- Podrobnosti
-
Zveřejněno 25. 7. 2013 16:14
O nás Řekli o nás Kde nás najdete Členové a hosté Aktuální program
Výtvarná dílna
Literární dílna
Biblická dílna
Tvorba členů a hostů
Rozhovory
Archiv akcí
"Olga Nytrová "
Každý den může mít křídla - anotace Křesťanské
svědectví JÓB - NOVÝ „VNITŘNÍ EXODUS“Čím je nám milosrdenstvíNaděje v poezii českých básníků aneb o fenoménu dosti zanedbávanémOkamžikem víry vstupujeme do věčnostiCestou k modlitběOdpuštění jako přesah Boha k nám
Každý den může mít křídla - anotace
 |
| nytrova_bib |
Ve třiadvacáté knize Olgy Nytrové „Každý den může mít křídla“ naleznete především soubor
sloupků a malých úvah, publikovaných v posledních letech v Českém zápase, které získaly příznivý čtenářský ohlas. Dále jsou zde zařazeny kratší prózy a zamyšlení z časopisu Pražské diecéze Husita, z Křesťanské revue apod. Autorka, působící též jako vysokoškolská pedagožka, se ve svých textech zabývá partnerskými vztahy, rodinou, lidskou zralostí, mezigeneračním dialogem, tradičními hodnotami a ctnostmi. Aby zajímavým způsobem přiblížila otázky hodnotových postojů, lidskosti, odpovědnosti, svědomí, odpuštění, vděčnosti, naděje a vztahu k tomu, co nás přesahuje, vypráví
O. Nytrová v rámci svých malých próz i skutečné krátké příběhy ze života, které zná z rodiny, od přátel, z vyprávění známých i ze své investigativní novinářské práce. Kromě toho ve svých textech nabízí i malé vhledy do dílny myslitelů a různých odborníků z oblasti humanitních věd a využívá přitom své dlouholeté publicistické zkušenosti.
Křesťanské svědectví Otevřenost pro druhého, která není jen pasivní, ale vztahuje se a přijímá, považuje filosof Gabriel Marcel za samu podmínku křesťanského svědectví. Nadřazený postoj ke
druhému, vycházející často z majetnického vztahu k Pravdě, omezuje (ne-li zcela vylučuje) možnost svědčit účinně právě o této Pravdě. Křesťanovo svědectví nemůže zůstávat na rovině názoru, musí se vtělit do skutků. Podstatným a možná základním rozměrem pravověrnosti je milosrdenství. Víme přece, že Pravda může kráčet jen cestami lásky. Je dobře, že mezi námi stále existují lidé, pro které je projevované milosrdenství součástí každodenního života. Za jednoho z nich považuji sestru z našeho karlínského sboru, Pomněnku, která se již dlouhá léta stará o potřebné. Často proto uvaří a napeče pro dva kamarády svého již zemřelého bratra. Jsou to vdovci, a ona ví, že se většinou o své stravování
moc nepostarají. Někteří ovdovělí asi mívají dojem, že bez manželky jsou bezrucí. Pomněnka však poskytuje jídlo i dalším potřebným lidem, například bezdomovcům, které zná ze svého okolí. Před pár týdny si sestra Pomněnka všimla, že na rohu ulice již delší dobu postává muž středního věku. Byl oblečený poněkud ošuntěle a budil dojem, že se ocitl v nepříznivé situaci. „Nepotřebujete nějakou pomoc?“ nedalo jí to nakonec. Překvapený muž si po malém zaváhání s určitými rozpaky vzal od ní dvě stovky. Za dva dny ho na chodníku zahlédla znovu. Stál tam opřený o zábradlí, smutek a vyčerpanost ve tváři. Vyšla z domu ven a přinesla mu dvě housky s máslem a se šunkou a k tomu pomeranč. Přidala
i láhev s horkým čajem, byla totiž docela zima. „Nechci vás nijak urazit, ráda bych vám pomohla. Vidím, že jste skutečně v nějaké nouzi.“ Klopil oči a po chvilce se zeptal: „Ano, to jsem. Ale proč to děláte, proč mi vlastně pomáháte, jsem přece úplně cizí?“ „Víte, pro nás křesťany ten druhý v nouzi není cizí. Je to bližní, který potřebuje naši pomoc,“ usmála se na něj Pomněnka. „Věřící člověk v takovou chvíli prostě nemůže zůstat lhostejný a jít si po svém.“ Neznámý byl udiven a trochu se i styděl. Zdálo se však, že ho ta slova zahřála u srdce. S chutí se pustil do jídla a sestra Pomněnka s dobrým pocitem tiše odcházela. V hloubi duše si náhle uvědomila, že skutečné setkání je přijímáním.
Olga Nytrová Český zápas 25, 19. června 2011 JÓB - NOVÝ „VNITŘNÍ EXODUS“ Francouzský teolog Jean Danielou, jenž zkoumá starozákonní - původně pohanské - světce, uvádí asi sedm z nich, které nelze přičíst k izraelskému okruhu, ale vystupují v Bibli.
