Dialog na cestě

Literárně dramatický klub

Jste zde: Home

Uncategorised

Tyto webové stránky používají k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie.

Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. Další informace

Rozumím

Abychom vyhověli novému legislativnímu nařízení EU, musíme, jako naprostá většina všech stránek na internetu, získat souhlas návštěvníků s použitím cookies.

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče. Umožňuje webu zaznamenat informace o vaší návštěvě, například preferovaný jazyk a další nastavení. Příští návštěva stránek tak může být snazší a produktivnější. Soubory cookie jsou důležité. Bez nich by procházení webu bylo mnohem složitější.

Soubory cookie slouží k celé řadě účelů. Používáme je například k ukládání vašich nastavení bezpečného vyhledávání, k výběru relevantních reklam, ke sledování počtu návštěvníků na stránce, k usnadnění registrace nových služeb a k ochraně vašich dat.

Detailní informace naleznete třeba zde

Hlavní nabídka

Aktuálně

Nytrova_cteme

Podrobnosti: Zveřejněno 25. 7. 2013 16:14

O nás Řekli o nás Kde nás najdete Členové a hosté Aktuální program

nytrova_cteme

"PhDr.Olga Nytrová"

Naše recenze- Z časopisu Český zápas

nytrova_cteme

- Z časopisu Husita

nytrova_cteme

Vyšlo v časopise Husita č. 2 - 2011

nytrova_cteme

Vyšlo v časopise Husita č. 2 - 2011 - Křesťanské svědectví Otevřenost pro druhého, která není jen pasivní, ale vztahuje se a přijímá, považuje filosof Gabriel Marcel za samu podmínku křesťanského svědectví. Nadřazený postoj ke druhému, vycházející často z majetnického vztahu k Pravdě, omezuje (ne-li zcela vylučuje) možnost svědčit účinně právě o této Pravdě. Křesťanovo svědectví nemůže zůstávat na rovině názoru, musí se vtělit do skutků. Podstatným a možná základním rozměrem pravověrnosti je milosrdenství. Víme přece, že Pravda může kráčet jen cestami lásky. Je dobře, že mezi námi stále existují lidé, pro které je projevované milosrdenství součástí každodenního života. Za jednoho z nich považuji sestru z našeho karlínského sboru, Pomněnku, která se již dlouhá léta stará o potřebné. Často proto uvaří a napeče pro dva kamarády svého již zemřelého bratra. Jsou to vdovci, a ona ví, že se většinou o své stravování moc nepostarají. Někteří ovdovělí asi mívají dojem, že bez manželky jsou bezrucí. Pomněnka však poskytuje jídlo i dalším potřebným lidem, například bezdomovcům, které zná ze svého okolí. Před pár týdny si sestra Pomněnka všimla, že na rohu ulice již delší dobu postává muž středního věku. Byl oblečený poněkud ošuntěle a budil dojem, že se ocitl v nepříznivé situaci. „Nepotřebujete nějakou pomoc?“ nedalo jí to nakonec. Překvapený muž si po malém zaváhání s určitými rozpaky vzal od ní dvě stovky. Za dva dny ho na chodníku zahlédla znovu. Stál tam opřený o zábradlí, smutek a vyčerpanost ve tváři. Vyšla z domu ven a přinesla mu dvě housky s máslem a se šunkou a k tomu pomeranč. Přidala i láhev s horkým čajem, byla totiž docela zima. „Nechci vás nijak urazit, ráda bych vám pomohla. Vidím, že jste skutečně v nějaké nouzi.