.Tiše odpočívá.  Staronová synagaga, na jejíž stavbu přinášeli andělé kameny z jeruzalémského chrámu, tlustí turisté se před ní fotografují se svými dětmi, v parčíku se honí dva béžoví kokršpanělé s vlajícíma ušima.