Jejich uvádění v Písmu svědčí o univerzálním Božím zjevení, které proniká všude. Jsou to například Malchisedech nebo moabská světice Rút a patří k nim i Jób, který pochází z arabské země Us, ležící v Edomsku, mimo Izrael. V Jóbově příběhu jde o svod nejhlubších otázek, filosofických dotazování se starověku. Jeho životní příběh reprezentuje pohanskou moudrost, která pak byla přijata do korpusu moudrosti Izraele. Uvažujeme-li dnes o Jóbových životních zkouškách, dostáváme se k pohledu na víru z jiného úhlu. Vztah člověka a Boha nahlížíme v obecné rovině, což
má svůj význam. Snažíme se totiž pochopit, kam až existenciálně sahá úděl lidské bytosti. Jedincův osud se vyhrocuje a my si tímto způsobem uvědomujeme Boha v jeho síle, neúprosnosti i neuchopitelné milosti. Jak vtipně poznamenává profesor teologie Milan Balabán, znalec starozákonní jóbovské problematiky, o Jóbových duchovních hodnotách a kvalitě jeho víry rokuje „nebeské grémium“. Satan přitom figuruje coby „nebeský poradce ministra vnitra“. Provokativně odporuje Bohu tvrzením, že není pravé zbožnosti. Zadarmo přece ani kuře nehrabe. Je snadné stát se zbožným člověkem,
pokud si dobře žijete, jste bohatý, honosíte se věhlasem a patří k vám šťastná rodina. Nakonec Bůh dovolí Satanovi Jóba zkoušet. Prověřit tuto lidskou bytost všemi možnými způsoby, zkoumat ji, tvrdě a naprosto nesentimentálně pátrat, jak je tomu tedy s Jóbovou zbožností. Pokušitel dostává volnou ruku, smí si dovolit všechno, jen má zakázáno sahat prověřovanému Jóbovi na život. Náš hrdina má pověst bohabojného a spravedlivého muže a lidé ho považují za miláčka štěstěny. Narodilo se mu sedm synů a tři dcery, vlastní spoustu čeledi, sedm tisíc ovcí, tři tisíce velbloudů, voly
a osly. Satan tvrdí, že když Jób přijde o majetek, nebude už Bohu v žádném případě blahořečit, a tak zkouška začíná tím, že Sabejští a Chaldejští našemu hrdinovi seberou dobytek a velbloudy. Toto první neštěstí však Jóba z míry nevyvede. Není totiž závislý na majetku. Je schopen přijmout myšlenku, že Bůh dal, Bůh vzal. Je potřeba použít krutějších osudových ran, a proto uragán rozboří dům. Jób přichází v troskách zříceného obydlí o všechny syny i o dcery, kteří se sem sjeli na oslavu, roztrhne svůj šat, oholí si hlavu. Trpí, je zdecimovaný, duchovně zápasí, snaží
se přijmout břímě. Pak vstane, pokloní se v nejhlubší pokoře - přijímá Boží záměry. Jistě, s bolestí a hrůzou, ale stále v plné úctě před Bohem a jeho rozhodnutími. Satan se pokouší zlomit tuto osobnost dál. Bolestivá nemoc Jóba obere o poslední síly, je zubožený a ponížený, jeho tělo je poseto vředy. Přátelé jednají zpočátku dobře. Dokáží s trpícím smysluplně mlčet a jejich mlčení je obydleno lidskostí, sounáležitostí. Přistupují k problému filosoficky, pokoušejí se přijít na kloub duchovní zkoušce svého bližního. Ale pak jim vstoupí na mysl myšlenka, že Jób zřejmě
má nějaký tajný hřích, že se provinil. Podle dobových konvencí jsou přesvědčeni, že každý hřích, i ten skrytý, způsobuje viníkovi bolest. Nedovedou pochopit, že by mohla nastat situace, kdy by byl trestán někdo nevinný. Tento rozměr Jóbovy zkoušky nedokáže chápat ani vlastní manželka. Dokonce chce, aby zlořečil Bohu, který pak snad zkrátí jeho utrpení. Myslí to se svým mužem dobře. Když vidí, jak už je jeho situace krutá a neúnosná, přeje mu ve svém zoufalství, aby už raději nastala osvobozující smrt, aby hrozný úděl, nelidské trápení měl co nejrychleji ze sebou.
„Bůh už od tebe nic neočekává, zemři!“ vyzývá ho nakonec. Zdá se, jako by trpitele vybízela k jakési sebevraždě. Nenavádí ho přímo, touží spíše podvědomě, aby manželova nesnesitelná bolest skončila. Toto místo Jóbova příběhu se někdy výkladově přetěžuje. Dokončeme však nejprve vyprávění. Zkouška vrcholí, muž bolesti obstál v Božích očích, satan prohrává. Bolest a strasti Bůh svému věrnému mnohonásobně vynahradí. Pozvedá ho z existenciálního dna, vrací mu plné zdraví, rodinu i majetek. Bůh uznává Jóbovu nevinu, ospravedlňuje našeho hrdinu, projevuje se
jako zastánce a vykupitel. Jak vidíme, jóbovský příběh je velmi silný a mnohovrstevnatý, obsahuje více rovin a při jeho výkladu se vynořuje řada otázek. Jaký charakter mělo hrdinovo pozdější pochybování o Bohu, jeho vnitřní a zásadní vzpoura? Co znamenal jeho odvrat od Boha a jak proběhl? Co se v tomto starozákonním trpiteli odehrávalo? Chtěl Jób opustit „zastaralou“ víru svých předků a vykročit k nové živé a skutečnější víře? Vykročit do neznáma bývá vždy riskantní, propastem se nevyhneme. Víra se utvářela po staletí, má svoji hodnotu, ale stejně je potřeba
z ní vykročit, prolomit okruh ustálených a již obsahově poněkud vyprázdněných konvencí. Čistě racionálně se tento duchovní proces nedá popsat, ale jazykem mýtu, biblickým vyprávěním, poetickým a metaforickým jazykem se můžeme blíže dostat k jeho uchopení. Jób tedy vykročí do neznáma. Hledá nového Boha. Opouští Boha původních představ. Vnímáme zde etický rozměr, kterým je hledání spravedlnosti. Na pozadí tohoto hledání vidíme základní souboj mezi dobrem a zlem, s nímž se setkává každý z nás. Všechny vznesené otázky již dlouho řeší teologové, kazatelé i prostí věřící.