“ Klopil oči a po chvilce se zeptal: „Ano, to jsem. Ale proč to děláte, proč mi vlastně pomáháte, jsem přece úplně cizí?“ „Víte, pro nás křesťany ten druhý v nouzi není cizí. Je to bližní, který potřebuje naši pomoc,“ usmála se na něj Pomněnka. „Věřící člověk v takovou chvíli prostě nemůže zůstat lhostejný a jít si po svém.“ Neznámý byl udiven a trochu se i styděl. Zdálo se však, že ho ta slova zahřála u srdce. S chutí se pustil do jídla a sestra Pomněnka s dobrým pocitem tiše odcházela. V hloubi duše si náhle uvědomila, že skutečné setkání je přijímáním. Olga Nytrová Český zápas 25, 19. června 2011 Kubínova Ponorná řeka Svou předmluvu k básnické sbírce uvodil básníkův dlouholetý přítel Alfred Strejček Holanovou citací „Jen klečíme-li, životní velikosti nabýváme“. Ano, pokora před absolutnem je součástí autorovy osobnosti. Rázný a asertivní v životě, před darem slova umlká v pokoře, která je ctností dnes, žel, dosti zanedbávanou a řada lidí ji do svého života zpovykaně nechce přijmout. V Ponorné řece, oné „pokorné knize člověčenství“, otevírá Stanislav Kubín nový zralý celek své poezie i esejistiky. Obohacuje nás sugestivními metaforami. Na stránkách sbírky vnímáme zlaté žíly, prototypické básnické obrazy nitra člověka. Básnicky zde autor překračuje torzovitost a fragmentární povahu lidské každodennosti. Sem tam prosvitne něco z nadčasových bytostných konstituentů lidské povahy. Poezie je pravda duše a o ni se s námi básník S. Kubín dělí. Vnitřně tuší a veršem vypovídá o tom, že láska, poezie a moudrost patří k antropologickým konstantám člověka, které spolu úzce souvisejí. Láska je syntézou fyzična a mystična, je zároveň poezií a také transcedencí moudrosti – ale i šílení a bláznovství, hravosti i extatičnosti. Když čteme kvalitní poezii, nitro se rozsvítí a září. Uvádí nás do stavu vytržení a na druhé straně básníkova „moudrost je moudrá“ v tom, že si uvědomuje své meze. Jak známo, nejzdařilejší básně se skrze slovo, prostřednictvím výpovědi básníkovy, mění v modlitbu. To se daří i Kubínovi. Autor má specifický dar zvýšené obrazotvornosti a daří se mu vytvářet v metaforách spojnici mezi tímto světem a světem budoucím. Ocitneme se v zóně vykroužené básníkovou duší a vnímáme slova, která mají „váhu a zvuk čisté zvonoviny“. Nabízejí nám Kubínovo mužné hledání, které ví „o slzách zmaru a nicoty“, a třeba i o citu vnímavé vnučky. Autorovy poeticky přetavené vhledy do duší členů rodiny a přátel vyznívají s plastickou autenticitou. Rozumí dobře tomu, co je „pláč mužů, pláč beze slz“, „...mlčenlivý křik a nářek...zklamaného Joba / proč Hospodin / skryl svou tvář“. My spolu s básníkem přisvědčujeme, že útěcha je dcerou víry. Magickou řečí poezie nás básnivý pábitel vyzývá, abychom odpustili sami sobě a hledali v životě to podstatné. A varovali se „penízků nepoctivé ražby“. Autor ví, že svět potřebuje zázraky a jen v pokoře před spásou poklekáme – a právě v tom je naše bytostná velikost. Olga Nytrová - Český zápas

nytrova_cteme

Nad knihou Miroslava Sígla "Co víme o smrti" Zkušený publicista a spisovatel se obrací k tématu, které léta přitahovalo jeho mysl, k problému, jehož se lidé většinou instinktivně obávají a nechtějí o této otázce přemýšlet, ke smrti. Jde o hodnotu, která se týká každého z nás a jež zhodnocuje život. Moudrý a zralý člověk se má ke smrti postavit čelem a uvědomit si, že ona by měla být vnímána jako přirozená součást a završení života. Smrt je přece vážným a důležitým úkolem. Přitom dnes bývá v médiích tabuizována a na druhé straně, především v bulváru, zase naopak skandalizována. Obojí je nezdravý extrém, odporující pravdě. M. Sígl volí ke zvolenému tématu svůj vlastní přístup. Díky své rozsáhlé erudici mohl vytvořit knihu zásadní a dnes tolik potřebnou. Ví, že literárně talentovaní lidé bývají určitým seismografem hodnot, že svědectví, jaká nám nabízejí básníci a spisovatelé i další osobnosti z kultury mají svou váhu. Jejich metafory nám pomáhají, povzbuzují nás, zasvěcují, podávají hlubinnou výpověď, upozorňují na tajemství i naději. Autor k dané problematice shromáždil materiál rozsáhlého tématického okruhu. Velkou sílu výpovědi mají literární fragmenty o smrti napříč dějinami lidstva. Dostáváme tak určitou příležitost srovnat úhel pohledu člověka starověkého, středověkého, novověkého až po současnost. Vnímáme hodnotovou orientaci moderní literatury, filmu a hudby z aspektu odchodu na druhý břeh. M. Sígl však v knize nezapomíná ani na kapitoly věnované paliativní péči o umírající. Křesťanské hledisko je zde zdůrazněno např. citacemi ze závěti kardinála Tomáška a dalších osobností, mj. J. M. Lochmana. Kniha je určena pro každého čtenáře, který se dokáže zamyslet nad smyslem života, nad nejhlubšími hodnotami a jehož cesta za pravdou není svazována úzkoprsými předsudky, nebo naopak touhou po životě, v němž si smrt s jistou dávkou povrchnosti nechce připustit. Někdy vypjatý neoindividualismus, sobectví, pohodlnost a touha po konzumním způsobu života vede k tomu, že člověk z jisté zbabělosti odmítá se smrtí počítat a tváří se, jako by pro něho samotného neplatila. Kdo chce být pravdivým, lidsky zrát a spět k moudrosti, se smrtí pokorně počítá a ve stejné pokoře počítá i se spásnou nadějí na konci věku, se zmrtvýchvstáním. Olga Nytrová

nytrova_cteme

Básnicko-epištolně esejistický "Oblouk návratu" Stanislava Kubína V útlé knížce vnímáme autorovu základní dvoupólovost, tajemnou a dráždivou. Byl to šťastný nápad spojit novou „setbu“ poezie s básnickou prózou, krátkými epištolně laděnými esejemi, a nadto i s promluvami na vernisážích. Působivá je také předmluva z pera tvůrcova přítele P. P. Siostrzonka, převora Břevnovského kláštera. Celek knihy je laděn křesťansky. Zároveň jakoby chtěl Kubín ještě dodat myšlenku z jiné velké kultury, a tak na úvod cituje čínského filosofa, který je přesvědčen, že „cesty Boží nejlepší jsou“. Poezie St. Kubína na jedné straně stimuluje, na druhé i lyricky uklidňuje naši obraznost, naše duchovní senzorium. Básníkova imaginace se obrací mj. k velikánům tvorby, ke křesťansky hlubokému trpiteli Janu Zahradníčkovi, nebo k W. Shakespearovi. Básník má dar slova, jeho příměry a metafory jsou působivé, např. „medově jantarový čas“. Na čtenáře dýchne z veršů věk zmoudřelé zralosti, oprošťování se od všeho mělkého a zbytečného, cesta „na hlubinu“. Poeta varuje: „Bůh nemluví k těm /Co nemají čas“. K žánru eseje projevuje autor svůj vztah i hojnými a výstižnými citacemi, např. z Exupéryho, I. Wernische, K. Hvížďaly a dalších. Básnictví a výtvarné umění jsou svým způsobem spojité nádoby, a tvůrci slova mnohdy sytí svou inspiraci výtvarnými podněty a navazují na ně básnickými vizemi, pramenícími v srdci. Touto cestou jde i S. Kubín, zkušený literát, který čerpá z klenotnice zážitků a dokáže je přetavit prožitkem víry, nabídnout esejisticky propracovaná epištolní zamyšlení nad biblickými texty, zralé formulace, prozrazující mistra slova. V pohledech „eseje jako básnické disciplíny“ zúročuje i své zkušenosti z rozhlasového vysílání. „Neskleneš duhový oblouk návratu, ač bys chtěl,“ citujme na závěr básníka.((Stanislav Kubín: Oblouk návratu, OFTIS, Ústí nad Orlicí, 2006)) ((Ilustrace Mgr. L. Čmerda))