A samozřejmě kontury Jóbova zápasu zachycují ve svých dílech umělci - spisovatelé a dramatici, malíři a sochaři i hudební skladatelé. Dnešní postmoderní přístup cítí rozpad jóbovských hodnot. Jeho ledovec praskl, pevniny se rozestoupily. Jsme i nyní schopni vžít se do hlubin Jóbovy niterné tragedie? Dokážeme procítit její velikost? Hovoří k nám jeho mýtické propasti? Jsme s to mít vhled i opačným směrem, k okamžikům, kdy prožíval a plnými doušky pil živou vodu nekonečné milosti a nepředstavitelné Boží lásky? Domnívám se, že můžeme odpovědět: Ano. I v současnosti umíme tyto
polohy akceptovat, protože v každém z nás probíhá kus jóbovského zápasu. Každý z nás je polovičním nebo třetinovým Jóbem. Stejně jako on se musíme stavět k životním zkouškám čelem, nemůžeme je zásadně odmítat. Vzpomeňme na podobenství s hřivnami, někdo z nás obdrží dvě, jiný deset a další jen jedinou. Podobně přichází i jóbovské utrpení jako jistý druh hřivny, s níž se musíme existenciálně vyrovnat. Zlo není svébytné. Nemá svou vlastní podstatu, zlo je nedostatek dobra. Zlo není substance, je to partner, který se nakonec musí podrobit Bohu. Zlo má mnoho rukou a
nohou - ale ne vlastních. Zkoumatelé Jóba se liší v náhledu na problematiku jeho zkoušky. Podle některých z nich je třeba hledat skutečné argumenty, které platily v době Jóbova života a týkaly se pojetí celého kosmu, jeho souvislostí. Jiní z badatelů se domnívají, že hlavní otázkou této problematiky je, má-li U T R P E N Í smysl. Potažmo zda má pociťované zlo význam a jaký. Podle mne se v druhém případě jedná o dosti validní přístup. Co je hlavním hlediskem Jóbova postoje v době zkoušky? Tento trpitel chce dosáhnout spravedlnosti před Bohem a před lidmi. Našel JÓB v Bohu VYKUPITELE, který
se postaví i nad jeho prach a prokáže, že měl pravdu? Lze pochopit akt absolutní spravedlnosti a lásky? Můžeme mít tušení a toužit, lze mít větší nebo menší představu. Ale jako nemůžeme pohlédnout do tváře živého Boha, tak ani tyto hodnoty nedokážeme nahlédnout v jejich plnosti. Co je víra, co je základní životní statut? To, že se člověk stává nezávislým na tradici víry, odpoutá se od ní a postoupí dál. Dosáhne toho, aby nelpěl na uznávaných tradicích, které jsou spojené s „kódem“ doby, aby k nim našel svobodný odstup a podařil se mu bolestný průnik k bytí, skrze odvržení
vlastnění. I Boha a víru máme totiž sklon vlastnit, ačkoliv si to ani neuvědomujeme. Věřící by se neměl k hodnotám upínat nevhodným způsobem, jedině tak dokáže postupovat do vyšší fáze. Příběh našeho hrdiny nám říká, že pouze skrze ztrátu a ztráty dochází ke zhodnocení vlastního duchovního života. Bůh nás ve své mnohotvárnosti provádí mnohým a postupně odhalujeme další a další dimenze a vrstvy skutečnosti. Dostaneme se někdy i na dno, protrpíme zkoušky, ale stejně se nás spravedlivý Bůh nakonec zastane. Zkouška a utrpení přitom nemusí souviset s trestem za tajnou vinu,
ale přináší specifická pozitiva, hlubší vhled, příliv sil a vizí. Filosof Ernest Bloch, zabývající se celoživotně Jóbem a Mojžíšem, pronikl do jóbovské problematiky nejhlouběji. Ve své světoznámé knize Princip naděje mluví o tom, že Jób podnikl „Exodus aus Jahwe“, tedy „exodus z Hospodina“. To znamená, že Jób opustil „starou víru“, tradiční zvěst, která počítala s aritmetikou trestu a odměny. Podstatné věci se dějí mimo tento vzorec. Člověk má vyjít ze starých dobrých náboženských názorů a utkat se s Hospodinem jako s „nepřítelem“ (Jób znamená česky nepřítel),
aby v něm objevil přítele, který se ho zastává v nouzi. Tento Bůh, který je ohroženému člověku advokátem a zastáncem, Bůh, který „stojí za to“, Bůh, který není jen odrazem tradice, nýbrž Bůh činný, hájící a vysvobozující. E. Bloch tvrdí, že Jób je novým, „vnitřním exodem“. Sebe musel opustit, svou víru, jako když odkládáme oděv, ze kterého jsme už vyrostli. My všichni bychom měli svobodně a plně vyjít ze svých opor a vykročit do neznáma. Znamená to opustit omezeně chápaného Boha staré víry a postoupit duchovně dál a tedy blíže ke skutečnému Bohu. Jako bychom
byli adolescenty ve víře a stávali se v ní potom lidmi zralého věku. Jób se vzdává představy Boha, na jaké lpěl. Ubírá se k novému Bohu, který je Vykupitelem - v něho věří, v jeho nevyzpytatelnou prozřetelnost. A stejně jako Jób, každá lidská bytost, která je očištěna vlastním duchovním zápasem, končí v náručí svého milovaného Boha a ochutnává ze živých doušků jeho nepostižitelné a nevýslovné milosti. Olga Nytrová Vyšlo v časopise Křesťanská
revue, 2005
 |
| nytrova_bib |
Čím je nám milosrdenství Blahoslavení milosrdní, neboť oni milosrdenství dojdou. Mt 5, 7 Kral Každý z nás si v průběhu života s různou intenzitou pro sebe hledá obsah pojmů milosrdenství, soucit, spravedlnost. Jejich náplň se pochopitelně mění s lidským dozráváním. Jinak vypadá chápání hodnot a opravdovost v šestnácti letech, kdy býváme často ladění do „knížete Myškina“ z Dostojevského Idiota a
toužíme pomoci všem lidským bytostem za každou cenu. Názory tohoto životního období bývají značně vyhraněné, někdy poněkud černobílé. Hlásáme ideály, všechno vnímáme s nadšením až bezhlavým, zdá se nám, že máme „jasno“. Ovšem v uvozovkách, objevovat další „patra“, nové dimenze netušených souvislostí a hlubin, teprve začneme. Náhledy dosud nekoriguje zrnko skepse, hrany se ještě neobrousily. Vizi dostatečně nedoplňuje zkušenost. Pokoře se teprve učíme. Později zakládáme rodinu, vytváří se určitá struktura vztahů s příbuznými, přáteli, kamarády, sousedy, se spolupracovníky,
spolučleny zájmových sdružení, církve apod. A člověk se stále táže: „Jaký obsah pro mne má pojem milosrdenství?“ Vždyť každý z nás na vlastní kůži někdy poznal, že být milosrdný ke druhému není bez rizika. A jindy zase doplácel na nemilosrdnost někoho vůči své osobě. Podíváme-li se do dějin, milosrdenství patří ke starým pravdám Bible a někdy je reflektováno i u antických autorů. Klasickým příkladem z Písma na toto téma je příběh o milosrdném Samaritánovi, který se ujal člověka, jehož jiní přehlédli. Dával přitom v sázku i svou vlastní kůži. Samaritán
se totiž dokázal, pohnut soucitem, vzepřít zákazu stýkání se Židy. Dal přednost v aktuální situaci pomoci lidské bytosti v nouzi bez ohledu na věroučné rozdíly. Proto se stává typem bližního. Bližní není pouze ten, koho si volím, s kým mám podobné názory a víru, ale i ten, kdo přichází nevhod, obtěžuje, bere mi čas, kdy se mi to zrovna nejméně hodí. Navíc může být nekvalitní, chybující, s problémovým charakterem nebo narušenou osobností. Povšimněme si v této souvislosti třeba dnešních názorů na alkoholiky nebo narkomany. Je tu snaha vrátit je do života. A to i v případech
opakovaného selhávání, kdy nám připadají jako zcela beznadějní. I když víme, že poměrně vysoké procento bezdomovců se do normálního typu života nevrátí, přesto jim pomáháme a jsme vděčni za těch pár procent, u nichž resocializace proběhne. Ptejme se tedy v obecné rovině, komu jsme my bližními? V této oblasti přinesl velký převrat Ježíš, který nás učil, že bližními si máme být všichni. Víme samozřejmě, že takovýto ideál uvést do života je takřka nemožné. Dokáže to jen pár světců, poustevníků, částečně tento ideál může platit v některém církevním společenství
a to ještě zcela výjimečně. Ale ruku na srdce, nakolik? Podle Ježíše tedy můžeme být bližními komukoliv, nejen tomu, kdo má stejné rituální a náboženské paradigma. K těmto otázkám se vyjadřuje i evangelium Lukášovo. Říká se v něm, že ostatní mají být člověku bližními ve chvíli, kdy mu přijdou do cesty a potřebují jeho pomoc. Ale podívejme se i do jiného náboženství, než je křesťanské. Otevřeme-li Korán, povšimneme si, že každá Súra začíná slovy: „Ve jménu Boha Všemohoucího a Všeslitovného.“ Právě ta vlastnost Boží, která znamená milosrdný přístup k lidské bytosti,
je akcentována i zde a je vytčena na prvním místě. Milosrdenství je jako kosmická rosa, stává se něčím očistným, zkrápějícím. Díky němu se projasňují kontury života, protože většinu z nás deprimují nevykoupené a neočištěné vztahy. Milosrdenství je schopen člověk ušlechtilý, který v tu chvíli nemyslí na své riziko, na svůj prospěch nebo neprospěch. Odpouštět, snímat vinu, být milosrdný opakovaně bývá přitom velmi obtížné. Často znamená velkou zátěží pro psychiku, například při milosrdném přístupu k nemocnému či umírajícímu, zvláště když je pacientů kolem nás
více. Zdravotnický personál na podobný přístup většinou nemá čas ani senzorium. Raději se chová věcně a s odstupem. Vydat se individuálním pacientům představuje velké nasazení. Bez Kristovy pomoci, bez prosby o sílu zde mnoho neuneseme, tady platí ono „již ne my, ale žije v nás Kristus“. K milosrdným skutkům patří i vyslechnutí někoho, koho tíží svědomí, kdo se chce a potřebuje vyzpovídat. Aby zase našel svou ztracenou rovnováhu, potřebuje zvážit, zhodnotit své postoje a činy. Bez milosrdenství k takovýmto lidem na okraji by se naše společnost ocitla brzy ve velmi špatném stavu. I v
každé skutečné lásce by mělo milosrdenství být obsaženo. Všichni chceme svého blízkého vidět jako výkonného, plného víry a naděje, ale zvlášť v nejbližších v rodinných vztazích musí být přítomna určitá dávka tolerantnosti. Domnívám se, že skutečné milosrdenství je kosmickým rozměrem, nemáme ho sami ze sebe, ze svých sil. Je to obdarování, zvláštní dispozice, daná Stvořitelem. Milosrdenství nelze prožívat bez modlitby, je třeba poprosit o duchovní sílu, o Boží vedení, protože ze své vlastní síly mnoho nezmůžeme. Během rozjímání nad Písmem si uvědomíme, že novozákonní zvěst je
milosrdenství plná, je jím přímo prosycena. Vždyť základní rovina, na které se Kristus pohybuje, je protkána dotykem milosrdenství. V pokorném ztišení docházíme k pochopení, že milost je nadpřirozený dar Boha, skýtající člověku posvěcení. Olga Nytrová Vyšlo v časopise Křesťanská revue 2005
 |
| nytrova_bib |
Naděje v poezii českých básníků aneb o