nytrova_cteme

Trojanův „Ježíš“ V těchto dnech byla v kavárně Marathon na Evangelické teologické fakultě prezentována obsáhlá publikace, kniha zásadního významu, z pera Jakuba S. Trojana „Ježíšův příběh – výzva pro nás“. Autor analyzuje theologii kříže v české protestantské tradici od J. L. Hromádky až po P. Pokorného a J. Hellera, ve druhé části vede rozsáhlý rozhovor s předními evropskými bohoslovci. Poté se věnuje systematickém intermezzu a pak přistupuje ke čtvrté části, která nabízí autorovu interpretaci Ježíšova příběhu. Teolog Trojan si klade si takové otázky jako: Čím lze charakterizovat celý Ježíšův život? Jaký je jeho vztah k Bohu? Splývavá jednota? Je Bůh protějškem i pro Ježíše? Kristus odkazuje na hlubší rovinu, v níž Zákon v jeho interpretaci nabývá nového smyslu. Každý pokus věrně postihnout Boží vůli, být poslušen hlasu „odjinud“, hlasu, který dosud nemá místo v chóru ostatních hlasů, a je tedy vpravdě ‘u-topický‘, tedy bez místa, autorovými slovy řečeno „je aktem samoty, v níž se svědek neodvolává na nic, co bylo svědecky fixováno před ním, nýbrž výlučně na to, co k němu přichází jako nová výzva. Je vystaven tlaku duchovního apelu, nad nímž nevládne.“ J. S. Trojan se snaží pochopit Božího ducha jako „sílu a duchovní impuls, který v nás rozžíhá porozumění Slovu ‘odjinud‘, porozumění Bohu, který se stává, hlasu Pravdy.“ Celý Ježíšův život je důležitý – ne jen jeho smrt na kříži. Kristus je oživující pravda, víceohniskové dění. Celým svým životem Ježíš přinášel spásu. Milost je kategorií, která je obsažena ve všem, co Syn Boží dělal. Ježíš nás volá k životu víry, on, nejvěrnější svědek Boží věci. Z naší strany jde o existenciální rozhodnutí. „Víra v Boha Otce i Syna i Ducha svatého nás přivádí na cestu pravé lidské existence.“ Spolu s autorem se můžeme ptát, co tvoří jádro Ježíšova příběhu. V Ježíšově životě, v jeho vztahu k Bohu, k lidem je vyjádřeno vše podstatné i pro nás. Bez ohledu na rozdíly v dílčích důrazech a zaměřeních je podstatné, zda Ježíšovo poselství přijmeme jako „NEPŘESLECHNUTELNOU VÝZVU“. Olga Nytrová Vyšlo v Českém zápase 2006Jakub S.Trojan: Ježíšův příběh - výzva pro nás, nakl.OIKOYMENH, 2005(1.vydání, 413 stran)http://www.oikoymenh.cz

nytrova_cteme

Nytrova_nar

Podrobnosti: Zveřejněno 25. 7. 2013 16:14

O nás Řekli o nás Kde nás najdete Členové a hosté Aktuální program

"PhDr. Olga Nytrová oslavila narozeniny 5. 6. 2012"

nytrova_nar

O.Nytrová dostala květiny od náboženské obce

nytrova_nar

O.Nytrová, V.Vaníčková, J.Vaníček

nytrova_nar

Oslavenkyně s kyticí

Nytrova_cteme02

Podrobnosti: Zveřejněno 25. 7. 2013 16:14

O nás Řekli o nás Kde nás najdete Členové a hosté Aktuální program

nytrova_cteme02

"PhDr.Olga Nytrová"