fenoménu dosti zanedbávaném Naděje je tematizována v náboženství, v mýtech, v literatuře, v hudbě, ve výtvarném umění i na divadle a ve filmu. Zabývat se nadějí je inspirativní pro cestu do hlubin vlastního nitra. Jsme bytosti, omezené svou smrtelností, pohybující se mezi nadějí a beznadějí. Na tomto napjatém laně visíme nad propastí. Ale naději nám nevezme nikdo, nepustíme se jí, ona nás vede k plnosti příslibu věčnosti. Už latiníci věděli, že dokud dýchám, doufám. Bytostmi, které mají pro odhalování fenoménu naděje zvláštní senzórium, bývají básníci. Mysticky
nasvícený a prorocky laděný Otokar Březina, světící svátky modlitbou duše své a meditacemi, napsal Modlitbu za nepřátele. Jak známo, v Bibli, v Novém zákoně je převratným momentem ono rozhodnutí nepřátelům odpustit. Zbavíme-li se pomstychtivé posedlosti, záštiplný uzel se rozplétá. ODPUŠTĚNÍ je výsostným aktem, který teprve otevírá cestu NADĚJI v její plnosti. Ze své vlastní síly nejsme nikdo s to plně odpustit - jde o hnutí duše, které v běžné psychologii neexistuje v té plnosti a bytostném nasazení. Čin odpuštění je událostí, která se může odehrát jen z moci Ducha,
lidská bytost sama se nedokáže zbavit nečisté příměsi zbytkové zášti a egoistické spekulace i když odpouští s největší upřímností a opravdovostí – i tam máme své lidské limity, jsme omezení, koneční, vztažení a neabsolutní. Ostatně generální pardon se může odehrát jen z moci Krista, z moci Boží. Tato naděje je pilířem světa. Březina se modlí za ty, kteří čekají v budoucích jitrech na jitra našeho rodu. Tvůrce vnímá kosmickou naději lidského rodu, jde tu o nejhlubší propojení lidstva, lidstva duchovně naplněného a přicházejícího k Všudypřítomnému, jehož láska padá jako
hořící síra v zahrady pozemské lásky. Zabývat se nadějí je produktivní pro naše sebepochopení. Uvědomujeme si, jak úžasné je spektrum možností či způsobů existence. Velká umělecká tvorba oponuje „zvěcnění“ vztahů. Jestliže druhého neberu bytostně vážně, dělám z něho věc. Zde si promítneme ono osvědčené frommovské „být“ a nebo „mít“. Pokud s někým toužíme sdílet společnou budoucnost, společnou víru a naději, bytí jako takové, je onen bližní pro nás živý, v opačném případě je pro nás odbytý, mrtvý. Poetové nám pomáhají hledat a objevovat své bytostné určení,
metaforou poodhalují cíp tajemství, na vteřinu se dotknou existenciální hlubiny. Lidskou nouzi i naději básníci zasazují do organické souvislosti s oblastí transcendentna. Kosmickému dění dává smysl odpovědné osobní společenství nesené láskou a pravdou. Čtenář v dialogu s básníky ukončuje tázání po příčinách, po minulosti a stojí na prahu lidského sebenalezení, pokouší se o sebepřijetí a sebetvorbu. Halasův symbolický kohout plaší smrt. Něčím, co nad smrtí vítězí, je u tohoto tvůrce klenot, jímž je Slovo. Velkou českou spisovatelku, Boženu Němcovou, velebí František
Halas slovy V jesličkách úst Naší krásné paní / ty čtoucí zdali víš / z početí lidu z jeho milování / se zrodila tvá věčnost již. Cítíte z jeho veršů ten příliv povzbuzení a naděje? Jiří Orten ve svých denících, vydaných pod názvem Žíhaná kniha, vysílá varovný signál: V zemi bez podnebí, / v krajině, kterou minul Spasitel / - A malý úsměv: v zemi, jejíž hřeby / jsou nejsiřejší, neboť není těl.“Autor prožívá situaci, o níž se domnívá, že je horší, než být o samotě s ukřižovaným Ježíšem, protože kolem Ježíše byla půda sice nepřátelská, ale židovsky
určená, to znamená nasvícená. Zde bylo možno počítat s odpovědí a nějakým podáním ruky, kdežto Orten se vidí v zemi, kterou Spasitel minul a která je tudíž jakoby vydutě prázdná , protože tu dokonce schází těla, jež by mohla být přibita na kříž. Jde o úděsnou vizi, která evokuje situaci naprosté prázdnoty a nesmyslnosti, což je jakási Golgota na druhou. Co je ostatně horší, než když na nás zívá nicota, čili naprosté opuštění Kristem a Bohem samotným? Karel Kryl ve své PIETĚ je drastický a ironický: V rohu náměstí / kousek od nádraží / pod černým baldachýnem / komínem vytvořeným
/ němá bolestí / stála nad drenáží / Madona s mrtvým synem / umučeným / ... / Stojíce u Piety / kouřili cigarety / a šnapsem žízeň hnali / kilometr klusem / Kuplety z kabaretu / zpívali pro Pietu / a když je dozpívali / otřásli se hnusem. O to víc na nás dýchne touha po naději, která z těchto emocionálně silných řádků vyzařuje. Verše sice vykřikují hnus, odpor, zdevalvované lidství, křivdu – ale pod tím vším je skytá nota, která naznačuje, že člověk žije tenounkým praménkem naděje, kterou si nedá za žádných okolností vzít – v podvědomí básníka je zasazeno
hluboké vztahování se k Madoně s mrtvým Synem na kolenou. Cítíme vnitřní vazbu se slovy Matoušova evangelia Mt 27,57 n . Ivan Diviš ve svých Žalmech znechucen vidinami krematoria prosí: spíš mi pošli vidinu Ježíška / spícího dosud v útrobě Panny. Po výčitkách a deziluzích, týkajících se vlastní osoby a jejich postojů, vykřikne ze dna duše: Nevím jak na to Nevím jak na to / dej mi někoho obejmout /Vlož píseň do mých úst / Uskutečni se, dostav se už dnes,/ už dnes v poledne - / abych všechno pustil z rukou a zajásal / zajásal a všichni se mnou -. Vnímáme tu korespondenci mezi
jeho verši a biblickým oddílem Mt 1, 23. Ve své Teorii spolehlivosti Diviš potom napsal: „Myšlenka, že Bůh existuje, je právě tak děsivá jako že neexistuje. A obojí je mimo veškeren pomysl.“ Co spojuje jmenovanou pětici českých básníků? Tyto velké umělecké osobnosti se vyjadřují k naději nejen běžně literárně, ale jejich textem proznívá i hluboká existenciální nota. Jmenovaní čeští mistři slova nám vlévají ducha naděje skrze vlastní hledání a víru, prostřednictvím královny poezie. Ona je vanutí, vstup do čtvrté dimenze. Věci jsou zvláštně nasvíceny krásou, na
zlomek vteřiny se dotýkáme posvátna a cítíme pokorný úžas před absolutnem. Olga Nytrová Vyšlo v časopise Křesťanská revue speciál – Pozvání k naději, Setkání křesťanů, Praha 2005, s. 39
 |
| nytrova_bib |
Okamžikem víry vstupujeme do věčnosti Pomyslet na víru ve mně vždycky vzbuzovalo pocit závanu tajemství, lehkého mrazení po těle, chvění na duši. Víra je něco, po čem
toužím, co hledám, o co usiluji. Nejde o nic levného a samozřejmého, co leží vyloženo na krámě: prosím, berte si půl kila, račte dvě, tři kila, kolik libo.Víra je vábení, vůně. Je to i riziko, skok do tmy. Víra je čistý proud, který člověka nese. Ralf Emerson tvrdil, že vše, co viděl, ho učí důvěřovat Stvořiteli i v tom, co neviděl. Naše fantazie, naše citová představivost je nekonečná. Nemáme potřebu všechno pojmově uchopit a tím sice vymezit, ale i ořezat, omezit, zploštit. Když mohu tančit, nepůjdu přece pochodovým krokem. Mahátma Gándhí byl přesvědčen, že víra je snad něčím
takovým jako šestým smyslem, který má za úkol obhospodařovat ty prostory, na něž rozum svými schopnostmi nestačí. Dávno vím, že náš rozum, „ratio“, je něčím omezeným, co má své limity, své prostředky, průběhy. Descartes správně spojoval myšlení s pochybováním. Po třetím symbolickém snu, který výrazně ovlivnil jeho bytostné směřování, se už pak po celý život cítil veden „něčím vyšším“. Myšlení kritické a pochybující si přesto neumím představit jinak, než hlubinně obohaceno kontemplací. Nepřesvědčuje mne, pokud někdo myslí pouze lineárně, popisně. Bez
hloubkové sondy a pochybování, bez básnického vznětu mi myšlení připadá zmrzačené, omezené a přízemní, neplodné. Jen úzká rovina logiky nestačí, všechno by nějakým způsobem měly nasvěcovat city a další nedozírné hlubiny duše, v jejichž amalgamu se vynořuje kombinace různých metafor. Nemohu popřít slunce, ono stejně svítí, ať už si o něm myslím co chci, ať ho beru jako mýtus, či jako planetu s fyzikálními parametry, stejně na něm nic nezměním. Významný katolický myslitel, Romano Guardini, spojoval víru s poznáváním a dosvědčováním toho, že Kristus je pravda. Lidé jsou
často skeptici, neschopní věřit. Hřích je dostředivý vír. Vtahuje nás do sebe egocentrismus. Okem vidíme, uchem slyšíme, ale víra je „smyslem“ zvláštním. Jenom díky ní můžeme poznávat Boha. Okamžikem víry totiž vstupujeme do věčnosti. Přestává na okamžik platit časoprostorové omezení. Vírou jsme osvobozeni od sebe sama, vycházíme z klece svého já, dostáváme se z prostoru omezeného, mnohdy slabošského a zároveň i pyšně přebujelého ega. Na chvilku přestáváme být těmi, kdo si nevidí na špičku nosu. Spisovateli Franzi Werflovi bylo jasné, že kdo věří, žádné důkazy
nepotřebuje, zato tomu, kdo nevěří, nepostačuje pražádný důkaz. Vírou se člověk cítí osvobozen sám od sebe, vnímá svou sounáležitost s transcendentnem a přichází vnitřní pokoj. Uvědomujeme si, že náboženství nám zprostředkovává celkový smysl života, zaručuje nejvyšší hodnoty a nepodmíněné normy. Pro věřícího člověka je důležité, že se vytváří duchovní pospolitost a duchovní vlast. Vírou se nám otevírá cesta k bohatství, které není závislé na úspěších, ani na míře inflace. Intelektuálně, emocionálně i existenciálně se orientujeme podle řádu, který je
transcendentní povahy, má přesah směrem k tajemství. Nikdo nejsme vyvázáni z hledání smyslu života. Tuhle žízeň můžeme čímkoliv přehlušovat, ale přesto se základní tón chvěje kdesi v hloubi duše jako zneklidňující nádherný akord. Víra je poznávání a dosvědčování toho, že Kristus je pravda. Křesťan poznal a je osobně poznán. Když člověk příliš podlehne skepsi, je v něm pojednou jaksi mrtvo, víra nemá v čem zakotvit. Je tu suchopár a její rostlinka marně hledá živiny citu, důvěry, odevzdanosti a naděje. V Tarkovského filmu Stalker si hořce stěžuje hrdina, průvodce tajemnou zapovězenou
zónou: „Orgán víry jim zakrněl.“ Nevíme, co je orgán víry. Srdce? To všechno jsou velmi přibližná označení, jen podobenství. Ale ono právě toto podobenství má sílu a sugestivnost, což dobře víme, protože jsme jako lidé zvyklí přemýšlet analogicky a v podobenstvích. I slovo samo je podobenství, šifra. Bohužel je lidské slovo často zplaněné a znehodnocené. Znovu prostupováno duchem, obnovuje se. Víra je vítr, svěží závan, zrození nového stavu duše a ducha. Nadnáší tě, je vzácnou „lyrikou“ života. Cítíš poezii a dotýkáš se nejhlubších souhvězdí na dně své utrmácené duše.