Olga Nytrová vybírá myšlenky o knihách Vratislav Ebr Můj názor na knihu, AZ servis, Praha 1993Rudolf Křesťan: Pokládám knihu za velkolepý vynález, knihtištění nebylo překonáno ani rozhlasem, ani televizí. K náležitému používání rádia i televizoru je zapotřebí elektrické energie, kdežto k plnému užitku z knihy stačí energie člověčí. Jiří Grygar: Navzdory všem proměnám vědy a techniky považuji stále knížky za nejpohotovější, nejúčinnější a také za nejsličnější zdroj informací, humoru, vzdělanosti, napětí o oddechu. Ladislav Frei: Dobrá kniha je krásná věc – svým způsobem „bytost“. Voní, vzrušuje a nikdy nezklame. Je jako dokonalá žena – vždycky uspokojí, a i když si člověk myslí, že ji zná dokonale, znovu ho překvapuje... Věra Galatíková: Už ani nevím, kolik mi bylo let, když jsme začala číst. Ale byla jsem dítě školou povinné. Od těch dob jsme knížky nikdy neodložila. Ba dokonce si život bez nich nedovedu představit. Jsou pro mne zdroj poučení, zábavy, těšení se, poznání. Nemám koníčky- mám knížky! Jiří Spěváček: Kniha je základní předpoklad poznání. Žádný masově komunikační prostředek ji nemůže nikdy nahradit. Je tomu tak proto, že člověk se potřebuje nad problémy zamýšlet, rozebírat je a ponenáhlu jejich řešení vstřebávat. Ke knize, zvláště naučné, je nutné se neustále vracet, dostávat s e do zajetí poutavé četby a rozvíjet vlastní myšlení. Kniha nevytváří stereotyp v procesu poznání. Proto člověka nedeformuje jako masové komunikační zdroje. Miloš Hlavica: Kniha, to je dlouhatánský most, který spojuje jednoho člověka s druhým, jedno století s jiným. Kniha, to je vlastně svým způsobem život věčný. Josef Čermák: Kniha? Velice zvláštní součást života. Stane se, že vás zdánlivě omrzí, když s ní profesionálně den co den obcujete, avšak ve skutečnosti nepřestává lákat, bavit, vzrušovat. Kniha tedy vlastně nikdy neomrzí, a proto je schopna zaplnit vám skoro celý život. Není, myslím, v životě jevu, který by nebylo možno nazírat přes knihu. Jiří Kutina: Dobrá kniha musí mít vlastnosti milované ženy – přitáhnout vás vnější krásou a vnitřními hodnotami. Čím častěji ji objímáme – a muž má k milované ženě podle Jaroslava Seiferta přicházet vždy s loutnou – tím více vynikají ty věčné vnitřní hodnoty, které chutnají stále více. Ivan Pivec: Když čtu dobrou knihu, je to, jako bych se znovu narodil. Vladimír Matějček: Ve světélkujících propastech vesmíru otisk lidského nitra. To je kniha. A jako z jádra a semene může z ní lidské nitro vyrůst a zazelenat se.

nytrova_cteme02

Četba M.Eliade v Mýtech, snech a mysteriích píše: "Snad ještě výrazněji než podívaná může četba zrušit čas a současně umožnit "vyjít z času". Ať moderní člověk "zabíjí" čas nějakou detektivkou nebo vstupuje do podivuhodného času jakéhokoliv románu, unáší ho četba z jeho doby a zapojuje ho do jiných rytmů, dává mu prožít jiné životy." "Ve skutečnosti každý čtenář, když čte, je vlastním čtenářem sebe sama. Dílo je jen jakýmsi optickým přístrojem, který spisovatel dává k dispozici čtenáři, aby mu umožnil rozeznat to, co by byl bez této knihy v sobě možná nezahlédl."uvažuje Proust v Hledání ztraceného času. "Každý umělec je v podstatě čtenářem jakési knihy, kterou má ve vlastním nitru a jejíž znaky musí dešifrovat:" doc.Jiří Pechar v knize Dvacáté století v zrcadle literatury.