Dech věčnosti nás napřimuje a osvěžuje naději. Zavoní láskyplná blízkost toho, kdo je nad všechny naše představy. Olga Nytrová Vyšlo v časopise Křesťanská revue, 5/2005, s. 133
 |
| nytrova_bib |
Cestou k modlitbě V jednom aforismu se výstižně praví: „Bez modlitby jedeš po objížďce tam, kam by ses jinak mohl dostat zkratkou.“ Ona je právě tou
naší svobodnou aktivitou lásky k Bohu, potřeby promluvit k němu jako k příteli, přiznat se ke svým slabostem, ke svým otazníkům a nadějím. Po modlitbě je v duši jako po bouřce, nebe se vyjasní, mraky se rozplynou, vane svěží větřík, vnímáme světlo a klid. Cítíme, že jsme duchovně ukotveni. Dotklo se nás andělské křídlo, chaos odešel a vnímáme vnitřní řád. Je to úleva. Promluvil v nás Bůh? Jak promluvil? Jak nám odpověděl? Kterým směrem nám ukazuje? O Bohu mluvit dokážeme jen tak, že se jedná o vystupňování našich lidských měřítek. Onoho „zcela Jiného“ ovšem naše superlativy
veskrze míjejí. Tomáš Akvinský řekl: „Neboť více je nám o něm zjeveno čím není, než čím je.“ Mistr Eckhart, jehož mystika je prodchnuta Kristem, nám sděluje neochvějně pravdivě: „Člověk se má Boha chápat ve všech věcech a má svoji mysl navyknout, aby jí Bůh byl vždycky přítomen, v mysli, ve snažení i v lásce.“ A o Eckhartovi samotném uvažoval hlubinný psycholog Carl Gustav Jung takto: „Svět obepínající duch Mistra Eckharta ví, aniž by si toho byl vědom, stejně dobře o indické i o gnostické prazkušenosti a sám je tím nejkrásnějším květem stromu liber spiritus (tj.svobodného
ducha).“ Rádi bychom se vymanili z pout svého Já a egocentrismu, touhy vlastnit, abychom dosáhli plného bytí. V modlitbě máme Boha oslavovat, radovat se z něj. Otec Ježíše Krista je otcem naprosto nepatriarchálním. Obdobnou velkorysost jako Bůh samotný projevuje i otec v podobenství o marnotratném synovi. Nestojí v cestě svým synům, nebrání jim, přestože mladší syn volí nanejvýš riskantní, špatně pochopenou svobodu. A když se „odpadlík“ zkroušeně vrací domů, neprovádí otec účtování, nevyčítá a nečeká, že se mu dostane zadostiučinění, nýbrž běží mu naproti. Věříme
v Boží záchrannou věrnost a moc. I když selháváme, je tady Boží neochvějné slitování. Nejde ovšem o žádnou automatickou milost, Bůh reaguje na naši kajícnost a uděluje milost zcela svobodně. My nemluvíme o Bohu, ale v modlitbě hovoříme k Bohu, oslovujeme ho „Otče“, to je klíčové, důvěrné a obsahující základní vztah. Bůh je nepředmětný, není tedy věcí, předmětem ani osobou a přece je zároveň personální. Oslovení „Otče“ je projevem praformy myšlení, prazvukem řeči. My Boha prosíme, hovoříme s ním, předkládáme mu svou při, svou nejistotu,obavy, strach, vnitřní pláč i vnitřní
smích, své doufání.Přimlouváme se za své blízké, stavíme se vedle nich před Boha, na srdci nám leží osud bližních, vzdáváme díky, snažíme se porozumět světu a Bohu, cítíme s druhými v jejich nouzi. Jde nám o čest Božího jména. Hluboce ctíme svého Stvořitele a jsme vděčni za dar života. Prosíme o rajské nasvícení svých vztahů, o světlo na cestě. Osvěcováni Kristovou láskou modlíme se slovně i neverbálně. Modlitba je dynamická, plná vnitřního napětí i radosti a potěšení. Je v ní přítomna hluboká autenticita. Pozvolna se hladina duše uklidňuje. Je jako jezero prostírající
se uprostřed lesů. Na hladině se nepohne ani vlnka. Když přichází chvíle pro modlitbu, podobáme se člověku, který nakoupil v obchodním domě plnou náruč dárků a sotva náklad unese. Všechny je odložíme a naše náruč je prázdná. Potom teprve ji můžeme otevírat Božímu světlu. Při modlitbě jsem jako skleněný hranol, jehož stěnami prochází dovnitř Boží paprsky. Očištěná mysl je může přijímat. Bůh se modlí se mnou a světlo jeho lásky mě objímá.