nytrova_cteme02

Co čteme, o čem přemýšlíme? Jsem přesvědčena, že kniha je věcí trvalé hodnoty. Tutéž knížku jinak vnímáme v šestnácti a jinak v padesáti, když se k ní vracíme s novou zkušeností, zralejšími hodnotovými postoji. Kdo čte, zdokonaluje své abstraktní myšlení, kultivuje své city, rozšiřuje svůj obzor. Navíc rozvíjí imaginaci a jeho slovní zásoba se zkvalitňuje. Nabízím slova moudrých těm, pro které je četba životní potřebou. Edmond Jabés: "Jako dialog, má i kniha své přístupové stupně." Edmond Jabés: "Vše je přede Vším. Slovo je zítřek slova a kniha je zítřkem knihy." Jazyk má zjevné i utajené potence. Delacroix : Největším trumfem spisovatelů je, když přimějí k myšlení ty, kteří toho jsou schopni. Emerson: Spálené knihy osvítily svět Bacon: Jsou knihy, které je třeba ochutnat, jiné je třeba zhltnout, a konečně jsou takové, které je nutné takříkajíc přežvýkat a pomalu trávit. Sainte -Beuve : Dobrá kniha je drahokam, který vrhá záblesky radosti a štěstí do všech vrstev lidské společnosti. Mauriac: Četba jsou otevřené dveře do kouzelného světa. Čínské přísloví: Tři dni nečti a ústa zhrubnou. Tři dni nepiš a ruka zeslábne. Čínské přísloví: Čteš-li knihu poprvé, poznáváš nového přítele, čteš-li ji podruhé, potkáváš starého. Longfellow: Hned za velikým básníkem je ten, kdo mu dovede porozumět. Leonardo da Vinci: Šťastni jsou ti, kteří popřávají sluchu slovům mrtvých - to jest, kteří čtou dobrá díla a rozjímají o nich. A.France: Krásný verš je jako smyčec klouzající po našich ozvučných strunách. Básník v nás nerozezpívává své myšlenky, nýbrž naše. G.B. Shaw: Schopný autor tvoří, neschopný poučuje. Seneca. Společnost knih lze volit lépe než společnost lidskou. Tím spíše si mezi knihami vybírej přátele pro celý život. Jiří Langer Devět bran ( jak chasidé zacházeli s knihami)-"Kniha je tu ve velké úctě. Je přímo zbožňována. Nikdo například neusedne na lavici, na jejímž druhém konci leží nějaká kniha... Upadne-li kniha na zem, zvedneme ji a políbíme. Také když se přestaneme učit, nezapomínáme ji políbit." M.Gorkij Kniha je snad nejsložitější a největší zázrak všech zázraků.

nytrova_cteme02

Leontýna Mašínová, Planoucí pochodeň (Svobodné slovo, Praha 1961). Autorka literatury faktu v závěru biografie J.A.Komenského vkládá hrdinovi do úst tato slova: „Obdržel jsem hřivny, abych s nimi hospodařil. Staří Řekové, jak asi víš, konávali slavnost odevzdávání pochodně. Musím dbát, aby světlo, které mi bylo svěřeno, neuhaslo předčasně. A mám velikou touhu, abych je čisté odevzdal těm, kdo by je nesli dál, dokud spasení všech národů samo jako posvátná pochodeň se nerozhoří.“ V doslovu spisovatelka cituje z Komenského Všenápravy: „ A jako nádeník, který se dal najmout na denní práci, těší se v blízkosti večera nadějí na odpočinek; jako každý řemeslník se těší v blízkosti po uplynutí šesti všedních dnů; a jako se těší hospodář po shromáždění posledních plodů země a po dokončeném vinobraní: tak i tobě, starče, má vzcházeti radost z blížení se večera tvých dnů, neděle tvých týdnů a vinobraní tvého života. Neboť jako každý večer, každá neděle a každý podzim, přinášející odpočinek od prací denních, týdenních a selských ročních, jsou považovány za svátky a mají být zakončeny chválou Boží, tak má býti dozajista zakončován i večer života, neděle života, vinobraní života.“