Olga Nytrová Vyšlo v časopise Křesťanská revue 2/2004, s. 45
 |
| nytrova_bib |
Odpuštění jako přesah Boha k nám Jak vnímáme odpuštění jakožto křesťané? Odpustit je, jako bychom velkoryse řekli: „Účet byl zaplacen.“ Učiňme za vším tlustou čáru. Velkodušně odpustit je křesťanský dar, v žádném případě nejde o nic levného. Je to stále probíhající zápas, kterého se účastní celá bytost, ne jen složka rozumová, ale i citová, duchovní
a mravní. Takový vnitřní zápas patří v životě k tomu vůbec nejnáročnějšímu. Usilujeme o to, abychom v sobě dokázali zase znovu otevřít pozitivní přístup ke druhému člověku. Zmítají námi city. Bližní se nás dotkl, urazil nás, ponížil. Zmařil zdraví, nebo v některých krajních případech dokonce život blízkého člověka. Odpustit čin a nezatracovat lidskou bytost? Přijmout ji opět očištěnou jako na začátku, kající se? Co ovšem pokud se druhý nekaje? Není v něm zrnko pokory, chová se namyšleně. Pak je vše mezi ním a Bohem, na dno duše a svědomí nevidíme. Otázkami odpuštění
se zabývá většina uměleckých žánrů. Výrazné příklady okamžiků smíření, odpuštění, nacházíme například v pohádkách, které jsou neodmyslitelnou součástí našeho formování od útlého věku. Vztah k těmto archetypálním příběhům nám většinou zůstává i v dospělosti. Pohádka však není určena jen dětem, to by byl omyl. Odpradávna takováto vyprávění mířila ke všem generacím. Připomeňme si jako ukázku problému odpuštění klasickou českou pohádku Sůl nad zlato v její oblíbené filmové podobě. Byla natočena pod názvem Byl jednou jeden král. Maruška je vyhnána svým
královským otcem, když prohlásí, že ho má ráda jako sůl. Takové přirovnání ho urazilo, sůl mu připadala jako něco obyčejného, nedůležitého, až bezcenného. Posléze král její cenu pochopí, přiznává svůj omyl. Uvědomí si nakonec svou vlastní zaslepenou pýchu. Dcera tatínkovi králi provinění odpouští. Jak vidíme, řeč pohádky mluví jasně, pregnantně. Pokud sáhneme pro další příklad do divadelní klasiky, nabízí nám k našemu tématu velký příběh W. Shakespeare. V proslulé tragédii dochází k odpuštění a smíření mezi rody Monteků a Kapuletů až tváří v tvář smrti novomanželů
Romea a Julie. Teprve pak si všichni uvědomí svou vinu a přikloní se k pokání. Nenávist a nepřátelství je zapomenuto tváří v tvář majestátu smrti a zbytečné oběti dvou nešťastných milenců. To je výsostná katarze. V lidském životě odpuštění bývá na programu stále. V menších věcech, v problematice středního kalibru, ale i v té nejvyšší. Nutnost odpouštět z programu našeho života nemizí. V různých fázích zralosti a vztahových či generačních konstelací tato otázka přichází opakovaně. Uvědomujeme si, že abychom žili v rovnováze a s čistou myslí, musíme se zbavit sudičských
ostnů v sobě. Neznamená to tedy nic jiného než odpustit. Evangelista Lukáš se vyjadřuje jasně: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni; nezavrhujte a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno. Dávejte a bude vám dáno.“ V našem rodinném životě i na pracovišti je důležité, aby člověk uměl říci: „Mýlil jsem se, odpusť mi to, prosím.“ Odpuštění znamená vědomě dát najevo, že mažu špatnou minulost, že ji pouštím k vodě. Ostatně i v Bibli se říká: „Chléb svůj pouštěj po vodě.“ Tedy když odpustím, mohu vidět toho druhého čistého, nadále již nezatíženého
vinou. U části starší populace se někdy objevují přetrvávající pocity křivdy, ublíženosti, neschopnosti zapomenout na válečné události, pokud jde o vztah mezi Čechy a Němci. Mladší a střední generace už by chtěla posuzování událostí uzavřít. Není možné stále daný problém vléci jako přetrvávající zátěž do budoucna. Nesmyslně zatížit potomky, kteří se ničím neprovinili. Vzpomeňme na již zmiňovaný modelový příklad znesvářených rodů Monteků a Kapuletů. Vrcholný stupeň odpuštění nastává, když je třeba prominout tomu, kdo z nedbalosti připravil o zdraví nebo život někoho
z našich blízkých. U soudu působí v posledních letech probační asistenti, kteří se snaží viníka a poškozenou rodinu oběti kontaktovat a umožnit, aby se provinilec omluvil, kompenzoval alespoň částečně čin. Když například řidič nešťastnou náhodou, vinou své nepozornosti nebo únavy, někoho zraní nebo dokonce usmrtí, je mu prostřednictvím probačního asistenta umožněno setkání s rodinou postiženého. Viník má možnost omluvit se a pokusit se svůj zlý čin do jisté míry napravit. Postižené rodině alespoň částečně nahradí způsobenou újmu. Pokud děti přišly o živitele, může
viník poskytovat pravidelný finanční příspěvek nezletilým potomkům oběti. Trochu se uleví jeho svědomí, může dojít k určitému smíření, vyrovnání. I když odpustit je v takovéto situaci přetěžké... Neúnosné závaží na svědomí zřejmě nesou mladí potomci válečných zločinců a jejich obětí. V posledním desetiletí začaly fungovat mezinárodní organizace, které pořádají opakovaně setkání takovýchto dětí. Poznávají se a mohou si vyjít vstříc. Je zřejmé, že osobní kontakt je v takovéto situaci něčím docela jiným, než si jen cosi přečíst na stránkách literatury
faktu, znát události z dokumentárního filmu. Děti zločinců se stydí za činy svých rodičů, ale mají ke svým zploditelům i přirozený citový vztah. Pokud potomci obou stran dokáží přijmout a vyslovit slůvka odpuštění, přichází úleva pro obě strany. Jak je obtížné s takovým břemenem žít, líčí například Martin Borman mladší ve své knize vzpomínek. Bylo mu bylo 14 let, když skončila válka a jako dítě samozřejmě nic o koncentračních táborech nevěděl. Nejprve musel prožít období skrývání se, vystupování pod falešným jménem, neboť byl synem významného válečného
zločince. Setkal se naštěstí s prostou rodinou vesničanů, kteří mu s křesťanskou láskou pomohli a ujali se bezprizorného chlapce. Nedlouho na to se Martin Borman vydal se na cestu víry a po završení studií jako duchovní ve vlastní zemi i v afrických misiích vykonal mnoho dobrého. Mluvila jsem před pár lety s věřícími manželi staršího věku. Muž si v 50. letech odseděl -ač nevinný - deset let. Žena na něj věrně čekala. Když se vrátil z vězení, začal teprve skutečný rodinný život a přišly na svět dvě děti. Oba manželé věznitelům odpustili. Vyčistili si duši a srdce, začali znovu psát
na čistý list. Nevláčeli s sebou dál pocit křivdy, který je zatěžující a destruktivní. Když se pohlédnou zpátky, jsou rádi, že to udělali a břemenem křivdy nezkazili život sobě i svým potomkům. Odpuštěním vysvobozujeme duši z krunýře nenávisti. Uvědomujeme si, že popírat jeho hlubokou cenu by bylo stejné, jako pokoušet se popírat gravitaci či evoluci. Vždyť odpuštění je výsostné gesto milosti, jímž se Bůh ujímá našeho srdce, překračuje svůj Jordán, aby s námi bydlel.
Olga Nytrová
ke stažení