nytrova_cteme02

Knihy v pohledu významných osobností

Bezpečným znakem dobré knihy je, že se nám líbí o to víc, o co jsme starší Georg Christoph Lichtenberg Jestliže nemůžeme s potěšením číst knihu zas a znovu, není třeba ji číst vůbec Voltaire Vlastní univerzitou našeho života je sbírka knih Thomas Carlyle Knihy jsou podobné domovu, do kterého se vracíme i za největší bouřky Bernard Bolzano Kdo zabíjí člověka, zabíjí rozumnou bytost; kdo však zabíjí dobrou knihu, zabíjí rozum sám John Milton Ten, kdo nemiluje knihu, nemiluje moudrost. Ten, kdo nemiluje moudrost, stává se hlupákem Jan Amos Komenský Tam kde se pálí knihy, posléze se upalují lidé Heinrich Heine Knihy jsou nádobami ducha Thomas Mann Je zoufalé nemít rozečtenou krásnou knihu, nemít v zásobě nic, co bychom mohli otevřít bez zklamání Jiří Orten S knihami je to jako s lidmi: jen velmi malý počet něco znamená, zbytek se ztrácí v množství Voltaire Rád cítím hnůj v maštalích, ale v knihách ho nemohu vystát Janko Jesenský Knihy jsou mrtvým materiálem jen tehdy, dokud do nás nezasejí něco, co v nás vyklíčí a přinese užitek našemu okolí Jiří Mahen Zjistil jsem, že se z knihy velmi poučím, ale samy ze mne člověka neučiní G. E.Lessing Knihy jsou pro lidi tím, čím jsou pro ptáky křídla John Ruskin Četba dobré knihy je ustavičný dialog, při kterém nás kniha oslovuje a naše duše odpovídá André Maurois

nytrova_cteme02

Dialog Chiorelio Tvořivé slovo dialogu: in Chiolerio , M.: Blaze tomu, kdo slyší tato slova, První setkání se Starým zákonem, nakl.PAULÍNKY, 1997Tvořivé slovo dialogu Pro zjednodušení si připomeňme Buhlerovu teorii jazyka, v níž mluví jasně o třech „funkcích“ jazyka: slovo jako výraz (Ausdruck), jako znázornění (Darstellung) a jako výzva (Appell). I když tyto tři formy nikdy nepůsobí v čistém stavu, ale nacházejí se v našem životě vždy smíšeny, můžeme v lidské zkušenosti jasně rozpoznat slovo, které má charakter symbolu ( znázornění), symptomu (vyjádření něčeho vnitřního) a signálu (výzva k druhému. Jsou to tři funkce slova, které vysvětlují tři aspekty našeho bytí. : a/ ve vztahu k přírodě, ke světu a k dějinám je slovo používáno pro informaci, v didaktice a v exaktních vědách /sdělovat něco/; b/ ve vztahu k nám samým slovo vyjadřuje, vypráví a vzniká z touhy říci něco o sobě, byť s rizikem a úsilím předvést se; v tomto smyslu je užíváno např. v poezii, při zpovědi /sdělit sebe/; c/ ve vztahu k druhým je to slovo, které vyjadřuje touhu po „vztahu“ s tím druhým. Biblický Adam dává jméno zvířatům, ovšem nejen že se s nimi nepouští do rozhovoru, ale dychtivě hledá někoho, kdo by se mu podobal, s kým by mohl navázat vztah. Také my víme, jak je důležité, že je zde někdo „ty“, schopný přijmout naši potřebu svobodně se dát. Je to nejhlubší význam, ukrytý za každým naším slovem. Vždy, když vystupujeme z ticha, někoho vyzýváme, snažíme se vytvořit společenství, ale i když setrváme v tichu a odmítáme mluvit, v podstatě tak vyjadřujeme nostalgii po komunikaci jakožto hodnotě, neschopnost, ale přesto potřebu autentické komunikace /sdělovat se navzájem/.

nytrova_cteme02

Nonstop

Podrobnosti: Zveřejněno 25. 7. 2013 16:14

O nás Řekli o nás Kde nás najdete Členové a hosté Aktuální program

"14. ročník nonstop čtení z české literatury 1. poloviny 20. století 23. 5.11."

Dialog na cestě se 23. 5. 2011 zúčastnil 14. ročníku nonstop čtení z české literatury 1. poloviny 20. století. Konalo se v zahradě Pálfyho paláce (Valdštejnská 12) v galerii a četba byla živě přenášena rozhlasem. Kromě Rádia Hortus některé části vysílala i jiná rádia a byla tu i metropolitní televize. Z členů Literárně dramatického klubu Olga Nytrová četla z Karla Čapka ve 14, 30, herečka Olga Schmidtová, nejstarší předčitatelka letošního ročníku, od 14, 45 hod. Markéta Hlasivcová, Ota Ševčík a Pavel Skalský předčítali z vybraných děl české literatury (Čapkových Apokryfů, Vančurova Rozmarného léta a z povídky Marta) mezi 21 a 22 hodinou, Olga Nytrová pak ještě po půlnoci. Z české literatury předčítali Karel Srb, studenti a další členové a příznivci Jazzové sekce, herci (např. Karel Hábl a Michal Pavlica), spisovatelé, galeristé. Před čtením a po čtení si lidé povídali, společně poseděli, sešli se staří známí i byly navázány nové kontakty. V interiéru galerie a venku na šňůrách byly rozvěšeny vystavené fotografie a dobové materiály k tématu protektorátu. Voněly zde rozkvetlé obří keře. Byl to báječný happening. Projevila se láska ke slovu, k literatuře, soudržnost vyznavačů kulturních hodnot. Bylo zajímavé v noci posedět v zahradě mezi voliérami pod léčivým stromem. Jsme rádi, že jsme se mohli tohoto kulturního počinu s dlouholetou tradicí zúčastnit. Moc se nám to líbilo..

nonstop

Olga Nytrová a Olga Schmidtová

nonstop

Účastníci nonstop čtení v pondělí odpoledne

nonstop

Orientační vývěska

nonstop

Součástí akce je i výstava v exteriéru

nonstop

Před Pálfyho palácem všechno kvete

nonstop

V galerii je nonstop čtení přenášeno do éteru

nonstop

Část výstavy je v interiéru galerie

nonstop

Dvě Olgy se svou četbou K.Čapka a J.Haška

nonstop

Čte kolega z oboru výstavnictví

nonstop

Herečka Olga Schmidtová tu byla poprvé

nonstop

Karel Srp je s průběhem čtení spokojen

nonstop

V interiéru Jazzové sekce je útulno

nonstop

V zahradě

nonstop

Účastníci odpoledního čtení

nonstop

Nejstarší předčitatelka letošního běhu

nonstop

Další podrobnosti

nonstop

Karel Srp, předseda Jazzové sekce, je stále plný energie

nonstop

Ota Ševčík a Karel Srp

nonstop

Ota Ševčík s kamaradkami a Markétou Hlasivcovou (vpravo)

nonstop

Ještě před vystoupením

nonstop

Honza s Otou

nonstop

J. Wittberger předčítá z Rozmarného léta

nonstop

Ota s kamarádkami pozorně naslouchají

nonstop

Markéta si četbu Čapkovych Apokryfů docela užívá

Narozky_wittbergr

Podrobnosti: Zveřejněno 25. 7. 2013 16:14

O nás Řekli o nás Kde nás najdete Členové a hosté Aktuální program

"Oslava narozenin PhDr. Jana Wittbergra, básníka, autora povídek a esejí - 14. 6. 2011"

narozky_wittbergr

V klubu slavíme narozeniny dr. J.Wittbergra

narozky_wittbergr

Mgr. Kristýna Zimovjanová se dobře baví

narozky_wittbergr

S vějířem si vyhrajeme 2

narozky_wittbergr

Fantazii se meze nekladou

narozky_wittbergr

I Květa má své kreace

narozky_wittbergr

Kristýna jako tajemná dáma

narozky_wittbergr

Markéta je stylová

narozky_wittbergr

Hravost neschází

narozky_wittbergr

Bílá růže

Další články...

Strana 27 z 62

Naše setkání

Dialog na cestě a Pražský klub spisovatelů se schází většinou 3. úterý v měsíci v 18 hodin v zasedací místnosti ve dvoře vlevo, Vítkova 13, Praha 8 – Karlín. Jde o ohlášené akce, sledujte pozvánky na našich webových stránkách.

Videozáznamy z akcí a další zajímavé přednášky můžete sledovat na Dialog na cestě youtube

Více...

Kdo jsme

Jsme otevřené, tolerantní a ekumenicky laděné společenství. Vřele vítáni mezi námi jsou tvůrčí lidé všech generací, kteří chtějí přispět svou poezií i prózou, svými kresbami, grafikami, fotografiemi, nebo hudbou. Zveme zájemce, kteří rádi diskutují o závažných tématech, baví je recitovat svou i cizí poezii, dokáží na sobě pracovat a těší je navazovat na druhé v týmové tvůrčí spolupráci.